Některé děti přijdou a jsou úplně ztuhlé, nedokážou se uvolnit, a už na začátku hodiny tak můžeme vidět, že potřebují větší pomoc a podporu. FOTO: Unsplash
Válka na Ukrajině už trvá téměř rok, a tak je načase se podívat, jak se daří uprchlíkům v Česku. Podle studie Hlas Ukrajinců: duševní zdraví narážejí na komplikace spojené s bydlením i sháněním práce, která by odpovídala jejich kvalifikaci. Stejně je ale trápí i to, co není na první pohled vidět, a to jsou úzkosti a deprese. Aspoň některým z nich nabízejí pomoc a úlevu odborníci, kteří sami našli v Česku útočiště před válkou.
Komunitní centrum Svitlo ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí v Praze je v pondělí kolem druhé zalité sluncem, které proudí dovnitř starými špaletovými okny. V některých částech je ještě cítit vůně čerstvě vymalovaných zdí a zátěžový koberec, který vystýlá místnosti, zatím není ani trochu ošlapaný. Centrum je společným projektem Ukrajinců a českých skautů a slouží k setkávání obou komunit. Jednou týdně – právě v pondělí odpoledne – mají jednu z místností rezervovanou dvě ukrajinské psychoterapeutky, Anna Katruk a Julija Myrutenko. Ty společně vedou skupinku pro nejmenší děti zhruba od pěti do osmi let, které do Česka přišly hledat ochranu před válkou. Spolupracuje s nimi ještě Viktoria Yash, která se specializuje na arteterapii a různé umělecké techniky.
„Tyto nejmenší děti si k nám chodí hlavně hrát, protože pro tuto věkovou skupinu je hra hlavním způsobem prožívání a vyjádření,“ vysvětluje usměvavá blondýnka Anna Katruk. „Není to ale tak, že je tady jen vypustíme a necháme je, ať si dělají, co chtějí. Naše hodina má strukturu, které se držíme, a i my terapeutky do jejich hry trochu vstupujeme. Z reakcí dětí vidíme, co prožívají, o čem přemýšlejí, co řeší a co potřebují. To potom můžeme předat jejich maminkám, které si v době, kdy si děti hrají, můžou dát kávu a probrat zase svoje starosti.“
Střídání rolí ve hře je důležité
Pondělí, kdy se s Annou scházíme, přichází po víkendu, kdy ruská armáda bombardovala sídliště ve městě Dnipro a pod troskami zahynuly pravděpodobně desítky lidí. „Trochu mám strach, s čím rodiny dnes přijdou, z okolí Dnipra jich je dost,“ říká Anna Katruk a po tváři jí přeletí stín obav. Orloj na Staroměstském náměstí za rohem už ale odbíjí druhou a do místnosti se hrnou asi pětileté holčičky. Sofia má na hlavě afro copánky s napletenými barevnými bavlnkami, Natalia dva francouzské copy. Anna se s nimi vítá a zároveň z mobilu zjišťuje, že její kolegyni Juliji onemocnělo dítě, a proto na hodinu nedorazí. „Kde jsou ostatní děti, nevíte?“ ptá se Anna holčiček a ty vrtí hlavami.
Jelikož jsme v místnosti jen čtyři, vyzve mě Anna, abych se zvedla z křesla v rohu a hodiny se aktivně zúčastnila. A tak, chtíc nechtíc, stojím za minutu v kruhu, protahuji se a tančím na veselou dětskou melodii, která se line z Annina mobilu. „Některé děti přijdou a jsou úplně ztuhlé, nedokážou se uvolnit, a už na začátku hodiny tak můžeme vidět, že potřebují větší pomoc a podporu,“ vysvětluje mi po hodině Anna. Sofia s Natalií se ale vrtí s úsměvem, evidentně rády, že jsou spolu. Když se potom představujeme, Natalia zjistí, že nemluvím ukrajinsky. Ihned přechází do plynulé češtiny a stává se pro dnešek mou překladatelkou. Po představení následuje hra s igelitovými polštářky, které se přidávají do balíků jako výplň. Dělíme se do dvojic, polštářky si vkládáme mezi dlaně. Díváme se do očí, spojenýma rukama kreslíme obrazce ve vzduchu a střídáme se ve vedení a následování. „Cílem této aktivity je, abychom se na sebe navzájem naladily. Také je vidět, kdo je spíš dominantní a kdo se nechá vést, a důležitý je i prvek střídání rolí,“ vysvětluje šeptem Anna.
Některé děti přijdou a jsou úplně ztuhlé, nedokážou se uvolnit, a už na začátku hodiny tak můžeme vidět, že potřebují větší pomoc a podporu.
