"Já si myslím, že aprobace není zas tak důležitá, že na základní škole je důležité umět nadchnout děti," říká Adéla Marschallová Rumlerová. FOTO: Lucie Hampová

Aby měly děti rády chemii, je potřeba, aby jí rozuměly, k čemuž slouží pokusy a experimenty. A ty se jejich učitelé můžou naučit třeba v jednom z patnácti center, jenž pro chemikáře v letošním školním roce otevřela VŠCHT Praha s podporou společnosti Elixír do škol, která už provozuje desítky center zaměřených na fyziku a informatiku. „Málokdo si to uvědomuje, ale nachystat pokus, provést ho a uklidit zabere hodně času,“ říká Adéla Marschallová Rumlerová, která jedno z center vede. „My učíme učitele, jak to dělat jednoduše a efektivně.“

Proč a kdy vůbec vznikla chemická centra?

Už řadu let pod Elixírem do škol fungují fyzikální a „digi“ centra. Mnoho pedagogů se zaměřením na chemii chodilo do fyzikálních center a fyzikářům jsme jejich inspirativní komunitu záviděli a moc si přáli mít centra i pro chemikáře. Prvních deset center se otevřelo v září a dalších pět v lednu – což je veliký úspěch. Všechna jsou plná a další zájemce bohužel musejí odmítat. Já sama jsem plánovala otevřít jedno centrum, ale přihlásilo se tolik zájemců, že nakonec mám dvě: pro MŠ a první stupeň a v jiném termínu pro druhý stupeň a SŠ.

Co si učitelé ze setkání odnesou?

Snažím se pedagogy co nejvíce inspirovat a předávat vše, co se mi ve výuce daří. Propojit daná témata s běžným životem, dát jim co nejvíce nápadů do běžné výuky, které nic nestojí, aby se žáci neučili bezduchou chemii, ale chápali, co se kolem nich děje. Chci, aby učitelé předali dětem praktické informace, proč např. teflonová pánev nepatří do myčky, proč se vám tableta do myčky přilepí na vlhkou ruku nebo proč neprší slaná či špinavá voda.

Pro pedagogy jsou připraveny pracovní listy, do kterých si mohou vpisovat své poznámky. Často si z centra učitelé odnášejí i nějaký dáreček, např. chemikálie, vědecké hračky nebo stojánek se zkumavkami z 3D tisku. Mým cílem je, aby si i pedagogové z prvního stupně vybavili svou malou laboratoř, jelikož když s dětmi bádáte, je vhodné používat reálné pomůcky a nazývat vše správnými pojmy.

Byla jsem podivín, který se snaží vést hodiny jinak. Na našich setkáních je skvělé, že se těch podivínů, kteří chtějí věnovat svůj čas nad rámec pracovní doby a zpestřit dětem výuku, sejde mnoho.

Kdybyste mi měla popsat, jak probíhají jednotlivá setkání, co byste řekla?

Centrum se koná pravidelně v odpoledních hodinách jednou za měsíc. Každé setkání má dopředu známé téma, na které soustředím připravené experimenty. Zařazuji jak demonstrativní pokusy, tak experimenty, které si pedagogové prožijí sami na sobě. Po skončení setkání rozešlu odkazy na pomůcky  a online dotazník pro zpětnou vazbu, aby každé bádání bylo ušité na míru. Pokusy většinou volím tak, aby byly s využitím dostupných pomůcek. Pedagog je tedy může se svými žáky kdykoliv zopakovat. Vzdělávání je akreditované MŠMT a díky sponzorům zadarmo.

 Proč je vlastně vůbec potřeba taková centra mít a zřizovat? K čemu jsou učitelům prospěšná?

