"Počítačové hry, ať chceme nebo ne, jsou součástí světa dětí a jestli se o ten jejich svět chci zajímat, musím jej přijmout takový, jaký je." FOTO: Unsplash
Volné dny jsou pro řadu dětí příležitostí se zavřít v pokoji a pařit. Přitom podle průzkumů hraje nějakou počítačovou hru devět z deseti školáků každý den. Co s tím můžeme jako rodiče dělat, jsme se zeptali Michala Božíka, psychologa z Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. „Z našich výzkumů například vyplynulo, že zákazy mají smysl jen u mladších dětí. U teenagerů vedou naopak k častějšímu hraní,“ říká s tím, že je lepší se zamyslet nad tím, proč dítě vlastně hraje.
Vy jste na Slovensku založil portál o počítačových hrách, který se jmenuje Vlčata. Dá se říct, že jste zastáncem hraní počítačových her u dětí?
Když jsem začal studovat psychologii, chtěl jsem se věnovat tématu počítačových her, protože to byl můj koníček. Šel jsem ke svému školiteli s tím, že bych se chtěl zabývat jejich negativními efekty. A on vytáhl z poličky dva roky starou bakalářskou práci kolegy na stejné téma. Protože nemělo smysl se věnovat něčemu, co už bylo popsáno, dohodli jsme se, že se zaměřím na pozitiva. Takže jsem se k tomu vlastně dostal jako slepé kuře k zrnu. Snažím se zaměřovat na pozitivní stránky hraní počítačových her, ale nejsem žádný přesvědčený zastánce. Nicméně vnímám, že veřejná debata je silně zaměřená na negativa. A je to na škodu.
V jakém smyslu?
Protože kromě toho, že digitální technologie jako videohry představují určitá rizika, která jsou velmi dobře popsaná, tak zároveň v sobě skrývají i velký potenciál jako nástroj vzdělávání i terapie. A zcela v pořádku je i jejich relaxační funkce. Snažím se tedy tu debatu vyvážit, ale je pravda, že mě lidé často vnímají jako určitého advokáta jedné strany.
Můžeme si zahrát takovou hru? Já budu popisovat, čeho se v souvislosti s hrami rodiče nejvíce bojí, a vy mi tu skutečnost potvrdíte, nebo vyvrátíte…
Můžeme.
Vždy, když se ve škole objeví šílený střelec, se začne mluvit o počítačových hrách. Dokonce si teď vybavuju titulek, kde ten dotyčný střelec říkal: „Myslel jsem, že obživnou“. Existují studie, které by souvislost mezi násilím a videohrami potvrdily nebo vyvrátily?
To je velmi kontroverzní téma, o kterém vyšlo už hodně studií. Vědecká obec je v tomto ohledu rozdělená na dvě části a jejich studie si navzájem odporují. Jasné výsledky tedy nemáme. Pokud se ale podíváme na svět kolem sebe, vidíme, že nyní jsou terčem videohry, předtím to byla televize a ještě předtím knihy. Když začaly vycházet první knihy, také část společnosti mluvila o ďáblově vynálezu. Myslím, že se ta debata posune dál, až přestane existovat skupina lidí, která s hrami nemá zkušenosti. Pak podle mě zmizí řada předsudků. Když se totiž na onu násilnou událost podíváte s odstupem, často zjistíte, že dotyčný byl obětí násilí v rodině, šikany ve škole nebo právě například prožíval nešťastnou lásku. Zkrátka že existuje celý balík problémů, který k násilnému jednání mohly vést.
Přesto, nemyslíte, že tam souvislost být může?
Když se nad tím zamyslím, tak pokud by videohry vyvolávaly násilí, docházelo by k němu výrazně častěji. Vždyť počítačové hry hraje téměř každý. Co prokazatelné je, je negativní efekt hraní videoher u velmi malých dětí. Pokud hraje pětileté šestileté dítě hry typu GTA, kde hráč sráží chodce na chodníku a střílí na lidi, tak takto malé dítě není schopno rozlišit fantazii od reality. A pokud se mu nedostane nějakého vysvětlení, může to vyvolat silný negativní efekt. Ale neodsuzoval bych na základě toho videohry obecně. To by bylo vylévání vaničky i s dítětem.
