Silný adaptační stres trápí děti přistěhovalců, které se snaží aklimatizovat v pro ně novém prostředí cizí země. Zajímalo nás, jak celou situaci vnímají děti a jak je jí ovlivněn vztah  mezi dětmi a rodiči. Co tedy mohou prožívat děti a dospívající cizinci, se kterými se setkáváme na našich školách?

Přemístění do nového sociálního a kulturního prostředí s sebou přináší mnoho nových situací. Jedinec je v novém prostředí většinou vystaven odlišným zvyklostem, vzorcům chování či pravidlům dané společnosti. Lišit se mohou i zdánlivé maličkosti, o kterých v běžném životě ani příliš nepřemýšlíme (strava, trávení volného času…). Zjištění, že existují podstatné rozdíly mezi domácí a hostitelskou kulturou, jedince většinou značně zaskočí. Tento otřes bývá označován jako „kulturní šok“ či „akulturační stres“. Jedná se o přirozenou psychologickou reakci na neznámé nebo cizí prostředí, které nelze zvládat skrze automatické a naučené způsoby, které fungovaly v domácím prostředí. Projevy kulturního šoku či akulturačního stresu bývají častěji spojovány s negativními důsledky, jako jsou snížená kvalita života, rizikové chování (drogy, alkohol), intrafamiliární konflikty či zvýšená pravděpodobnost somatického onemocnění. Mohou být ale také významné pro osobnostní rozvoj jedince.

Jak to vnímají děti?

Dítě bylo nuceno opustit domov, kamarády a většinou i širší rodinu, svou školu, rodnou řeč i zvyky. Musí se učit novou řeč, nové dovednosti, nové komunikační vzorce, hledat si nové kamarády. Zažívá stres a smutek a rodiče jsou mnohdy novou situací natolik zaměstnáni, že na své dítě nemají čas. Stejně jako potomci imigrantů, kteří do země přicházejí, tak i mnozí dospívající z etnických minorit, kteří zde žijí již delší dobu, mají alespoň jednoho z rodičů, který se narodil v jiné zemi. Je těžké utvořit si profil těchto mladistvých, aniž bychom brali v úvahu, jaký vliv může mít být vychováván někým, kdo byl sám vychováván v jiné kultuře. Být dítětem přistěhovalců může mít značný vliv na psychický vývoj a projevy chování i v pozdějším věku. Dilema, kterému je vystavena mládež z odlišné kultury, je především hledání vyváženosti mezi formující silou vrozené či zděděné kultury, tedy především kulturním vlivem rodiny, a kulturou majoritní společnosti hostitelské země, především tedy kulturním vlivem školy a vrstevnické skupiny. Rodiče-cizinci se často obávají, že jejich potomek získá z nové kultury nežádoucí rysy a hodnoty, snaží se proto jeho kontakt s hostitelskou kulturou a jejími příslušníky minimalizovat, ale současně po něm chtějí, aby se dobře učil, plnil školní povinnosti a plnohodnotně si připravoval dobré podmínky pro zisk vhodného povolání. Tento dvojí požadavek přidává dospívajícímu ještě více stresu a může být zdrojem konfliktu mezi dospívajícím a rodiči. Snaha o dosažení autonomie u těchto dětí často také vede k problémovému chování.

Rodiny přistěhovalců a specifika vztahu rodič–dítě–cizinec

Akulturační stres u dětí a dospívajících je vždy těžkým zásahem do jejich fungování a jednou z výrazně postižených oblastí je především vztah mezi dětmi a rodiči. Děti se navíc většinou v nové kultuře adaptují o něco snadněji než jejich rodiče, což vede k rozdílu v úrovni zkušeností a zájmů, následně k poklesu společně tráveného času a množství společných zážitků. Rodiče a jejich děti tak žijí v odlišných světech s odlišnými hodnotami a životními styly. Rodiče často také neovládají úřední jazyk hostitelské země, a tak děti mnohdy fungují jako překladatelé. V této roli je hierarchie vztahu rodič-dítě nabourána a značně tím trpí rodičovská autorita.

