Zhruba šedesát procent studentů nedokončí bakalářské studium na vysoké škole. Často to není kvůli studijnímu neúspěchu, napoprvé si zkrátka vyberou špatně. Pomoci by mohlo, kdyby o různých oborech dostali co nejpřesnější představu co nejdříve. V rámci projektu Den pro školu se žáky už na základní škole mluví lidé z praxe, kteří jim vyprávějí o svém povolání. Na dvě hodiny se na Základní škole Partyzánská v České Lípě stala jednou z nich i novinářka Pavla Lioliasová a přiblížila tak mladým lidem novinářskou profesi. 

Přicházíme na školní zahradu a učitelka Petra Slámová mi ukazuje stanoviště, kde se žáky budu dnes debatovat. Škola na dopoledne naplánovala celkem čtyři dobrovolníky, kteří budou vyprávět o svých profesích. A žáci si pro každý ze dvou bloků vybrali toho člověka (a tím i jeho profesi), který je zajímá. „Při výběru dobrovolníků jsme tentokrát volili ‚občankářská´ témata. Zamysleli jsme se nad tím, co děti v určitém věku provází,” říká učitelka občanské výchovy Petra Slámová, která celý den organizuje. Nakonec vybrala téma výživy (protože s poruchami příjmu potravy se děti potkávají), téma energetiky – odolnosti (protože škola je zapojena do projektu o udržitelnosti), téma dobrovolnictví (protože v průběhu roku se děti setkávají s různými charitativními akcemi a sbírkami) a téma novinařiny (vzhledem k tomu, jak je dnes důležité odolávat fake news, dezinformacím).

Den pro školu připravuje Nadace České spořitelny ve spolupráci s projektem Začni učit. Škola si na webu může vybrat dobrovolníka, který pak přijede jako učitel na jeden den a vypráví dětem o tom, co dělá. Do projektu se zatím zapojilo skoro 400 dobrovolníků. Školy si můžou vybírat třeba mezi ajťákem, přechodnou pěstounkou, etnologem nebo třeba novinářem. 

To už se ale blíží devátá hodina a k mému stanovišti si postupně do kroužku sedá celkem dvanáct dětí z osmé a deváté třídy. Chtěla bych, aby náš společný čas byl interaktivní. „Kdo za poslední týden četl nějaké zprávy?“ zkouším na úvod studenty trochu motivovat k aktivitě. Vzhůru vyletí dvě ruce. Tak dobře, takhle nízký počet jsem nečekala, říkám si v duchu. Ale nevadí, prodlužuju trochu časový interval a v případě měsíce už se hlásí většina. Snažím se zjistit, kde zprávy čtou, i to, jestli dokáží vyhodnotit, zda je daný zdroj pravdivý. Potvrzují mi to, co jsem si myslela. Zprávy v tištěných novinách nečte už nikdo z nich. Zprávy konzumují prostřednictvím influencerů na sociálních sítích, někteří občas otevřou zpravodajský web. Dělá mi taky radost, že aspoň základní informace o tom, co je fake news, už mají ze školy. Společně se dostáváme k tomu, co vlastně znamená práce novináře, jak si ověřuje zdroje, kam se obrací pro informace nebo jak se píše zpráva. A to je přesně chvíle, kdy odhaluji novinářskou aktivitu, kterou jsem si pro studenty připravila.

