Méně agresivity a šikany, více empatie a tolerance. Takový efekt má na děti podle kanadských vědců přítomnost miminka. Už třetím rokem to ověřují i v Základní škole Rokycanova v západočeském Sokolově. Dva roky chodila za tamními žáky Agátka, teď je každé úterý navštěvuje „učitel“ Vikoušek. „Jakmile se tu objeví, celá škola se zklidní. Potřebovali bychom, aby sem chodil každý den,“ říká ředitelka školy Petra Šišková. Tento a jiné projekty empatie ve škole už nesou své ovoce. 

V Základní škole Rokycanova to po ránu hučí jako ve většině škol. Respirátory už se nosit nemusí, ale ve 4.A je mají všichni. Sedí v kroužku vzadu na koberci a čekají na svého malého učitele. „Kdo se na Vikouška těšil?“ ptá se jeho maminka Nikola Vargová, zatímco vyndavá synka z kočárku. Hlásí se úplně všichni. 

Vikouškovi je čerstvých pět měsíců, je synem místního učitele tělocviku a do školy začal chodit v únoru. Každé úterý obejde dvě nebo tři třídy jednoho ročníku, za měsíc zvládne skoro celý první stupeň. Ve 4.A je dnes podruhé. „Co se od minule změnilo?“ ptá se dětí Vikouškova maminka. Je trochu delší – narostly mu vlásky – už trochu žvatlá, volají děti. „A už nemá moc ruce v pěst,“ všímá si jedna z holčiček. Jaké informace o Vikouškovi si pamatujete z minula, ptá se máma Nikola. Že vás rád tahal za vlasy, že pásl koníky, vzpomínají děti. „Možná si taky vzpomenete, že v únoru se Vikoušek ještě neuměl přetočit ze zad na břicho,“ říká maminka a zkouší miminko na dece nastavit do takové polohy, aby předvedlo novou dovednost. A opravdu – Vikoušek se zhoupne a překulí se. Třída ho odmění potleskem. 

Čtěte také Vzbudit empatii v netečných divácích. Úspěšný finský recept proti šikaně vyzkoušejí i české školy

„Pamatujete si, co jsem vám minule říkala, že se s Vikouškem chystáme vyzkoušet?“ ptá se Nikola Vargová. Někteří žáci si vzpomněli, že v plánu bylo začít kojené miminko přikrmovat zeleninou. „Přinesla jsem vám pár fotek, abyste se mohli podívat, jak se Vikoušek na novinku tvářil. Tady mu jídlo radši dávat nebudu, byli byste celí poprskaní,“ říká a v kroužku už kolují fotky miminka s mrkvičkou po celém obličeji. „Věděli byste, jak zeleninku pro tak malé miminko připravit?“ ptá se Viktorova maminka. Před mateřskou pracovala jako učitelka a na její komunikaci s dětmi je to znát. Rozmixovat, ale ještě před tím uvařit a také umýt, vymyslí třída během diskuse. 

Když máte společné téma, neděláte si naschvály

Potud by návštěva okatého chlapečka mohla vypadat jako názornější hodina prvouky nebo výchovy k rodičovství. Děti z každého setkání s miminkem vytvářejí plakát s novými informacemi: kolik měří, váží, jak mu vyrostla nožička a co nového se naučil. Se zaznamenanými váhami a mírami někdy pracují ještě později v matematice. 

Smysl návštěv miminka ve škole je ale mnohem širší. V Kanadě, kde netradiční projekt vymysleli, se jmenuje Roots of Empathy (Kořeny empatie) a vznikl proto, aby se děti staly vnímavějšími ke svému okolí a naučily se vyjadřovat emoce. Celkem devět nezávislých vědeckých studií dospělo shodně k názoru, že na školách, kde výuku skrze pozorování kojenců zavedli, dlouhodobě klesla agresivita i šikana, děti si začaly vzájemně víc pomáhat a lépe tolerovat své odlišnosti. 

A zdá se, že to funguje i v Sokolově. Debata o Vikouškově stravování se přelila v debatu o alergiích. Děti se hlásí a jeden přes druhého sdělují, na co mají alergii a jak se u nich projevuje. Podobně je strhne také téma dudlíku. „Já jsem nechtěla dudlík, ale cucala jsem si palec,“ říká plachá hnědovláska. „Mně máma říkala, že jsem měla tři dudlíky a chtěla jsem je cucat naráz,“ přidává se blondýnka ve svetru. „Já jsem všechny dudlíky rozkousala, ale cucala jsem si palec u nohy,“ přidává se další dívka a hodina vlastně přestává být o Vikouškovi a začíná být o všech ze 4.A. A to je přesně ono. Když máme společné téma hovoru, nepotřebujeme si ubližovat nebo si dělat naschvály. 

Celá škola se zklidnila

„Některé děti mají mladší sourozence, ale tohle je sdílená zkušenost, to je jiné. Učí se, jak je miminko malinké, bezbranné, že se mu nesmí ubližovat, ale naopak mu pomáhat. Stejně jako komukoli dalšímu bezbrannému. Tedy ,učí´ není správné slovo, oni to v sobě mají, jen si to zvědomí,“ popisuje smysl projektu ředitelka školy Petra Šišková. O Kořenech empatie se dočetla před čtyřmi lety v časopise Respekt. Oslovila kanadskou centrálu, ale dostala odpověď, že ač projekt funguje asi v patnácti zemích, do Česka se rozšiřovat neplánují. „Tak jsem si řekla, proč to neudělat ponašemu,“ směje se. 

