Když jsem učil zábavně, žáci si nic moc nepamatovali, říká britský učitel. Jeho kniha mění představy o moderní pedagogice

4.8
(12)

"Všichni potřebujeme pomoc k tomu, abychom dělali tu správnou věc. Skupina, pro níž je tohle nejtěžší, jsou teenageři." FOTO: Harry Fletcher Wood

Čeští učitelé si právě listují v čerstvě přeložené knize Responzivní výuka, která převrací na hlavu leckterou jejich představu o moderní výuce. Její autor Harry Fletcher-Wood například tvrdí, že zábavné učení nemusí být efektivní a že kompetence nemohou existovat bez znalostí. Vychází přitom z vědeckých poznatků o tom, jak se učíme. A vyzdvihuje, že škola má žákům pomoci osvojit si návyky soustředění a překonávání překážek: „Skoro všechno, co děláme, pramení ze zvyklosti,” říká v rozhovoru s Pavlem Bobkem

Kdybyste přišel do českého kabinetu a ptal se, určitě byste se od některých učitelů doslechl, že se snaží svou výuku přizpůsobit učebním stylům svých žáků. Je tohle responzivní výuka?

Nemyslím si, že je to responzivní výuka, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, responzivní výuka je o reakcích na to, co žáci vědí a čemu rozumí. Pokud tedy zjistím na straně žáků nedostatky v pochopení klíčových věcí a mou reakcí bude, že se k látce vrátím a vysvětlím ji takovým způsobem, aby si ji zdárně osvojili, učím responzivně. Tvorbu aktivit na základě toho, co žáci tvrdí o svých učebních stylech, bych nenazýval reakcí na míru jejich pochopení.

Zadruhé, vědecké důkazy o učebních stylech mluví velmi jasně. Studenti sice rádi říkají, že upřednostňují učit se vizuálně, auditivně či jakkoli jinak. Ale nikdo nikdy neprokázal, že budeme-li učit žáky podle této preference, naučí se víc. Výuku bychom měli připravovat na základě učebních cílů, nikoli stylů. Když učíme zeměpis, žáci musí koukat do map, v jazycích musí poslouchat, v tělocviku se musí hýbat. Raději bych tedy povzbudil učitele v tom, aby namísto domnělých učebních stylů zohledňovali, co jejich žáci vědí. O učebních stylech jsem psal na svém blogu, kde také odkazuji na konkrétní důkazy.

Podtitul vaší knihy Responzivní výuka zní „kognitivní vědy a formativní hodnocení v praxi“. Formativní hodnocení je již mnohým českým učitelům známé, ale kognitivní vědy se, na rozdíl od Velké Británie, zatím ve školství a vzdělávání nestaly trendy slovem. Co jsou kognitivní vědy?

Kognitivní vědy se zabývají tím, jak se učíme a jak myslíme. Vědci zkoumají, kolik si toho lidé jsou schopni zapamatovat a na jak dlouho, co dělá zkušenost zapamatovatelnější nebo jak často bychom se měli k myšlence vracet, abychom si ji zapamatovali.

Dělají kognitivní vědy lepší učitele?

Možná ano! Říkají nám spoustu užitečných věcí. Dávají informace o tom, jak lépe uvést novou myšlenku, za jak dlouho ji žáci zapomenou a jak se k ní nejlépe vracet. Ale vyslat učitele na kurz o kognitivních vědách ještě samo o sobě neznamená, že budou lepšími učiteli. Principy, které kognitivní vědy odhalují, musí být převedeny do reálné praxe ve třídě. Například nezávazné malé testy jsou dobrým způsobem, jak pomoct žákům naučit se a zapamatovat si toho víc. Ale k tomu potřebujeme vybrat tu správnou látku k testování, navrhnout testy tak, aby s nimi žáci mohli zdárně pracovat, a zajistit jejich aktivitu v hodinách. A to všechno znamená měnit naše zvyklosti, což je těžké. Jestliže učitelé mají připravovat ty nejlepší možné hodiny, musí kognitivním vědám rozumět. Pouhé poskytnutí informací o nich ale kvalitní výuku negarantuje.

Změnily kognitivní vědy podobu výuky v obyčejné anglické třídě?

