Říkal jsem „nikdy na církevní školu“, a jsem tu, a rád. FOTO: Kateřina Lánská

„Dnešní žáci mají zájem o ideje, nejsou tak zabředlí v materialismu jako naše generace,“ říká Pavel Motyčka, učitel Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži a jeden z deseti finalistů loňského ročníku ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Jako propagátor etické výchovy si myslí, že výchova k dobru je v dnešní škole stejně důležitá jako předmět český jazyk.

Byla jsem na vaší hodině a žáci hned zkraje a beze strachu začali mluvit o tom, že je podle nich někteří učitelé přetěžují. I to může být tématem hodiny etické výchovy?

Byli to prváci, zažívají stres z přechodu na novou školu, do nového prostředí, se kterým se teprve sžívají. Problém má pro mě vždy přednost, a pokud žáky něco tíží, dám jim prostor. Navíc předmět prosociální výchova, ve kterém to bylo, je přímo orientovaný na wellbeing žáků. První měsíc a půl jsme v něm řešili vztahy, způsob komunikace, pravidla ve třídě. Teď se věnujeme time managementu, otázkám sebevědomí. Mám v plánu pozvat do hodiny klíčové lidi ze školy, pana ředitele, zástupce, metodičku prevence, vedoucí kuchyně. Myslím, že to žákům pomůže si ujasnit, jak to ve škole chodí. Tuhle práci se třídou v prvním ročníku beru jako kolektivní předstupeň našeho mentorského programu Doprovázení, do kterého zapojujeme druháky a už individuálně. Zatím pilotně.

Můžete mi ten program popsat?

Doprovázení – společně na cestě, jak tomu říkáme, jsme odkoukali od bratislavského gymnázia C. S. Lewise. Ještě v době mého angažmá místostarosty města jsme se k nim jeli podívat na exkurzi, s panem ředitelem a výchovnou poradkyní. Každý žák druhého ročníku si tam vybírá některého učitele jako svého osobního mentora a ten s ním průběžně pracuje, pomáhá mu reflektovat jeho směřování, vývoj… Loni jsme to zavedli i u nás. 

Etická výchova cílí na rozvoj sociálních dovedností a návyků, které přispívají k dobrému klimatu ve škole a posléze jsou dobrými průvodci člověka v dalším životě.

Jaká je odezva u žáků?

Řekl bych, že dobrá. Třeťáci, kteří to absolvovali, to již letos nemají povinné, ale dvě třetiny z nich chtěly pokračovat. Pro mě je to signál, že to je potřebná věc. Někteří žáci jsou z autoritativnějších rodin a cesta k samostatnosti pro ně nemusí být snadná.

Jaké další předměty na gymnáziu učíte?

Základy společenských věd a náboženství. Prosociální výchovu – dříve jsme jí říkali etická – zařazujeme v prvním ročníku, dvě hodiny týdně do pololetí. Základy společenských věd pak navazují.

Jste zastáncem a propagátorem etické výchovy. Nedávno vyšla nová učebnice etiky pro střední školy, jejímž jste spoluautorem. Co je cílem a náplní takového předmětu?

Etická výchova je výchova k dobru, k ohleduplnému a respektujícímu chování. Cílí na rozvoj sociálních dovedností a návyků, které přispívají k dobrému klimatu ve škole a posléze jsou dobrými průvodci člověka v dalším životě.

Jak vypadá hodina etické výchovy podle vašich představ?

Není teoretická, teorie je až výsledkem reflexe životních situací, které žáci zažívají a diskutují o nich. V prvním ročníku, jak jsem již zmiňoval, se v předmětu nalaďují dobré vztahy ve třídě, v druhém se obzory rozšiřují směrem k filozofii, k etickým ctnostem. Na téhle oblasti v učebnici jsme spolupracovali s letos zesnulým profesorem Janem Sokolem.

Všimla jsem si, že jedno z témat učebnice je whistleblowing.

Snažili jsme se to pojmout aktuálně, moderně.

Můžete potvrdit, že sociální dovednosti, ctnosti se dají učit tak, že to žáky zajímá a inspiruje?

