Začal jsem o tom přemýšlet, když se děti na podzim vracely do školy. Okamžitě na nich bylo vidět, že nemají chuť něco dělat, ať je to učení, nebo fyzická aktivita. Jejich tolerance vůči nepohodlí dramaticky klesla.

Neomezuje se to jen na školu, pro nezájem se rušily třeba i skautské akce. Nejistota, co zase bude, kdy co zase zavřou, měla svou váhu, to jistě, ale myslím, že se tím nedá vysvětlit vše. Děti z naší školy se opravdu proměnily. A to mluvím o žácích gymnázia Přírodní škola, kteří k nám šli, protože chodíme na náročné akce do přírody. Věděli, že zažijí námahu a taky že nám záleží na nezištné práci pro druhé. Dobrý pocit nepadá z nebe a pomoc druhým nás vyvádí ze sebestředné izolace. To je naše krédo.

Nacházejí se ve velké duševní pasivitě, někde hluboko uvnitř své komfortní zóny. Když máme na nějakém výjezdu naplánované služby a rozdělené úkoly, tak to ještě naštěstí funguje, ale jakákoli osobní iniciativa je nebývale chabá. 

Myslel jsem si, že když si to před covidem děti zažily, uhnízdilo se to v jejich duších natrvalo, ale teď vidím, že to úplně neplatí. Dřív, když jsme spolu něco dělali, vždy někdo přiskočil a pomohl, když bylo třeba. Teď se jdeme učit do parku a musí se poponést lavičky, abychom se slyšeli, a děcka mátožně stojí a koukají. Mají velkou nechuť k fyzickým aktivitám, radši postávají a stěžují si, že jim je zima.

Nedokáží se radovat. Nacházejí se v duševní pasivitě, někde hluboko uvnitř své komfortní zóny. Když máme na nějakém výjezdu naplánované služby a rozdělené úkoly, tak to ještě funguje, naštěstí, ale jakákoli osobní iniciativa je chabá. Máme akci pro zájemce o studium, která u starších žáků bývala velmi oblíbená, rádi ji pomáhali organizovat. Letos se téměř nikdo z nich nepřihlásil.

Čtěte také Nesmíme obětovat děti! jsou možná silná slova, ale jde opravdu o hodně, říká spoluautor petice František Tichý

Přemýšlím o příčinách téhle zjevné nepohody. Určitě to je na prvním místě dlouhá sociální izolace, kterou přinesl covid. Vidím obrovskou nenasycenost vztahy, potřebu dětí být s kamarády. Myslím, že striktně zavírat všechny volnočasové aktivity byla chyba. Bylo možné podstoupit určitou míru epidemického rizika, které je zejména při venkovních aktivitách nízké. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, co se stane, pokud to neuděláme. To teď máme všichni na očích, rodiče i učitelé.

Děti nám komunikují ztrátu motivace a jedním dechem říkají, že je máme motivovat my. Připadají si přetížené, i když jsou naše nároky většinou nižší než dřív. Mnohé najednou nebaví nic. Kdosi z nich se mi svěřil, že se týdnem jen stěží protluče a myslí na to, kdy už bude víkend. Ale ten brzy skončí a je to tu nanovo… Tohle říká čtrnáctiletý teenager! Starší ještě jakž takž naskočili, protože maturita se blíží, ale ti mladší se nemají čeho chytit. Dřív byli plní energie, zájmu, teď všude vidí problém a hledaji viníka. Očekávají, že spása přijde zvenčí. Jako by jim nezbyla žádná síla ani chuť udělat něco pro sebe, natož pro druhé.

Napadá mě, jestli se nepředávkovali informačními technologiemi. Vidím, jak klesla jejich kreativita a jak moc touží po rychlé, instantní dávce uspokojení.

Neplatí to pro všechny. Ti nejaktivnější takoví zůstali, i během lockdownu si našli v tom, co dělají, smysl.

Vypadá to až jako postraumatický syndrom, který zažívali lidé po válce. Je ale zvláštní, že v minulosti se nejméně týkal dospívajících. Ti byli nejodolnější, dokázali žít své životy, své vášně a lásky v daleko horších situacích. Teď mi práce se žáky připomíná spíš aktivizaci seniorů.

Neplatí to pro všechny. Ti nejaktivnější takoví zůstali, i během lockdownu si našli v tom, co dělají, smysl. Ale mnozí jiní, dříve také aktivní a skvělí, energii a motivaci jako by poztráceli. Doufám, že jen dočasně, ale stejně mě překvapilo, kolik jich je. Tváří v tvář jejich vyhoření cítím často lítost a bezmoc.

Pokud těmto dětem nějak nepředáme vědomí, že jsou to ony, kdo musí teď na sobě zapracovat, zvládnout své emoce, dostat se z vleku okolností, přijdou o svou svobodu a schopnost žít plný, aktivní život. Hrozí jim život v bezmocnosti. U nás jim zvědomujeme význam jejich rozhodnutí, jejich vůle, jejich přičinění. Můžeme jim pomoct laskavým vedením, inspirací, ale udělat to za ně nemůžeme.

Teď, po půl roce systematického úsilí, se situace trochu zlepšuje, ale jde to pomalu a my všichni vidíme, jak hluboce jsou děti zasažené a kolik nás ještě čeká práce.

František Tichý je český pedagog a spisovatel, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy Přírodní škola, ředitel osmiletého gymnázia Přírodní škola v Praze, autor knih o pedagogice Výchova jako dobrodružství a Přírodní škola – cesta jako cíl.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let