Podle kamevédy se snaží vychovat ze syna dokonalého člověka. Dokument Každá minuta života provokuje k zamyšlení

0
(0)

"Hanuliakovi mají dvě hesla, která často opakují. Tím prvním je „niečo za niečo“. Miško si zkrátka musí hodně zasloužit," říká dokumentaristka Erika Hníková. FOTO: Aerofilms

Nejnovější dokument Eriky Hníkové Každá minuta života vypráví příběh rodiny, která se rozhodla celý svůj život podřídit podpoře a rozvoji svého jediného syna. „Nemyslím si, že by byl nějak extra nadaný, ale je vidět, že když dítě chce a vy se mu opravdu věnujete, můžete ho neuvěřitelným způsobem nastartovat a posunout. Dětské tělo a mozek skrývají netušené možnosti,“ říká dokumentaristka.

O čem je váš nový snímek Každá minuta života?

Je to film o rodině Hanuliakových ze slovenské Žiliny. Michal, otec rodiny, už před porodem četl různé knihy o výchově a dostala se mu do rukou i publikace Jak vychovat šampiona, v níž je formulován koncept kamevédy. Se ženou Lenkou se rozhodli, že přibližně nějak takto chtějí do budoucna vychovávat své dítě. Rodinu jsme sledovali rok, mezi třetími a čtvrtými narozeninami malého Miška, a ve filmu je zachycených sedm dnů z těchto dvanácti měsíců. Je to tedy film o výchově, ale také o rodině, která se rozhodla jít cestou dokonalosti, perfekcionismu a výkonu.

Jak jste se vůbec dozvěděla o kamevédě?

Přečetla jsem si v časopise Respekt rozhovor s panem Zachou, jemuž se podařilo ze syna vychovat hokejistu, který dnes hraje v NHL. Měla jsem v té době tříletého syna a samozřejmě v tomto období je člověk neustále konfrontován s různými výchovnými styly a názory, přemýšlí o svém rodičovství, hledá v něm svou cestu, takže mě tento koncept zaujal. Ve zkratce říká: stoprocentně se věnujte od narození svému dítěti, dělejte s ním vše – sport, umění, mluvte na něj cizím jazykem… A když to budete dělat se smíchem a láskou, může z něj vyrůst úspěšný člověk, který se v životě prosadí a ekonomicky zabezpečí sebe a možná i celou rodinu.

Ostatní kamevédské rodiny jsou také zajímavé, ale na rozdíl od Hanuliakových chodí třeba oba rodiče do práce, jejich děti normálně do školky nebo do školy a pouze ve volném čase své děti intenzivně vedou ke sportu. Hanuliakovi jsou ale jiní.

A jak jste přišla konkrétně na Hanuliakovy?

Dostala jsem na ně kontakt od pana Zachy. Původně jsem měla v úmyslu natáčet víc rodin, ale když jsem se vracela ze Žiliny, od Hanuliakových, už jsem věděla, že se chci soustředit jen na ně. Ostatní kamevédské rodiny jsou také zajímavé, ale na rozdíl od Hanuliakových chodí třeba oba rodiče do práce, jejich děti normálně do školky nebo do školy a pouze ve volném čase své děti intenzivně vedou ke sportu. Hanuliakovi jsou ale jiní. Michal pracuje víceméně po nocích, Lenka je doma a oba mají výchovu a vzdělávání syna jako svou nejdůležitější roli. Miško nechodil do školky a co se týká školního vzdělávání, je otázkou, jak to s ním bude dál, protože vzhledem k tomu, jak moc je napřed, je pro něj asi běžná základní škola nemyslitelná.

V jakém smyslu se Hanuliakovi řídí kamevédou? Také mají za cíl vychovat úspěšného hokejistu?