Jednoznačně. Hodně pomáhají příběhy. Součástí metody, jak ji prezentujeme, je nácvik dovedností ve třídě a jejich transfer do mimoškolního prostředí. Žáci dostanou úkol, který mají splnit. Učiteli naše učebnice nabízí spoustu materiálu, ze kterého si může vybrat a pracovat s ním na přípravě hodiny. Chtěli jsme se vyhnout obvyklému konceptu učebnice, kterou uhoněný učitel bez jakékoli přípravy otevře v hodině na poslední stránce, kde skončil, a diktuje žákům prázdná slova. Publikace se dá velmi dobře použít i pro základy společenských věd, které jsou ve všech školách jako samostatný předmět, na rozdíl od etické výchovy, tu má zatím málokterá škola. Zrovna dnes jsme v základech společenských věd probírali právo a v té souvislosti někdo řekl, že život sám o sobě je nespravedlivý. A tady nastává příležitost se zastavit a věnovat hodinu etickým otázkám, třeba i formou řízené diskuze. Nepřejít to.

Čtěte také Učni pro nás nejsou součástky do výrobního systému, připravujeme je na vlastní cestu, říká truhlářský mistr

Máte přehled o tom, kolik je asi škol, které etickou výchovu učí jako předmět?

Odhadem asi dvě stě, hlavně základních. Ve školním kurikulu je to zařazeno jako průřezové téma v oblasti „osobnostní a sociální výchovy“ neboli má se prolínat různými předměty. My jsme ale od začátku poukazovali na to, že jakmile je něco průřezové, je to všude, ale nakonec nikde, každý učitel se spolehne na to, že se to učí jinde. Aktuálně probíhající revize vzdělávacího programu směřuje k tomu přisoudit osobnostní a etické výchově nějakou časovou dotaci. Já jsem rozhodně pro, v dnešní době je to stejně důležité jako čeština.

Říkáte v dnešní době. V čem je podle vás dnešní mládí specifické?

Když jsem byl na střední škole já, bylo daleko menší společenské rozvrstvení, podobně jsme se oblékali, podobněji žili. Dnes jsou velké rozdíly i ve schopnostech socializovat, komunikovat, integrovat se. Děti jsou samostatnější ve svých názorech a podle mě, alespoň ti naši, nejsou tak zabředlí v materialismu jako naše generace, jde jim o ideje a vztahy. Jak jste viděla, děláme teď humanitární sbírku pro uprchlíky a přinesli toho opravdu hodně. Kriticky vidím to, že je příliš opečováváme. Umetání cestiček je mor dnešní doby. Zažil jsem mnohokrát, že když jsou mladí lidé vystaveni výzvám, ocení to.  

Pouť nás nakonec proslavila i jako školu. Někteří žáci dokonce už u příjímacích zkoušek říkali, že sem jdou kvůli ní. 

Myslíte tím třeba pouť do Santiaga de Compostela, kam své žáky vodíte?

Ano, například. Některé dny se šlo i čtyřicet kilometrů, a když máte nohy plné puchýřů, dojde i na slzy, ale nikdo to nechtěl vzdát a nasednout do autobusu, i když ta možnost tam vždy je. Velkým příkladem byla i kolegyně, která si to taky protrpěla, ale nevzdala to. A ti samí lidé, kteří se rozplakali, pak říkali, že to pro ně byla zásadní životní zkušenost, největší zážitek v životě. Pouť nás nakonec proslavila i jako školu. Někteří žáci dokonce už u příjímacích zkoušek říkali, že sem jdou kvůli ní. 

Kdy jste s tím začali?

V roce 2005. Tenkrát žáci jeli i proto, že jsme měli jednodenní zastávku v Paříží, to je nalákalo, ale nakonec přijeli z poutě nadšení a o reklamu pro příští cesty bylo postaráno, po vyhlášení se autobus okamžitě naplnil. Jezdívali jsme tak jednou za tři roky. Teď mě ale lákají jiné destinace, naposledy jsme šli do Assisi, Toskánskem, podobně dlouhou trasu. Santiago už je profláklé a chodí tam davy, je pak i těžké sehnat ubytování.

Když jste byl na střední škole vy, viděl jste se jako budoucí učitel?

Vůbec. Ale u mě to tak je. Říkal jsem „nikdy učitelem“, a stal jsem se jím. Rozhodně ale nelituji. Říkal jsem „nikdy na církevní školu“, a jsem tu, a rád. Říkal jsem „nikdy do politiky“, a čtyři roky jsem působil jako místostarosta Kroměříže, což byla výborná zkušenost… Život je plný paradoxů.

Jak se to tedy stalo?

