"Měl jsem stres z toho, abych naplnil svůj potenciál, protože to bylo to, co jsem odmala slýchal: můžeš dokázat velké věci, nepromarni to." FOTO: Christopher DiCara
Stephan DiCara vyrůstal v americkém New Jersey jako dítě zařazené do speciálního programu pro nadané. Odmala slýchal, že může dokázat velké věci a nesmí promarnit svůj potenciál. „Všechno jsem podřizoval tomu, abych se dostal na dobrou univerzitu. Ve dvaceti jsem zjistil, že nejen že nevím, co chci v životě dělat, ale vůbec nevím, kdo jsem,“ říká. Z prestižní univerzity zběhl k provozování kavárny, práci s postiženými nebo k waldorfské pedagogice. Dnes o tom, jak podpořit nadané děti, uvažuje z pozice angličtináře ve svobodné škole v Německu.
Jaké to bylo být nadaným dítětem v USA 70. a 80. let?
Spojené státy byly v té době ve studené válce se Sovětským svazem a bylo pro ně velmi důležité identifikovat nadané děti, které by se jednou mohly stát posilou, ať už v oblasti technologií, kosmického výzkumu, nebo třeba špionáže a zpravodajských služeb. Takže zatímco dnes vzdělávací systém hodně pečuje o děti se speciálními potřebami, tehdy zaměřoval pozornost spíše na ty nadprůměrné. Ve školách se hodně testovalo, velmi se dbalo na to, aby žádný talent nezůstal neodhalen. Kdo uspěl ve školních testech, šel na IQ testy, a pokud se vysoká inteligence potvrdila, byl zařazen do speciálního programu. Určitě se to netýkalo všech amerických škol, byla to do velké míry otázka peněz. Ale u nás, v bohatém státě New Jersey na dohled od New Yorku, to tak bylo.
Jak ten speciální program vypadal?
Jsou tři možnosti, jak se věnovat nadaným dětem: push-in, kdy učitel, který se specializuje na nadané, radí běžnému učiteli, jak s nimi pracovat v rámci běžné třídy. Pull-out znamená, že se nadané dítě na pár hodin týdně vyděluje z běžné třídy a dostává nějaké speciální vzdělávání. A potom je systém „zrychlování“, kdy nadané děti absolvují některé předměty s vyššími ročníky. Tehdy v 70. a na začátku 80. let se u nás v New Jersey uplatňovala varianta pull-out. Já jsem byl do programu pro nadané děti zařazen ve čtvrté třídě. V ročníku nás tehdy bylo asi sto, na tyto speciální hodiny nás chodilo třeba deset.
Co se během této speciální výuky dělo?
Čtěte také Nejméně tři důvody, proč může být waldorfská škola tou nejlepší školou pro nadané dítě
Většinou jsme se věnovali nějaké umělecké a kreativní činnosti nebo jsme pracovali na projektech. Účastnil jsem se toho tři roky a pamatuju si, že třeba v šesté třídě jsme společně natočili film na ekologické téma – už tehdy, v roce 1981 nebo 1982, byla naše učitelka vizionářská, povídala nám o ekologické krizi, o vymírání druhů, dělali jsme společně nějaký výzkum, napsali jsme scénář, půjčili jsme si školní VHS kameru a natočili jsme film. Byla to zábava, měl jsem to rád.
To je zajímavé. Když se řekne v Česku nadané dítě, většina lidí si představí kluka, který je dobrý na matematiku a potřebuje dostávat těžší příklady. A vy jste zatím v rámci podpory nadání točili film…
Já jsem byl kluk, který byl dobrý na matematiku. (smích) Víte, v USA existuje segregace uvnitř škol: děti se dělí na předměty dle úrovně svých schopností. Dejme tomu, že má čtvrtý ročník matematiku – sto dětí se rozdělí do čtyř tříd podle toho, jak na tom s matematikou jsou. Na angličtinu zas můžou být rozděleny jinak. Co se týče matematiky, vždycky jsem chodil do té nejvyšší skupiny. Takže dělat se mnou v hodinách pro nadané další matematiku by nedávalo smysl. Vlastně nevím, proč jsme dělali zrovna to, co jsme dělali, ale nebyly to jen kreativní věci, také jsme se připravovali na různé vědecké a matematické olympiády nebo sestrojovali roboty. Možná to vycházelo z individuality naší učitelky – třeba byla sama zaměřená na kreativitu nebo možná cítila, že to je něco, co potřebujeme rozvíjet.