Je tu pár věcí, které vídám ve školách docela často. Už se tolik netrápíme tím, aby naše hodiny vypadaly jinak a zábavně. Místo toho se zaměřujeme na to, aby žáci v hodinách mysleli na ty správné věci a aby si věci zapamatovali. A to je dobře. Když jsem se ve svých hodinách snažil o zábavnost, žáci se často doopravdy bavili, ale moc si toho nezapamatovali. Další oblast, kde je vidět vliv kognitivních věd, konkrétně jejich poznatků o zapomínání, je opakování. Učitelé kladou větší důraz na vracení se k naučené látce, často formou malých nezávazných testů. To žákům pomáhá zásadně, protože jinak zapomínají skutečně rychle, i pokud něco předtím dobře pochopili.

K tomu, aby nová a náročná témata dávala smysl, potřebují žáci vedení, příklady, vysvětlování a zpětnou vazbu.

Jaká je role učitele ve třídě v rámci responzivní výuky? V Česku často slýcháme o tom, že učitel by měl udělat úkrok stranou a stát se průvodcem. Mnoho moderních škol v zemi je založeno na této myšlence.

Tímhle si nejsem úplně jistý. Souhlasím s tím v některých ohledech. Každý učitel žáky provádí učením – organizuje ho, pomáhá, aby k němu docházelo. A kdykoli žáci dokážou něco dělat samostatně, měli bychom to podporovat. Problém je, že tato samostatnost je pro žáky velmi obtížná v momentě, kdy se také novým věcem učí. K tomu, aby nová a náročná témata dávala smysl, potřebují žáci vedení, příklady, vysvětlování a zpětnou vazbu. Pokud učitel vidí svou roli v tom, že by měl ustoupit do pozadí, riskuje, že neposkytne žákům dostatek onoho vedení a podpory. Cíl není v samotném ústupu stranou, cíl je, aby žáci dosáhli úspěchu – v ten moment může učitel onen úkrok udělat.

Čtěte také Školy se tu vracejí k frontální výuce, ale děti nejsou pasivní. Výsledky mají skvělé, říká český učitel žijící v Londýně

Možná by bylo jednodušší to otočit. Když je učitel ve třídě k ničemu a žáci všechno zvládnou bez něj, co se potom žáci učí a v čem je přínos učitele? Věřím, že učitelé ve třídě mohou a mají hodně co přispět, a my je v tom musíme podporovat.

V Responzivní výuce píšete, že když jste začínal učit v pozdních nultých letech, kompetence se zdály být důležitější než vědomosti. Změnil jste na to názor? Hrají vědomosti nakonec nějakou roli? V Česku máme vzdělávací Strategii 2030+, která klade důraz na získávání kompetencí a navrhuje redukce v učivu.

Vědomosti jsou zcela zásadní. Těžko totiž budou existovat kompetence bez vědomostí. Například, já jsem dějepisář. Jedna z dovedností v dějepise je vysvětlování proč k něčemu došlo. Ale tato dovednost je od vědomostí neoddělitelná a ztrácí bez nich jakýkoli význam. Pokud mám například vysvětlit, proč došlo k první světové válce, musím toho o ní hodně vědět. To ale ještě neznamená, že na základě toho dokážu vysvětlit i příčiny té další, tedy druhé světové války.

Čtěte také Jak z lenocha nebo introverta udělat aktivního žáka? Fígle existují

Stejné to je s tématy jako kritické myšlení. Žák může kriticky myslet ve velmi obecné rovině, třeba ptát se po tom, kdo financoval nějaký výzkum. Ale skutečné kritické myšlení je vázané na konkrétní vědní disciplíny. Když mám vystudovanou historii, mohu kriticky přemýšlet o tom, jak mluvíme o minulosti, protože jsem během studia nabyl hodně znalostí o konkrétních událostech. Ale pokud mě požádáte o kritické zhodnocení výzkumné studie na poli medicíny, pak jste se nezeptali toho pravého člověka. Dovednosti jsou založeny na vědomostech.

Ve svém příspěvku na konferenci Učíme formativne.cz jste říkal, že učitelé by neměli vyučovat vědomosti a dovednosti zároveň. Někteří z mých kolegů byli tímto tvrzením zmateni. Proč by se děti nemohly učit, jak provádět pokusy v přírodních vědách a zároveň se při tom učit spolupráci?

