Publikujeme starší, ale stále aktuální rozhovor z časopisu Moderní vyučování. Jde o autentický, pravdivý a upřímný rozhovor s rodičem. Aby časopis získal necenzurované odpovědi, slíbili nezveřejnit pravé jméno zpovídané paní Jany, stejně tak není uveřejněno jméno školy. Paní Jana je z Prahy, má dvě děti: mladší syn navštěvuje základní školu a starší dcera gymnázium.

Podle jakého kritéria jste vybírala školu pro svoje děti?

Výběr základní a střední školy má samozřejmě jiná kritéria. U základní školy jsem se snažila zohlednit, aby došlo k nějakému plynulému navázání na mateřskou školu, kterou syn navštěvoval, snažila jsem se, aby pokud možno zůstal v kontaktu se svými kamarády a spolužáky z MŠ. Proto syn zůstal v pro něj známém prostředí a přechod na ZŠ nebyl tak stresující. Navíc ZŠ, kterou jsme zvolili, připravovala setkání budoucích prvňáků s jejich třídní učitelkou krátce po zápisu na ZŠ. Děti i rodiče zde měli možnost seznámit se s organizací výuky ve škole. Tak mohl můj syn získat první zkušenosti i z nového prostředí, které se mu líbilo.

Dalšími kritérii pro výběr školy byla vzdálenost od bydliště, ideálně abychom mohli chodit pěšky, a také pro mě byla důležitá nabídka zájmových činností.

Jak hodnotíte výběr gymnázia, kde studuje vaše dcera? Podle čeho jste vybírali?

V případě gymnázia to bylo složitější s ohledem na úspěšnost při přijímacím řízení. Dcera uspěla při zkouškách na jednu ze tří škol, kam se hlásila. Jedná se o státní gymnázium. Volili jsme v rámci škol dostupných bydlišti a hledali jsme menší školu rodinného charakteru. Zajímalo nás, jaký názor mají na školu rodiče dětí, kteří zde studují, měli jsme možnost mluvit s ředitelem školy i řadou vyučujících. Dojem byl dobrý a zatím škola splnila naše očekávání.

Váš syn teď navštěvuje druhou třídu. Jak jste se školou spokojena?

Prostředí, atmosféra školy a nabídka mimoškolních aktivit splnila mé očekávání. Kde mám nějaké připomínky, je kvalita výuky. Mám pocit, že se s dětmi nedostatečně rozvíjí logické myšlení a výuka sklouzává k memorování textu z učebnic nebo jiných zdrojů. Výuka probíhá formou drilu a já vidím, že syn jen opakuje stejná cvičení, a bojím se, že se dostatečně nerozvíjí jeho potenciál. Trápí mne, když se při domácí přípravě ptá: „Proč zase děláme tohle?“

Můžete to blíže specifikovat?

Připadá mi, že se s dětmi pracuje spíše stereotypně. Nedává se prostor pro větší samostatnost a logické uvažování. Otázky se neustále opakují a nehledají se jiné způsoby řešení zadaných příkladů. Když se při domácím úkolu snažím syna přimět k hledání dalších způsobů, jak ho vyřešit, zpravidla mi odpoví, že „takhle to paní učitelka ale nechce“. Mám tedy někdy dojem, že děláme úkoly „pro paní učitelku“, a ne abychom si zopakovali nebo připomněli to, co se ve škole učil. Věřím, že to je otázkou přístupu vyučujícího k dětem.

V současnosti se na některých školách uplatňuje skupinová práce dětí i při vyučování, máte s něčím podobným zkušenost u svého syna?

Ne, tohle zcela postrádám a mrzí mě to. Někdy mám dojem, že už teď by se chování dětí dalo popsat, jako „hraní si na svém písečku“. Děti nejsou ze školy dostatečně zvyklé spolupracovat v týmu. Klade se důraz na individuální skóre jedince a velmi málo se podporuje týmový duch. Od toho se odvíjí i způsob hodnocení školních výsledků.

Na vaší základní škole se tradičně známkuje?

