Měří na centimetr přesně dva metry, má manželku, dvě dcery a čtrnáct kolegyň. Učí na prvním stupni v montessori škole a o svých každodenních zkušenostech kreslí komiksy na sociální sítě na profilu s názvem Mluví jen jeden. „Někdy mi stačí překreslit konkrétní moment ze své třídy a funguje to. Ale pak třeba nastane situace, kdy se soused pozastavuje nad tím, že tohle není práce pro chlapa, a tu si musím trochu víc sochat v hlavě,“ říká s úsměvem.

Jak jste vůbec začal kreslit komiksy?

Je potřeba říct, že mě hodně baví humor. Prostě to ke mně tak nějak patří. Humorných situací si všímám všude, i v práci – a ony ke mně přicházejí, stačí je jen zachytávat. To, že z nich potom udělám komiks, je vlastně i takový filtr stresu. Protože já jsem neustále mezi ženami a dětmi a někdy mi moje zážitky samotnému připadají lehce absurdní, tak je s pomocí těch obrázků krásně vyventiluji.

Na sociálních sítích – facebooku a instagramu – působíte pod profilem Mluví jen jeden. Proč vlastně tajíte svoji pravou identitu?

To, že se za profilem Mluví jen jeden skrývám právě já, ví moje nejužší rodina, s výjimkou jednoho mého sourozence. V práci to ví pár kolegyň, mezi něž to nějak prosáklo, ale taky ne všechny. Já hlavně nechci, aby se to dozvěděly děti, protože pak už vidím naše druhostupňáky, jak moje komiksy tisknou, vyvěšují je po škole a všelijak komentují. V tu chvíli bych ztratil svobodu, kterou teď mám, protože bych se začal cenzurovat, aby se nějaké konkrétní dítě náhodou v obrázku nepoznalo. Navíc tu máme rodiče, kterým by nemuselo být příjemné, že jejich dítě učí někdo, kdo o tom pak vytváří vtípky. Nejsou vulgární ani nějaké zlé, ale prostě mi přijde lepší zůstávat skrytý, abych nepřišel o svou autenticitu.

Co vlastně o sobě můžete říct?

Učím na prvním stupni a potom i na druhém stupni tvůrčí psaní. Studoval jsem na Literární akademii Josefa Škvoreckého, což je škola, která dnes už neexistuje. Chtěl jsem být dokumentaristou, místo toho jsem se stal učitelem. Když jsem potom začal učit, musel jsem si dodělat pedagogické vzdělání, což tedy není jednoduché. Roky někde trávíte víkendy, do toho máte třeba rozestavěný dům, narodí se vám děti, žádná legrace. Přitom ne každý, kdo vystuduje pedagogiku hned po maturitě, to povolání pak skutečně dělá. Myslím, že to je práce, ke které trochu potřebujete dozrát.

Kdy u vás přišel ten moment, kdy jste dozrál?

U mě ten moment nastal v mých 29 letech. Moje švagrová pracuje s autisty jako ergoterapeutka v prostorách jedné staré školy. Já jí tam jednou pozdě večer pomáhal cosi stěhovat a najednou jsem cítil, jak tam na mě něco dýchlo. To prostředí se mě dotklo, dojalo mě. Stejně to mimochodem měla moje maminka, která bývala zdravotní sestrou – přišla jednou do nemocnice a pochopila, že tam patří. Já jsem v té době doučoval děti pro Člověka v tísni a nacházel jsem se v takovém zlomovém bodě života. Manželka otěhotněla, odstěhovali jsme se z Prahy do malého města a já přemýšlel, co budu dělat. Najednou jsem slyšel, že místní montessori základní škola hledá někoho na první stupeň. To bylo před šesti lety. Nastoupil jsem a k tomu jsem vystudoval bakalářský obor Speciální pedagogika.

Jaké byly vaše učitelské začátky?

Ten první půlrok byl totální nářez. Připadal jsem si, jako bych nakráčel do nemocnice na operační sál, dostal do ruky skalpel a měl operovat, a přitom vůbec nevěděl, co tam dělám. Navíc montessori způsob výuky je hodně zaměřený na individualitu každého dítěte, a s tím jsem vůbec neuměl pracovat. Člověk bez zkušeností si udělá přípravu na nějakou aktivitu, a pak zjistí, že jedno dítě ji má za deset minut hotovou a další na to samé potřebuje hodinu. Musíte mít plán B, plán C. Jako manažer tam řídíte tři ročníky a navíc v každém z nich můžete identifikovat klidně tři výkonnostní stupně. První půlrok jsem s tím chtěl praštit, pak jsem to nějak překousl, ale vyvíjím se vlastně doteď. Pořád vnímám, že mám hodně co zlepšovat, ale už stojím na trochu pevnějších kramflecích.

