Studenti učitelství v rodinách i vařili a psali líbesbrífy, popisuje zkušenosti z doučování vítězka ceny EDUína

5
(2)

Adriana Wiegerová a Viktor Pacholík z Ústavu školní pedagogiky Fakulty humanitních studií UTB ve Zlíně s cenou EDUína 2021. FOTO: Kateřina Lánská

Lékaři byli od nevidím do nevidím v nemocnicích, jejich děti zůstaly samy doma. Školy byly zavřené a studenti učitelství neměli kam chodit na praxi. Fakulta humanitních studií zlínské Univerzity Tomáše Bati našla řešení pro oba problémy: vyslala své studenty do rodin, aby pomáhali dětem s učením, ale třeba i uvařit nebo si popovídat o prvních láskách. Projekt Budoucí učitelé v akci: záchranný kruh školám a rodinám za to získal Cenu EDUína za pedagogické inovace. „Studenti nám říkají, že nebýt této zkušenosti, nikdy by se toho o dětech nedozvěděli tolik,“ říká ředitelka Ústavu školní pedagogiky Adriana Wiegerová.  

Jak se zrodil nápad, že by vaši studenti mohli v době pandemie pomáhat žákům? 

Zavolal mi kolega z fakulty, který zároveň pracuje ve zlínské nemocnici, a povídá: „Nemohli byste s těmi vašimi děvčaty pomoct zdravotníkům, kteří musí být v práci a jejich děti jsou samy doma? Nemohli byste něco vymyslet?“

To bylo kdy? 

V březnu minulého roku. Zlínská nemocnice tehdy byla na vrcholu přílivu pacientů, chyběli zdravotníci, ozývaly se mi různé naše studentky, které mají střední zdravotnickou školu, že byly povolané do služby. Tak jsme si řekli, že chceme taky pomoct – tím, čím můžeme my. Za týden už první naši studenti vyráželi do rodin. 

Cenu EDUína uděluje společnost EDUin za inovace ve vzdělávání. V letošním devátém ročníku se nominace otevřely pro projekty, které pomáhají vyrovnávat nerovnosti ve vzdělávání. 

Chtělo se jim? 

Nabídli jsme jim to dobrovolně. Někteří se obávali, že v rodinách zdravotníků chytí covid, ale když se to rozjelo, postupně se nám začali hlásit sami a za nějaký čas přišli s tím, že v Kroměříži je dětský domov a že by se tam chtěli nabídnout jako pomocníci. Potom přišel pokyn z ministerstva školství, že máme pomáhat ve sběrných školách, kam chodily děti pracovníků kritické infrastruktury. To už jsme museli zorganizovat trochu systematičtěji, každý z kolegů dostal na starosti třeba tři školy. Nakonec jsme pomoc našich studentů začali nabízet i ve všech ostatních zlínských školách. Velmi si vážím toho, že nikdo z kolegů neprotestoval, všichni brali jako samozřejmost, že musíme pomoci. V tu chvíli jsme také pochopili, že se tento rok naši studenti nedostanou do škol na praxe, takže jsme pomoc dětem začali propojovat se školní praxí. 

Adriana Wiegerová.
Adriana Wiegerová. FOTO: UTB Zlín

Nejste velká katedra, stačil počet vašich studentů na uspokojení poptávky v tolika směrech?

Celkem ano. V době, kdy jsme začali pomáhat školám, už zas nepotřebovali tolik pomoci rodiny lékařů – studenti už tam třeba nechodili denně na osm hodin, ale stačilo jen dvakrát týdně. Nakonec se zapojilo 250 studentů, postarali se asi o osm stovek dětí.

Studenti trávili v rodinách osm hodin denně? To asi nešlo pouze o učení… 

Vůbec ne. Zvlášť v těchto rodinách ne. Tam to bylo především o tom, aby děti nebyly samy doma, když jejich rodiče musí pracovat. Děti se musely připojovat na online výuku, mnohé si s tím nevěděly rady. Někdy studenti suplovali práci učitelek a dovysvětlovali dětem to, co nepochytily, nebo paním učitelkám na dálku radili, jak pracovat s různými systémy. 

Uvědomovali jsme si, že je to pro ně cennější zkušenost, než jim můžeme nabídnout my ve škole.

Jak studenti takové vytížení kloubili s vlastním studiem? 

