Pořád tuhle práci miluju. Ráno vás zdraví děti s úsměvem na rtech - no to mi řekněte, kdo tohle má?! FOTO: Lenka Špittová
Ředitel nebo ředitelka školy jsou někdy vnímáni až jako mytické postavy. Mají svou kancelář, stranou všeho dění, a jen málokdo si umí představit, co se v ní odehrává. Paleta činností je široká – hromady dokumentů, zápisy prvňáčků, SMS rodičům, stříhání žákovského videa, hledání nové uklízečky, krizová schůzka k chování žáků a řešení financování školy v přírodě. Lenka Špittová, která devět let vede prvostupňovou ZŠ a MŠ Křešice u Litoměřic, nás nechala nahlédnout do toho, jak vlastně takový jeden týden ředitelky školy vypadá.
Pondělí: Do práce přicházím krátce před šestou, kdy se otevírá naše družina. Za vesnicí máme velkou továrnu, mnozí rodiče v ní pracují, a tak potřebují zajistit péči o děti už brzy ráno. Já v rámci své vyučovací povinnosti obstarávám pondělky a úterky, kdy trávím s dětmi čas do půl osmé. Potom se přesouvám do ředitelny, kde zpracovávám týdenní plán. To se mi hodně osvědčilo, protože se tak daří mezi sebou mnohem lépe koordinovat naši práci, aktivity v celé škole a činnost v přípravné třídě. Ostatně informace jsou důležité i pro naši kuchyň, a to když třeba někdo jede na exkurzi nebo na výlet.
Potom přichází na řadu agenda kolem doučování a nejrůznější výkazy, což je vlastně hromada tabulek a výkazů: tedy kdo, koho, kolik peněz se uvolnilo a zda se vyčerpala dotace. Další nutnou záležitostí jsou zápisy do základních škol, první rodiče nám totiž už odevzdali podklady k zápisu, a tak je třeba přepsat informace do školního systému. Samozřejmě nejen v tuto chvíli jsem vděčná, že už dva roky mám i svého zástupce ředitele, protože si společně sedneme, já diktuju, on píše a práce nám ubíhá rychleji spolu s kontrolou dvojích očí.
A pak jsou tu ještě desítky e-mailů, ale na ty dnes nemám tolik času, kolik bych potřebovala, proto je řeším i později doma.
Úterý: I v úterý jsem to já, kdo úderem šesté otvírá družinu prvním dětem. V sedm hodin je porada pedagogů včetně asistentů a trvá asi 45 minut. Před osmou se přesouvám, otvírám počítač a odpovídám na všechny nevyřízené maily. Většina z nich není nijak zásadní, to se ale nedozvím, dokud se na ně aspoň nepodívám. Občas jsou v nich ale vyložené poklady, jako například před nedávnem nabídka služeb jedné koučky zdarma. Skočili jsme po ní a teď k nám dochází na schůzky s rodiči, třídními učiteli, preventistkou a asistenty pedagoga, kdy řešíme náročnější chování dětí. V každé třídě nějaké takové máme, covid a opatření kolem něj většinou jejich projevy ještě zhoršily a na termín u psychologa nebo psychiatra se čeká několik měsíců, takže jsme vděční za radu a pomoc. I dnes jedna taková schůzka hned ráno probíhá, řešíme dítě, které si občas v afektu vytrhává vlasy. Dozvídám se, že rodiče se rozvádějí. Rozdáme si úkoly, abychom mu dokázali ulehčit a pomoci.
Před obědem otevírá dveře ředitelny vedoucí školní jídelny a upozorňuje mě, že se rozbil mixér, takže plánovaná bramborová kaše nebude. Pro mě to znamená, že musím zavolat starostovi naší obce a požádat o peníze na nový, protože finance zaslané obcí už jsou rozplánované. Když už s ním budu mluvit, předám mu rovnou posudek revizora kotelny, podle nějž potřebují opravu komínové klapky – nevím přesně, co to je, ale podle revizora je to urgentní. Školník mě ještě upozorňuje na rozbité okno v tělocvičně a že protékají dvě záchodové mísy…… volám tedy instalatéra.
Ve škole je legrace. FOTO: ZŠ a MŠ Křesetice 
Reportéři z páté třídy se ptali paní ředitelky. FOTO: ZŠ a MŠ Křesetice
Odpoledne se ještě scházíme nad školním vzdělávacím programem, který upravujeme tak, aby opravdu sloužil nám a nebyl jen podkladem pro inspekci. Soustředíme se hlavně na větší propojení s mateřskou školou, i když už občas školka a škola společně jezdí na výlety. Děti se u nás učí angličtinu a předmatematické dovednosti podle Hejného, pracují s BlueBoty, ale učitelky v první třídě o tom vůbec nevědí, což chceme změnit. To je věc, která mi dělá radost. Všichni se u nás ve škole musí cítit užiteční – protože jsou!
Středa: I ve středu přicházím do práce v šest ráno. Tentokrát ne kvůli družině, ale musím si udělat přípravy, protože první dvě hodiny učím angličtinu u čtvrťáků. Snažím se nabízet pestré aktivity, chvíli pracujeme s učebnicí, chvíli mluvíme, na druhou hodinu si bereme chromebooky a pracujeme s Kahootem a dalšími aplikacemi. Děti to baví a to je nejdůležitější.
Dnes ve škole nemusím být v šest, ale stejně se budím brzy, jsem na to už zvyklá. Pracovní den začínám jak jinak než e-maily, v devět mám ale první schůzku.