Těch důvodů je několik. Na menších základních školách je často učitel chemie sám. Začínala jsem učit na základní škole, kde jsem byla jediná chemikářka a neměla jsem s kým konzultovat ani pokusy, ani teorii. Navíc jsem byla čerstvě po škole a neměla žádnou představu o tom, jaké pokusy s dětmi mohu realizovat, a zabralo mi mnoho času si vše vyhledat a vyzkoušet. Byla jsem podivín, který se snaží vést hodiny jinak. Na našich setkáních je skvělé, že se těch podivínů, kteří chtějí věnovat svůj čas nad rámec pracovní doby a zpestřit dětem výuku, sejde mnoho. Vy si uvědomíte, že máte s kým sdílet co se vám nedaří, že můžete někoho inspirovat tím, co se vám naopak daří, společně modifikujete jeden pokus tím, že ho každý dělá trochu jinak, prostě vytěžíte z jedné věci společně maximum.

Další důvod, je cílení na začínající učitele, kdy jim pomáháte se zařazením praktické chemie do běžné výuky. Předáte jim do jisté míry své „know-how“. Vytváří si svůj zásobník pokusů.

V centru se také snažíme učitele aktualizovat. Přírodní vědy se stále vyvíjí a jsou nové a nové poznatky. Už neplatí, že máme pouze tři skupenství hmoty nebo čtyři základní chutě

A v neposlední řadě centrum nabízí prostor pro setkávání pedagogů napříč školami. Ke mně jezdí pedagogové z 22 různých škol převážně z Ústeckého kraje a jeden pedagog do centra dojíždí dokonce 150 km.

Setkáváte a vzděláváte se nějak i vy jako lektoři, kteří centra vedou?

Ano, všichni vedoucí center se setkáváme a sdílíme, jak se nám daří centrum vést, na co si dát pozor, co zlepšit, co zařadit. Vzájemně se inspirujeme, připravujeme pokusy – včetně návodů, jejichž realizaci si vyzkoušíme a didakticky je rozebereme. Na každé setkání pro nás VŠCHT připraví velmi pestrý program plný zajímavých experimentů.

Myslím si, že mezi dětmi na základních školách jen málokdo má rád chemii. Čím myslíte, že to je?

Obecně je tento pohled zakotven někde v minulosti, jelikož za dob mého mládí opravdu chemie nepatřila k těm TOP předmětům. Dříve byla výuka přírodních oborů postavena dost na drilu, děti se učily definice, které slovo od slova odříkaly, ale nechápaly, a za to byly ohodnoceny. Já se např. musela naučit celou periodickou soustavu prvků nazpaměť (teď nemyslím jen značky prvků, ale i jejich umístění ve skupinách a periodách), místo toho, abych se v ní naučila číst a našla v ní ten krásný systém. Je to jako byste se učila mapy zpaměti. Místo toho, aby vám učitel zeměpisu vysvětlil, jak se v mapách orientuje. A na tohle bohužel ve školství narážíme i v dnešní době a rozhodně nejde jen o výuku chemie.

Vše je o učiteli, který daný předmět vyučuje a o přístupu k žákům. Pokud ho výuka nebaví, je jasné, že nebaví ani děti. Je důležité si uvědomit, jaký cíl u předávání informací, chápejme učení, máme. Stačí nám splnit tematický plán a pokračovat dál? Nebo si zjistíme, zda žáci látce porozuměli a vrátíme se k učivu, kde se nám polovina třídy ztratila a zkusíme to vysvětlit jinak, abychom pokračovali s novým tématem a nikdo nebyl ztracen?

A dá se to nějak změnit?

Jsem optimista a mám pocit, že obecně se vztah k přírodním vědám dost zlepšuje. Učitelé by si měli uvědomit, že na základní škole je nejdůležitější děti pro svůj předmět získat a hlavně je neodradit.

Mezi oblíbené předměty patří takové, na které žáci mají učitele, kterého si váží, který je pro ně osobnost, určitým způsobem vzor, který motivuje a nepovyšuje se. Takového učitele, který má znalosti a umí je dětem předat a hlavně nestaví svůj předmět jako středobod vesmíru. Tedy se určitě najde i škola, kde zrovna takového chemikáře mají a chemie patří mezi oblíbené předměty, na který se žáci těší a dobrovolně připravují.

