Honza Dolínek: Letošní přijímačky jsou svého druhu humanitární katastrofa. Společnost se ale kolem trpících dětí nesemkla


Honza Dolínek: "Ač jde o stovky, možná tisíce mladých životů, nikdo se za ty děti nebije. Jen jejich rodiče." FOTO: Kateřina Lánská

Letošní přijímačky jsou pro mě tíživé ještě z jiného pohledu. Mezi řádky celé té patálie mi totiž prosvítá jeden pozoruhodný problém. Když tornádo zasáhlo jižní Moravu, vybrali jsme mezi sebou miliardu na pomoc, když Rusko ničí Ukrajinu, pomáháme tak, že je to nepřehlédnutelné v evropském i světovém měřítku, když se zemí valí covid, šijeme roušky jako diví. Ale když se tady zjevně ubližuje dětem, ať už aktuálně, nebo perspektivně, drtivá většina z nás si hlídá jen to svoje – dítě. Proč? Vždyť tohle je přece svého druhu taky humanitární katastrofa. 

Proč když někomu rozvodněný potok zalije sklep, přezíravě neřekneme, že takový je život a holt má dům v zátopové oblasti, ale skládáme se na vysoušeče nebo posíláme DMSky? Vedle toho bez většího problému dítě, které o jeden bod nepřijmou na školu, kam by se v minulém roce v pohodě dostalo, odzíváme s pokrčením ramen, že se holt narodilo v plodném roce. 

My, co už máme děti přijaté, se oklepeme, že už je to za námi, a ti, kteří mají dítě na druhém stupni základní školy, se pokřižují a doufají, že za rok za dva se situace zlepší, rozuměj vyřeší. Cha.

Náš nejstarší syn je ve druhém ročníku střední odborné školy, kterou si vybral a uspěl lehce nad čarou. Prostřední syn je v prváku na učňáku, který si rovněž vybral. Nejmladší dcera končí sedmou třídu základní školy a je velmi pravděpodobné, že nebude usilovat o další studium tak, aby musela složit jednotnou přijímací zkoušku. Naší rodině se ten strašlivý stres, drilování nanečisto a investice do doučování víceméně vyhnuly a moje rozhořčení neplyne z nějaké osobní frustrace či příběhu. Lámu si hlavu čistě neosobně. Čím to je, že v boji o lepší školy nebo lepší přijímačky necháváme my všichni každý rok tu aktuální kohortu (demograficky) daného ročníku ve štychu.

Jsem z generace těch Husákových sedmdesátek. Také nás není málo a ubezpečuji vás, že dost místa v domovech pro seniory tahle země taky nemá. S důchody to nejspíš valné nebude. A víte, kdo se o nás bude starat?

V letošním a příštích letech je to kohorta (vojensky) jednoznačně obětní. Ač jde o stovky, možná tisíce mladých životů, nikdo se za ty děti nebije. Jen jejich rodiče. Někteří. A to zkrátka nestačí.

Jsme snad neteční proto, že tahle kalamita postihla hlavně Prahu a Brno? Tornádo taky zasáhlo jen pár vesnic na druhém konci republiky, a pomohli jsme jim všichni. 

Možná nás brzdí rozšířené přesvědčení, že každý nemůže studovat na gymnáziu, protože na to nemá. No a proč neděláme něco proto, aby to bylo obráceně? Protože tahle země potřebuje řemeslníky a absolventů humanitních oborů je moc a neuplatní se? Tento argument mám obzvlášť rád, protože můj profesní background je sociální práce. Není těžké se podívat do fronty na úřadech práce, rozhodně tam nestojí absolventi gymnázií. 

Nechci tu teď vystřihnout datovou analýzu s grafem, ale snadno si vygooglujete, že čistě plebejským pohledem, tedy pěkně přízemně a realisticky, je vzdělaný člověk užitečnější, sám sobě i celé společnosti. A vzdělání je ta nejlepší investice, na tom se docela shodujeme. A to, že to někomu neumožníme nebo ztížíme, je čiré barbarství.

Co bych si tak představoval, že by se mělo stát? Nemyslím hned na plné Václavské náměstí ani Letenskou pláň. Nemyslím na generální stávku rodičů. Ale nějaký signál větší empatie, vědomí toho, že jde o společnou věc, bych viděl rád. Jak řekl Komenský: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.” O tomhle případu to platí dvojnásobně.

Jsem z generace těch Husákových sedmdesátek. Také nás není málo a ubezpečuji vás, že dost místa v domovech pro seniory tahle země taky nemá. S důchody to nejspíš valné nebude. A víte, kdo se o nás bude starat? Právě ta generace, kterou teď místo do školy posíláme na pracák. Tak jen abychom si toho byli vědomi. 

Honza Dolínek vystudoval obor sociální práce. Momentálně vede obecně prospěšnou společnost EDUin a snaží se žít podle poselství Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl”. Se ženou Janou mají tři děti školního věku.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.