Tahle myšlenka je hodně atraktivní. Je také něčím, o co jsem se v minulosti snažil. Ale představte si tuto situaci: rozdělil jste své žáky do skupin, v nichž mají dělat pokus. Jedna ze skupin nefunguje, protože dva z jejích členů spolu nevycházejí. A jeden z členů skupiny vám řekne: „Pane učiteli, pomozte mi, prosím. Co mám dělat, aby ten pokus vyšel?“ Máte mu to říct? Když mu to řeknete, podlomíte spolupráci. Když ne, možná budou spolupracovat. Ale pokud spolupráci nenavážou, nenaučí se o přírodních vědách nic. Pokud se snažíme trefit dvě mouchy jednou ranou, vede to k dilematu, protože téměř vždycky někteří žáci alespoň v jednom ohledu neuspějí. Je lepší mít jasno v tom, co chceme. Když chceme učit děti spolupráci – pak fajn, dělejme to, je to důležitá věc. V tom případě ale určeme toto jako prioritu. Nezkoušejme dělat dvě věci naráz, často pak neuspějeme ani v jedné.

Mnoho českých učitelů, kteří přijali formativní hodnocení za své, pocházejí z prostředí ovlivněného konstruktivistickou formou výuky propagující badatelství, autonomii žáků, skupinovou práci, činnostní učení nebo učení hrou. Dominance učitele, frontální výuka, kurikula postavená na znalostech nebo testování u nich mají špatnou reputaci. Může konstruktivistická a responzivní výuka v hodině koexistovat?

Jistě. Přinejmenším co se týče formativního hodnocení. Formativní hodnocení je o zjišťování toho, co žáci pochopili, a přizpůsobení výuky těmto zjištěním. Vytvoříte otázku, která ukáže míru pochopení ze strany žáků. Stejně jako byste ji třídě položili po frontální výuce, můžete ji položit i po výuce projektové.

Čtěte také Pavel Bobek: Odučit, nebo i naučit? Otázka, která může proměnit české školství

Vlastně, jestliže čtete tento rozhovor a jste skeptičtí k typu výuky, kde učitel hodinu jasně vede, pak je toto pravděpodobně nejlepší místo, odkud se odpíchnout. Pokud vaše otázka ukáže úspěch provedeného projektu – nebo frontální výuky – výborně! Zjistíte-li nedostatky, můžete pak pomoct žákům porozumět tomu, co jim doposud nedocházelo, a případně zvážit, zda váš přístup k výuce funguje.

Ve své poslední knize Habits of Success (volně česky Zvyky pro úspěch) tvrdíte, že úspěch dětí ve škole je ovlivněn jejich zvyky. O jakých zvycích je řeč?

Skoro všechno, co děláme, pramení ze zvyklosti. Zkuste si například uvědomit, kdy jste naposledy změnili, co jíte k snídani, jak chodíte do školy, jak začínáte hodinu nebo jak opravujete žákovské práce. Možná jste se právě přestěhovali – pak se změnilo to. Ale valná část věcí, kterým se většinu dne věnujeme, se opakuje a je zvyklostní.

Určit, v jakou změnu doufáme – zvolit cíl. Inspirovat a motivovat žáky ke změně. Plánovat akci – zvolit kdy a kde začneme.

Totéž platí o zvycích jako takových. Žáci si osvojují vzorce chování: někteří zvednou ruku, kdykoli mají nějaký nápad. Jiní pokaždé reagují na naše otázky slovem „nevím“. Tyto reakce jsou zásadní. Pokud chceme, aby žáci měli ze školní docházky maximum, musíme jim pomoct osvojit si zvyky, které jim poslouží ve škole i později v životě. Zvyky jako soustředění na práci, vydržet i tehdy, když se nám něco zdá těžké, umět si požádat o pomoc, když nevíme kudy dál. Jestliže žáci dělají tyto tři věci, pravděpodobně budou úspěšní. Pokud je nedělají, nebudou.

Jak mohou učitelé tyto zvyky ovlivňovat?

V Habits of Success mluvím o těchto pěti krocích: Určit, v jakou změnu doufáme – zvolit cíl. Inspirovat a motivovat žáky ke změně. Plánovat akci – zvolit kdy a kde začneme. Zahájit změnu tak, aby bylo snadné začít. Nepolevovat a pomáhat žákům v pokračování. V angličtině z toho vychází zkratka SIMPLIFy change („zjednoduš změnu“).