Já bych dokonce řekla, že z Miška vychovávají až jakéhosi nadčlověka. Podle kamevédy vědí, co by dítě do šesti let mělo zvládnout, ale dělají ještě mnohem víc. V těch třech čtyřech letech, kdy jsme se pravidelně vídali, provozoval celou řadu sportů. Hrál hokej, plaval, jezdil na kole, hrál tenis, lyžoval, a to všechno na úrovni dětí o několik let starších. Když mu byly čtyři roky a měsíc, ujel padesát kilometrů na kole a dostal za to medaili kamevédy. Tím to ale nekončí. Lenka na syna od narození mluví německy, intenzivně se Miško učí i anglicky. Už ve čtyřech letech po slabikách četl a uměl napsat většinu písmen. Hrál na dva nástroje, zpíval. Rodiče si s ním hodně povídají, čtou, cestují a při té příležitosti s ním mluví o dějinách a zeměpise…

Velmi důležité ale je, aby byl Miško úspěšný, že? Sám říká, že chce být nejlepší.

Hanuliakovi mají dvě hesla, která často opakují. Tím prvním je „niečo za niečo“. Miško si zkrátka musí hodně zasloužit. Ujedeš-li padesát kilometrů na kole, dostaneš za to originální sirénu z NHL. I ve chvíli, kdy mu táta předává dárky ke čtvrtým narozeninám, říká mu: „To máš za to, žes celý rok sportoval a hodně ses snažil. Když se v životě snažíš, přijde odměna.“ A dalším heslem je „never give up“ neboli nikdy se nevzdávej. Ve výchově je velmi patrné, že cílem je být pokud možno nejlepší v tom, co si Miško zvolí. Já své dítě vedu jinak, s oběma hesly mám za sebe problém, ale film Hanuliakovy nijak nehodnotí, ukazuje jejich rodinnou buňku tady a teď.

Čtěte také  Budou ho milovat, nebo nenávidět? Ochránce se před premiérou ukázal učitelům a vzbudil emoce

Dobře, ale co kdyby těch padesát kilometrů neujel, co by se stalo?

Určitě by nebyl potrestán, nikdo by na něj nekřičel ani ho nenutil pokračovat. Myslím, že Michalovi by bylo líto, kdyby to Miško nedal, ale prostě by to zkusili znovu, třeba za měsíc nebo dva.

Skutečně Hanuliakovi syna k ničemu nenutí? Podle upoutávky k filmu mi to tak nepřišlo…

Myslíte, jestli na něj řvou? To ne, vážně ho nenutí dělat s nimi různé věci, ve filmu to uvidíte. Když měl někdy Miško během natáčení slabou chvilku, Michal buď celou věc otočil v žert, nebo aktivitu ihned změnil, bylo vidět, že Miška nechce otrávit. Ale často se to nestávalo, Miška aktivity baví. Film opravdu nezobrazuje „týrání“. Spíš provokuje diváky k zamyšlení o tom, jakými jsou oni rodiči, jak vedou svoje děti. Miško je šťastný, šikovný, opečovávaný malý kluk. Samozřejmě v době natáčení neměl žádné srovnání, Hanuliakovi ho dlouho drželi mimo kontakt s vrstevníky, takže se můžeme bavit o psychické izolaci. A i teď v sedmi letech se nejspíš pohybuje ve společnosti dětí, které vyrůstají v podobně zaměřených rodinách, tedy na hokejové tréninky třeba chodí s dětmi, které jsou o několik let starší.

V čem všem byl Miško napřed?

Úplně ve všem, působil jako šestileté dítě. Přitom si nemyslím, že by byl nějak extra nadaný, ale prostě je vidět, že když dítě chce a vy se mu opravdu věnujete, můžete ho neuvěřitelným způsobem nastartovat a posunout. Dětské tělo a mozek skrývají netušené možnosti. Občas jsem si připadala jako neschopný rodič.

Tenhle způsob výchovy je asi nesmírně časově, fyzicky i psychicky náročný, asi se nedá očekávat, že by takto zvládl dítě vychovávat kdokoliv…

Výhodou Hanuliakových je, že jsou finančně zajištění. Michal řídí svou stěhovací firmu, jsou tam i nějaké rodinné peníze. I oni ale teď už hledají sponzora, který by jim pomohl nést finanční náklady Miškovy sportovní přípravy. Denně pronajímají hokejovou halu, která stojí hodně, navíc má osobního trenéra. Není to ale náročné jen finančně. Ve filmu uvidíte situaci, kdy Michal musí náhle řešit velkou zakázku, s Miškem zůstane sama Lenka a je jasně vidět, že takový zápřah se v jednom člověku vůbec zvládnout nedá. I pro nás jako štáb bylo vyčerpávající vydržet s nimi v jejich tempu. Není to jen o Miškovi, i rodiče jsou akční. Nikdy si jen tak nesednou a neodpočívají, brali by to jako ztrátu času.

