Ke značce Rodiče vítáni patří i stejnojmenná kniha s podtitulem Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí. Najdeme v ní řadu dialogů mezi učiteli a rodiči, často plných oboustranného nepochopení a nemožnosti se navzájem domluvit. Proč je komunikace mezi rodiči a školou tak obtížná? Nejen na to se ptáme novináře, aktivisty, dramaturga a scenáristy Tomáše Feřtka.

Jaký byl prvotní impuls k napsání knihy Rodiče vítáni?

Ta knížka vznikala nadvakrát. Před lety si publikaci na téma spolupráce rodiny a školy objednalo občanské sdružení AISIS, pro které jsem předtím dělal knížku s názvem Ředitelská kuchařka. Zadání mě zajímalo, napsal jsem z té knížky asi devadesát procent, ale pak jsem to nebyl schopen dokončit. Takže když jsme s kolegy z EDUin loni na jaře začali pracovat na značce Rodiče vítáni, vzpomněl jsem si, že na tohle téma mám v počítači docela dost písmen. Knížku jsme po dohodě s AISISem trochu přemysleli, dopsali, vydali spolu s komunikační agenturou Yinachi a někdy v srpnu 2011 byla na světě.

Kdo by měl být ideálním čtenářem?

Každý, kdo považuje vzdělávání za důležité, ale nastavená je hlavně pro aktivně sloužící rodiče a učitele. Je to vlastně takový dialog o tom, jaké potíže jim vzájemná (ne)spolupráce přináší a jak je nejlépe řešit. A hodně místa je tam věnováno školám, kde takovéhle věci dělají dobře.

Čím vás zaujala značka Rodiče vítáni?

Přijde mi na ní důležité, že jasně pojmenovává, co to vlastně znamená být vstřícný k rodičům. Protože o tom můžeme mít každý jinou představu, neexistuje nějaký společně sdílený „standard vstřícnosti“. Značka Rodiče vítáni se pokusila takový standard pojmenovat. Říká: základní věci jsou tyto, další věci, které můžete dělat, jsou tyto a tyto. Tím myslím zvěcnila diskuzi mezi učiteli a rodiči. Alespoň takhle nám to obě strany říkají.

V komunikaci mezi učiteli a rodiči dochází často ke vzájemným nedorozuměním. Proč?

Na obou stranách je to špatná zkušenost se školou sedmdesátých a osmdesátých let, která opravdu měla k otevřené komunikaci daleko. Proto rodiče chodí kvůli každé drobnosti do školy „bojovat“, pohádat se. Už tam přicházejí s pocitem, že jim jistě nebude vyhověno. A učitelé se přesně takových agresivních rodičů bojí, tak pro jistotu často zavírají dveře před všemi. Nekonfliktně komunikovat obecně moc neumíme a tady to vyplouvá na povrch.

Co podle vás znamená škola vstřícná k rodičům?

To základní je, že jsou učitelé opravdu ochotní nepředpojatě diskutovat i s pedagogickými laiky, kterými většina rodičů je. To vlastně stačí, ale to je taky to nejtěžší, protože rodiče často navrhují škole různé nesmysly. Ale mají na to právo a je na učitelích, aby si s takovou situací poradili a trpělivě vysvětlovali, co ve škole je a není možné. Ovšem uhlídat hranici mezi tím vysvětlováním a nevstřícným odmítnutím je těžké. Ta hranice není jasná.

Jak to vypadá ve školách, které se snaží být rodičům otevřené?

Určitě je tam veseleji. Rodič nemá pocit, že se vloupal na nepřátelské území, kde ho každou chvíli bude někdo za něco peskovat. Mimochodem v tomhle směru jsou nejodolnější uklízečky. Vysvětlit jim, že není rozumné každému příchozímu vynadat, že si nepřinesl přezůvky, to zvládne jen obzvlášť talentovaný ředitel či ředitelka. I na vstřícných školách vás často hned za dveřmi sejme saň s hadrem. A těžko jí vysvětlíte, že když jdu na jiný státní úřad, taky se ve vrátnici nepřezouvám.

Třídní schůzky jsou často stresujícím zážitkem pro obě zúčastněné strany. Je možné je vést i jinak? Co se v praxi osvědčilo?

Samozřejmě, spousta škol už vlídnější varianty třídních schůzek praktikuje a v knížce tomu věnujeme zvláštní kapitolu. Základ je jednat s rodiči jako s dospělými, respektovat jejich důstojnost a nepeskovat je za prohřešky dětí. A pokud s nimi probíráme nepříjemné věci, tak v soukromí, ne před ostatními rodiči. Samé normální věci.

Píšete a přednášíte o vzdělávání, věnujete se práci pro EDUin, společnost usilující o popularizaci vzdělávacích témat, a značce Rodiče vítáni. Vnímáte nějaké zlepšení ve veřejné debatě o školství? Přibývá škol, které jsou úspěšné v komunikaci s rodiči?

Poslední dva roky se určitě o vzdělávání v novinách více píše a v rozhlase a televizi více mluví. Samozřejmě bychom byli s kolegy rádi, kdybychom na tom měli i nějaký podíl, ale je to určitě souběh více faktorů – státních maturit a hyperaktivního ministra Josefa Dobeše. U značky Rodiče vítáni jsme na začátku. Školy se přihlásily, je jich zatím 280, deklarovaly, že chtějí s rodiči více spolupracovat. Někde to dělají lépe, někde hůř, snad se postupně zlepšují, na tom jsme my zatím mnoho nezměnili. To je dlouhá cesta, ale ten start považuji za úspěšný.