Jedna maminka, která hrála Valiant Hearts: The Great War se svým devítiletým synem, mi vyprávěla, že když se na konci hry dostavil velký průběhový zvrat, tak si se synem spolu poplakali. Byl to pro ně velmi silný emoční zážitek. A právě ten má hra přinést, ukázat, že válka je něco zlého, čemu je lepší se vyhnout.
Myslíte si, že patří na dětské poličky hry jako je GTA? Od jakého roku?
U většiny takzvaných stříleček vidíme doporučení od 18 let, tedy pro dospělé. Nicméně je jasné, že například GTA hrávají děti. A i u těchto her se mi hranice osmnácti let zdá hodně přísná. Už okolo třinácti čtrnácti let je teenager, který má za sebou běžné dětství, schopen odlišit realitu od fantazie. Vědí, že to ve skutečném světě dělat nemají, nicméně v tomto bezpečném virtuálním světě si to mohou vyzkoušet. Čímž neříkám, že by při hraní takového typu hry nemělo následovat nějaká diskuze či vysvětlení s učitelem či rodičem. Nicméně i tato na první pohled závadová hra přináší něco dobrého: když porazíte chodce v GTA, začnou vás honit policisté. Pokud vás nechytí, nastoupí zásahový tým a nakonec i armáda s vrtulníky. Z toho je jasné, že každé konání má své následky. O omezení věku tak můžeme někdy pochybovat, a pak jsou hry, u kterých je toto omezení vyloženě nesmyslné.
Jaké například?
Třeba u nejnižší kategorie 3+. Doporučení ukazuje, že hra neobsahuje žádné nevhodné záběry, ale už neřeší, že obsahuje tolik textu, že ji předškolák nemůže zvládnout. Nebo jedna z počítačových her, které doporučuju, je Valiant Hearts: The Great War. Je určena pro třináctileté děti, ale já mám přímou zkušenost, že z ní dokáží skvěle čerpat i devítileté. V této hře neválčíte, jste jako civilista uprostřed války a snažíte se přežít. Jedna maminka, která ji hrála se svým devítiletým synem, mi vyprávěla, že když se na konci hry dostavil velký průběhový zvrat, tak si se synem spolu poplakali. Byl to pro ně velmi silný emoční zážitek. A právě ten má hra přinést, ukázat, že válka je něco zlého, čemu je lepší se vyhnout. A pokud by se řídila doporučeným věkem, její syn by tento zážitek neměl, protože ve třinácti čtrnácti už by asi s mámou nehrál a možná by ho nebavila ani tato hra. Je totiž animovaná a působí dojmem, že je spíše pro děti.
Ze studie, kterou si nechala v Česku vypracovat společnost HyperX, vyplývá, že téměř polovina rodičů hraje hry se svými dětmi. Může právě tohle upozadit rizika počítačových her?
Počítačové hry, ať chceme, nebo ne, jsou součástí světa dětí, a jestli se o ten jejich svět chci zajímat, musím jej přijmout takový, jaký je. I když si třeba můžu myslet, že je to ztráta času a že jsou hry hloupé. Jenže když to řeknu svému dítěti, může to vztáhnout na sebe, že je ono hloupé. Je lepší si hru zkusit zahrát a pokusit se pochopit, co na tom vaše dítě baví. Je to podobné, jako když malé dítě sleduje pohádku v televizi samo nebo s rodičem. A ještě lepší je, když se rodič aktivně zajímá o to, co v té pohádce vidí, co dítě cítí a co si o tom myslí. Efekt sledování pohádky, stejně jako počítačové hry, bude mnohem větší, když se tomu rodič otevře.