Už několik let mám třeba rozepsanou knížku, ale po několika kompletních přepracováních jsem zjistil, že mi nedrží pohromadě, protože by potřebovala kostru, a takhle já asi pracovat neumím. Asi jsem víc zaměřený na skeče, které můžu vystavět na minimální ploše a promítnout do nich nějaký konkrétní dojem nebo situaci.

V čem?

Už mám v hlavě zásobník aktivit, do kterého můžu sáhnout, takže už před každou hodinou nezažívám takový stres a trému. Hodně se soustředím na práci s hranicemi, s autoritou, s tím, do jaké míry může člověk být vůči dětem kamarád a kdy už to je moc. Myslím, že tak první tři roky se v učitelství člověk hodně plácá, pak se to nějak usadí a začne si to užívat. Mě to každopádně baví víc a víc, a tak o tom můžu kreslit i komiks.

Jak to s komiksem vlastně začalo? Jak vás to napadlo?

Měl jsem jednu kolegyni, která dělala učitelské memes. Ty se mi líbily, pořád jsem k nim měl nějaké komentáře, tak mě trochu popostrčila a já jsem začal vytvářet úplně minimalistické komiksy, které byly maximálně o třech obrázcích. Mám rád vtipné situace s pointou. Už několik let mám třeba rozepsanou knížku, ale po několika kompletních přepracováních jsem zjistil, že mi nedrží pohromadě, protože by potřebovala kostru, a takhle já asi pracovat neumím. Asi jsem víc zaměřený na skeče, které můžu vystavět na minimální ploše a promítnout do nich nějaký konkrétní dojem nebo situaci.

Má váš profil název Mluví jen jeden, protože to říkáte často?

Říkáme to s kolegyněmi často, to je pravda. Je to jedno z hlavních pravidel, které je hrozně těžké udržet. Každý den máme u nás ve škole komunikační elipsy, kde se opravdu snažíme to hlídat, aby tam byla příjemná a soustředěná atmosféra a poslouchali jsme se navzájem. Ale je fakt, že je prostě taková přirozenost dětí, že neustále štěbetají. Ale nejen děti, když jsem chodil na vysoké škole na semináře, štěbetali jsme úplně stejně. Někdy je ale potřeba nastavit mantinely, aby něčí štěbetání nekazilo pracovní atmosféru druhým.

Děje se u vás ve třídě často něco vtipného?

Jako jo! Kolikrát se stačí fakt jen dívat a nechat to na sebe působit. Mám ve třídě papír, kam si ty situace poznamenávám, a kolikrát je stačí fakt jen věrně překreslit a funguje to. Někdy ale víc přemýšlím a trochu si tu situaci sochám v hlavě, než ji hodím na papír. To jsou ty momenty, kdy třeba můj soused nějak shodí moji práci. Taková ta klasika, jakože si hraju s dětmi a pak jdu ve dvě domů a věčně mívám nějaké prázdniny, tak co jsem to za chlapa?! Oni nevidí, jak je to fyzicky i psychicky náročné, že se to musí dělat na sto procent, nelze tu práci odvést jen na půl plynu.

Doporučujeme: TMA – knížka o tom, že nejvíc nás děsí náš vlastní strach a že ho lze porazit Čtěte více

Vy ale taky říkáte, že máte prázdniny.

Jo, udělal jsem na to téma jeden komiks a učitelé se do mě docela pustili, že to nejsou prázdniny, nýbrž dovolená. Já se do diskusí na sociálních sítích nijak nehrnu, tak jsem to nechal být. Opravdu to ale vnímám tak, že mám prázdniny. Když jste součást party s dětmi, tak prostě buď jsme spolu, nebo máme prázdniny, to je jednoduché. Musím ale k těm prázdninám ještě říct – a taky jsem o tom už kreslil komiks – že jsem se ještě nenaučil do nich nějak dobře vkročit. Loni jsem poprosil ženu s dětmi, aby na pár dnů odjely, ale stejně to nepomohlo. Neumím prostě na místě zabrzdit z toho květnového a červnového sprintu. Nevím najednou, co se sebou, co dělat. Až na to přijdu, určitě to také nakreslím.

Kolik vás vůbec sleduje lidí? Co vás vedlo k tomu svoje obrázky sdílet?

Myslím, že kolem dvou tisíc. Dřív jsem dělal obsah jen pro facebook, instagram jsem přidal před rokem, protože mi přišlo, že je to přece jen pro obrázky vhodnější médium. Není to moc, ale není to ani úplně málo. Mám asi přece jen nějaké ego, chci se světem sdílet to, co dělám, o čem přemýšlím. Baví mě feedback, baví mě, že to lidi baví. Do šuplíku bych si asi nic dělat nechtěl.

