Co přesně v praxi znamená, že máme v Česku bezplatné školství? FOTO: Unsplash
Děje se to průběžně celý školní rok, v září je to však vidět nejvíc – i rodiče, kteří pro své děti volí státní školy a školky, neustále něco nakupují a platí. Ať už je to příspěvek do třídního fondu, sdružení rodičů, nebo třeba na pracovní sešity, rodičovská peněženka se v prvních dnech školního roku nezavře. Co je nutnost a co už je opravdu navíc?
„Je mi velmi nepříjemné, když mi od učitele dítě přinese papír, na kterém je napsáno Zde máte seznam, co mají děti mít: Děti budou mít…, Děti si přinesou… – jako by to byla nějaká samozřejmost, nebo dokonce povinnost, že rodič platí,“ říká Helena, matka školou povinných dětí a učitelka v jedné osobě. „Vždycky se zeptám syna, co ze seznamu, který jsme dostali, opravdu využije, a koupím mu jen to. Když se nás ptají, proč nemáme třeba speciální sešit na domácí úkoly, řeknu, že syn ho nepotřebuje, a já ho tudíž nebudu kupovat.“ Podobně to vidí i Lucie, matka dcery na prvním stupni: „Měl se platit příspěvek do klubu rodičů, odmítla jsem, stejně jako třídní fond. Až se budou fotit nebo půjdou do divadla, ráda po dceři pošlu peníze, ale nebudu dávat nic předem. Učitelce se to moc nelíbilo, ostatní rodiče na mě tlačili, a chtěli dokonce na dceru pořádat sbírku! Nakonec u ničeho zásadního nechyběla.“
Kdo má platit pomůcky?
Co přesně tedy v praxi znamená, že máme v Česku bezplatné školství? Mohou tedy rodiče – když to dovedeme trochu do extrému – poslat dítě do školy třeba jen se svačinou? Podle advokátky Alice Kubů Frýbové, která se specializuje na právní aspekty vzdělávání, to není tak jednoznačné. „Naše Listina základních práv a svobod zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách. Podle nálezu Ústavního soudu bezplatné vzdělávání znamená, že stát prostřednictvím zřizovatele nese náklady na zřizování škol, na jejich provoz a údržbu, a nevyžaduje školné. Bezplatnost však podle něj neznamená, že stát nese veškeré náklady v souvislosti s realizací práva na vzdělání,“ vysvětluje advokátka. „Jinými slovy, škola může po žácích požadovat, aby si sami zajistili některé pomůcky.“
Stejně tak to vidí i ministerstvo školství. To navíc kromě peněz na platy učitelů poskytuje i takzvané „ostatní neinvestiční výdaje“, z nichž školy obvykle hradí výdaje na učební pomůcky (včetně digitálních), plavecký výcvik a další aktivity obsažené ve školním vzdělávacím programu školy. Výše částky se liší každý rok podle toho, kolik se ve státním rozpočtu najde peněz. Někdy se tak může stát, že jeden ročník si autobus na plavání platí, ale za rok si ho platit nemusí, protože je „z eráru” k dispozici víc peněz. Stát navíc na každého prvňáka a žáka přípravné třídy přispívá pětistovku na pořízení základních potřeb, pro žáky vyšších tříd se speciálními vzdělávacími potřebami je to potom stokoruna. Co se do těchto peněz nevejde, to obvykle hradí rodiče.
Nemáte pracovní sešity? Může to vyřešit fólie
Vidět je to například u učebnic. Na základních školách je zvykem, že učebnice dětem zapůjčí škola a ty jí je na konci roku pokud možno ve stejném stavu vrátí. Netýká se to pouze prvňáků, u nichž se počítá s tím, že do učebnic píšou a kreslí, proto si je mohou nechat. Nicméně v posledních letech se rozmáhají „pracovní sešity“ a otázkou je, zda je opravdu nutné je dětem kupovat.
