Zvoní. Stojím před třídou s osmadvaceti dětmi. Trochu to připomíná takový ten sen, ve kterém se zaručeně ztrapníte. Ztratíte hlas, děti vás pošlou kamsi a váš potomek, který je jedním z dětí v lavici, bude muset změnit školu, protože už všichni budou vědět, že má trapné rodiče. Přitom to začalo tak nevinně. Prvňáci v základní škole na pražském Chodově dostanou svůj první slabikář a já jim povyprávím o tom, jak vznikají knížky. 

„Tady Lucie Rybová napsala knížku Záhada jednoho dinosaura,“ říká Amálie Sinkulová, třídní učitelka. A teď já. Měla bych jim říct, čím je ta knížka zajímavá, něčím je zaujmout. Ale já nemůžu. Nemůžu jim hned na začátku říct, že je to jediný dosud určený druh dinosaura, který byl objeven jen v Česku, nedaleko Kutné Hory, a ani to, jak se jmenuje. K tomu totiž musí dojít samy. Bylo by to, jako bych milovníkovi detektivek prozradila, kdo je vrah. „Proto se knížka jmenuje Záhada jednoho dinosaura, tu záhadu musíte rozluštit,“ říkám na jejich dotazy. Pak alespoň dodávám, že každý rok vědci objeví na padesát nových druhů dinosaurů – takže už jich je popsáno a pojmenováno několik tisíc – a tenhle získal své jméno teprve v roce 2017. „Tedy, když vy jste už byli na světě!“

Uff! Jejich pozornost mám. Už jen 44 minut. 

Ukazujeme si, jak je velká tiskárna, která dokáže vytisknout knížky a také arch šestnácti stránek, který z ní vyleze. Povídáme si o tom, co dělá spisovatel, ilustrátor i grafik. Porovnáváme obrázky, které jsem pro ilustrátorku nakreslila já jako svou představu a jak je ona přetvořila. „Co je to?“ ptá se jedno z nich nad mojí neumělou kresbou holčičky mezi dinosaury a ptakoještěry. „Ahaaa,“ říká, když vidí kresbu v knize. Tipujeme, kolik lidí se asi na takové knížce podílí. A docházíme také k pravopisným chybám. 

„Myslíte si, že spisovatelé umí psát bez chyb?“ ptám se. Třída znalecky kroutí hlavou, že určitě ne. „A umí to paní učitelky?“ To už je třída rozpolcená a pár dětí vykřikne, že ano. A učitelky – protože dnes oběhnu s knížkou všechny tři první třídy v dceřině škole – se jen usmívají, kroutí hlavou, že ne, a děkují dětem za jejich důvěru. 

A pak už čteme. O holčičce, která najde kouzelný zub mořské příšery a ten k ní přivede onoho podivného dinosaura, kterého ještě v žádné knížce neviděla. Aby se kouzlo povedlo, nakreslí si všechny děti na čtvrtku zub, vystřihnou, a stejně jako hlavní hrdinka si jej pověsí na krk. Pak se v jednu chvíli podívají dírou v zubu do slunce… a RIC-ŠUM-BUM! V knížce se objeví podivný tvor, který si říká Burák. Ten vypráví o svých kamarádech i nepřátelích. O praptákovi archeopteryxovi, který má v zobáku ostré zoubky, o parasaurolofovi, který má tisíce zubů a pohybuje jimi křížem, jak to dnes už žádné zvíře neumí. O terizinosaurovi, který má drápy dlouhé celý metr, ale používá je jen k loupání kůry ze stromů nebo hrabání. A taky o tom, že zub T-Rexe může být dlouhý… „Ví někdo z vás jak moc?“ ptám se. 

„Že by se ani do té knížky nevešel!“ hlásí se jeden z kluků. 

„Ale vešel,“ vyvádím ho z omylu a ukazuju stránku, kde se táhne zub T-Rexe přes hřbet knihy a zabírá dvě stránky. 

