Stačí jedna zkušenost s těžkým terénem a špatně namazanými lyžemi... FOTO: Lucie Kocurová
„Vydrž, Prťka, vydrž” a další legendární hlášky z oblíbeného filmu Sněženky a machři zná z generace dnešních rodičů asi každý. A není divu, protože lyžařské výcviky prostě v našich očích patří ke školnímu životu. Jenže od premiéry filmu uplyne brzo čtyřicet let; na horách se už bez sněhových děl neobejdeme a sjezdové lyžování se přesouvá do kategorie finančně náročných kratochvílí. Budoucnost „lyžáků“, jak je všichni známe, je tedy nejistá.
Lyžařský výcvik v sedmé třídě základní školy a prvním ročníku střední školy jsme se už naučili brát se stejnou samozřejmostí jako vysvědčení na konci června nebo začátek školního dne v osm ráno. „Tradice školních lyžařských výcviků navazuje na tradici sokolství, turistiky a pohybu v přírodě, která je v Česku velmi silná,“ říká Martin Pádivý z katedry tělesné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Začátek této tradice odkazuje na první krkonošský Ski klub z roku 1884, kde se děti učily lyžovat. „Dětem dnes chybí všeobecná pohybová zdatnost a aktivita, takže každá příležitost k pohybu je dobrá. Navíc když mají děti možnost odjet z města v době zimního smogu na čistý vzduch, určitě jim to prospěje už jen po zdravotní stránce.“
Čtěte také Jana Teriaki: Děti nejezdí na lyžáky, ale víte, co jsem zjistila? Není to kvůli penězům
Podle Martina Pádivého je na pobytech na horách podstatné to, že se děti naučí lépe fungovat v kolektivu, zvládat nepohodlí a zimu a dávat si pozor na své věci. Navíc dostanou příležitost poznat svoje spolužáky a učitele v jiné situaci než při výuce ve škole. „Když se podíváte na různé firemní teambuildingy, jde v podstatě o to samé – seznámit se, utužit kolektiv, společně něco překonat a zažít. I na horách se školou se hrají hry, děti si užívají, poznávají okolí, prostředí i jinde než na sjezdovce. To, jestli se naučí sjíždět kopec, nemusí být z pohledu pedagogických cílů stěžejní. Podstatná je radost z pohybu.“
Nadšenec Jan Buchar založil v Krkonoších Ski klub v roce 1884 a začal tamní děti učit lyžovat. Už o pár let později se podařilo v této horské oblasti zavést lyžování jako náhradu tělocviku. A díky lyžím se zlepšila docházka v zimním období, jelikož se žáci dokázali dostat do školy bez ohledu na to, kolik sněhu napadlo. První školy z měst začaly na organizované lyžařské pobyty na horách vyrážet kolem roku 1920 a ve třicátých a čtyřicátých letech už byla výuka lyžování zařazena i do osnov, ovšem jako nepovinná aktivita tam, kde jsou pro ni vhodné podmínky. Od 60. a 70. let se pak lyžařské výcviky dostaly do závazných osnov. V současné době záleží na jednotlivých školách, zda je do svého školního vzdělávacího programu zařadí, nebo ne.
Co když děti nemají ani teplé ponožky?
Jedním z důvodů, proč lyžařské výcviky přestávají být pro každého samozřejmostí, jsou finance. Týdenní pobyt na horách v Česku vyjde zhruba na šest tisíc korun. V nich podle lokality může, ale také nemusí být zahrnuta cena skipasu, která i v menším středisku k ceně klidně přihodí i několik tisícovek. Další položkou je zapůjčení potřebné výbavy. S nějakým kapesným na čaj nebo párek v rohlíku se tak lyžák může snadno přehoupnout přes deset tisíc korun. Snadno se tedy může stát, že nakonec část dětí prostě neodjede, jelikož si to jejich rodina nemůže dovolit. „Není mi příjemné přiznat, že na lyžák nemám, a žádat někde na úřadě nebo ve škole o příspěvek,” říká Hana z Plzeňska, která je učitelka a samoživitelka v jedné osobě: „Takže když se mělo jet na lyže, řekl syn raději, že se mu nechce. Myslím, že by se se základní školou nemělo jezdit na tak ekonomicky náročné výlety. Nejde jen o cenu zájezdu, která už tak je vysoká, ale i o vybavení. Za ty stejné peníze může syn chodit několik let na hudebku.“ Samoživitelka Hana není vůbec výjimečný případ; stačí, aby měla rodina víc dětí nebo třeba jeden z rodičů nepracoval, a už je pro takového žáka školní akce nedostupná. V tu chvíli se ale ztrácí rozměr tmelení kolektivu, protože se tmelí kolektiv těch, kteří si to mohou dovolit.