A teď zavolat mluvčí hasičů

Skládám před děti několik fotek, které jsem si stáhla z webu libereckých hasičů. „Představte si, že jste v rozhlasové redakci a přijde za vámi šéf, že podle jeho informací na základní škole v Jablonném v Podještědí hoří. Posílá vás na místo, ať po příjezdu uděláte vstup do vysílání.“ Snažím se mírně navodit stres, který je pro novinářskou práci běžný. „Co musíte udělat, abyste získali víc informací?“ Žáci nakonec správě odhalí, že jim je podá tisková mluvčí hasičů. „Tak tady máte telefonní číslo, zavolejte jí a za deset minut uděláte vstup do vysílání.“ Zadávám práci pro nadcházející minuty a vidím vyděšení některých dětí. „Já mám někam zavolat? Vždyť já si po telefonu ani neobjednám pizzu,“ slyším jednu ze žaček. Děti se rozdělují na dvojice, společně se rozcházejí po zahradě a někteří téměř okamžitě, jiným to trochu trvá, nakonec telefonní číslo vytáčí. Za deset minut už se opět společně scházíme a postupně čtyři ze šesti skupinek najdou odvahu a udělají improvizovaný živý vstup. Pro větší autenticitu ještě pouštím z reproduktoru jako pozadí zvuk, který běží ve zprávách v Českém rozhlase, takzvaný „bublák“. Děti to nakonec zvládají skvěle. 

A aktivita pak už volně přechází v dotazy. „A co jste dělala, když jste se v takovém vstupu přeřekla?“ ptá se jedna z dívek. Abych situaci odlehčila, přidávám vlastní zážitky o tom, jak jsem se ve vysílání zakoktala a z pana Kotka byl nešťastně „Ko-Kotek”. Děti se smějí, evidentně z nich opadla nervozita z vlastního vstupu a já dál odpovídám na dotazy a popisuju nějaké vlastní zkušenosti a zážitky. „A uživila jste se tou prací? Kolik jste si vydělávala?“ Asi mě trochu překvapuje, co vlastně zhruba čtrnáctileté žáky zajímá. To už se ale hodinové povídání blíží ke konci. Se žáky se loučím a jdu se připravit na další skupinku.

A teď to vyprávět prarodičům

V hlavě rychle analyzuju, co pro druhé kolo zlepšit – dopředu jim musím pustit kousek vysílání a nějakého vstupu, aby měli účastníci workshopu alespoň nějakou představu, co po nich vlastně chci. S druhou skupinkou žáků pak už jedeme podobný scénář jako předtím. V očích mají stejný výraz zděšení jako jejich spolužáci, když po nich chci, aby zavolali na neznámé číslo. A stejně pak vidím výraz spokojenosti, že „jsem to zvládl“, když jednotlivé vstupy do naší fiktivní zpravodajské relace udělají. Někteří také nasazují „zpravodajskou dikci“, podobnou tomu v příspěvku, který jsem jim pouštěla. Také tady se dostáváme k „historkám z natáčení“, děti se ptají, jaký byl v mé novinářské kariéře největší trapas, a bavíme se i o dezinformacích a jak třeba s prarodiči mluvit o tom, co a kde číst. Hodina se opět blíží k závěru, s dětmi se loučím a doufám, že aspoň něco si z našeho povídání odnáší. 

A kolik krys jste viděla v kanále? Lektorka ekologie na pár hodin mezi prvňáčky Čtěte více

Po skončení se krátce scházíme s ostatními dobrovolníky, abychom si navzájem ještě sdělili dojmy. „Nakonec i pro mě to bylo velmi užitečné, protože jsem si uvědomil, že mám doma teenagery ve stejném věku, a možná jsem jim nikdy svou práci nepředstavil tak, aby jí porozuměli, a tak si malý Den pro školu asi udělám i doma. Jen nevím, jestli mi vlastní děti zatleskají také tak hezky jako ty českolipské,“ hodnotí své setkání se žáky ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUinu Honza Dolínek, který s dětmi ve svém workshopu mluvil o dobrovolnictví. „Model, který jsme zvolili tentokrát, by se dal nazvat ‚živou knihovnou‘,  a rádi bychom si to zopakovali. Rozhodně i v rámci kariérového poradenství – tedy jako ochutnávku povolání. Nově jsme zkusili i mimoškolní prostor – zahradu s altánem. To byla skvělá volba,“ dodává učitelka Petra Slámová. 

Pavla Lioliasová je mluvčí Informačního centra o vzdělávání EDUin. Předtím pracovala několik let v domácí redakci Českého rozhlasu a chvíli si vyzkoušela i televizní zpravodajství na CNN Prima News.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let