Pokusy jsou pro děti fascinující, pokud jim ale nerozumíte, vypadají spíše jako kouzla. Na YouTube děti mohou sledovat pokusy jako film př. je kanál nazvaný „5 Minute Crafts“. Velkým nedostatkem je pro mě absence jakéhokoli vysvětlení.

Když jsem nastoupila na první základní školu, tak tam děti chemii neměly rády. Po roce mého působení začali z devátých ročníků žáci odcházet studovat chemii. Dost jich dokončilo VŠ přírodovědného směru a pracují v oboru.

Aby školství mělo kvalitní pedagogy, potřebuje dobrou přípravu pro budoucí učitele. V minulosti dost vysokých pedagogických škol mělo podle mě všeobecně špatně nastavený systém přípravy učitelů. Jako příklad mohu uvést přípravu budoucích učitelů chemie – minimum praxe a didaktiky, zahlcování přebytečnými informacemi nebo zařazení složitých školních pokusů. Naštěstí i vysoké školy procházejí reformou a díky novým akreditacím mění náplň studia a i zde vše záleží na vyučujících, kteří přednášky a semináře vedou.

Mnozí učitelé si stěžují, že jim chybí vybavení laboratoří, chemikálie, nebo laboratoř vůbec nemají, a proto pokusy dělat nemohou.

Za mě je toto pouze výmluva nebo nedostatečný přehled o možnostech dělat jednoduché pokusy bez laboratoře. Když jsem začínala učit na ZŠ, neměla jsem laboratoř ani digestoř. K dispozici byla pouze klasická třída. Nebyla zde ani časová dotace navíc pro laborky nebo dělení třídy. Ale věděla jsem, že učit chemii bez pokusů nebudu. Pak je potřeba najít takové experimenty, které jsou bezpečné, ideálně s potravinovou chemií, kdy v podstatě přestěhujete vaše pomůcky z kuchyně do školy (sůl, cukr, mouka, olej, ocet, jedlá soda…) – myslím, že každý, kdo učí, ví, o čem mluvím.  Dále si seženete propan-butanový vařič, nějaké chemické nádobí a je to. Existuje nespočet bezpečných a jednoduchých pokusů, na kterých žákům experimentálně ukážete probíranou látku. Opravdu není třeba mít drahé přístroje, nebezpečné chemikálie a plně vybavenou laboratoř, abyste si děti získali.

Dá se podle vás třeba chemie učit výhradně pomocí experimentů?

Pokusy jsou pro děti fascinující, pokud jim nerozumíte, vypadají spíše jako kouzla. Na YouTube děti mohou sledovat pokusy jako film př. je kanál nazvaný „5 Minute Crafts“. Velkým nedostatkem je pro mě absence jakéhokoli vysvětlení. Pokusy jsou sice vizuálně krásné, ale na děti to celé působí jako show, což není úplně účelem toho, co od pokusů očekáváme. Experiment by měl v dětech vzbudit zájem a touhu pochopit, na jakém principu funguje. Porozumět mu natolik, aby ho mohly BEZPEČNĚ zopakovat a chápaly, co se při něm děje. A k tomu všemu je potřeba teorie, která ruku v ruce s experimenty teprve začne dávat smysl. S věkem se samozřejmě pohled na jeden a ten samý pokus prohlubuje, žáci mají více znalostí a dovedou jít do hloubky.

Nebylo by lepší, kdybychom se inspirovali v zahraničí a namísto oddělených hodin biologie, chemie a fyziky jsme měli aspoň na základní škole integrovaný předmět „přírodní vědy“?

Vybrané, převážně soukromé školy tímto směrem jdou. Předměty nedělí na fyziku, chemii a přírodopis. Pouze se drží časové dotace, kterou RVP pro ZŠ ukládá. Většina veřejných škol to takto ale nemá. Narážíme na lidské zdroje. Konkrétně na to, kdo by tento předmět učil? Pedagog musí mít neuvěřitelný přesah do všech přírodovědných oblastí. Řada škol to řeší formou tandemu, kdy jsou v jedné hodině dva učitelé.

