Anežka má Downův syndrom a taky plno kroužků. Rozvíjí se dobře, protože je v běžném prostředí, míní její máma

Anežka s maminkou.

Jedenáctiletá Anežka se narodila s Downovým syndromem. Ráda maluje, ale také navštěvuje skauta, cvičí v Sokole a věnuje se voltiži neboli gymnastice na koních. Je velmi komunikativní, samostatná a v životě snad bude potřebovat jen lehkou asistenci. Její rodiče jsou přesvědčeni o tom, že je to díky tomu, že má možnost chodit do běžné školy a i volný čas si užívat stejně jako její dvě zdravé sestry. “Zatím to bohužel u nás není automatické, člověk musí znát svá práva a aktivně je prosazovat. Aby mohla Anežka chodit do Sokola, musela jsem si udělat cvičitelský kurz a začít tam sama pomáhat,” popisuje Anežčina máma Lenka Hečková.

Ve škole by se mělo chválit nahlas a kárat potichu, říká učitel Pavel Bobek

"Myslím, že se musíme začít zaměřovat na to, aby ti, kdo jsou dosud neúspěšní, byli úspěšnější. Je to jeden z klíčů, jak se posunout k vyspělejší společnosti," říká učitel Pavel Bobek.

Pavel Bobek sbíral první učitelské zkušenosti v náročném prostředí přistěhovalecké čtvrti jižního Londýna. Po dvou letech hledal podobnou výzvu v Praze. V jeho současné třídě v pražské Základní škole Solidarita má třetina žáků odlišný mateřský jazyk, dalším dětem komplikuje vzdělávání ADHD nebo poruchy učení. Ukazuje se, že nejmodernější britské metody, kdy učitel pevně drží otěže dění ve třídě, fungují i na české základce. „Po covidu některé děti třeba nebyly ani schopné ve třídě vydržet nebo se válely po lavici a byly úplně odpojené. A teď začíná hodina, ony tam sedí, mají všechno připravené a čekají na otázky,“ říká Pavel Bobek. 

Jak vybrat školu ve druhém kole: Světlé zítřky čekají řezníky nebo optiky. A je tu ještě nový hit mezi povoláními

Koho nejvíc poptávají zaměstnavatelé? Technické profese napříč všemi obory a kvalifikovaní řemeslníci.

Řezníků se zoufale nedostává a školy už je dokonce lákají na stipendium. Uplatnění najde v podstatě každý, kdo se vyučí optikem, jistotou je i zdravotnictví. A zrodil se nový perspektivní obor: operátor skladování, který rozumí i logistice a počítačům. 

Žvatlající učitel Vikoušek. Do školy chodí miminko a učí děti empatii

V přítomnosti miminka se žáci nebojí mluvit o sobě.

Méně agresivity a šikany, více empatie a tolerance. Takový efekt má na děti podle kanadských vědců přítomnost miminka. Už třetím rokem to ověřují i v Základní škole Rokycanova v západočeském Sokolově. Dva roky chodila za tamními žáky Agátka, teď je každé úterý navštěvuje „učitel“ Vikoušek. „Jakmile se tu objeví, celá škola se zklidní. Potřebovali bychom, aby sem chodil každý den,“ říká ředitelka školy Petra Šišková. Tento a jiné projekty empatie ve škole už nesou své ovoce. 

Nejžádanější škola neznamená, že je nejlepší. I po přijímačkách můžete najít perly, kde je ještě volno

To, že to nevyjde na školy, které nás napadly jako první, nám vlastně otevírá nové možnosti.

Po prvním kole přijímaček už je většina vysněných gymnázií, průmyslovek nebo obchodních akademií obsazená. Naděje, že je někde ještě to pravé místo pro studenta, který na přijímačkách nebyl úspěšný, však ještě je docela velká. “Vyplatí se zapátrat po perlách, které jsou na odlehlém místě, nebo se třeba platí symbolické školné. To, že to nevyjde na školy, které nás napadly jako první, nám vlastně otevírá nové možnosti,” říká v rozhovoru programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin Miroslav Hřebecký. 

Škola je jako rozjetý vlak, ze kterého vypadávají cestující, říká laureátka. Vymyslela, jak mohou opět nastoupit

„Přijde nám důležité, aby student zažil přirozené prostředí dětí, které mají sociální znevýhodnění. Aby pochopil, jaké překážky musí dítě překonávat.“

Přece nemůžeme studenty posílat do vyloučených lokalit. A přece nemůžou doučovat, když nemají žádné zkušenosti. Takové pochybnosti provázely nápad, že by brněnští studenti pedagogické fakulty měli jako povinný předmět doučování sociálně znevýhodněných žáků.  U zrodu myšlenky stála před pěti lety odborná asistentka Markéta Košatková. „Setkávání dětí, které to mají z různých důvodů těžké, s mladými vysokoškoláky, má velký hodnotový potenciál pro všechny zúčastněné,“ říká. Za své úsilí získala Cenu Nadace České spořitelny.

Adama odmítla spádová školka i škola, dnes studuje na prestižním anglickém gymnáziu

Dnes už je Adam v prvním ročníku šestiletého Anglického gymnázia v Praze.

Když se Claudii Laburdové v roce 2008 narodil syn Adam, dobrých zpráv dostala málo. Lékaři jí řekli, že se chlapec v životě neobejde bez invalidního vozíku a dokonce novopečené mámě nabídli, že může syna dát do ústavu. Dnes Adam chodí, jezdí na kole a studuje na prestižním gymnáziu. „Ve spádové školce ani škole to nevyšlo, tak jsme hledali dál a nakonec měli štěstí,“ říká Claudie.

Přicházejí ze základky a bojí se udělat chybu. Odbourat to trvá nejmíň čtvrt roku, říká nejoblíbenější český matikář

"Všichni říkáme, že chceme učit děcka myslet, takže u přijímaček jsou příklady, které mají prokázat, jestli myslet umí."

Anketa o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos zná svého letošního vítěze.Devětatřicetiletý Marek Valášek učí matematiku na pražském gymnáziu, ale mnohem více žáků má na internetu. Jeho videa na YouTube mají téměř 80 tisíc odběratelů a přes 16 milionů zhlédnutí. Pomáhají studentům lépe se připravit na přijímací zkoušky i na maturitu.

Lucie Fialová: Učňáky nepotřebují bezpečnostní rámy. Stačilo by trochu pozornosti a péče

Lucie Fialová: Úkolem základní školy je odlišné startovní podmínky dětí vyrovnat, ale to se v Česku dlouhodobě nedaří.

„Učitelé mlátí žáky, na vlastní oči jsem to viděl,“ napsal uživatel GrejDd před třemi měsíci v Google recenzi pražského učiliště Ohradní, kde poslední březnový den došlo k vraždě učitele. Podle dalšího recenzenta je mlácení žáků na škole dokonce „denní chléb“. Jakýsi Nigel si před třemi lety stěžoval na „psychické deptání“ ze strany mistra výcviku. Všechny negativní recenze se týkají zrovna oboru mechanik-elektronik, který navštěvoval i student obviněný z útoku mačetou. „Až na pár vzácných výjimek si profesoři léči své mindráky na studentech. Ředitel dělá, že to nevidí,“ píše recenzent Lukáš Mach.