Rodiče a škola – jak to jde dohromady? Nejméně čtvrtina rodičů by si podle průzkumů přála se do dění ve škole svých dětí zapojit. Některé školy to vítají a rodičům svých žáků klidně předají třeba pořádání jarmarků nebo úpravu zahrady, jiné se obávají ztráty kontroly. Co se dá udělat, a kdo je vlastně první na tahu?
Kam s ním? Ptají se často rodiče malých dětí v Česku. Kapacita veřejných mateřských škol zejména ve velkých městech a jejich okolí už léta nedostačuje. A pokud se matka chce vrátit do práce dřív než po třech nebo čtyřech letech, stává se otázka obzvlášť palčivou. Vyznat se v jednotlivých formách péče o děti přitom není jednoduché.
Původně chtěl léčit závislé na alkoholu a drogách, nakonec zvolil dětskou psychiatrii. Jako primář dětského oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice řeší Michal Považan ty nejtěžší případy. „Sebepoškozování, deprese, úzkosti a poruchy příjmu potravy,“ vyjmenovává, co děti trápí nejčastěji, a dodává: „Po covidu se otevřela stavidla a přišel nával zejména dospívajících dívek.“
Vyplatí se jet na nákup potravin za hranice a co přitom musíme vzít v úvahu? Tuto a další podobné otázky řešily na sklonku loňského školního roku tisíce dětí na základních školách napříč Českem, které se účastnily testování finanční gramotnosti druhostupňových školáků. Zajímá vás, co testy ukázaly? O tom jsem si povídala s jedním z autorů šetření, analytikem Davidem Součkem ze společnosti KALIBRO.
Většina rodičů začínajících čtenářů dříve nebo později uslyší, že je důležité, aby jejich prvňáček doma čtení trénoval. Ideálně každý den. Někde to jde celkem bez obtíží, jinde se to může záhy zaseknout. Jak čtení doma pojmout, aby to nebyla otrava pro všechny zúčastněné? Nebo ještě lépe, aby si dítě uchovalo lásku ke čtení?
Když se řekne gymnázium, v představách většiny lidí to znamená hlavně hodně sezení v lavici, psaní výpisků a učení. Jenže – jak ukázal i další díl seriálu Jak se dělá dobrá škola – i gymnázia se pomalu mění. Příkladem je Gymnázium Přírodní škola, kde studenti tráví spoustu času venku praktickou výukou. A s nimi letos i nová primánka na invalidním vozíku.
Učitel základů společenských věd na pražském Gymnáziu Paměti národa Salim Murad má prý štěstí na studenty. Ti mají zápal a chtějí se učit místo toho, aby je k tomu musel nutit. V rámci ceny pro inovativni učitele Global Teacher Prize se umístil ve finálové desítce, a přitom uvažoval, jestli má nominaci vůbec přijmout. “Sedím na dvou židlích mezi vysokou a střední školou, kterou jsem pomáhal zakládat. Měl jsem na gymnáziu malý úvazek a nebyl jsem si vůbec jistý, jestli můžu být tak troufalý,” vysvětluje Murad.
Kompetence, kompetenční, kompetenčního… Slovo, které se v posledních měsících v různých podobách objevuje v diskusi o tom, co a jak se mají v budoucnu učit děti ve škole. Není tím přitom myšlena budoucnost tak vzdálená, že jí nedohlédnete. Pokud se ministerstvu školství podaří dodržet časové plány pro tzv. revizi rámcových vzdělávacích programů, mohou se podle nového školního kurikula učit nejen dnešní prvňáčci, ale i třeťáci nebo šesťáci. Jak velká změna s ním přijde, ještě není na sto procent jasné. Jisté ale je, že půjde (opět) o kurikulum kompetenční.
Přijímací zkoušky a zmatky kolem nich plnily letos na jaře média i sociální sítě. Ukázalo se, že systém papírových přihlášek a zápisových lístků už definitivně nevyhovuje a je nezbytné ho změnit. Během léta se tedy připravovala nová podoba přijímacího řízení. Zdá se, že se přijímačky změní – i když ještě záleží, zda se podaří včas vysoutěžit dodavatele nového systému.
Je to už druhý rok, co můj starší syn navštěvuje školu v Malajsii, konkrétně v Kuala Lumpur, kde žijeme. Je to mezinárodní škola, o kterou je velký zájem. Mají ho místní, pro které je vzdělání v angličtině otázkou prestiže. A také mezinárodní komunita, která v Kuala Lumpur nastálo nebo dočasně žije, ale nemluví jazykem bahasa nebo mandarínsky, takže nepřipadají v úvahu místní nebo čínské školy. Vzdělání pro děti v mezinárodní škole nabízí hodně firem jako bonus svým zaměstnancům. Stejně to dělají ambasády, včetně české nebo americké, pro niž pracuje můj muž.