Někde šetří tak, že děti sdílejí skipasy a vždy polovina jde na sjezdovky, druhá na běžky a během dne se vymění, to ale vyžaduje dvojí výbavu. Tam, kde mají hory blízko, přistupují k řešení, kdy děti ráno naloží do autobusu a na oběd nebo v průběhu odpoledne je zase vracejí domů. Vyjde to levněji a je možné vzít na kopec i ty nejmenší. „U nás máme lyžařské středisko dvacet minut autobusem, takže volíme příměstskou variantu,“ říká ředitelka základní školy Ruská v Litvínově Pavla Tomášová. Nezanedbatelná část žáků její školy se řadí mezi velmi sociálně slabé, takže se nedá počítat s tím, že by měli k dispozici jakékoliv vybavení včetně například teplých ponožek nebo zateplených kalhot či bund. Náklady na výjezd a výuku lyžování platí město, oblečení potřebným půjčuje škola. „Máme to tak nastavené. Rodiče, kterým děti z oblečení vyrostou, nám ho často darují a my ho používáme dál. Nemůžeme počítat s tím, že si každý pořídí rukavice za pětistovku,“ vysvětluje ředitelka Pavla Tomášová. Má ale vůbec smysl se tolik namáhat kvůli tomu, aby se děti v páté třídě naučily lyžovat, když se s rodinou na hory příště nejspíš už nepodívají? „My si myslíme, že jedním z úkolů školy je i to, aby děti něco zažily. Pro nás to smysl má, protože vidíme, jak jim naroste sebevědomí a jak jsou spokojené,“ dodává.
Vítr ve vlasech versus špatně namazané lyže
Jedna věc je vůbec odjet na hory a tmelit tam kolektiv, druhá věc je, čemu se tam děti budou věnovat. V českém prostředí je nepsaným zákonem, že lyžák rovná se sjezdovka a vlek. „Vyplynulo to postupně. Děti mají rády opojení z rychlosti a sjezdu, podobně jako na kole,“ říká Martin Pádivý z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. „S běžkami je to složitější, mnohdy stačí špatná zkušenost se zbytečně náročnou tratí nebo nevhodně namazanými lyžemi a děti pak už znovu vyrazit nechtějí. Sjezdovky jsou v tomto jednodušší a asi proto se postupně vžilo, že jet na hory lyžovat znamená sjezdovat.“
Ne každý ale sjezdové lyžování vidí jako nezbytnou dovednost pro všechny, už jen z environmentálních důvodů. Výroba umělého sněhu a provoz vleků jsou energeticky náročné a celý provoz lyžařských areálů zatěžuje životní prostředí mimo jiné hlukem, osvětlením, odpadem a nutností řešit příjezd a parkování mnoha a mnoha aut. „Já osobně svoje děti na hory posílám, i když vím, že asi nikdy lyžovat nebudou. Považujeme sjezdové lyžování za zábavu, adrenalin, ne za sport, který by každý potřeboval umět. Jedou jen proto, že je to fajn akce pro kolektiv,“ říká učitelka Markéta Šedivá z Třebíče. „Považuji ale lyžařský kurz na základní škole za zbytečnost. Podle mě bychom měli děti vést k těm sportům, které se dají provozovat v oblasti, kde žijí, ke kterým jsou v místě podmínky.“
Kráčet tam, kudy kráčely dějiny
V některých školách se proto rozhodli, že týden na horách má být i víc než jen zábava a adrenalin. Například montessori třídy základní školy Norská v Kladně v posledním trojročí – tedy sedmé, osmé a deváté třídě – sice jezdí na hory, sjezdovky ani vleky ale nevyužívají. Bydlí na chatách Asociace turistických oddílů mládeže a ve vaření se střídají skupiny žáků. „Jezdíme hromadnou dopravou a k tomu máme jedno doprovodné vozidlo, které veze běžky a potraviny,“ vysvětluje učitelka Petra Pilátová. „Taková akce je pak dostupná prakticky pro každého. Na sjezdovky mohou jet s rodiči, pokud to považují za důležité.“
Dost často jezdíme do Sudet. Tam se přece přímo nabízí, abychom se bavili o tom, co tato oblast v posledních sto letech zažívala. Když vidíte na procházce místa, kde se odehrávaly mnohdy dramatické události, zanechá to ve vás stopu.
Pobyt na horách ale děti z Kladna netráví jen pohybem. Stejně důležité je poznat region, ve kterém se nacházejí. Pokud se v místě nabízí třeba mletí obilí nebo exkurze do sklárny, určitě si to všichni vyzkoušejí, a mimo to tady pracují například na prezentacích z historie a geografie. „Dost často jezdíme do Sudet. Tam se přece přímo nabízí, abychom se bavili o tom, co tato oblast v posledních sto letech zažívala. Když vidíte na procházce místa, kde se odehrávaly mnohdy dramatické události, zanechá to ve vás stopu.“ Žáci mají každý den na vybranou, jestli chtějí náročnější výlet ve skupině „chrtů“, nebo jim stačí jen lehčí procházka; nikdo se tedy nemusí obávat, že by ostatním nestačil. „Už proto vidíme, že jezdí rádi,“ uzavírá Petra Pilátová ze Základní školy Norská v Kladně.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