Ano, děti dostávají jen hodnocení známkou. Máme sice možnost konzultace s učitelem, ale osobně bych přivítala také pravidelnou zprávu, tedy určitou formu písemného hodnocení svého dítěte, z kterého blíže poznám, jak ve škole funguje. Já neočekávám, že by měl učitel vypracovávat podrobný psychologický posudek na každé dítě. Ale myslím, že učitel, který s dítětem stráví několik hodin denně a vede jej skrze všechny předměty, by měl kromě známek zhodnotit i jeho silné a slabé stránky, a to bez ohledu na výsledky znalostních nebo dovednostních testů. V součinnosti s rodičem pak může silné stránky podporovat a na těch slabších naopak zapracovat.

A když se osobně setkáte s učitelem při domluvené konzultaci, ani tehdy nemáte dojem, že učitel dokáže analyzovat a posoudit vaše dítě právě z pohledu zmíněných silných a slabých stránek?

Má osobní zkušenost je taková, že učitel obvykle s rodičem řeší nastalé problémy. Někdy jen vyváží kritiku nějakým pozitivním sdělením, jako „ale při té poslední hodině se opravdu moc snažil“. Nechci rozhodně podceňovat roli učitele, není jednoduchá, ale domnívám se, že každé dítě v něčem vyniká, a ti rodiče, kteří nedokážou sami aktivně své dítě v takových oblastech podpořit, by právě pomoc školy a učitele v tomto směru potřebovali. Já si o takové hodnocení u učitele umím říct, ale mnoho rodičů nikoliv. O tom jsem přesvědčená. A potom často nastane situace, kdy si rodič na třídních schůzkách jen vyslechne několik výtek na chování či učení svého dítěte, díky kterým je celkové hodnocení dítěte zkreslené.

Podle vás je tedy zkreslené, pokud škola hodnotí děti jen známkou?

Ano, jde o velmi zjednodušenou formu, na kterou si po nějaké době zvykne škola i rodiče. Známka přece nemůže vystihnout celkové schopnosti dítěte nebo rozvoj jeho potenciálu. Pokud bude mít moje dítě od první do deváté třídy samé jedničky ze všech předmětů, budu určitě ráda, ale co mi to vlastně řekne?

Jak probíhá hodnocení studentů na gymnáziu vaší dcery?

Studenti sice dostávají známky, nicméně ty jsou spíše kombinací několika faktorů – hodnotí se nejen výsledky testů nebo zkoušení, ale i práce v hodinách, aktivita studentů a celkový přístup k výuce. Studenti tedy ví, že mohou dostat sníženou známku v případě, kdy je jejich přístup k výuce laxní. A to i přesto, že mají třeba z většiny testů výborné známky. K tomu mají rodiče možnost pravidelně konzultovat s jednotlivými vyučujícími celkovou aktivitu dítěte a zejména se zde probírají jeho silné a slabé stránky. Je zde samozřejmě jiný přístup s ohledem na věk studentů, je na ně kladena větší zodpovědnost. Každopádně mi tento způsob hodnocení vyhovuje více.

A jaké hodnocení by vám vyhovovalo v případě základní školy?

Hodnocení dítěte by mělo být kombinací více prvků. Hodnocení práce, hodnocení přístupu a aktivity. Neměla by to podle mne být jedna známka, která reflektuje jen výsledek testu a písemné či ústní práce. Vždyť jsme stejným systémem prošli sami. Takový systém hodnocení vede k lenosti samotného dítěte, a řekla bych, že i učitele. Dítě postupně zjistí, jak využít situaci – jednorázově se našprtá učební látku, aby dosáhlo svého krátkodobého cíle – dobré známky.

Postupně postrádá i smysl chození do školy, bere školu jen jako instituci, kde hodnotí jeho memorovací schopnosti. To v žádném případě nepovažuji za ideální pro rozvoj talentu a schopností dítěte.

Myslíte, že takový přístup školy může negativně ovlivnit i budoucnost dítěte?

Bojím se, že ano. Dítě si neumí nastavit dlouhodobé cíle. Přístup školy a učitele není dostatečně motivující, aby dítě mělo snahu se rozvíjet, protože úkoly bere jako nutné zlo a v rámci zachování klidu doma i ve škole se naučí „systémem“ proplouvat.

Mám z vás dojem, že jste trochu zklamaná…?