Učitelé placení příspěvku SRPŠ vymáhají. Když jsem se ozvala, paní učitelka mi sepsala seznam všeho, co mé dítě nedostane (odměny, nanuky, vstupné na kouzelníka na konci školního roku), když poplatek nezaplatím, a navíc s výroky typu ‚A nebude to vašemu dítěti líto?‘ nebo ‚Myslím, že svému dítěti neplacením tohoto příspěvku připravíte ve škole velice nepříjemné chvíle.‘
„Jestliže si pracovní sešit žák nechá a bude do něj psát, tak mu ho rodič kupuje. Jestliže si ho jen půjčí a psát bude na fólii, tak mu ho zapůjčí škola jako každou jinou učebnici,“ uvádí se na facebookové stránce Vaše práva ve škole. Podle zákona by měla škola disponovat učebními materiály nejméně pro desetinu žáků, kteří si jejich koupi nemohou dovolit. Takový žák buď píše do pracovního sešitu obyčejnou tužkou a na konci roku vše komplet vygumuje, nebo při psaní používá výše zmíněnou fólii, která stojí všehovšudy asi patnáct korun. „U nás jsou kolem pracovních sešitů velké debaty,“ říká ředitelka ZŠ a MŠ Plzeň-Božkov Hana Stýblová. „Vidíme v nich smysl, ale ročně to rodiče vyjde na pět až šest stovek. Proto pouze neoznamujeme, že máme v plánu něco koupit, ale s rodiči napřed diskutujeme a vysvětlujeme. Než něco objednáme, potřebujeme vědět, že s tím rodiče souhlasí.“
Nezaplatil, tedy nedostane bonbon!
„Učitelé placení příspěvku SRPŠ vymáhají. Když jsem se ozvala, paní učitelka mi sepsala seznam všeho, co mé dítě nedostane (odměny, nanuky, vstupné na kouzelníka na konci školního roku), když poplatek nezaplatím, a navíc s výroky typu A nebude to vašemu dítěti líto? nebo Myslím, že svému dítěti neplacením tohoto příspěvku připravíte ve škole velice nepříjemné chvíle,“ stěžuje si Helena, která synovi odmítá automaticky nakupovat všechny pomůcky, které po ní škola požaduje.
A není sama. SRPŠ, KRPŠ a další různě pojmenované „spolky rodičů a přátel školy“ dost často vyžadují příspěvky od všech dětí ve škole nebo školce. Za získané peníze se potom kupují třeba hračky a stavebnice do družiny nebo se z nich financují třeba odměny vítězům soutěží. Klíčové ovšem je, že tyto spolky rodičů jsou samostatné subjekty fungující „mimo“ školu, mají vlastní hospodaření, a neměly by si z hlediska ochrany osobních údajů se školou předávat informace – například to, kdo jim příspěvek zaplatil a kdo ne. Tyto příspěvky jsou navíc z principu dobrovolné, jak zdůrazňuje i mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová: „Platí, že rodič není povinen být členem takového sdružení, ani mu ze školského zákona neplyne povinnost hradit příspěvek. Skutečnost, že neplatí příspěvek a není členem, pak nesmí být na újmu jemu ani žákovi.“ Jinými slovy – není možné dát na Den dětí bonbony jen těm dětem, jejichž rodiče příspěvek zaplatili. Podobně je to i s hygienickými potřebami, které po rodičích požadují některé školky – na ty by však podle ministerstva školství rozhodně měli najít peníze zřizovatelé či mateřské školy samotné. „Školka po nás chtěla, aby každý z rodičů přinesl jedno balení vlhčených ubrousků. To považuji za zbytečné, a navíc za neekologické, tak jsem navrhla, aby školka koupila rozprašovač a dětem na vycházce učitelka umyla ruce takto vodou. Nakonec se toto řešení povedlo prosadit,” vzpomíná na loňský začátek školního roku matka Barbora.
Další položkou, kterou škola obvykle vyžaduje, je něco jako třídní fond. To jsou peníze, které obvykle slouží k placení vstupenek do divadla a na výstavy nebo k nákupu malého vybavení typu nástěnných hodin do třídy. Ještě před pár lety bylo běžné, že peníze přebíral třídní učitel od dětí v hotovosti a vedl si účetnictví, které potom rodičům předkládal ke kontrole třeba na třídních schůzkách. To s sebou ale nese spoustu otazníků. Co když dítě cestou do školy peníze ztratí, co když je někdo ukradne učiteli ze stolu – jak se to bude řešit? „Mně se nelíbí, když učitel vybírá a spravuje peníze. Učitel není účetní, učitel má učit,“ říká ředitel ZŠ Pečky Luboš Zajíc. „Někdy jde i o značné sumy, a tím i o další velkou starost a zodpovědnost.“
Již při tvorbě vzdělávacího programu by škola měla zohledňovat potřeby a možnosti žáků, reálné podmínky a možnosti školy i požadavky rodičů. Škola by měla mít na zřeteli postavení školy v regionu i sociální prostředí, ve kterém bude vzdělávání probíhat.