Říkal jste, že tento program trval tři roky. Co bylo dál?
V middle school, což je ekvivalent české sedmé a osmé třídy, už jsme byli víc segregovaní. Ze čtyř stovek žáků v ročníku se utvořily dvě třídy s těmi nejsilnějšími a měli jsme celou výuku dohromady. Na střední škole, tedy high school, už se nadání neřeší, protože je studium samo o sobě volné, studenti si vybírají, na jaké předměty jaké úrovně budou chodit a existuje dokonce takzvaný Advanced Placement program, který nabízí středoškolským studentům osnovy a zkoušky na vysokoškolské úrovni. Žák se zájmem například o fyziku tedy může skládat vysokoškolské zkoušky, které mu později uzná univerzita.
Mluvíme o době před čtyřiceti lety. Víte, jak je to na amerických školách teď?
Ptal jsem se své kamarádky, se kterou jsem se tehdy účastnil programu pro nadané děti a teď do něj chodí její nadaná dcera, a údajně je vše víceméně stále stejné. Jen identifikace nadaných už neprobíhá pouze pomocí IQ testů, ale roli hraje i doporučení rodičů nebo učitelů a posuzuje se například i umělecké nadání, protože je škoda neodhalit i umělecké talenty. Mluvíme pořád o New Jersey, kde je na takové programy dost finančních zdrojů.
Intelektové nadání se čím dál častěji vnímá jako soubor rysů, kde se kromě nadbytku intelektu může naopak i něčeho nedostávat, dejme tomu v sociální oblasti. Měl jste něco takového?
Měl. A řekl bych, že pořád mám. (smích)
A zabýval se tím někdo ve vaší škole? Byly nějaké snahy o kompenzaci?
Vlastně ne. Leda snad možná ta kreativní náplň našich speciálních hodin mohla být motivována tím, že si naše učitelky uvědomovaly, že potřebujeme svůj rozvoj trochu vyvážit. Ale nic dalšího pro rozvoj našich sociálních dovedností se nedělo. A myslím, že já mám opravdu doteď určité problémy při kontaktu s lidmi. Nejvíc v oblasti small talku, takové té povrchní konverzace o ničem – určitě nejsem ten správný typ k pivu v české hospodě. Jen nevím, jestli by to bylo jiné, kdybych prošel jiným vzděláváním, nebo jsem to prostě já. Každopádně je to zřejmě důvod, proč jsem se později začal zajímat o waldorfské vzdělávání, které se snaží o rovnováhu v rozvoji všech složek osobnosti. Já jsem rovnováhu ve svém životě dost postrádal. Už jsem mluvil o tom, že v prostředí americké high school se každý může věnovat, čemu chce. A já jsem se vyhýbal čemukoli uměleckému nebo řemeslnému, protože jsem myslel, že se musím soustředit jen na to akademické.
Můj táta byl chemický inženýr, tak jsem si říkal: jsem dobrý na matematiku, na fyziku, budu taky inženýr. Ale brzy jsem zjistil, že mě to vůbec nezajímá.
Myslela jsem, že každý teenager se chce občas „ulít“ na tělocviku nebo výtvarné výchově… Vy jste tedy celé školní dny jen zaměstnával hlavu?