Na některých školách učí neaprobovaní učitelé. Je to podle vás problém?

Odbornost z vás nedělá dobrého učitele chemie. Na malé škole většinou učiteli nenaplníte úvazek jeho předměty a pak dochází k tomu, že často učí co je potřeba. Učitel fyziky tak učí i chemii. Tito „doplňující“ učitelé se dělí do různých skupin. Ti, kteří to učí za trest a pak podle toho jejich hodiny vypadají. Druhou skupinou jsou učitelé, kteří sice nemají chemii vystudovanou, ale získají si k ní určitý vztah. Na hodiny se připravují, snaží se vzbudit u žáků zájem a pokud neznají na nějakou otázku odpověď, dohledají ji. Problémem tedy není „aprobace“, problém je v lidech.

I takovým učitelům, kteří nejsou skvělými chemiky, můžete v Elixíru do škol pomoct?

Můžeme a také se o to snažíme. Do budoucna bychom se chtěli inspirovat u fyzikářů, kteří mají projekt Heuréka určený „neaprobovaným“ učitelům, kteří se v průběhu několika měsíců dozvědí, jak připravovat hodiny fyziky včetně experimentů „step by step“ od 6. do 9. třídy dle probíraných témat. Myslím, že řada nechemikářů učících chemii by uvítala, kdyby dostali ucelenou přípravu pro svoji výuku.

Říkala jste mi, že jednou za dva týdny vedete učitele z mateřských škol a prvních stupňů. Kde oni učí chemii?

Podpora přírodovědné gramotnosti dětí je důležitá od ranného věku. Děti přirozeně zkoumají svět od chvíle, kdy se narodí. A jak začnou mluvit, už se ptají – mami, tati, proč? Je potřeba v nich tu zvídavost nezadupat. Bádáním dětem rozšiřujete nejenom slovní zásobu, ale také je směrujete umět správně pokládat otázky, popisovat děje kolem nich. Vybrané pokusy se dají zařadit do prvouky / přírodovědy.

Jaké pokusy? Uveďte prosím příklad.

Koloběh vody na planetě Zemi; Skupenství látek; Fotosyntéza; Jak funguje lidské tělo; Princip čistírny odpadních vod; Smysly; Rostliny; Voda, vzduch…, těch témat, která se nabízejí pro experimentální výuku, je mnoho.

Uvedu jeden konkrétní příklad. Jednou se mě moje vlastní dcera ve třech letech zeptala, proč prší. Po odpovědi se zeptala, proč tedy neprší slaná nebo špinavá voda a kam ta sůl a špína vlastně jde. Mohla jsem ji složitě odpovědět, místo toho jsem jí předvedla pokus. Kdy jsem zalila kávu slanou vodou, nad šálek šikmo přiložila bílý talíř z lednice. Pára, která se odpařovala z horké kávy se po kontaktu s chladným talířem přeměnila na kapalinu, která už nebyla hnědá a po ochutnání ani slaná. Ten nadšený výraz malého dítěte za to stál. Když mají děti první kontakt s bádáním už v MŠ, tak jejich obavy z předmětů, jako je chemie, opadají.

A to je něco, co byste si v Elixíru do škol přáli?

Ano a díky Elixíru můžeme učitelům usnadnit jejich přípravy na hodiny.

Adéla Marschallová Rumlerová vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích nastoupila na vědeckou kariéru, ale postupně přešla do školství. Je autorkou i lektorkou vzdělávacích programů pro pedagogy, působila jako ředitelka základní a mateřské školy, dnes je zástupkyní ředitelky Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích, kde současně učí chemii, a tam také vede jedno z prvních Chemických center VŠCHT Praha otevřených ve spolupráci s Elixírem do škol..

Rozhovor vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.