Jedna učitelka zrovna odešla na mateřskou, a když slyšela, že ředitelka shání miminko, nabídla pro vzdělávací účely to vlastní. Agátka začala navštěvovat třídy od první do páté, když jí bylo půl roku. „Překvapilo nás, jakou radost to dětem přinášelo, jak ji spolu sdílely a jak se po příchodu Agátky celá škola zklidnila a nastavila na rytmus miminka. Všichni se nakláněli nad kočárkem, nosili Agátce dárky, psali jí dopisy,“ vzpomíná ředitelka. Holčička chodila za dětmi asi do dvou let. „Potom už začala mít strach z takového množství lidí. I to pozdější období ale bylo pěkné – doteď si pamatuju překvapení dětí, když poprvé vešla do třídy po svých, s babičkou za ruku.“ 

Líbí se mi ta holka

Děti, za kterými chodila Agátka, jsou teď v šesté a sedmé třídě. A Petře Šiškové se zdá, že na nich efekt zvláštního projektu vidí doteď. „Nemají vůbec potřebu si ubližovat. Klasická šikana je obecně na ústupu, když si děti ubližují, tak spíš v kyberprostoru. U nás jsme zažili nějaké fotomontáže a jejich vystavení, ale v posledních letech už ani to ne.“ Škola ovšem na empatii a vzájemném respektu svých žáků nepracuje jen v hodinách s miminkem. Ředitelka Šišková vyzdvihuje ještě projekt Čteme společně, v němž se snoubí snaha zvýšit zájem o čtenářství a propojit žáky napříč ročníky. „Už v roce 2013 jsme začali pořádat Dílny čtení a hned od prvních hodin jsme si všimli, že se mezi dětmi nad knížkami tvoří přátelské vazby. A tak jsme z toho udělali projekt, kdy každý druhák má svého parťáka v šesté třídě a postupně spolu rostou,“ popisuje ředitelka. 

Občas zaznívá, jak dnešní děti nic nezajímá. Já musím říct, že stejně jako miminka, i staří lidé, často bezbranní, upoutaní na lůžko, s dětmi pohnou. Vytvořily si tam vazby, chodily za ‚těmi svými‘, potkaly se dokonce se smrtí.

Velcí čtou malým, plní společně zábavné úkoly nebo dramatizují přečtené texty. Všichni zúčastnění z toho měli takovou radost, že se škola rozhodla něco podobného organizovat i v hodinách angličtiny. Malí s velkými se začali prostě i kamarádit. „Zažili jsme, že kluk z prvního stupně přišel za kámošem na druhý stupeň a řekl mu: ‚Líbí se mi tamta holka, můžeš mi poradit, co mám dělat?‘ Znají se, věří si a pomáhají si. Těší mě, že to jde i na velké škole, kde je skoro 600 dětí,“ pochvaluje si ředitelka. A zmiňuje ještě jeden projekt, který podle ní pěstuje citlivost. Děti ze druhého stupně jezdí do Domu ošetřovatelské péče v nedalekém Dolním Rychnově a čtou si, povídají nebo hrají deskové hry s tamními klienty. „Občas zaznívá, jak dnešní děti nic nezajímá. Já musím říct, že stejně jako miminka, i staří lidé, často bezbranní, upoutaní na lůžko, s dětmi pohnou. Vytvořily si tam vazby, chodily za ‚těmi svými‘, potkaly se dokonce se smrtí,“ vypráví ředitelka. „Pro mě je to hrozně důležité – víc než nějaké vzorečky z matematiky, i když ty teď samozřejmě taky pilujeme na přijímačky. Chtěla bych, aby z nich rostly osobnosti, které umí pomáhat.“

Kouká po holkách

Vraťme se ale ještě k Vikouškovi. S dětmi ve 4.A se rozloučil, čeká ho ještě 4.B. I tam je nejdřív řeč o tom, co je u něj nového. Děti si všímají, že už nemá strupy na hlavě a že mnohem víc kope nožičkami. Jedna dívka připomene, že posledně se bál kýchání a kašlání. Rozproudí se debata, čeho se kdo bál, když byl malý. „Až mu porostou zoubky, tak se v noci nevyspíte,“ říká mamince znale kluk ve žlutých teplákách. Řeč je i o sourozencích. „Ségra se jednou doma pokakala a teď to máme na zdi,“ sděluje jeden z chlapců a všichni se smějí. 

Čtěte také Empatie, vnímání svého těla, pobyt v zahraničí a návrat k přírodě. Anketa o tom, co všechno patří k základnímu vzdělání

Na závěr se mohou děti ptát na cokoli, co je na miminku zajímá. Má svůj pokoj? Chodí do bazénu? Líbí se mu, když ho oblékáte? Má rád ježdění v autě? Vikoušek se mezitím rozhlíží po třídě, děti na něj mávají a snaží se přilákat jeho pozornost. „Už tady zase kouká po holkách,“ komentuje maminka. 

I Agátka si ve třídách nacházela své oblíbence. „Vzpomínám si na chlapečka z páté třídy, který zrovna procházel složitým rozvodem rodičů a ona jako kdyby to věděla – možná i proto, že měl brýle, se na něj zaměřila, hrozně se na něj smála a jelikož je jedináček, dělalo mu to radost,“ vypráví ředitelka Petra Šišková. „Nejvíc se mi na tom projektu líbí, že to nestojí žádné peníze a nepotřebujeme k tomu nikoho zvenčí,“ pochvaluje si. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let