Počet soukromých základních škol i žáků, kteří je navštěvují, se během posledních deseti let ztrojnásobil. FOTO: Kateřina Lánská
Už za týden začínají zápisy do základních škol. Čím dál víc rodičů je přitom ochotných sáhnout do kapsy a platit školné, případně se svým dítětem denně cestovat i do vzdálenějších lokalit. Je soukromá škola vždycky lepší? A co vlastně dnešní rodiče od budoucí školy pro své dítě chtějí?
Jana Horáková bydlí s manželem a dvěma dětmi v Praze. Už za pár týdnů rodinu čeká zápis starší dcery na základní školu. „Na spádovou státní školu nechceme, chodí tam víc než sedm set dětí a nemám na ni dobré reference. Přemýšlíme o vzdálenějších, zato vyhlášených státních školách, kde bychom si museli bohužel měnit trvalé bydliště, nebo o školách soukromých, které máme relativně v dosahu,“ vysvětluje Jana. Rozptyl škol, které rodina zvažuje, je široký – od komunitní vzdělávací skupiny až po poměrně výkonově zaměřenou soukromou školu, která se soustředí na rozvoj nadaných dětí.
„Já sama si nesu ze základní školy celou řadu větších i menších traumat. Dcera je citlivá duše a mám obavy, že dostane nějakou vyhořelou učitelku, která na ni bude křičet. Chci, aby její školní léta byla jiná, než jaká jsem zažila já sama,“ říká Jana, jejíž rodina má výhodu v tom, že ji případné školné příliš nezatíží. Na druhou stranu se jí tím ale hodně rozšiřuje spektrum výběru. „Mám chvílemi pocit, že jsem z těch všech možností úplně paralyzovaná,“ krčí rameny.
Třikrát víc škol i dětí než před deseti lety
Státní, nebo soukromou? Tuto otázku si klade každým rokem víc a víc rodičů, a to nejen budoucích prvňáků. Počet soukromých základních škol i žáků, kteří je navštěvují, rok od roku roste a během posledních deseti let se ztrojnásobil. Zatímco ve školním roce 2012/2013 bylo podle údajů ČSÚ na území ČR 105 soukromých základních škol se 7731 žákem, v loňském školním roce bylo škol už 298 a navštěvovalo je 25 278 dětí. Do této statistiky se nepočítají další stovky dětí, které jsou v domácím vzdělávání a navštěvují tzv. komunitní školy, jež nejsou v rejstříku MŠMT.
Nejvíce je nárůst počtu soukromých škol a jejich žáků vidět v Praze a ve Středočeském kraji. Na území hlavního města se nachází 48 soukromých základních škol, což je pětina z celkového počtu v Česku, a navštěvuje je asi šest procent malých Pražanů. Jen pro srovnání – například na Vysočině nechodí do soukromých škol ani jedno celé procento dětí. Zároveň také v soukromých školách narůstá počet dětí na jednu třídu. Zatímco ještě před pár lety byly soukromé školy rády za každého žáka, v posledních letech se naopak stává, že první ročníky téměř zaplní mladší sourozenci stávajících žáků a kromě nich se už dostane pouze na pár dětí, jejichž rodiče o školu vyjadřují zájem dlouhodobě.
Soukromým školám se daří hlavně v Praze, kde je nejvyšší kupní síla. Zejména v posledních letech se ale rozvíjejí i v mnohem menších městech a na vesnicích. „Tady většinou táhnou vznik alternativních škol rodiče a obce jim vycházejí vstříc, protože v tom vidí rozšíření nabídky pro svoje občany. Navíc tyto školy často poskytují útočiště dětem, kterým se ve státní škole nedařilo,“ říká studijní poradkyně a bývalá učitelka Šárka Plocková Hauznerová. S tím souhlasí i Kamila Zemanová, která je ředitelkou ZŠ Mozaika v Rychnově nad Kněžnou. Tato škola vznikla už před 23 lety, ale ještě donedávna měla v každé třídě volná místa. „Letos snad poprvé v historii naší školy máme úplně plno,“ říká ředitelka. „Dlouhodobě jsme byli v Rychnově vnímáni jako záchytná stanice pro děti, které z nějakého důvodu měly potíže na klasické škole. V posledních letech ale vidíme, že si nás rodiče vybírají cíleně. Protože nehodnotíme děti až do deváté třídy, vedeme je k zodpovědnosti za jejich učení, otevřeně komunikujeme. Naučili se nás oceňovat.“
Rodiče ve stále větší míře hledají nějakou alternativu, to je prostě fakt, a nemusí to nutně být zrovna waldorfská nebo svobodná škola.