Věděla jsem, že jde o tradiční formu výuky a že jsem nevybrala alternativní školu. Ale byla jsem přesvědčená a věřila jsem, že přístup k výuce se na tradičních školách od dob, kdy jsem na školu chodila já, zásadně posunul směrem dopředu. Přece jde o období více než třiceti let, čekala jsem, že školy prošly řadou pozitivních reforem a i přístup učitele se musel změnit. Moje představa, když syn nastoupil do školy, byla taková, že se výuka vede jako forma projektu, že se i na těch tradičních školách využívá principu projektového řízení.

Co myslíte tím projektovým řízením?

Že si učitel se žáky stanoví, kde jsou a kde chtějí být za nějaký čas, že učitel bude k výuce přistupovat jako k projektu, kde je stanovený cíl po dobu 10 měsíců. Že za deset měsíců bude každé dítě počítat do dvaceti, znát abecedu, číst takové a takové texty a že žáci se budou na „projektu“ podílet, na tom, aby cíle bylo dosaženo. Prostě se stanou partnerem škole a učiteli, budou motivováni dosáhnout dobrých výsledků, protože hned na začátku jim bylo vysvětleno, proč, co, jak, kdy. Ono to asi zní složitě, ale je to přece krásně jednoduché.

Mně to zní jako rajská hudba, i když chápu, že pojem projektové řízení nemá s výukou na škole zdánlivě nic společného.

A to je ta chyba. Prostě škola je jako firma. Rodina je také firma. Používám tuto analogii záměrně. Protože jsou prostě určitá platná pravidla skrze všechny obory a odvětví. Každá firma má mít svojí vizi, obchod- ní plán, v případě školy jde o výukový plán a musí si stanovit jednotlivé kroky a postupy k naplnění těchto cílů. Nevím, jak jinak nazvat projektové řízení, aby to leckterým pedagogům neznělo odpudivě, ale obsah je nutné naplnit. Stanovit si cíle, zapojit děti, vysvětlit jim krátkodobý a dlouhodobý cíl. Dlouhodobý cíl je priorita, abychom však dlouhodobého cíle dosáhli, musíme úspěšně zvládnout i ty krátkodobé cíle atd. Vždyť to celé jde pojmout jako hru, kdy děti zapojíte, stanovíte pravidla, především však musíte mít jistotu, že dítě chápe PROČ, CO, JAK, KDY.

Takže mít jen dobrý výukový plán nestačí…

To rozhodně ne, čas od času se musí dohlédnout na to, že je plán naplňován. Mám obavu, že řada škol na svůj plán naláká mnoho zákazníků, tedy rodičů, ale už není tak pečlivá při jeho samotném naplňování. Stejně jako ve firmě, když nejsou zaměstnanci dobře motivováni a zaangažováni, nebude sebelepší vize fungovat. Škola nemůže plnit plán sama, ale musí učitele a děti angažovat, motivovat.

A taky rodiče by se měli více zapojit.

Ano, to jistě, ale právě cesta „projektového řízení“ by vedla k intenzivnějšímu vztahu školy s rodinou. Zde je veliký prostor, i tady jsem doznala, že model třídních schůzek a kontaktu rodičů s učitelem je téměř stejný jako před dvaceti lety. Stále jde o model konfrontace školy a rodiče, nejde o dialog a diskusi. Ale mám zkušenost i takovou, že ačkoliv učitel vyzývá rodiče k diskusi, případně individuální konzultaci, jen nepatrné množství rodičů toho využije. Bohužel angažovanost ze strany rodičů je mizivá.

Volila byste po dnešních zkušenostech spíše některou ze škol s alternativní výukou?

Pod dojmem zkušeností jiných rodičů, jejichž děti alternativní školy navštěvují, dnes trochu lituji, že jsme touto cestou nešli také. Ale bohužel, ač jsem z Prahy, nenašla jsem podobnou školu v blízkém okolí našeho bydliště. Silnou bariérou je i finanční náročnost takových škol. Jde o dlouhodobý finanční úvazek. V případě, že je více dětí v rodině, je pro většinu běžných rodin nereálný, a to nejsem z těch, kteří by nebyli ochotni do vzdělání dětí investovat. Myslím, že schůdnější varianta by mohla být, aby byl každý učitel seznámen s metodami alternativní výuky. Tím by měl možnost je využít v momentech, kdy je to vhodné. Já nemyslím, že by každá škola měla být alternativní, ale ta propast mezi tradiční školou a alternativní školou by neměla být tak veliká.

(Zdroj: Moderní vyučování, 10/2010)

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let