Devět z deseti školáků hraje počítačové hry každý den a pětina dvě hodiny denně. Kolik času by dítě mělo trávit před obrazovkou?
S touto otázkou se často setkávám na besedách s učiteli i rodiči. A já vždy říkám, že je to matematická rovnice o čtyřech neznámých. A čas je jen jednou z nich. Další je obsah her. Je velký rozdíl mezi zmíněnými GTA a Valiant Hearts. Další neznámou je kontext – jestli dítě hraje samo, s kamarády nebo s rodiči, anebo jestli hraje ve volném čase nebo uprostřed noci. Nebo i kontext časový, řada mých kamarádů přestala nyní hrát válečné hry jako výraz solidarity s tím, že ve vedlejší zemi právě skutečná válka probíhá. A poslední proměnnou je samotné dítě, které nejlépe zná samotný rodič – jak je citlivé a co ho rozruší nebo jestli třeba nemá při použití brýlí na virtuální realitu závratě a nezvrací. Je to tedy opravdu individuální a ten, kdo to dokáže posoudit nejlépe, je rodič.
Z průzkumu vyplývá, že 85 procentům rodičů vadí, že se děti kvůli počítačovým hrám málo hýbají a 63 procent si myslí, že hry jejich dětem zhoršují zdraví.
Co se týče pohybu, určitě s tím souhlasím. Řešením ale není hraní zakázat. Spíš je lepší jít sám příkladem. Například mě napadá, kolik z těch 85 procent rodičů sedí večer tři hodiny před televizí a kolik jich tráví svůj čas opravdu aktivně – jestli sportují a berou děti s sebou. Kolik jich vede dítě odmalička ke zdravému životnímu stylu. Nedostatek pohybu je totiž podle mě obecně základním problémem současné doby. A nejsem si jistý, jestli to zákaz hraní her nějak změní. Vidím to i sám na sobě. Když trávím celý den v práci za počítačem, snažím se pak cíleně trávit svůj volný čas aktivněji. A i přesto, že jsou počítačové hry mým koníčkem, dávám je záměrně na druhé až třetí místo za pohyb a knížky.
S tím souvisí i další otázka, 65 procentům rodičům vadí, že děti hrají příliš často. Co je moc často? Kdy už je třeba zasáhnout?
Na to je opět ta klasická, hloupá odpověď psychologů: je to individuální. V průběhu školního roku mají děti strukturovaný čas a na hry nezbývá tolik prostoru. Proto podle mě ani není špatně, když nyní, v době volna, hrají více. Děti mají spoustu času, který nemají jak vyplnit. Platilo to i v době pandemie covidu-19, kdy si troufám říct, že nás hry zachránily. Děti díky nim mohly být ve vzájemné interakci a často je nehrály kvůli hře jako takové, ale aby dělaly něco se svými kamarády. Mně osobně dává smysl, pokud s hrami trávím třetinu svého volného času. Třetinu si nechávám na pohyb a třetinu na intelektuální činnost, například čtení, ale může to být i stolní hra.
Jaké jsou příznaky závislosti? Kdy už bychom to jako rodiče měli začít řešit? Co už je hodně?
Příznaků je více. Nejvýraznější a nejlépe sledovatelný je podle mě ten, když dítěti hraní zasahuje do činností, které pro něj byly dosud bezproblémové. Ať už je to škola, pracovní povinnosti, sociální kontakty s rodinou či vrstevníky, a nebo pokud má konflikty se svým okolím. Ale zase bych rád varoval před předčasným odsuzováním. Ne každé dítě, které sedí v pokoji se sluchátky na hlavě, je izolované od přátel a na hranici závislosti. Možná právě prožívá skvělé zážitky se svými kamarády. Je tak vždy důležité znát kontext – co na tom počítači vlastně dělá. A s tím souvisí ještě jedna věc. Dělám besedy na školách o prevenci zneužívání počítačových technologií. Víte, kolik žáků se přihlásí, když se zeptám, jestli se už setkali s tím, že je někdo označil za závislé?