Dostal jste už někdy od učitelů takzvaně „za uši“?

Na svém profilu ne, spíš to pak lidé jízlivě komentují, když můj obsah někdo přesdílí. Nějak intenzivněji učitelé řešili vlastně jen ty prázdniny. Já ale vědomě nechodím do nějakých palčivých témat, jde mi opravdu spíš jen o ten vtip, o reflexi nějakého momentu. A učitelé to podle mě chápou, často pod moje obrázky přidávají svoje vtipné situace, komentují si je navzájem a je to i pro ně takový ventil. Za to jsem rád.

Inspirují vás v něčem vaši žáci?

Inspirují. Hlavně si s nimi rád povídám o tom, co je baví číst. Pořád mi trochu hlodá v hlavě, že bych jednou rád něco napsal, nějakou knížku pro děti, která by je opravdu zajímala. A tak od nich čerpám inspiraci a nápady.

Vyhoření je reálné nebezpečí. Každý si musí najít své metody, jak mu předcházet. Já třeba boxuju, dvakrát jsem absolvoval pobyt v izolačním tanku v tichu a tmě, a během roku právě kreslím komiksy. Doufám, že to bude stačit a ve škole mě to udrží i dál.

Nechci posilovat nějaké stereotypy, ale přece jen se zeptám: nedívají se na vás někdy zvláštně, když někam přijdete s dětmi, třeba na exkurzi nebo tak? Nehledají „paní učitelku“?

Tak mám dva metry, přesně na centimetr, takže mezi těmi svými žáčky jsem opravdu k nepřehlédnutí. Když někam jdeme, tak si nemůžu nevšimnout, že třeba senioři mají v očích opravdu velké otazníky. Připadám si v tu chvíli stejně nenápadný, jako když jsem se svou výškou přijel do Číny. Uznávám, že to zvenku může vypadat lehce absurdně. Ale na druhou stranu ještě před 150 lety byli učitelé prakticky výhradně muži a nikomu na tom nepřišlo nic divné. Je velká škoda, že ve školství není víc chlapů. Kluci potřebují velkého kamaráda, i holky potřebují velkého kamaráda. Já učím dost často v tandemu s kolegyní a cítím, jak to skvěle funguje, že tam je ta mužská i ženská energie. Je fakt, že neučím úplné prťousky, ale třetí až pátou třídu, což mi přijde jako ten nejlepší věk, kdy je všechno baví a do všeho jsou nadšení. Už jsou samostatní, venku si zapnou bundu a vědí, kdy se vysmrkat. Jsem trochu jako táta v rodině, který taky pečuje o své děti, ale trochu jinak než máma. Možná v sobě mám i nějakou slepotu k věcem, kterých by si možná kolegyně všimly. Těžko říct.

Ve vašich komiksech se různě odrážejí i všelijaké prekérní situace, které jako učitel zažíváte. Zapotíte se ještě někdy ve třídě, i teď po šesti letech praxe?

Jasně, každý den, někdy i doslova. Učím totiž i tělocvik, smíšený kolektiv, takže to chce silný hlas a hodně vody. V pondělí jsem byl nějaký ospalý, vypil jsem dvě kafe, pak jsem si dal s dětmi sprinty a posilování a pak jsem málem zkolaboval z dehydratace. Ono člověka často dění ve třídě tak vtáhne, že zapomene i pít, a jeho tělo pak trpí. Někdy napůl z legrace říkám, že bych měl ve třídě nosit takový ten batoh s vakem na vodu a hadičkou, abych upíjel průběžně.

Člověk na sebe musí dávat pozor. Taková ta euforie a úplné ponoření se do práce je hodně nebezpečné a z nadšení můžete přejít do úplného vyčerpání, kdy vás to prostě semele. Vyhoření je reálné nebezpečí. Každý si musí najít své metody, jak mu předcházet. Já třeba boxuju, dvakrát jsem absolvoval pobyt v izolačním tanku v tichu a tmě a během roku kreslím komiksy. Doufám, že to bude stačit a ve škole mě to udrží i dál.

Pod profilem Mluví jen jeden se skrývá učitel, kterému je 35 let, žije v malém středočeském městě a má manželku a dvě dcery. Vystudoval Literární akademii Josefa Škovoreckého a následně získal bakalářský titul ze speciální pedagogiky. Učí na prvním stupni jedné montessori školy. Ve volném čase boxuje a kreslí komiksy ze školního prostředí. Veřejně nechce vystupovat pod svým jménem, redakce jeho identitu ale zná. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduzin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let