Střídání rolí je důležité i v hlavní části hodiny – hře. Obě holčičky se shodují, že si chtějí hrát na školku, a Anna zdůrazňuje, že chvíli bude učitelkou Sofia a chvíli Natalia. Ke hře se připojuje i Annina dvanáctiletá dcera Ivanka, která se cestou ze školy zastavila za mámou do práce. Odkládá batoh i sluchátka a bez odporu uléhá na gauč, aby hrála odpočívající předškolačku. „Skupina je primárně určená malým dětem, ale často je sem vodí starší sourozenci a pak s námi zůstávají,“ říká Anna, která také „odpočívá ve školce“. „I oni si ještě rádi hrají, i když by to možná mezi vrstevníky nepřiznali. V úterý vedu arteterapeutickou skupinu pro starší děti, a ty minule také prosily, že nechtějí malovat, že si chtějí hrát.“
Sedni si, pohlaď, pověz pohádku
Během hry na školku se otvírají dveře ještě jednou, dovnitř vpadne udýchaná zhruba jedenáctiletá dívka s nazrzlými vlasy a odhalí Anně důvod dnešní malé účasti: „Z recepce nám psali, že dnes bude skupina online, protože se tady něco opravuje. Když jste ale online nebyli, rozjela jsem se za vámi.“ Holčičky na ni naskáčou s takovou radostí, že drobná Uljana málem padá k zemi a musí malé dračice nakonec se smíchem odstrkovat. I ona se bez váhání zapojuje do hry. „Já budu teď zlobit,“ rozhoduje se Anna a začne vykopávat nohama, pofňukávat, vstává z podložky. Když na ni nezabírá domlouvání, Natalia v roli paní učitelky vytahuje ze svého batůžku pestrý pytlík se sladkým pečivem, které si přinesla na svačinu. Dává ho Anně do ruky a říká: „Tady máš tablet, pusť si pohádku.“ V tu chvíli začíná „zlobit“ i ležící Sofia a Natalia je v koncích. Anna vstává a radí malé učitelce, aby si ke kamarádce sedla. „Pohlaď ji, řekni jí třeba pohádku,“ doporučuje a funguje to jako zázrakem. „Když nabídneme svoji blízkost, je to mnohem lepší než jen odvrátit pozornost od negativních emocí tím, že je přehlušíme elektronikou,“ dodává Anna a ptá se Natalie: „Víš, co pomohlo? Žes ji pohladila, objala. Cítila se s tebou dobře.“
Hodina se chýlí ke konci a je potřeba se zase trochu rozhýbat. Jedna jde za dveře, další se bleskově domluví, jakou emoci zahrají, až se do místnosti vrátí. Radost, smutek i bolest jdou dobře. Když se ale skupina dostane ke vzteku, začnou do sebe malé holčičky šťouchat a strkat. „Jak se chováme, když cítíme vztek?“ zastavuje je Anna. Děvčátka se rozkřičí, berou polštáře z gauče a napřahují se, jako by chtěly rozpoutat bitvu. Anna jim je bere z rukou, pokládá je na podlahu a radí, že když se někdo opravdu hodně zlobí, může mlátit třeba do polštáře. „Nebo,“ nabízí holčičkám, „se můžeme zkusit uklidnit. Třeba s dechem, takhle,“ ukazuje a dvě malé a dvě odrostlejší dívky dýchají zhluboka jako při józe.
„Knoflíky!“ vykřiknou potom malé radostně, když Anna doprostřed kruhu vysype krabičku plnou barevných knoflíků různých tvarů a velikostí. Napřed si každý vybere jeden, který se mu nejvíc líbí. „Vybrala jsem tento, protože je zároveň růžový jako láska a radost a černý jako smutek, takže je jako život,“ prohlíží si Uljana ten svůj. Potom si navzájem dáváme blýskavá kolečka jako dárky s oceněním. Můj knoflík putuje k Natalii s díky za překladatelské služby. „Půjde ti k outfitu,“ pokládá s úsměvem Ivanka Uljaně fialový knoflíček na její tepláky ve stejném odstínu. Hodina utekla jako voda a děti s maminkami mizí v davu turistů v centru Prahy.
