Mnohé preventivní programy nefungují, přesto se využívají, říká adiktolog Michal Miovský


"Nechceme, aby programy byly nařízené, protože pak se lidé staví proti tomu systému," říká Michal Miovský. FOTO: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze

Programy primární prevence jsou už v České republice nedílnou součástí výuky na základních a středních školách. Jakou váhu ale prevenci školy dávají, je jen na nich samotných. Někde mají propracované ucelené systémy, jinde jen „základ“. Odborník na závislosti a přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský popisuje, jak systém primární prevence funguje a na co naráží. 

Jak hodnotíte úroveň programů primární prevence pro základní a střední školy v Česku? 

Úroveň je velmi špatná, a to z toho důvodu, že se nám vlastně velmi málo daří přenášet poznatky, které máme z výzkumu preventivních programů do praxe. Není to jen „specialita“ České republiky, ten problém je úplně stejný v Rakousku, v Německu nebo v Polsku. Jinak řečeno, celosvětově je přenos poznatků z vědy do praxe velmi pomalý, a to dokonce i v prevenci rizikového chování. Masivně se používají programy, o kterých víme, že jsou velmi málo účinné. Typicky jde o čistou edukaci, to znamená, že děti vzděláváme v tom, co mají nebo nemají dělat. Obecně se tedy používají programy, u kterých i velmi jednoduchým zhodnocením zjistíte, že jsou nefunkční. Lidé stále více staví na tom, čemu věří, že bude fungovat místo toho, aby pracovali s daty. 

A vidíte cestu, jak je možné vědecké závěry dostat do praxe k dětem? Pomohla by větší spolupráce s organizacemi, které primární programy nabízejí? 

Problém má více vrstev a není možné si myslet, že bude fungovat jedna strategie. Snažíme se sami poučit, jak můžeme praxi ovlivnit. Vychází nám například, že musíme vzdělávat primárně ředitele škol, aby věděli, co je kvalitní a bezpečná prevence a co mají vlastně od prevence čekat a chtít. 

Takže teď se snažíte školit ředitele? 

Jedna z našich základních stategií je cílená na ředitele. Nabízíme například osmihodinový on-line vzdělávací program. Je možné si ho rozdělit i do několika částí. Ukazuje se ale, že je asi příliš dlouhý. Zájem je relativně malý. Ne všichni ředitelé jsou ochotni investovat osm hodin na to, aby se vzdělávali o prevenci. Samozřejmě náš kurz není jediný na trhu, a řada ředitelů o něm ani neví. Bude to chtít trpělivost a hledat si tu správnou cestičku, jak ředitele tímto tématem více zaujmout a motivovat. Ono se to ale děje – například přes témata bezpečnosti. 

Máte přehled, kde je o primární prevenci zájem? Kolik škol se aktivně zapojuje? 

Je to hodně dané podmínkami, regiony se od sebe neuvěřitelně liší. Kopíruje to samozřejmě ekonomickou situaci v České republice. Máme spoustu příkladů dobré praxe, kde je to vysoce funkční a školy jsou velmi aktivní. Snaží se například shánět finance navíc třeba od zřizovatele. A jsou místa, a těch je bohužel většina, kde se na to kašle nebo se to dělá čistě formálně. Nemyslím si ale, že by to bylo univerzálně špatné. 

Školíme metodiky, neziskové organizace i policisty, kteří se zabývají prevencí, a snažíme se jim ukazovat, jak vypadá komunitní model, pokud se spojí jednotlivé části dohromady. Snažíme se pracovat s naší databankou programů a učíme je s programy zacházet.

Zaměřujete se tedy více na místa, kde je situace horší, a tam školíte metodiky prevence? 

Teď jsme například pro projekt vybrali třeba Havířov, Karvinou a Prahu-Chodov. Věděli jsme, že jsou na tom tyto regiony hůř než ostatní. A školíme zde metodiky, neziskové organizace i policisty, kteří se zabývají prevencí, a snažíme se jim ukazovat, jak vypadá komunitní model, pokud se spojí jednotlivé části dohromady. Snažíme se pracovat s naší databankou programů a učíme je s programy zacházet. Současně jim vysvětlujeme, že na to, jak mají primární prevenci dělat, si mohou přijít sami a my jim k tomu poskytneme metodickou podporu. Tento konkrétní projekt funguje už tři roky. Prošly jím už stovky lidí a není to pouze jednosměrná věc od nás k nim, je to společné učení a vývoj. 

Přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský
Přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský FOTO: Anna Kovačič

Jak se to pak promítá do praxe? 

V našem evidenčním programu SEPA máme přihlášených 2500 škol. Jde o bezplatný podpůrný program, který školám poskytuje zpětnou vazbu, kde mají slabá místa a kde jim například programy primární prevence věkově nebo tematicky nenavazují. Může jít o disproporci hodin mezi prvním a druhým stupněm. Nebo zjistí, že sice mají pokryté programy v oblasti šikany, ale chybí jim doplnit programy rizikového chování. 

A jak se školy mohou do programu přihlásit? 