Líbí se mi, že Miškovi věnují stoprocentní pozornost. V tom se od nich učím. Když jsem se synem v parku, snažím se netrávit čas třeba na telefonu, ale být skutečně s ním.

Jak myslíte, že to s Miškem bude dál? Stane se také elitním hráčem NHL?

Nevím. Leckoho asi napadne, že Miško přijde do puberty a místo sportů ho budou zajímat holky a pivo. Nikdo z nás ale nedokáže předvídat, co bude, a to ani u vlastních dětí. Pokud si něco troufnu odhadovat, tak to, že Miško bude mít vždy tah na branku a bude zvyklý tvrdě pracovat. Třeba z něj ale bude vědec, kdo ví?

Inspirovali vás osobně Hanuliakovi v něčem?

Nezačali jsme doma nějak intenzivně sportovat. Co se mi na nich ale líbí, je to, že Miškovi věnují stoprocentní pozornost. V tom se od nich učím. Když jsem se synem v parku, snažím se netrávit čas třeba na telefonu, ale být skutečně s ním. Na druhou stranu ale miluju svoji práci, svoje koníčky a kamarády a neumím si představit, že bych se toho všeho vzdala proto, abych vychovala výjimečné dítě.

Erika Hníková je česká dokumentaristka, vystudovala pražskou FAMU a už během studií získala za své snímky první ceny. Její celovečerní film z roku 2004 Ženy pro měny byl prvním dokumentem uvedeným v české a slovenské kinodistribuci. Úspěšné byly i její další filmy Nesvatbov či Pět zrození (z cyklu Český žurnál). Je matkou jednoho syna.

Text vyšel na Lidovky.cz.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Petra Šťastná
Petra Šťastná
6. 9. 2021 11:32

Hmm…a pak skončí jako naše ctižádostivá spolužačka, která na gymplu v životě nedostala horší známku než jedničku. Zhroutila se, pokusila se o sebevraždu. Sice ji zachránili, ale vyskokou školu už nedodělala, za to my čtyřkaři ano. Dítě bude možná úspěšné v kariéře, ale dost jistě pohoří v sociálních vazbách, když nemá dostatečný kontakt s vrstevníky. Takže později bude nejspíš nešťastné, protože kariéra není vše a hlavně ta sportovní je dost pomíjivá. Zvláště přetrénuje-li se v dětství, nemusí tu profesionální ani nastoupit, protože v 18 letech bude mít třeba odbyté klouby a šlachy (to bude zklamání). Kamarádka reprezentantka Slovenska měla ve 23 letech, našláplou kariéru, ale zjistili ji revmatickou artritidu. Z čeho asi? Byla přetrénovaná. Dali ji na výběr – kariéra, ale později na vozíku, nebo ihned skončit a žít normálně – naštěstí si vybrala to druhé. Mám kolem sebe pár dalších bývalých profisportovců. Dříve zvyklí na dril a na to jak je pořád někdo řídil a pak najednou nevěděli, co se sebou a tak začali pít. Zajímalo by mě, jestli je tohle dítě aspoň trochu kreativní, když má každou minutu naplánovanou, jestli se třeba umí zabavit samo a vymýšlet si aktivity… no, obávám se, že moc ne. Podle mého je každý extrém nezdravý – i když rodiče i dítě (protože chudák nezažilo nic jiného) budou tvrdit, jak to syna baví. Spíš si do něj rodiče projektují své potřeby a nenaplněné sny a dítě se jim snaží zavděčit. Chudák o lásku rodičů se musí zasloužit, při tom by měla být automatická, ne? Aspoň ve „zdravém“ vztahu rodič-dítě. Takže až jendou selže, nebo až vstoupí do puberty…to už nechci ani domýšlet.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se