Od konce základní školy jsem se nějak podílel na životě naší farnosti. Jsem ze Slovácka, z vesnice Vnorovy, a za mého dětství byla polovina obyvatel věřících. Teď je to tak jedna třetina, konzum hubí víru spolehlivěji než totalita. Tehdy, na konci 80. let, k nám přišel kněz salesián. Salesiáni mají dlouhou tradici v práci s mládeží a on mě k tomu přitáhl. Organizoval jsem pro naši komunitu program, včetně výjezdů. Před pádem minulého režimu jsme jezdili tajně za dalšími salesiány na jejich chaty, byla to pro nás taková bojovka. Kněží mě inspirovali, rozhodoval jsem se, jestli studovat biochemii, nebo se stát katolickým knězem. Nakonec jsem vystudoval teologii, ale tím to skončilo, dráha kněze mě minula.

Místo toho jste se stal učitelem?

Nejdřív krátce učitelem náboženství v naší vesnické škole. Vrátil jsem se do své obce a tam jsem vypomáhal ve farnosti, tedy spíš jako údržbář, ale byla to zajímavá škola života. Ve škole jsem měl pár hodin náboženství a organizoval pro děti různé víkendové akce. Pak asi po roce mi zavolali z gymnázia, kde teď učím, jestli tu nechci dělat vychovatele na internátu. Řekl jsem nejdřív, že nechci, ale přijel jsem na návštěvu. Ani nevím proč, nakonec jsem na tu nabídku kývl. Rok jsem byl vychovatelem, pak jsem začal učit a při zaměstnání vystudoval sociální práci a psychologii, poté ještě doktorát z pedagogiky.

Je doktorát z pedagogiky postačující pedagogické vzdělání?

Nejdřív to stačilo, teď, po změně zákona, ne. Když jsem se vracel po čtyřech letech místostarostování z radnice zpět na gymnázium, ukázalo se, že abych byl kvalifikovaným učitelem, musím absolvovat kurz pedagogického minima. Byla to formalita, pro někoho, kdo má šestnáct let praxe a byl již pětkrát třídním učitelem. Legrační bylo, že to bylo v tom samém roce, kdy jsem se dostal do finále českého kola Global Teacher Prize.

Čtěte také Dobře se učit dnes nestačí, říká autor obdivované vzdělávací reformy v Kanadě

Jako místostarosta jste v Kroměříži podpořil vznik montessori třídy. Máte blízko k alternativním směrům?

Máme partnerské město v Polsku a jeho zastupitelé nám jednou položili otázku, co je náš brand, co naše město dělá jedinečným. Kroměříži se někdy říká Hanácké Atény, je tu například jedenáct středních škol, tak jsme si řekli, že spolu se skvělými sociálními službami je to právě školství, co bychom mohli vypiplat. Pojďme se nespokojit jen s klasikou, pojďme rozšiřovat portfolio, nabízet, řekli jsme si. V jedné škole byla pro montessori zapálená paní učitelka, špičková odbornice, tam jsme se dohodli s panem ředitelem a podpořili jako zřizovatel vznik montessori větve. Ti žáci jsou nyní již v šesté třídě, je to už stabilizovaný projekt, který se, myslím, nezastaví, i když už na městě nejsem.

Jaké to bylo vrátit se z politiky k učitelství?

Nejdřív se mi zdálo, že se mi zhroutil svět. Práce pro město mě velmi bavila, nechali jsme tam spoustu rozdělaných projektů. Musel jsem překonat zklamání z toho, že nesplním, co jsem si předsevzal. Ale možná teprve s návratem k učitelské profesi jsem odhalil do hloubky její smysluplnost. Snažím se být prospěšný svým studentům, ale možná jsou oni větší oporou, motivací a inspirací pro mě než já pro ně. Další z paradoxů života.

Zmínil jste účast v českém kole Global Teacher Prize. Co porota na vaší výuce oceňovala, že vás vybrala mezi deset finalistů?

Už ani nevím, co v tom odůvodnění bylo, ale mohu říct, že z toho vyplývají velké výhody, hlavně setkávání s kolegy na letní škole, kterou GTP organizuje, ta jsou skvělá. Když člověk žije jen ve své bublině, říká si, jak je inovativní, a pak zjistí, kolik učitelů je dál. Jsem rád za příležitost se od nich učit, zvlášť když to je v tak uvolněné a přátelské atmosféře.

Pavel Motyčka učí v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži základy společenských věd, prosociální výchovu a náboženství. Je zde také výchovným poradcem. Byl koordinátorem a hlavním metodikem tvorby učebnic etické výchovy pro základní i střední školy a jejich spoluautorem. Byl členem Výboru pro vzdělávání, mládež a tělovýchovu Zlínského kraje a expertní skupiny MŠMT pro etickou výchovu (SPIEV), je členem správní rady organizace Etická výchova o.p.s. 

Text vyšel v Akademii Lidových novin.