Už 23 let hledáme cesty, jak školy oslovit. Tiskli jsme brožury, knížky. Ty distribuujeme do škol. Hodně ředitelů to hází do koše, tak jsme přemýšleli, co dělat, aby to fungovalo. A do toho ještě vstoupil covid. Pak jsme se rozhodli, že to celé zdigitalizujeme a uděláme to pro školy více dostupné. Současně se tomu snažíme dát i takovou aktivnější formu a celé to zjednodušit, aby to bylo srozumitelné jak pro metodiky prevence, tak i pro ředitele. A tak vznikl IPREV, kde to je vše na jednom místě. COVID nás vlastně posunul dál – donutil nás hledat jiné cesty a narodil se tento nápad.  

A je to, že se do programu mohou školy hlásit na dobrovolné bázi, efektivní? Neměly by to mít spíše nařízené? 

Nechceme, aby to bylo nařízené, protože pak se lidé staví proti tomu systému. Navíc jsem dospěl také k názoru, že je užitečné, když funguje řada různých programů a pohledů na prevenci. Samozřejmě má ale své kouzlo, když je možné srovnání, protože v opačném případě máte data, která jsou neporovnatelná. 

Školy si vybírají preventivní programy podle svého uvážení, neměla by fungovat přeci jen větší kontrola? Nějaký dohled? 

Ale pak jsme přesně u toho, jak by ta kontrola měla vypadat. Každá škola je navíc v úplně jiné situaci. Někde jde o malotřídku, jinde o tisícihlavou školu, někde je škola ve vyloučené lokalitě, kde je polovina rodičů dětí nezaměstnaná a jiné problémy řeší škola v Praze. To znamená, že děti mají úplně jiné potřeby a školy různé možnosti, kterým je potřeba se přizpůsobit a respektovat je. Je ale potřeba vědět, jaké programy děti dostávají a zda jsou bezpečné. Tím se dostávám do druhé oblasti a tou je kontrola samotných nástrojů, které jsou používány a způsob, jakým jsou používány. To musí být evaluace, která je zaměřená na konkrétní programy a na způsob, jakým jsou implementovány a tím se dostáváme k systému certifikací. 

Nakolik funkční podle vás systém certifikací je? Plní svůj účel? 

Vytvářeli jsme ho hodně dlouho a Česká republika ho měla první v Evropě, po roce 2005. Už nejde jen o monitoring, ale o to, zda konkrétní programy naplňují určité parametry, které by naplňovat měly. Zároveň ale také říkají, jaký program máte použít, aby to bylo bezpečné. Konkrétní programy jsou vyvinuté pro děti určitého věku. Pokud je užijete dřív, riskujete, že je naopak k nežádoucímu chování přitáhnete. Neodborně provedený program může děti traumatizovat. Čím složitější jsou programy, tím více je zásadní osobnost lektora a jeho zkušenosti. Musí být schopný zvládnout náročné situace, být na ně připravený. 

Co se nyní v oblasti prevence chystá? 

Například teď jednáme se Spojenými státy ohledně programů zaměřených na rodičovské kompetence. Našli jsme program, který splňuje skutečně všechno, co jsme chtěli. Spojené státy jsou ale v mnoha parametrech odlišné kulturní prostředí, převod takto složitého programu proto není jednoduchý ani laciný. Ale programů tohoto typu je obrovský nedostatek, takže skutečně zvažujeme investici do toho, abychom do České republiky něco takového dostali. 

Jak náročná je adaptace takového programu do našeho prostředí? 

Nejdřív zjišťujeme, z jakých komponent se program skládá, chceme vidět, jak ho vytvořili a proč, jak a kde ho testovali a zajímají nás výsledky toho testování. A z toho všeho budeme vyhodnocovat, zda je program kompatibilní s naším prostředím. Pokud ano, tak uděláme adaptaci a otestujeme někde v České republice. Děti a rodiče musí dobře rozumět instrukcím a vzorům. Musíte tedy ověřit, zda některé symboly, obrázky a příklady jsou interpretovány cílovou skupinou tak, jak mají, anebo dochází k posunům a korigovat je.  

Jak se pak školy dozvědí, že je k dispozici nový program? 

Přes naši výše zmíněnou platformu IPREV. To je velmi důležitý podpůrný nástroj. Lidé se na ní dozvědí, jak takový program funguje, kdo je v něm proškolí a za jakých podmínek a jak je ho možné ve školách nebo jednotlivých regionech používat. Program by se měl objevit také v národní databance programů a tu se nyní snažíme udělat větší a dostat do ní co nejvíce různých programů a zvýšit dostupnost těchto programů a jejich výběr. Současně je naším cílem zajistit lepší implementační podporu těmto programům.  

Michal Miovský je klinický psycholog a psychoterapeut. Absolvent jednooborové psychologie na FF MU v Brně a postgraduálního studia na FF UP v Olomouci. Celý profesní život se specializuje na problematiku závislostí a jejich léčbu. Je přednostou Kliniky adiktologie VFN a proděkanem 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.