I u nás se v té době učilo online, snažili jsme se jim přizpůsobovat časově, já jsem třeba učila v sobotu. Byli jsme tolerantnější k neúčasti, přednášky jsme nahrávali a dávali je studentům k dispozici. Uvědomovali jsme si, že je to v této chvíli pro ně cennější zkušenost, než jim můžeme nabídnout my ve škole. Během studia je učíme reflektovat to, co cítí, takže jsme jim řekli, aby si psali deník. Tam se objevovaly hodně silné věci. 

Máte nějaký příklad? Šlo o jakýsi terapeutický deník? 

Ano. Takže některé věci ani sdílet nemůžu. Ale jedna dívka třeba popisovala, že se chlapeček, se kterým trávila čas, zamiloval a požádal ji, jestli by mu pomohla napsat dopis jeho vyvolené. Když ho napsali, opravovali v něm gramatické chyby, ale také si povídali o lásce. Chlapec se svěřoval, že ho až fyzicky bolí srdce, že svou dívku nemůže vidět. Děti v té době hodně strádaly tím, že neměly kontakt s kamarády. Naši studenti pro ně byli oporou, byl to někdo, kdo je poslouchá. Jiná studentka zas napsala do deníku: „Dnes musím něco uvařit. Nevím jak.“ Trávily v těch rodinách osm, deset hodin a já jsem je velmi obdivovala, že to zvládali. 

Porota oceňuje vítězný projekt za systémové a nadčasové řešení nerovností ve vzdělávání. Projekt zapojuje studenty pedagogiky a zprostředkuje jim zkušenost, která v běžné pedagogické praxi není obvyklá. Zároveň propojuje všechny důležité aktéry vzdělávání – školu, zřizovatele a univerzitu, která navíc tuto zkušenost reflektuje v přípravě budoucích učitelů. 

Vaši studenti nastupují na praxi už v prvním ročníku a nechodí jen do škol, ale i na krajské úřady, Českou školní inspekci nebo vytvářejí program pro děti na Zlínském filmovém festivalu. Přesto myslím, že tato covidová zkušenost jim dala ještě víc než jim dává běžná praxe… 

Určitě. Všichni říkali, že by nikdy tak dokonale nepoznali děti jako v této době. Zjistili, jak se chovají čtyřleté děti, šestileté, co se mění, když jim je osm. Měli i jedinečnou příležitost vidět, jak to vypadá v rodinách, jak probíhá domácí příprava – to je něco, co učitel běžně nevidí. Možná i pro jejich vlastní život jim to dalo vizi, jak chtějí žít a jak chtějí vychovávat své vlastní děti. 

Projekt ve vysílání ČT.
Projekt ve vysílání ČT. FOTO: UTB Zlín

Co to dalo vám jako vyučujícím? 

Bereme si z toho inspiraci, jak zlepšovat výuku. S čím třeba studentky měly problém, bylo odkrývání problémů v rodinách. Ne v rodinách lékařů, ale spíš v té pozdější fázi, kdy dětem pomáhaly s online výukou na dálku – viděly, jak tam sedí otec s pivem a nadává na učitelku. A v takovém prostředí se má dítě učit? Tohle bylo pro studentky těžké a měly potřebu o tom mluvit. Takže my teď víme, že s nimi tyhle věci musíme víc rozebírat, aby po škole neodcházely do terénu s tím, že se obávají komunikace s rodinou. 

Čtěte také Díky covidu spolupracujeme nově s lidmi zvenčí, říkají finalisté ceny EDUína. A jsou připraveni pomáhat dál

Jak to vypadá s vaším projektem nyní? 

V říjnu tohoto roku zavolal ten samý kolega, že se znovu ozývají zdravotníci, že mají děti v karanténě a potřebovali by pomoc. Takže jedeme dál. 

Až skončí covidová pandemie, skončí i váš projekt?

Projekt vznikl jako odezva na mimořádnou situaci, podařilo se ale navázat takovou spolupráci se školami a rodinami, že v něm budeme pokračovat i po skončení pandemie. Co určitě neskončí, jsou vztahy, které se během projektu navázaly. Máme třeba studentku Adélu, která se starala o vietnamské děvčátko. Tomu velmi pomáhalo, že mělo s kým mluvit česky. Vznikl tam tak blízký vztah, že Adéla šla do její školy na praxi a chce tam i učit, až dostuduje. Anebo studentka Vendula, ta má zase na starost chlapce s obrnou, už je to sedmák, ale stále za ním dochází, protože ví, jak moc ji potřebuje.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

5 / 5. 2

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se