Hodnota, která je pro naši rodinu důležitá, je svoboda v jakékoliv podobě. Takže ani škola nám nevzala možnost cestovat. FOTO: Alena Bartošová
Kryštof z Prahy je nadaný, zvídavý a empatický – a zároveň nepozorný, vznětlivý, temperamentní. Život s ADHD v rodině je jako jízda na horské dráze. „Hodně nám pomáhá být venku a cestovat,” říká jeho máma Alena Bartošová. „Když z dětí s ADHD sejmete vnější tlak, najednou vidíte, v čem jsou dobré.”
To, že je Kryštof impulzivní, to už víme. Jak se u něj ADHD ještě projevuje?
Denně se dostáváš do vypjatých psychicky náročných situací. Já říkám, že žiju ve vosím hnízdě, ze kterého nejde uniknout. Kryštof má ještě mladšího bráchu, který je hyperaktivní, neustále mluví, často pofňukává, pořád se hýbe. ADHD lidi v sobě mají neklid, který přenáší na své okolí. Když oba spustí, vypne mi mozek a nenamažu si ani chleba.
Dělá věci, které ho baví. Rutinní záležitosti se snaží ignorovat. Třeba jen vypravit je oba do školy a školky. Pořád připomínáš a oni místo toho, aby dělali, co mají, vysílají kvanta otázek a požadavků. Stále zkouší, zda jsou nastavené hranice pevné, nebo se dají obejít, což je vyčerpávající. Pořád něco hledáme. V klasické domácnosti tolikrát týdně neuklízíte vylité, rozsypané, rozbité. Někdy mám obrovskou potřebu běžet daleko a nevzít si ani telefon.
Takže chápu, že pro okolí může být chování takového dítěte nepřijatelné a pobuřující. Sama někdy žasnu, co vymyslí. Upřímně, jsou to děti, nejsou zlé, jen někdy reagují jinak, než čekáme. Co si pořád připomínám, je to, že máme spoustu očekávání, jak by se měly chovat a máme tendence je pak hodnotit. Ale u dospělých dokážeme takové situace přejít a omluvit je tím, že nemají svůj den, někdo je naštval. Když se poperou hokejisté, je z toho menší haló než ze strkanice ve frontě na oběd.
A co pozitiva, jaká na ADHD už za ty roky vidíš?
Je fér zmínit, že je nesmírně kreativní a nad věcmi přemýšlí. Neplní tupě příkazy a je ochotný se dlouho hádat pro svou pravdu. Věci, které mu nedávají smysl, odmítá plnit. Je extrémně samostatný, průbojný, gentleman, nebojácný. Co hřeje u srdce, tak od mnoha mých kamarádů, se kterými trávíme hodně víkendů v přírodě, často slyším, že ho mají rádi. I ty sama jsi zmínila, že ho vnímáš jako milého, bystrého kluka, stejně tak tvoje rodina. Vlastně mám pocit, že žiju ve dvou vesmírech. Projevy ADHD se vstupem do systému jen umocní, a já říkám, že tyhle děti jsou indikátorem toho, co je špatně. Přeci není přirozené sedět několik hodin denně s lidmi, které nemáte třeba ani rád, plnit úkoly, které vám nedávají smysl nebo jsou nudné, a ještě mlčet.
Největší peklo byla distanční výuka, a to měl třeba jen dvacet minut denně. Tehdy jsem si neuměla představit, že se jednou bude učit sám. Kolikrát jsem přišla do pokoje a našla ho pod stolem, jak si jezdí s autíčkem. Tak jsem ho seřvala, že nedokáže ani chvíli dávat pozor… Jenže se pak třeba ukázalo, že dostali deset příkladů a on už je má spočítané, zatímco ostatní spolužáci počítají teprve druhý.
Někdo může nesouhlasit, oponovat tím, že jednou v práci bude dělat, co mu kdo řekne. S tím nesouhlasím. Hodnota, která je pro naši rodinu důležitá, je svoboda v jakékoliv podobě. Takže ani škola nám nevzala možnost cestovat. Práci jsem vyřešila volnou nohou, vybírám si klienty, pro které chci pracovat, a řízení času a místa práce je plně v mé kompetenci. Svoje děti vychovávám tak, aby jim svobodu nepřebily požadavky systému.
A jak s učením, to jde dobře?
Největší peklo byla distanční výuka, a to měl třeba jen dvacet minut denně. Tehdy jsem si neuměla představit, že se jednou bude učit sám. Kolikrát jsem přišla do pokoje a našla ho pod stolem, jak si jezdí s autíčkem. Tak jsem ho seřvala, že nedokáže ani chvíli dávat pozor… Jenže se pak třeba ukázalo, že dostali deset příkladů a on už je má spočítané, zatímco ostatní spolužáci počítají teprve druhý. To je potom těžké. Navíc je potřeba říct, že děti s ADHD mají na všechno svůj názor a nejsou to žádné opičky, které by se bez odporu daly vycvičit.
Takže ho třeba přimět, aby se naučil násobilku, je prakticky nemožné, bude se hádat a vzpírat. Jeho táta mi nedávno říkal – já vystudoval informatiku, ale násobilku doteď pořádně neumím a žiju. A má pravdu. Ve třetí třídě jsem si řekla, že je čas hodit ho do vody a nechat plavat. Od té doby s ním nedělám úkoly, jen připomínám, ať si vymění knížky a sešity. To je vše. Je to jeho odpovědnost a funguje to super. Mně ubylo hodně starostí.