Co vlastně rodiče vede k tomu, že intenzivně a klidně i rok nebo dva dopředu řeší budoucí školu svého dítěte? Podle Jany Strakové z Pedagogické fakulty UK v Praze je to z velké části společenským tlakem. „Velmi – podle mého názoru až přehnaně – se zdůrazňuje důležitost takové volby,“ říká. „Rodičům se klade na srdce, aby bedlivě zvažovali všechna pro a proti, ideálně se i seznámili s paní učitelkou a podobně. Tomu ale málokterá velká státní škola dokáže vyjít vstříc, takže rodiče získají pocit, že tam s jejich dítětem nebude dobře zacházeno, a následně volí školu soukromou. Přitom jim často nejde o to, jaké metody nebo vzdělávací přístupy soukromá škola má, ale spíš o vlídné prostředí, které bere ohled na individualitu dítěte.
„S tím souhlasí i Šárka Plocková Hauznerová, bývalá učitelka, která rodičům zejména z hlavního města a okolí už několik let radí s výběrem školy pro jejich dítě. Podle ní existuje poměrně velká skupina traumatizovaných rodičů, kteří – stejně jako Jana Horáková z Prahy – hledají školu, do které by bývali rádi chodili sami jako děti. „Rodiče ve stále větší míře hledají nějakou alternativu, to je prostě fakt, a nemusí to nutně být zrovna waldorfská nebo svobodná škola. V praxi se setkávám hlavně se dvěma typy rodičů. Jedni věří tomu, že v soukromé škole jejich dítě dostane skutečně lepší vzdělání, a to nejen co se týče znalostí a dovedností, ale také kompetencí pro život. Ti potom často volí výkonové a bilingvní soukromé školy,“ vysvětluje studijní poradkyně. „Druhá skupina hledá respektující přístup. To je poměrně široká kategorie. Hlavně jde ale o to, aby učitel situace ve třídě neřešil násilně a mocensky, pomocí křiku nebo trestů.“ Soukromé školy také častěji volí rodiče, jejichž dítě se v něčem odlišuje, vyskytují se u něj například projevy ADHD nebo poruch učení, nebo rodina například často cestuje, a část roku se tedy dítě učí mimo třídu.
Zjistěte si předem, do čeho jdete
Na co si při výběru školy dát pozor? Výhody soukromých škol jsou poměrně jasné. Dá se od nich očekávat „proklientský přístup“ – koneckonců rodiče jsou v tu chvíli platícími zákazníky, jejichž názor se vyplatí brát v potaz. Častěji než velké státní školy jsou ty soukromé ochotné k různým změnám, rychleji přebírají novinky, více se v nich lze setkat s moderními výukovými metodami, jako je matematika podle Hejného, čtenářské dílny, využívání myšlenkových map a podobně. Méně často využívají sumativní hodnocení známkami. Oproti státním školám mívají ty soukromé mladší pedagogický sbor a větší zastoupení mužů – podle údajů ČSÚ je na státních ZŠ zhruba 15 % učitelů a na soukromých více než 20 %.
Podle Magdaleny Málkové, která spoluzakládala dvě soukromé školy a nyní vyučuje na základní škole PORG v Praze, by si každý rodič, který přemýšlí o zápisu dítěte do školy, měl hlavně dobře zjistit, do čeho jde. Zní to banálně, ale právě tady často vzniká zárodek budoucí nespokojenosti. „Musím si ujasnit, jestli chci od školy především výkon, nebo rozvoj kreativity a vnitřní motivace. Chci-li od školy pohodové tempo a klidnou atmosféru, musím si za tím opravdu stát. Protože potom se může stát, že na hřišti potkám sousedovo dítě, a zatímco to moje umí jen pár písmenek, to druhé už plynule čte. Pokud jsem si jistá tím, co jsem zvolila, nerozhodí mě to,“ vysvětluje učitelka. „Musím být schopná přijmout, že nemá učebnice, neučí se vázané písmo, má jinou matematiku.“
To potvrzuje i Jana Straková z Pedagogické fakulty UK: „Dost často se setkáváme s rodiči, kteří chtějí pro dítě hlavně vlídný přístup, a proto zvolí nějakou alternativní školu. Jenže za pár let zpanikaří a vyžadují, aby se začalo s přípravou na přijímací zkoušky například na víceleté gymnázium. To je ale třeba s montessori pedagogikou v přímém rozporu.“
Stejně tak by si rodiče, jejichž dítě má diagnózu nebo podezření na některou z poruch učení měli dobře rozmyslet, jestli je škola schopná se o jejich dítě adekvátně postarat. Zejména to platí o komunitních a svobodných školách, které zakládají rodiče. „Malé soukromé školy často nemají peníze na školního psychologa a může se stát, že dítěti s dyslexií nebo poruchou autistického spektra by bylo lépe v malé státní škole,“ říká Magdalena Málková.