Většina?
Téměr všichni. A když jim pak řeknu, že skutečně závislých je jen jedno procento, nechtějí mi věřit. Nesedí to s tím, co slýchávají od svých příbuzných. A takový přístup má hned dvě negativa. Jednak dáváme negativní nálepku závisláka zdravému dítěti, který má jen koníčka, jež se nám moc nelíbí, nebo ho nechápeme. A pak se děje to, že pokud má někdo opravdu problémy a slýchá, že všichni kolem něj jsou také „závislí“, tak nemá důvod si říct o pomoc.
Existuje nějaká konkrétnější rada pro rodiče, jak se ke hraní her postavit?
My v našem výzkumném týmu i s kolegy z Karlovy univerzity zkoumáme rodičovské strategie. A vychází nám, že funguje takzvaná aktivní mediace. Tam patří například to, že rodiče hrají s dětmi, zajímají se o to, co dělají a proč to dělají. A regulaci her, ať už časovou, nebo prostorovou, si určují společně a společně ji také dodržují. To například znamená, že nehrají v noci nebo například na WC, což mimochodem dělá podle zmíněného výzkumu 6 procent dětí. A pak jsou opatření z balíčku, kterému říkáme restriktivní mediace, který nemusí nutně být protipólem toho prvního, ale mohou se vzájemně doplňovat. Tam patří například stanovení doby, kdy dítě může hrát. To má větší smysl u mladších dětí. Čím je dítě starší, tím by měla tato restriktivní složka ubývat. Z našich výzkumů dokonce vyplývá, že u teenagerů vedou zákazy naopak k častějšímu hraní. A pak je také dobré se zaměřit na to, proč dítě vlastně hraje.
Když to přeženu do extrému a vztáhnu tento zákaz nejen na hry, ale na všechny digitální technologie, tak by se to dítě ve svých osmnácti letech dostalo do světa, kterému by vůbec nerozumělo. Neumělo by používat smartphone, počítač apod. V tu chvíli už je taková ochrana dětí kontraproduktivní.
A pak mu to zkusit nabídnout mimo herní svět?
Přesně tak. Některé děti hrají, protože chtějí prozkoumávat nové světy, jiné si hledají nové kamarády, další třeba nevidí ve skutečném světě možnost ukázat, co jim opravdu jde a ten pocit úspěchu jim dává hra. To byl například i můj případ. A pak jim stačí dát prostor, aby svou motivaci naplnily i mimo počítačové hry.
Zeptám se ještě obráceně. Z výzkumu vyplynulo, že dvě procenta dětí mají videohry úplně zakázané. Je to podle vás dobře, nebo špatně?
Opět záleží na konkrétní situaci. Pokud se s nimi nesetkávají dobrovolně, je to v pořádku. Pokud se je rodiče snaží držet od digitálních technologií a her, tak to může i nemusí mít negativní dopady. Když to přeženu do extrému a vztáhnu tento zákaz nejen na hry, ale na všechny digitální technologie, tak by se to dítě ve svých osmnácti letech dostalo do světa, kterému by vůbec nerozumělo. Neumělo by používat smartphone, počítač a podobně. V tu chvíli už je taková ochrana dětí kontraproduktivní. Mnohem lepší je dát dítěti volnost, samozřejmě přiměřenou jeho věku. Protože pokud se nechceme odstěhovat na opuštěný ostrov, budeme žít v technologické společnosti. Já se na digitální technologie dívám jako na nástroj. Nůž vám dobře slouží v kuchyni, ale musíte si být vědomi toho, že se jím můžete říznout. Stejně tak si musíte být vědomi i negativních stránek digitálních technologií a ty vám pak můžou dobře sloužit.
Michal Božík působí jako psycholog a vědec ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. Dlouhodobě se věnuje tématu počítačových her, působil i jako herní designér. Dva roky učil na základní škole a hry využíval při výuce.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