Naštěstí dnes existují i sofistikovanější řešení. Jedním z nich je Školní online pokladna, která umožňuje každému rodiči vytvořit si účet, kam pošle předem domluvenou částku, a škola si z ní strhává peníze na předem domluvené akce. Peníze, které zbydou, se automaticky zasílají zpět. „Máme rodiče, kteří si to nejsou schopní zařídit, tak prostě vždy částku přinesou v hotovosti, ale jsou to opravdu jednotky v rámci celé školy,“ říká ředitelka Hana Stýblová z Plzně. „Učitelům ubyla spousta starostí.“
Přiměřená míra a shoda s rodiči
Když už jsme u divadel či plavání – musí se jich vlastně dítě účastnit? „Tady jsme vážně na tenkém ledě. Účastnit by se děti měly aktivit, které jsou ve školním vzdělávacím programu, jako je například plavání nebo programy primární prevence, za něž rodiče nic extra neplatí,“ vysvětluje ředitel Luboš Zajíc. „Když se ale na vzdělávací plán podíváme šířeji, pak by sem spadaly třeba i ty návštěvy divadel nebo výstav.“ Cílem vzdělání není jen to, aby se žáci naučili číst, psát a počítat, ale také to, aby se seznámili s uměním a kulturou obecně.
„Již při tvorbě vzdělávacího programu by škola měla zohledňovat potřeby a možnosti žáků, reálné podmínky a možnosti školy i požadavky rodičů. Škola by měla mít na zřeteli postavení školy v regionu i sociální prostředí, ve kterém bude vzdělávání probíhat. Škola je pak povinna případně zajistit těm žákům, kteří se z finančních důvodů nemohou účastnit akce školy, náhradní program. To je pak ale určitým způsobem stigmatizuje, to je třeba vnímat,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. Jinými slovy je třeba brát v úvahu možnosti rodičů, kteří do konkrétní školy děti posílají. „I plánované návštěvy kulturních a dalších akcí má vedení školy volit tak, aby byly akce pro většinu rodičů finančně dostupné.“
Já vlastně nemám nic proti tomu, že škole něco zaplatím. Sama chci, aby se děti někam dostaly, podívaly, něco zažily. Mám ale problém s tím, že mi to škola prezentuje jako mou povinnost.
„Myslím si, že základem je přiměřená míra,“ dodává ředitel Luboš Zajíc ze ZŠ Pečky. „Máme nastavená pravidla, aby se na exkurze nebo divadla chodilo třeba jednou dvakrát za pololetí, aby si to mohl dovolit opravdu každý.“ Pravidlo „přiměřené míry“ by se dalo vztáhnout na všechny situace, kdy rodiče ve škole musejí něco platit. A jak vysvětluje Ondřej Andrys z České školní inspekce, škola by si měla hlídat, aby rodiče nezatěžovala příliš: „Ředitelé škol by se určitě měli zabývat využíváním pomůcek, které učitelé po rodičích požadují. Například když učitelé výtvarné výchovy požadují různé výtvarné potřeby (akrylové barvy, modelíny, modurit, tempery, voskovky), které však v mnoha případech používají jen velmi málo. Jiní učitelé zase nutí žáky pořizovat různé druhy sešitů, barevné papíry, fixy, papír na kopírování, euroobaly, slovníky, atlasy.“ Vzdělávat se přitom dítě určitě může i bez euroobalů.
Bylo by tedy ideální, aby namísto různých upomínek typu „rodiče zakoupí“ nebo „děti si přinesou“ škola s rodiči skutečně diskutovala o tom, co je povinné a zdarma a co je sice dobrovolné, ale žáky to obohatí a přispěje to k jejich rozvoji. A pokud se rodičům zdají požadavky přehnané, měli by se prostě ozvat a škole to slušnou formou sdělit. „Já vlastně nemám nic proti tomu, že škole něco zaplatím. Sama chci, aby se děti někam dostaly, podívaly, něco zažily. Mám ale problém s tím, že mi to škola prezentuje jako mou povinnost. Nejvíc mi vadí, když utratím tisíce za pomůcky, včetně třeba suchých kříd nebo pastelek Progresso, a potom vidím, že s nimi vůbec nepracují,“ dodává matka Lucie. „Potom se mi nikdo nemůže divit, že pochybuju o smyslu dalších plateb.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