Nároky kladené na školu

Dítě-cizinec, které přichází do nové země, je vystaveno mnoha faktorům, které způsobují silný adaptační stres. Podle novely zákona č. 343/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je školní docházka povinná nejen pro občany České republiky a států Evropské unie žijící na našem území, ale vztahuje se i na jiné cizince, kteří pobývají na území České republiky po dobu delší než 90 dnů. Rodiče-imigranti jsou tak povinni zajistit svému dítěti v Čechách docházku záhy po svém příchodu, aniž by mělo dostatečný čas na adaptaci a osvojení vyučovacího jazyka. Škola tak ke všem dosavadním potížím vytváří další výraznou zvýšenou zátěž. Dítě v tomto zátěžovém prostředí potřebuje mít někoho na blízku, s někým si popovídat a mnohdy jediný, kdo může v raném stadiu tuto roli zastat, je učitel. Některé děti jsou snadno adaptabilní, učí se rychle a snadno se tak zorientují a přizpůsobí. To ale není pravidlo. Pro většinu dětí je alespoň ze začátku škola velkou psychickou zátěží. S přítomností cizího žáka ve třídě roste také nebezpečí negativních předsudků ze strany spolužáků i učitelů.

Skutečnost, kterou je třeba dále zmínit ke vzdělávání dětí-cizinců, jsou možné odlišné vzdělávací obsahy, které si děti ve své zemi osvojily a na které by měly navazovat. Po těchto skutečnostech je třeba pátrat a věnovat jim individuální přístup. Kontinuitu vzdělávání dětí-přistěhovalců ovlivňuje i věk, v němž se do nového prostředí dostávají. Menší problémy se logicky vyskytují v předškolním věku a na počátku školní docházky, pozdější věk s sebou přináší komplikace nejen vzdělávací, ale i sociální.

Nezanedbatelnou skutečností je i předchozí životní historie dítěte a jeho rodiny, kterou si přináší do nového prostředí. V ní se mohou promítat traumatizující osobní prožitky a zkušenosti z předchozího prostředí a navozovat pocit ohrožení i v prostředí novém. Kulturní zázemí, osobní, rodinná historie a úroveň adaptace studentů-cizinců jsou faktory, které prosakují do školního dění i po zvládnutí jazyka, zvyků a požadavků nového prostředí. Často se s jejich vlivem můžeme setkat i v prostředí středních škol, kde ale nejsou jako příčiny problémů tak zřejmé. Zde je důležitá především vlastní informovanost a povědomí o tom, že za zvláštním, neočekávaným či nežádoucím chováním dětí-cizinců se může skrývat odlišné porozumění či očekávání, kulturní nepochopení, ale také může být zdrojem podivných projevů kulturní konflikt uvnitř rodiny. Je dobré se ptát, vědět z jaké kultury student pochází, jak je na naši kulturu adaptovaná jeho či její rodina, jaké vnímá obtíže a další. V neposlední řadě je dobré pomoci i dospívajícímu v rámci vrstevnické skupiny tím, že téma kulturních´odlišností otevřeme. Mnohé starosti, které dospívající cizinci vnímají, vycházejí z odlišného stupně akulturace mezi nimi a jejich rodiči. Dospívající, kteří chodili na českou základní školu a jsou v každodenním kontaktu s českou vrstevnickou skupinou, pravděpodobně již internalizovali normy naší kultury, zatímco jejich rodiče si většinou zachovávají své národní a kulturní cítění. Mnohdy tak dochází až ke kulturnímu konfliktu v rodině, který nasedá na již tak pro rodinné vztahy dost obtížné období dospívání, a tak mnoho nepřiléhavých projevů chování dospívajícího cizince může mít své kořeny v narušené rodinné komunikaci až hlubokém vzájemném nepochopení. Můžeme pak spolupracovat se studenty a rodiči a pomoci jim jejich situaci více porozumět.

Zkušenost z praxe

Pro lepší představu o tom, jak žijí děti a dospívající cizinci, se kterými se setkáváme na našich školách, co prožívali a prožívají při adaptaci na české prostředí, přikládám rozhovor se studentkou pražského gymnázia. Její skutečné jméno a země původu byly z etických důvodů změněny.