Měl jsem stres z toho, abych naplnil svůj potenciál, protože to bylo to, co jsem odmala slýchal: můžeš dokázat velké věci, nepromarni to. Měl jsem pocit, že se musím dostat na dobrou univerzitu a podřizoval jsem tomu všechno. Samozřejmě jsme všichni museli chodit třeba na tělocvik, ale jinak jsem si bral jen akademické předměty a po odpolednech četl a studoval. Na střední škole i na univerzitě jsem měl jen velmi málo sociálních kontaktů. Můj cíl se podařil a dostal jsem se na prestižní univerzitu v Severní Karolíně, obor inženýrství. Můj táta byl chemický inženýr, tak jsem si říkal: jsem dobrý na matematiku, na fyziku, budu taky inženýr. Ale brzy jsem zjistil, že mě to vůbec nezajímá a že vlastně ani pořádně nevím, co takový inženýr dělá. Chodil jsem za tátou do práce, ale seděl jsem v rohu a četl si knížku. Najednou mi bylo dvacet a přišel jsem na to, že vůbec nevím, co chci v životě dělat a že dokonce ani nevím, kdo jsem. Jediné, co jsem věděl, bylo, jak být úspěšným studentem. To pro mě bylo snadné. Ale všechno ostatní – sociální dovednosti, umělecké vyjádření, kterým jsem byl vždy hluboce přitahován, ale nikdy jsem neměl příležitost se tomu věnovat – to vše ve mně bylo potlačené a nerozvinuté. Tak jsem z univerzity odešel.
To vypadá, že jste se předávkoval studiem. Co bylo dál?
Čtěte také Přílišná pozornost může nadaným dětem uškodit, mají pak strach ze selhání, říká psycholožka z poradny
Myslel jsem, že se za rok nebo za dva vrátím, ale začal jsem cestovat po USA, zakotvil jsem ve státě Washington, pracoval v kavárně a tam jsem si jednou přečetl článek o biodynamickém zemědělství Rudolfa Steinera. Byla tam i zmínka o waldorfských školách, které založil, a mně v tu chvíli připadalo, že to je přesně to, co hledám. Oceňoval jsem všechny ty „staromódní“ věci, které se ve waldorfských školách dělají. Pečení, řemesla, rukodělná práce… Odjel jsem do Finska, tam jsem se seznámil s Camphill, to jsou komunity, kde žijí a pracují zdraví lidé spolu s postiženými. Praktická a důležitá práce, to bylo v té době to, co jsem potřeboval. V Camphillu jsem začal studovat léčebnou waldorfskou pedagogiku pro děti se speciálními potřebami a seznámil jsem se také s eurytmií, což je druh pohybového umění, které rovněž vyvinul Rudolf Steiner. Nakonec jsem odjel do Anglie, kde jsem si udělal čtyřletý kurz eurytmie. Myslím, že za tím vším byla jednoznačně snaha nějak kompenzovat to akademické zaměření.
Na univerzitu už jste se nevrátil?
Vrátil, ale ne na inženýrství. Mám bakaláře z matematiky a filosofie. Během studia jsem se snažil nahlédnout Steinerovy myšlenky z akademického pohledu, chtěl jsem smířit ty dvě části mého života. Pak jsem získal Fullbrightovo stipendium na studium waldorfské pedagogiky v německém Mannheimu. Tam jsem si udělal dvouletý kurz waldorfského učitele se zaměřením na středoškolskou matematiku.
Jak se staví waldorfská pedagogika k nadaným dětem?
Čtěte také Učitel se nemá upozaďovat, v učení dítě inspiruje zapálený dospělý, nebo ne? Waldorfská škola jde proti modernímu dogmatu
Pokud vím, pro Steinera to nebylo téma. Zajímá ho lidská bytost jako celek, ne jen její intelektové schopnosti. Waldorfská pedagogika stojí na silné osobnosti učitele, takže je to na něm, aby nadané dítě poznal a rozvíjel ho. Je otázka, jak na to, protože waldorf je postavený na tom, že v páté třídě se učí to a v sedmé ono. Není tam moc prostoru pro individualizaci nebo nějaké zrychlení, snad leda, že by učitel dával nadaným domácí úkoly navíc. Na druhou stranu: možná to je dobře. Nadané dítě se naučí integrovat se do společenství, ve kterém se nachází. Je chytré a má co nabídnout, ale ostatní děti mu mohou pomoci s jeho nedostatky. Nakonec je to možná tohle, co je pro nadané děti důležité.
