Velmi málo lidí se zamýšlí nad kvalitou vzdělání, které na našich školách dostáváme. Nedal by se náš školský systém trochu vylepšit? Všechno kolem nás se vyvíjí, ale školství jaksi stagnuje víceméně od svých začátků, když v Prusku ke konci 18. století vytvořili model, který se rozšířil téměř do celého světa, i k nám.
Podívejme se na předpoklady, na kterých stojí základy našeho školského systému. Shodou okolností je jejich deset.
Deset základních myšlenek, na kterých je naše školství postavené:
Šestileté děti nastupují do škol jako duté prázdné nádobky, do kterých je třeba natlačit co nejvíce informací, aby se z nich stali „kompletní“ dospělí.
Každé dítě je naprosto stejné a děti se musí ve stejném věku naučit identické věci.
Děti se nerady učí. Musíme je k tomu nutit a pak testovat „naučené“.
Děti nevědí, co se mají učit.
Namísto záživného objevování „proč?“ stačí dětem pouze normalizované „protože!“.
Instinktivní hru a nezastavitelnou touhu zkoumat u dětí potlačujeme.
Život není hra, ale práce a povinnosti.
Aktivní pohyb je zbytečný, stačí sedět v lavici.
Děti se nejlépe učí, když jsou rozděleny do skupin podle věku.
Děti musí chodit do školy!
Hm … Zamysleme se nad jednotlivými body:
1. Šestileté děti nastupují do škol jako duté prázdné nádobky, do kterých třeba natlačit co nejvíce informací, aby se z nich stali „kompletní“ dospělí.
Můj dědeček říkával, že děti se rodí dokonalé, ale během prvních 18ti let života z nich uděláme obyčejné lidi. Z hravých zvědavých aktivních dětí se stávají obyčejní dospělí. Šestileté děti nejsou prázdné nádobky, ale spíše houby schopny selektivně nasávat prakticky neomezené množství informací. Nepotřebujeme je k tomu motivovat a ani jim ukazovat jak to dělat. Mají to v instinktech!
Podle toho bychom se k nim měli tak i chovat. Nepotřebujeme do nich nic nalévat. Oni do sebe nasají vše potřebné a pro ně zajímavé. Jen bychom jim neměli stát v cestě …
Měli jste v nějakých osnovách napsáno, abyste se do 18 měsíců naučili chodit nebo abyste se do 3 let naučili plynule mluvit? Testoval vás z toho někdo? Nutila vás máma chodit a chodit a chodit a chodit až k zbláznění, dokud jste se to nenaučili? Nebylo to naopak? Nebylo to tak, že už ani jeden z rodičů vám nestačil?
Jako děti se rodíme s touhou učit se a poznávat. Co vymyslela příroda, aby nás přinutila rozmnožovat se? SEX! A co udělala, když chtěla, abychom se jako inteligentní bytosti naučili využívat tu neskutečnou kapacitu, což nám narostla na krku? HRU!
2. Každé dítě je úplně stejné. Děti se musí ve stejném věku naučit identické věci.
Aha, kde zůstala ta opěvována jedinečnost každého z nás? Pokud jde o odlišný vkus na nejnovější model bot, odlišnost se přiznává. Ale kdo řekl, že se musí každé dítě naučit číst a psát v šesti letech? Vždyť některé děti znají písmena už v předškolním věku a jiné s tím mají problém i o tři roky později. Ty děti však nejsou neschopné!
Některé děti již v 10. měsíci chodí, jiné se v 18. teprve plazí. Každé zdravé dítě se však do 2–3 let naučí chodit, ne? I „nejmaminkovštější“ dítě bude jednou v pubertě a bude mámě třískat dveřmi. Všechno má svůj čas! A ten správný čas je u každého z nás jiný.
Každý z nás má jiné zájmy, jiné způsoby učení, jinou motivaci a jiné tempo. ANI JEDEN z těchto faktorů však není ve škole zohledňován.
