Před lety bývala celá třída mé dcery po škole. Důvodem bylo vyrušování a jiné nežádoucí chování několika jedinců, a to stále stejných. Samozřejmě jsem měla dopal. Nikdy nebyla jistota, kdy holka vlastně přijde domů. Tím spíš, že šlo o první stupeň. Zejména, když to samozřejmě nemělo žádný efekt. Zlobiví kluci, které paní učitelka neuměla srovnat, vesele zlobili dál a ještě se ostatním smáli, že jsou po škole s nimi. Každý ze spolužáků dokázal vyjmenovat těch několik žáků, co opakovaně přiváděli učitelku k tomuto opatření. Jen paní učitelka asi neviděla a neslyšela. A tak jsem se jí jednou na rodičáku zeptala, jak se dcera chová. Výborně, bez připomínek. Pak mě udivuje, povídám bezelstně, že je dobře dvakrát týdně po škole. Začala se kroutit. Víte, vedu děti ke kolektivnímu nesení odpovědnosti za vinu. Aha, povídám, a jak se to osvědčuje v praxi? Nevidím žádný pokrok, žádné pozitivní výsledky. To už se orosila. Najednou se rozzářila a pošeptala mi: Tak já vám ji budu pouštět domů! To jistě ne, povídám mile. Celá třída by ji nenáviděla a já bych to docela i pochopila. A světe div se…..poškoly nějak ustaly. Paní učitelka, když neviděla jinou možnost, se polepšila sama….! Nekolektivně.