Vy ale nakonec nejste ani waldorfským učitelem, ani neučíte matematiku. Jste učitelem angličtiny v německé alternativní škole. Jak se to přihodilo?
Ano, ve školách v Německu, kde posledních 16 let učím, fungujeme v takovém mixu montessori a Jenského plánu, kde žáci pracují s vysokou měrou samostatnosti. Montessori a waldorf vidím jako naprosté opaky. Montessori nabízí dětem víc svobody rozvíjet se tak, jak potřebují. Učitel je spíš v pozadí a snaží se, aby každé dítě využilo svůj potenciál. Já jako učitel jsem ale takový hybrid, pro menší děti stále používám hodně waldorfských metod. Myslím, že waldorfské školy – se svým důrazem na rozvoj představivosti, na pohyb, zpěv a řemesla – perfektně vyhovují menším dětem. U větších jsem trochu víc kritický. Pedagogiku pro dospívající nepropracoval Steiner tak detailně jako pro menší děti, což je možná pro waldorfské hnutí dobře, protože myslím, že se teenageři od dob Steinerovy éry hodně změnili. Ale třeba v tom, jak učit malé děti jazyky, byl Steiner velmi pokročilý.
Jak tedy učíte své žáčky?
Podle waldorfské pedagogiky by první tři roky měla výuka probíhat pouze prostřednictvím her, písní, divadla, krátkých rozhovorů a pohybu. Když se moje někdejší německá waldorfská učitelka dozvěděla, že budu nakonec místo matematiky učit angličtinu, dala mi takový rychlokurz a říkala: připrav si osm drobných aktivit, které promlouvají k duši dítěte – básnička, pohybová hra, písnička… Než je všechny projedete, zabere to 35 nebo 40 minut. Další týden všech těch osm věcí zopakuj, jednu novou přidej a naopak jinou, které se věnujete už pár týdnů, odlož stranou; možná se k ní za pár měsíců zase vrátíte. Tenhle přístup funguje, jako když malíř nanáší vrstvy barvy. Každý týden to samé, s malým přídavkem, nakonec vytvoří tu barvu. Učil jsem i na české státní škole a tam se děti učí každou hodinu něco nového. To se mi zdá komické a taky hloupé. To je přesně ten akademický přístup, který jsem zažil v dětství: honem si tohle zapamatuj, protože příští hodinu už se zase budeme učit něco nového.
V dětství jste slýchal, že musíte naplnit svůj potenciál. Jak to vidíte dnes – naplnil jste ho?
Ha, to je dobrá otázka! V mládí byla moje představa o tom, co je to potenciál, velmi úzká. Představoval jsem si ho jako něco, čeho se dá dosáhnout prostřednictvím síly mozku. Až v průběhu let jsem pochopil, jak komplexní úkol to je, chceme-li se stát rozvinutou lidskou bytostí. Antroposofie, z níž vychází waldorfská pedagogika, mluví o potřebě rozvíjet hlavu, srdce a ruce. Z tohoto pohledu musím říct, že jsem vděčný za všechny životní příležitosti, v nichž jsem se mohl rozvíjet ve všech těchto směrech. Je to trvající proces, možná na několik životů, ale jsem určitě víc spokojený na cestě, na níž jsem teď, než jsem byl v mládí.
Stephan DiCara vyrůstal v americkém státě New Jersey jako nadané dítě. Na univerzitě vystudoval matematiku a filosofii. Později absolvoval několikaletý kurz pro eurytmisty a pro waldorfské učitele a magisterské studium učitelství angličtiny jako cizího jazyka. Učil na české běžné i waldorfské škole v Praze a v Příbrami. Od roku 2005 je angličtinářem na svobodné škole Schkola v německých příhraničních městech Žitava a Ostritz. Je ženatý, má syna.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