3. Děti se nerady učí. Musíme je k tomu nutit a pak testovat „naučené“.
Tuto větu snad ani nemůžeme myslet vážně! Pokud se děti nerady učí, jak dojdou k tomu, že do věku 6 let ovládají nejnáročnější věci, jaké se v životě vůbec naučí? Chodí, běhají, skáčou, plazí se, lezou… Plynule vyprávějí, někdy více jazyky bez toho, aby si je pletly. Už vědí, jak naštvat otce, nebo jak dosáhnout, aby maminka povolila. Znají základní fyzikální vlastnosti předmětů, tekutin i vzduchu.
Proč děti vše opakují po starších? Jen aby se „opičily“? Určitě za tím bude nějaká pointa! Proč děti obdivují starší děti? Neboť se od nich „nemají co naučit“?
Dávali jste svým dětem v předškolním věku nějaký test chození? Jazykovědy? To spíš oni testují nás a naši trpělivost. Dokonce se přirozeně naučí pracovat s moderní technikou dříve a lépe než my dospělí. Platí to však v každé oblasti života – děti přirozeně své rodičů překročí – pokud jim to rodiče dovolí …
Problém není v tom, že se děti nerady učí, ale v tom, že nejsou rády, když je někdo učí. A v tom je velký rozdíl. I my dospělí známe rozdíl mezi tím, co objevíme sami a tím co nás naučí. Proč si myslíme, že u dětí je to jinak?
4. Děti nevědí, co se mají učit.
Předpokládejme, že děti vážně netuší, co se chtějí nebo potřebují naučit. Co tedy udělají? V první řadě sledují jiné lidi, hlavně své rodiče. Nejlepší výchovou je jít příkladem. Chování dospělých považují děti automaticky za správné.
Zadruhé si chtějí děti vše vyzkoušet na vlastní kůži. Rodiče, určitě víte, co tím myslím :). Systémem „pokus – omyl“ zjišťují, zda je něco baví nebo ne. Hrají si. Když jim poskytneme prostor na hraní, zjistí, nejen co je baví, ale budou v tom i vynikat. Budou to dělat dlouho a půjdou do hloubky. Stanou se z nich odborníci.
Kolem věku šesti let se začínají děti odlišovat v tom, co je baví. A co my jako „inteligentní a zkušení“ (čti „lepší“) dospělí s tím uděláme? Dáme je do školy a pomalu, ale jistě, je naučíme, že každého musí bavit totéž …
5. Namísto záživného objevování „proč?“ Stačí dětem pouze normalizované „protože!“.
Děti chtějí vědět a chápat souvislosti. Již v období dvou let se začnou na všechno ptát – Proč?! Pro nás dospělé je to někdy až otravné a únavné. Často ani nedokážeme odpovědět!
„Pojď sem do chládku, prosím tě.“
„Proč?“
„Protože zde není teplo.“
„Proč?“
„Protože tu narostl velký strom.“
„Jaký strom?“
„Synu, toto je ořech.“
„A proč???“
… 🙂
Nevěřím, že se jen chtějí naučit spoustu faktů. Za vším hledají logiku a souvislosti. Pospojované souvislosti pak dokáží v úplně jiném kontextu a v úplně jiném čase znovu vytáhnout a správně použít. Zkusím negativní příklad: stalo se vám, že vaše dítě vytáhlo nadávku zcela nečekaně ve správné situaci? Asi víte, o čem mluvím…
Děti potřebují vědět **proč* jsou věci tak, jak jsou. Přesto se naše školy soustředí jen na poskytování faktů bez jakékoliv argumentace. Čest výjimkám! (Děkujeme, že potvrzujete pravidlo.)
Místo toho, abychom učili děti kriticky myslet, zpochybňovat tupě akceptovaná fakta a ptát se na správné otázky, dáváme jim jen normalizované odpovědi. Bojíme se dát dětem možnost zjišťovat věci svým způsobem? Bojíme se, že zjistí, že nemáme pravdu???
6. Instinktivní hru a nezastavitelnou touhu zkoumat u dětí potlačujeme.
Hravé poznávání a zkoumání svého okolí školy úplně potlačují. Přitom právě hrou se děti nejvíce naučí a to i přesto, že tomu v této chvíli nevěříte.