Studentka Nikol pochází z Blízkého východu z neortodoxní křesťanske rodiny. Nyní je jí 18 let, do České republiky přišla s rodiči přibližně před deseti lety. Otec zde již dříve pracoval a ona s matkou přijely později za ním. V té době jí bylo 8 let a chodila do 2. třidy. Po příjezdu do Čech nastoupila ihned do české základní školy. Protože neuměla jazyk, poslali ji do 1. třídy. Na dotaz, co pro ni bylo nejhorší, uvádí, že přestávky. Nevěděla, co má mezi cizími dětmi dělat, nedokázala se s nimi domluvit. Vyučování prý nebylo tak složité, v 1. třídě je v učebnicích hodně obrázků a například počty již uměla, neboť byla ve srovnání se svými spolužáky starší.
Český jazyk se prý učila docela snadno, podle svých slov se učila jednoduše jako malé dítě, kde co pochytila. Přibližně za půl roku se dokázala dorozumět se spolužáky a přestávky jí přestaly dělat takový problém. Větší problém než samotný jazyk jí působilo písmo, neboť v její zemi se nepoužívá latinka. Psát se tedy musela učit úplně od začátku, obkreslovala písmenka podle tvaru. Největší obtíže jí pak činila interpunkce, zejména rozpoznávání dlouhých hlásek. Zde vnímá rozdíl mezi sebou a českými spolužáky, nemá na to ten přirozený jazykový cit, který mají oni. Žádné úlevy ve škole kvůli tomu ale nikdy neměla. Nikol se naučila česky mnohem rychleji než rodiče, kteří i dnes hovoří s velkými obtížemi. Když máma Nikol pomáhala s úkoly do školy, snažila se jí vysvětlit, co věděla, nebo to někde zjistit, ale s velkým množstvím úkolů jí vzhledem k jazykové bariéře pomoci nedokázala. Stejně tak vyřizování mnohých administrativních záležitostí zůstávalo na samotné dceři.

Nikol ani její rodiče nemaji české občanství, mají zde ale trvalý pobyt. Rodiče o české občanství žádat neplánují. Připadají si tu stále cizí a stále to zde berou jako dočasné, nechtějí se příliš stýkat s Čechy, bojí se, že ztratí své národní cítění. Nikol by již ale chtěla v Čechách zůstat. Cítí se více jako Češka a má dojem, že je i Čechům více podobná. Víc kamaradů má mezi Čechy, zatímco rodiče se pohybují převážně mezi členy jejich národnostní skupiny. Rozdíl mezi českou rodinou a rodinou z jejich kultury vnímá v množství volnosti. Výchova u nich je opakem výchovy volné. Např. noční život nepřipadá v úvahu, u nich doma je to považováno za něco sprostého, „slušná holka v noci ven nechodí“. Nikol se se svými kamarády vídá v podstatě jen ve škole. Nesmí ve volném čase nikam chodit, a to nejen večer, ale i odpoledne nebo o víkendech. Nikdy nebyla na vícedenní školní akci nebo na táboře, neboť rodiče ji nepustí nikam přes noc. Mají velkou obavu, aby neztratila identitu své původní národnosti, a tak se vnějším vlivům usilovně brání. Nedávají jí volnost, bojí se, že ji ostatní zkazí. Nikol má již přibližně dva roky českého přítele. Její rodiče ale předpokládají, že se vdá za muže jejich národnosti, a nepřejí si, aby se s Čechy stýkala. Vztah se jí dařilo dlouho tajit, ale poté se to otec dozvěděl, zbil ji, vyhrožoval jí a nechal ji sledovat. Nějaký čas nemohla chodit ani do školy, ale pravý důvod se nikdo nedozvěděl. Po čase se situace uklidnila a mohou se s přítelem vídat alespoň ve škole, ale je to obtížné, neboť ji otec stále telefonicky kontroluje. Většina lidí v okolí Nikol o jeji rodinné situaci příliš neví. Vědí pouze to, že má „divné“ rodiče, kvůli kterým nikam nemůže, a tak je sama „divná“.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let