Dobře, ale měli by učitelé vůbec tlačit své žáky ke změně? Neměli by jim raději dát svobodu být sami sebou?

Pokud si to vztáhneme na sebe, sami víme, že často neděláme nejlepší službu vlastním zájmům. Jíme a pijeme příliš, málo cvičíme. A občas žádáme lidi okolo nás o pomoc, když říkáváme: „Prosím, připomeň mi to a to.” Všichni potřebujeme pomoc k tomu, abychom dělali tu správnou věc.

Skupina, pro níž je tohle nejtěžší, jsou teenageři. Víme, že vývoj prefrontálního kortexu není dovršen dříve než po našich dvacetinách. Je těžké dělat dlouhodobá rozhodnutí, když jste zaměření primárně na to, co se děje právě teď. Naší povinností není měnit osobnost našich žáků, ale pomáhat jim následovat jejich cíle.

Když se podíváte na příklad, o němž jsem mluvil před chvílí, někteří žáci přicházejí do školy se zvyky, které jim pomáhají k úspěchu: snaží se, poslouchají, dají vědět, když je nějaký problém. Jiní takhle vybaveni nejsou. Jako učitelé musíme svým žákům pomoct k pokroku. Pokud bychom je nechali se věnovat tomu, co by dělali tak jako tak, nač pak vůbec být učitelem?

Učitelem jste se stal v programu Teach First, po deseti letech ve třídě jste se přesunul do výzkumu ve vzdělávání. Dnes pracujete pro Teacher Tapp, online aplikaci pro učitele. K čemu může být Teacher Tapp českým kantorům?

Je několik skvělých věcí na Teacher Tapp. Jednak zjistíte, co si myslí ostatní kolegové. V Anglii můžete porovnat své pohledy a přístupy své školy s osmi tisíci učiteli, a to každý den. Také dostanete každý den nějaký tip, třeba na blogový příspěvek, takže budete vědět, o čem se aktuálně mluví.

Pokud vás tedy zajímá dění a názory ostatních, stáhněte si Teacher Tapp.

V aplikaci máme skupinu pro angličtináře, máme také skupiny, které se věnují konkrétním regionům jako třeba pro Holandsko a Vlámsko. Pokud byste měli zájem o zavedení české mutace, dejte mi vědět.

Harry Fletcher-Wood je britský pedagog a spisovatel. Deset let strávil ve školách jako učitel a vedoucí odborného rozvoje. Oblasti vzdělávání zůstal věrný i jako vědecký pracovník a proděkan Ambition Institute. V roce 2021 mu vyšla publikace Habits of Success (Úspěšné zvyky). V češtině vyšla jeho kniha Responzivní výuka, která převrací na hlavu leckterou představu o moderní výuce.  

Rozhovor pro EDUkační LABoratoř vedl Pavel Bobek. Původně vyšel na www.edukacnilaborator.cz.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

4.8 / 5. 12

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jitka Šišáková
Jitka Šišáková
7. 12. 2021 10:41

Obsah rozhovoru je rozhodně zajímavý, jen škoda, že překlad je otrocký a redaktor si nedal práci s jeho úpravou. „Nepolevovat a pomáhat žákům v pokračování.“ „Naší povinností není měnit osobnost našich žáků, ale pomáhat jim následovat jejich cíle.“ Takových vět je tam spousta. Fakt se to špatně čte. V magazínu o vzdělávání to považuji za profesionální pochybení.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
7. 12. 2021 18:50

Dobrý den, máte pravdu, překlad je trochu kostrbatý, všimli jsme si toho, ale převzali ho nakonec, jak byl, právě proto, že je tak zajímavý svým obsahem.

Robert Čapek
Robert Čapek
7. 12. 2021 23:03

Mnoho myšlenek se mi jeví jako pomýlené, překonané a zpátečnické. Rozhodně doporučuji používat čtenáři vlastní hlavu, než adorovat učitele, který stojí před třídou a otázkami zjišťuje a kontroluje, jak žáci pochopili výklad. A je mu jedno, jestli to je po projektu nebo frontální výuce. Mimochodem, ten titulek je mimořádně bulvární, pokud se bráním slovu hloupý.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se