Hra není zbytečnost, za kterou ji považujeme. Hra je metoda, kterou příroda nutí děti učit se. Mají to v instinktech a nedokážeme je v tom ani zastavit. Hrou se děti naučí všechno. Dokonce i ve vyšším věku. Dospělým mužům se přece říká, že jsou to „velké děti“. Přiznejme si to chlapi, ženy s tím budou souhlasit. 🙂
Škola v dětech hravost vědomě potlačuje! Hrou se naučíme mnohem více než „nucením a testováním“ a to, co se naučíme hrou, si budeme déle pamatovat, půjdeme více do hloubky a hlavně nás to bude bavit! Někomu toto očividně vadí. Jinak si neumím vysvětlit, proč máme od šesti let prakticky zakázáno hrát si. U dospělých je hra dokonce považována za trapnou.
7. Život není hra, ale práce a povinnosti.
„Nejprve práce a pak hra!“, je první věc, kterou dětem v prvním ročníku vštěpujeme. Jsme v tom velmi úspěšní! Poohlédněte se kolem sebe. Všichni se někam honíme. Do němoty. Žádná zábava, žádná hra. Z nějakého záhadného důvodu věříme, že život je spousta povinností a na zábavu máme vyhrazených pár hodin denně, pokud vůbec. Kde se ztratila naše hravost? Požitek ze života? Proč nemůže být práce tvořivá a hravá? Kolik procent lidí skutečně dělá, co ho baví a chodí do práce s radostí? Věříme, že hravost je pouze vlastnost dětí, která dospělým nepřísluší. Ale zeptejte se upřímně sami sebe, zda je to skutečně tak …
Hravost v dětech potlačujeme, aby se z nich stali poslušní dospělí.
8. Aktivní pohyb je zbytečný, stačí sedět v lavici.
Zkuste jen jedinou hodinu dělat to, co dělá dvouleté dítě. Nemáte šanci. Dítě je instinktivně v neustálém pohybu. Jednoho krásného zářijového rána dětem „sdělíme“, že od nynějška budou denně 5–6 hodin sedět na zadku s pár přestávkami na vyventilování se. Umíte si to představit? Šoková terapie …
Dopracovali jsme se až tak daleko, že máme ve škole pouze dvě vyučovací hodiny tělesné výchovy za týden! To je 90 minut i s převlékáním! No super! Hlavně, že celý život mluvíme o zdravé životosprávě, ale naše děti nutíme sedět v nepohodlné poloze šest hodin denně. Gratuluji nám. Prý jsme inteligentní bytosti …
Vrchol je, když dítě označíme jako „hyperaktivní“ a léčíme ho. Léčil bych spíš lékaře, který tu diagnózu vůbec vymyslel.
9. Děti se nejlépe učí, když jsou rozděleny do skupin podle věku.
Každý považujeme za zcela samozřejmé, že děti ve školách rozdělujeme do tříd podle věku. Na základě čeho to děláme? Máme to podložené fakty? Zkusme opačný pohled na věc:
Proč bychom se měli kamarádit jen s dětmi ve stejném věku? Dokáží nás něco naučit? Nemohou nás zajímat spíše starší děti? A nemůžeme chtít vysvětlovat věci mladším?
Zkuste sledovat tříleté dítě, jak dokáže zírat na pětileté děti a sledovat, co dělají. A bude je i opakovat! Viděli jste už osmileté dítě horlivě vysvětlovat právě naučené věci pětiletému?
Většina dětských psychologů ví, že míchání dětí různých věkových skupin má obrovské pozitivní následky. Děti se raději učí, naučí se více a lépe si věci zapamatují. Namísto šikany a soutěživosti se v nich vytváří smysl pro spolupráci. Možná tyto vlastnosti ani v našich dětech nechceme. Vždyť jsou „zbytečné“ do života v 21. století…
10. Děti musí chodit do školy!
Muset chodit do školy znamená pobývat na předem určeném místě, předem určený čas s předem určenými lidmi, které si nevybíráme. Znamená to, že budeme dělat, co nám nadřízený káže a jak to on vyžaduje. Toto je přece definice vězení! Já vím, je to trochu přehnané, ale z pohledu dětí je škola skutečně určitou formou vězení.