Většina hodiny je pryč a my teprve přicházíme k tomu nejdůležitějšímu. „Napíšete mi knihu?“ ptám se jich. „Vím, že je to těžké, že se písmenka teprve učíte, ale kniha nemusí mít sto stran. Důležitý je příběh a ten se rodí… víte kde?“ ptám se. 

„V televizi,“ ozve se zezadu. Já si jen poklepu na hlavu a děti vykřiknou: „V hlavě!“ A slibují mi, že na papír s několika ilustracemi dinosaurů z knížky dokreslí a dopíší příběh. Aby se jim dobře vymýšlel, rozdávám každému ještě list jinanu dvoulaločného, stromu, který ožírali dinosauři v druhohorách a který se zachoval dodnes. Domlouváme se, že svou „knížku“ odevzdají paní učitelce, která mi ji vyfotí a pošle. A někteří už ji dokonce tvoří hned na místě. 

„Já tě sežeru!“ píše jeden z kluků do bubliny, kterou si vytvořil nad ilustraci T-Rexe. A hned maluje další bublinu k holčičce, která stojí před ním. Píše do ní „ALE JÁ SE TĚ…“ „Jak se píše nebojím?“ ptá se mě a spolu si hláskujeme N-E-B-O-J-Í-M. Další z kluků do listu dokresluje spoustu dalších věcí. Třeba další hrdiny – za T-Rexem se objevuje dlouhokrký velký sauropod a mezi nimi trouchnivějící stromy. 

„Moji dinosauři budou tancovat,“ říká blonďatá holčička v brýlích s modrými obroučkami. „Jak tancujou dinosauři?“ ptám se jí. „Normálně, jdou na diskotéku a tancují takhle…“ a začne se pohybovat v rytmu. Přidává se k ní kamarádka… a další… a taky kluci. Pět dětí tancuje bez hudby a na světě je zbrusu nový příběh: o dinosauří diskotéce. Teď už ho jen hodit na papír. 

Byl jednou jeden malý, smutný a opuštěný dinosaurus Dino. Schovával se za keřem a četl knihu. V knize našel mapu, na které byla vyznačená cesta k moři, kde bydleli ostatní dinosauři. A tak se vydal na cestu přes sedm kopců, sedm údolí a přes poušť. 
Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Jedné noci ho zastihla písečná bouře a také našel malou holčičku Aničku. Ta v poušti hledala svoji malou ztracenou dinosaurku Dinku. Dino ji schoval před pískem a spolu bouři přečkali. 

Ráno se vyhrabali z písku a z ničeho nic našli patnáct diamantů, ale Aničce se stále stýskalo po Dince. A tak se opět vydali na cestu k moři. Šli pouští a tmou, levá, pravá, přední, zadní: „Pozor, Dino, neupadni.“ Najednou se na obloze objevil velký stín. 
Nejdříve se lekli, ale když zjistili, že to je pterodaktyl Ptero, měli obrovskou radost. Ptero jim řekl, že z výšky viděl malou Dinku, která šla po cestě k moři, ale je to ještě daleko. Dal jim něco k snídani, aby vydrželi tu dlouhou cestu a řekl: „Já poletím a budu vám ukazovat, kudy se dáte.“ Tak cestovali ještě týden. 

A protože měla Anička malé nožičky, tak ji Dino nesl na zádech a Ptero občas doletěl pro zásoby. Když konečně došli do dinosauřího města u moře, našla Anička svoji Dinku. Dinka a Dino našli rodiče a zjistili, že jsou vlastně sourozenci, kteří se mamince a tatínkovi ztratili před rokem v jiné písečné bouři. 

Večer si sedli k moři a vyprávěli si všechna dobrodružství, která zažili, když se hledali. Za diamanty si koupili dům a obchodní loď. Aničce koupili motokáru, aby stačila dinosaurům na cestě do školy a nikdo ji nemusel nosit. Nakonec vyslali obchodní loď do světa lidí. Měla přivézt zboží a najít rodiče Aničky. Ale to už bude nové vyprávění.


Pohádka, kterou vymysleli žáci 1.B ZŠ Chodov k omalovánce, kterou dostali při autorském čtení knihy o jediném českém dinosaurovi. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let