Přemýšlela jsi o tom, jak Kryštofovi ulevit, aby pro něj nebyl školní život tak náročný?
Samozřejmě jsem hledala, jak synovi pomoct, jak mu ulevit. Napadlo mě, že by na dva dny v týdnu mohl chodit do místní lesní školy. Říkala jsem si, že se vyřádí, bude v přírodě, že třeba začne i lépe jíst, protože je hubený jak tyčka, a když celý den sedí, tak nemá hlad. Zlepší si jemnou motoriku. Ve škole byly tomuhle řešení naklonění, za což jsem vděčná. Nakonec jsme ale z téhle varianty upustili. Velmi silný argument měla výchovná poradkyně. Kromě toho, že děti s ADHD potřebují pevný řád, tak by mohl být vyčleněn z kolektivu, když v něm nebude celou dobu a bude mít jiná pravidla. Když se už konečně po dvou covidových letech utvořila ve třídě parta, nemohla jsem riskovat, že by z ní vypadl. Nakonec si sám řekl, že už do lesní školy chodit nechce.
Má Kryštof kamarády?
Má. Je specifická osobnost, není to s ním jednoduché, ale ve třídě kamarády má a spoustu dalších kamarádů má ve skautu, v kroužcích, mezi dětmi našich přátel. On je velmi komunikativní a navázat hovor s cizím člověkem mu vůbec nedělá problém. Vysvětlili jsme si, že se nemusí kamarádit se všemi. Jsem moc ráda, že jsme vybrali školu, kterou máme blízko, protože spolu chodí ven, blbnou na hřišti, navštěvují se navzájem… to všechno by neměl, kdybych ho vozila někam do soukromé školy přes půl Prahy.
Nepřemýšlela jsi o domácím vzdělávání?
U filmu Summerhill jsem brečela, u dokumentu Svobodné děti taky. Všem dětem bych přála, aby mohly rozhodovat o tom, co se budou učit, kdy a jak. Ale vím, že bych tohle nezvládla. Teď ne. Já nejsem typ na domácí výuku, práce je pro mě relax a forma seberealizace, a hlavně bych se asi zbláznila. Navíc by nám to rozhodně zhoršilo vztah. Kryštof hrozně nerad píše, šulí úkoly, jak to jen jde. Má napsat pět řádků, a když nechce, tři hodiny o tom diskutuje. Ale pak má za úkol sloh, který ho baví, a vyšvihne čtyři stránky za hodinu. Asi by mě hlavně umořily ty věčné diskuse.
Co vám pomáhá, abyste se z toho oba nezbláznili už teď?
Pomáhá nám v mnohém škola. Kryštof má super paní učitelku, která si umí poradit s „neškatulkovými” dětmi. Dokonce pro letošní rok nechtěla asistentku. V podstatě mi nevolá; tvrdí, že si s dětmi poradí. Navíc si ho školní psycholožka bere na jednu hodinu v týdnu stranou a věnují se spolu Feuersteinově metodě instrumentálního obohacování, která mu má pomoct, aby nebyl takový poděs. V únoru jde na kurz mindfulness pro děti, tak jsem zvědavá, kam ho posune. Pomáhá nám trávit hodně času venku a cestovat. To jsme zpět u svobody, která odbourává stres. Je fakt, že když z ADHD dětí sejmete vnější tlak, najednou líp vidíte i to, v čem jsou dobré, ne jen to, co jim nejde. A já sama si hledám maximum příležitostí, jak upustit páru a zklidnit samu sebe. Jednu dobu jsem chodila i na konzultace k psycholožce a to bylo přínosné. Alkohol naopak nepomáhá…
Jaké máte plány dál?
To je otázka, která mě hodně trápí. Kryštof je nadaný, má vysokou inteligenci a vidím na něm, že je fakt bystrý a chápavý. Na druhou stranu se ale nerad učí věci, které ho nebaví a pochybuje o jejich smyslu. A do toho vstupuje můj pohled na vzdělávací systém, vnější motivaci známkováním a to, že se děti učí drilem spoustu zbytečností, které v životě potřebovat nebudou, a to, co by užily, ve školách chybí. Jsou chvilky, kdy přemýšlím o osmiletém gymnáziu, ale myslím, že jsou stavěná pro „poslušnější“ děti. Na druhou stranu se bojím, co bude, až Kryštofovi odejdou ze třídy tahouni a zůstanou tam ti problematičtější kluci, kteří ho provokují. Ještě máme na rozmýšlení nejméně rok čas.
Co bys přála rodičům, kteří se také potýkají s ADHD a reakcemi z okolí?
Přeji všem rodičům těchto výjimečných dětí, aby se k nim dostaly informace, který jim i dětem pomůžou překlenout nejtěžší okamžiky a aby jednou na tyhle chvíle vzpomínali jako na milníky, které je posunuly. A hlavně bych si přála, aby víc fungovala osvěta. Aby rodina, učitelé, přátelé a hlavně rodiče spolužáků chápali, že tyhle děti fungují jinak. Jsou jedinečné, můžou být i nadané, a proto nekompatibilní se systémem. Aby je vnímali jako bytosti, od kterých se mají co učit.
Alena Bartošová vystudovala marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v marketingu a PR, v posledních letech je na volné noze a vede několik redakcí a projektů. S partnerem vychovává dva syny a jejich srdce patří cestování a kempování nadivoko.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