Nevěříte? Tak přidám ještě dva faktory:
drtivá většina dětí nesnáší školu (kdybychom měli vězení rádi, nemělo by smysl)
po ukončení školní docházky jsou z krásných šťastných dětí pouze obyčejní dospělí (totéž dělají vězení – převychovávají lidi)
V tomto bodě školství porušuje základní ústavní práva člověka. Jak nás může někdo do něčeho vůbec nutit? Kde zůstala naše svoboda?
Stačí se zamyslet…
Cílem tohoto článku je poskytnout jiný pohled na školský systém, který vnucujeme každému z nás. Bez zpochybňování a jakýchkoliv dotazů fungování našich škol akceptujeme. Není divu! Je to přece výsledek toho, co z nás vychovali.
Vzdělání našich dětí a také nás samotných je příliš důležité na to, abychom se jeho vylepšováním vůbec nezabývali.
Původní článek najdete na stránkách Svoboda učení.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Celkem souhlasím, vzpomínky na základní a střední školu mám odpovídající článku. Samozřejmě to tak nebylo pořád, ale i tak… Nicméně se opravdu divím, jak jsem přes to všechno si dokázala zachovat „zdravý rozum“ a vyvinout se v celkem jasně myslící, pozitivně naladěnou dospělou osobu. Určitě za to musím částečně poděkovat rodičům a částečně asi i sama sobě, že jsem se nenechala „zničit systémem“ a dokázala jsem si vždy ve škole vybrat to, co mě bavilo (nebo alespoň to nejmenší zlo). Uvědomuju si, jaké štěstí jsem měla. A proto se ptám – a co ti, co neměli takové štěstí, jako já? Musí to být opravdu hrozné, strávit min. 9 let života něčím, co nenávidíte. Obzvlášť ve věku, kdy se máte rozvíjet a poznávat svět. To vás to pak přece musí úplně nadobro odradit!
Školský systém není dokonalý. Učitelé nejsou dokonalí, rodiče nejsou dokonalí, děti nejsou dokonalé. I s nedokonalým systémem a s nedokonalými lidmi – to jsme všichni se dá žít a dokonce se navzájem obohacovat. Trochu pohledu z jiné strany – rodiče jsou nejen obránci svých dětí, také těmi, kteří volí své zástupce do parlamentu a ovlivňuji co se bude dít, jsou těmi, kteří své děti vychovávají svým příkladem a budují jejich vztah ke světu. Na to nezapomínejme. Dnes je to trochu jinak než dřív. Když se ve třídě sejde silná skupina dětí individualistů kteří myslí jen na sebe, tolerance a spolupráce s ostatními jim nic neříká, pak se mohou učitelé přetrhnout, ale kamarádský kolektiv stejně nevybudují. Mohou učit hrou jak chtějí, ale když – a stačí opravdu jen několik vše kritizujících „svobodomyslně“ vychovávaných dětí, které skákají spolužákům do řeči a učení hrou (kde je zařazován i pohyb) je pro ně prostorem, kdy si mohou zařádit, pak omezují právo ostatních na objevování, jindy zase na klid k obyčejnému procvičování učiva. Svoboda je věc ohraničená tam, kde se dotýká práv a svobody jiných lidí. Na to někteří rodiče zapomínají, neuvědomujíc-si, že ve škole musí s jejich dětmi vydržet i jiné děti, které se chtějí něco naučit. Rodiči idealistovi bych doporučila přijít za ředitelem s nějakým projektem, kam zařadí aktuální učivo první třídy a např. sedmé třídy a s každou z nich stráví dva nebo tři dny včetně přestávek, oběda, opraví a zhodnotí výstupy jednotlivých dětí a ověří, co se naučily. K tomu patří ale i řešení problémů dětí, spousta dotazů, zvracení dítěte při viróze apod.