Podle Šárky Plockové Hauznerové je dobré si školu pořádně prověřit. „Kromě sympatií k učitelům a vedení školy bych si do začátku zjistila, jak dlouho škola funguje, a pokud méně než tři roky, zeptala bych se, jak škola dále vzdělává své pedagogy. Pokud nevzdělává, poohlédla bych se jinde. Obvykle trvá asi pět let, než se tým a případné rozjezdové bolesti trochu usadí. A také bych si bedlivě nastudovala vizi školy a seznámila se s metodami, které využívají.“
Třicet dětí ve třídě? Děkujeme, nechceme
To, že se v Česku rozvíjí soukromé školy jako alternativa k těm státním, ale nedělá radost každému. Někteří odborníci upozorňují i na to, že se tím přispívá k rozdělování společnosti. „Upřímně řečeno pro mě je rozvoj soukromých škol spojen i s obavami,“ říká Šárka Plocková Hauznerová. „Na jednu stranu je dobře, že mají rodiče a děti širší spektrum volby. Na druhou stranu ale například v Praze a okolí se začíná dít to, že kdo jen trochu může, svému dítěti raději zaplatí soukromou školu. Jejich nejsilnějším argumentem jsou přitom často přeplněné třídy, nikoliv a priori touha po alternativním vzdělávání,“ vysvětluje. Rodiče podle ní čím dál víc vyžadují, aby se s jejich dětmi jednalo slušně. Nemusí se jim ve všem vyjít vstříc, ale jejich emoce a hlas by měly dostat prostor. „Když ale máte ve třídě třicet dětí, jak je v Praze a okolí opět v posledních letech běžné, pak učitel nemůže dopřát sluchu všem a musí jednat mocensky, protože v tom počtu žáků to prostě jinak nejde. Mnozí rodiče mi při konzultacích říkají – kdyby těch dětí nebylo třicet, ale dvacet, vůbec bychom o soukromé škole neuvažovali.“
To, že rostoucí počet dětí movitějších a motivovaných rodičů odchází do oddělených škol, může mít do budoucna nepříjemné dopady. „Ve finále na tom prodělají všichni. Zaprvé ekonomicky, protože segregované systémy vedou často k neúspěchu velké části dětí a následně k ohromným nákladům pro veřejné rozpočty a ekonomiku země, a zadruhé společensky. Paralelní systémy pro chudé a pro bohaté přinášejí větší rozdělení společnosti a její polarizaci,“ říká analytik společnosti PAQ Research Karel Gargulák.
Podle Jany Strakové z Pedagogické fakulty UK by bylo vhodné, aby stát zapracoval na pověsti veřejných škol: „Kdyby se obecně víc věřilo státním školám, kdyby si uměly obhájit to, co dělají, pak věřím, že mnozí rodiče by to uvítali. Sejmula by se z nich ta povinnost vybrat ,to nejlepší‘.“ Tak to koneckonců je i v mnoha zemích, jejichž vzdělávání je vnímáno jako úspěšné, například v Kanadě, Nizozemsku nebo Finsku. „To, co rodiče v těch zemích přesvědčuje o tom, že pro jejich děti je nejlepší škola právě ta nejbližší – je vysoká kvalita vzdělávacích služeb a maximální profesionalita i kvalita učitelské práce v těchto školách. Do toho investují v přípravě učitelů i v pedagogickém vedení škol, a proto tamní rodiče na rozdíl od těch českých nemusejí pracně shánět a vymýšlet, kam dítě umístit,“ dodává Karel Gargulák z PAQ Research.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Naše škola je totiž rozhodně soukromá. Dlouho jsme zvažovali, jestli jít do státní nebo soukromé..ale rozhodli jsme se pro soukromou, hlavně pro tuto – https://lfp.cz/cz/ . A nakonec jsme moc rádi, že jsme se tak rozhodli, je to úplně jiný přístup a služby.