Jak se daří matce, tak se daří dítěti
„My všichni, kdo jsme utekli před válkou do Česka, máme v sobě trauma. Někdo větší, někdo menší, někdo ho skrývá lépe než jiný, ale je tam,“ říká Anna Katruk. Ona sama, jak vzpomíná, měla ještě před rokem v ukrajinském městě Vinnytsia všechno, o čem kdy snila: manžela, dvě děti, hezký byt, nové auto a rozjetou kariéru – pravidelně vystupovala v televizi a rádiu a její psychoterapeutická praxe byla vytížená na sto procent. „A pak jsem najednou byla uprchlík s pár věcmi. Vezla jsem svoje dvě dcery, děti příbuzných a ještě jednu cizí holčičku. Měla jsem dělat mámu pěti dětem, a přitom jsem vůbec nevěděla, co bude. Stejně tak děti, které k nám chodí, všechny přišly o domov a jistotu,“ vysvětluje. „Dnes Sofia s Natalií potřebovaly hru na školu, protože to je teď jejich aktuální životní téma. Ale nejobvyklejší hra našich dětí je hra na domov, který si stavějí z matrací, polštářů a dek.“
Anna i její kolegyně Julija jsou dnes součástí týmu terapeutického centra ALIVIO v Praze a každá z nich vede hned několik terapeutických skupin, ať už pro děti, teenagery, mladé ženy, nebo matky. Pomáhají jim vyrovnat se s jejich psychickými problémy. „Většina dětí, které k nám docházejí na skupiny, navštěvují školku nebo školu. Tam se ale učí, věnují se češtině, hledají si české kamarády, a s nimi nemohou a ani nechtějí sdílet témata spojená s válkou,“ říká Anna Katruk. „To, jak se jim daří, je hodně spojené s tím, jak se daří jejich matkám. A tady často narážíme na problémy.“
To dokládají i data. Podle studie Národního ústavu duševního zdraví a PAQ Research nazvané Hlas Ukrajinců: duševní zdraví vykazuje více než čtyřicet procent dospělých uprchlíků v Česku příznaky alespoň středně těžké deprese, což je pětkrát víc než u české populace. Čtvrtina pak trpí příznaky středně těžké a těžké úzkosti – v porovnání se sedmi procenty Čechů. Úzkostmi a depresemi nejvíc trpí mladí lidé do 30 let; ti, jejichž příbuzní zůstali na Ukrajině, a ti, jejichž domovy byly válkou přímo zasaženy. Stejně tak se výzkumníci vyptávali i ukrajinských dětí a zjistili, že vykazují nižší skóre spokojenosti se životem než jejich čeští vrstevníci. Nejhůř se nepřekvapivě cítí ty děti, jejichž rodiče přiznávají deprese a úzkosti.
Na tahu je český stát
„Když válka začala, hledali jsme způsob, jak pomoci,“ říká Hana Křepelková z Nadace RSJ, která společně s centrem ALIVIO přispěla k rozjezdu terapeutických programů. „Dlouhodobě se v nadaci věnujeme duševnímu zdraví, proto jsme se rychle rozhodli podpořit péči o duševní zdraví uprchlíků z Ukrajiny. Z dřívějších zahraničních studií i ze zkušeností odborníků vyplývalo, že lidé, kteří za takto dramatických okolností ztratí domov, mají často psychické potíže. Chtěli jsme, aby jim mohli pomáhat odborníci hovořící ukrajinsky, kteří tak navíc získali práci odpovídající jejich kvalifikaci.“ Podobně jako v centru ALIVIO tak vznikl tým ukrajinských profesionálů například i v Národním ústavu duševního zdraví, který se podílel na zmíněné studii Hlas Ukrajinců.
„Od léta 2022 zaměstnává Národní ústav duševního zdraví díky podpoře z Nadace RSJ dvacet kvalifikovaných psychoterapeutek z Ukrajiny, aby poskytovaly psychosociální podporu ostatním uprchlíkům, kteří do Česka přišli v důsledku Ruskem rozpoutaného válečného konfliktu,” říká ředitel NUDZ Petr Winkler. Ústav pod jeho vedením pomáhá ukrajinským psychoterapeutkám zařídt vše, co je potřeba k tomu, aby mohly rozjet svoji praxi v Česku – tedy uznání diplomů, vyřízení živnostenských listů, registraci do profesních uskupení a podobně. „Vzhledem k tomu, že se v Česku momentálně nachází mnoho kvalifikovaných psychoterapeutek a jiných odborníků na duševní zdraví z Ukrajiny, a vzhledem k dlouhotrvající personální krizi v českém systému péče o duševní zdraví se domníváme, že si Česká republika nemůže dovolit plýtvat lidskými zdroji tím, že by dostatečně nepřipravila půdu pro zapojení zmíněných odborníků do systému péče. Navíc by je zbytečně přinutila k práci na místech, kde je vyžadována nízká kvalifikace,” dodává Petr Winkler z NUDZ.
Program hrazený z prostředků nadace bude trvat do konce června. Původně se předpokládalo, že se situace na Ukrajině do té doby vyřeší, otázkou je, jestli se tak stane. Další na tahu jsou úřady České republiky, které by měly urychlit uznávání vysokoškolských titulů i různých certifikátů a umožnit ukrajinským odborníkům, aby se mohli plně zapojit do našeho systému péče, který zoufale potřebuje posily. Nejen kvůli dětem, jako je Natalie a Sofia, ale i kvůli všem dalším, které na termín u dětského psychiatra nebo psychologa čekají i několik měsíců.
Jména dětí byla změněna kvůli zachování důvěrnosti.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