Po dvouhodinovce se čtvrťáky beru do ruky telefon a rozesílám smsky rodičům z jednotlivých tříd. V září jsme zavedli informační systém Edupage, ale někteří rodiče to ještě tak úplně nevzali na vědomí. Píšu jim, že je to pro ně primární zdroj informací a jeho sledování je jejich povinností. Zástupce připravil návod k přihlášení a nabízí pomoc, pokud by si někdo nevěděl rady. Teď ale zástupce učí, nebo je na hospitaci.
Potom obcházím jednotlivé třídy a natáčím děti, jak zpívají písničku. Je to sice pár minut na každou třídu, ale dohromady to zabere spoustu času. Následně si musím sednout k počítači a písničku sestříhat. V sobotu se chystá setkání důchodců z naší vesnice, kde bude slavit osmdesáté narozeniny bývalý dlouholetý ředitel naší školy a videoklip s písničkou mu tam pustíme jako dárek. Jsem ráda, že jsem se naučila pracovat se střihovým programem, takže celkem často vytvářím nějaká videa pro náš školní web a facebook, a ani instagram nesmí zůstat stranou.
I dnes mě samozřejmě čeká nějakých zhruba šedesát e-mailů, plus pár ze včerejška, které zůstaly nevyřešeny.
Čtvrtek: Dnes ve škole nemusím být v šest, ale stejně se budím brzy, jsem na to už zvyklá. Pracovní den začínám jak jinak než e-maily, v devět mám ale první schůzku. Přicházejí dvě matky, které by si přály přeřadit děti k nám do školy. Vím předem, že to nebude lehké setkání, protože obě děti mají lehkou mentální retardaci. Chápu, že malý kolektiv by pro ně byl přínosem, ale i z pedagogicko-psychologické poradny jim byla doporučena speciální škola, a vzhledem k postižení dětí nemůžeme s panem zástupcem s přechodem souhlasit. Snažíme se to sdělit citlivě.
Další agendou pro čtvrtek je pracovní místo uklízečky. Naše uklízečka je dlouhodobě nemocná, je třeba přijmout jinou jako náhradu. Pro mě to znamená, že musím zařídit veškeré papíry s jejím nástupem spojené: připravit pracovní smlouvu, definovat popis a rozsah práce, vyžádat si od ní výpis z trestního rejstříku, vyplnit jí žádanku na vyšetření u závodního lékaře, pro účetní zjistit bankovní spojení a tak podobně. Někdy si říkám, že by se mi hodila personalistka – jsme v podstatě menší firma o pětadvaceti lidech.
Odpoledne přicházejí na schůzku rodiče dvou kluků, kteří se dlouhodobě pošťuchují a teď už i perou. V ředitelně zasedl celý krizový tým: zástupce, třídní učitel a společně se mnou i preventistka, za kterou musím v těchto případech suplovat, když řešíme akutní situace a je potřeba udělat například sociometrické šetření třídy. V sobotu jsme měli školení s psycholožkou, která se specializuje na řešení konfliktů ve školách, sdílíme tedy s rodiči jednu její techniku. „Každé dítě má mít pod kontrolou svůj osobní prostor, svoje ústa, ruce, nohy a věci,“ vysvětluji jim a společně se domlouváme na tom, že budeme doma i ve škole vůči dětem používat ve stejných situacích stejná slova, abychom docílili toho, že se budou lépe chovat. Uvidíme, snad to ponese ovoce.
Pátek: Poslední den v týdnu mám relativně volný a jediným pevným bodem v rozvrhu je hodina angličtiny u čtvrťáků. Kromě ní využívám den k dotahování všeho, co se v týdnu nestihlo – provádím novou uklízečku po škole a vysvětluji, co a jak bude třeba udělat; s panem zástupcem ladíme novou podobu zápisových lístků.
A najednou přichází další zpráva v půl deváté – i ve školce bude ze zdravotních důvodů chybět uklízečka. Sháníme tedy s vedoucí mateřské školy další záskok.
Kromě toho se snažím vyřídit co nejvíc e-mailů, a to hlavně těch od rodičů nebo učitelů. Občas i večer nebo o víkendu sleduji jedním okem detektivku a druhým otevírám a mažu e-maily týkající se třeba dezinfekcí, reklam a podobně. Už před časem jsme se ale rozhodli, že pokud nejsme v nějaké krajní situaci, jakou představovaly v nedávné době velké covidové vlny, nečteme o víkendech maily od rodičů. Když si v sobotu večer přečtu „už vás mám plné zuby a budu si stěžovat“, nic s tím v ten moment neudělám, ale zaručeně zkazím neděli sobě i rodině a to nechci.
Kolem druhé hodiny nakonec vyrážím domů a vzpomínám na počátky svého ředitelování před devíti lety, kdy jsem občas o půlnoci brečela v kanceláři, že mi nejde vyplnit matrika. Naučila jsem se říkat si o pomoc a hodně věcí deleguji, takže zejména v posledních dvou letech už odcházím s úsměvem a většinou i za světla. Tentokrát ještě ale musím zajít za starostou. Blíží se nám školy v přírodě, všechno zdražilo a máme ve škole například maminku s dvojčaty ve druhé a dalším dítětem ve čtvrté třídě, kteří by měli najednou zaplatit víc než dvanáct tisíc, tak jdu prosit o příspěvek. Se starostou vycházíme skvěle, umíme si navzájem říct příjemné i nepříjemné věci. Příspěvek si prý promyslí, takže do víkendu vkračuji s dobrým pocitem.
Pořád tuhle práci miluju. Ráno vás zdraví děti s úsměvem na rtech – no to mi řekněte, kdo tohle má?!
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
