Syn půjde do první třídy. Rozhodla jsem se toho využít a udělat několik malých rodičovských inspekcí v nejbližších školách a podělit se o zážitky. Vybrala jsem si tři školy v okolí. Tu, do které bych chtěla, aby syn chodil, druhou, do které by měl nastoupit podle spádové oblasti, a třetí, do které chodíme k volebním urnám, která na mě ale příliš velký dojem nedělala. A jak to proběhlo?
Poznatek č. 1: Možná nedokážu poznat, co je pro moje dítě nejlepší
Přechod do první třídy. To je ve školce mezi maminkami samozřejmě velké téma. Jedna z nich v předvánočním maratonu stihla se svou dcerou obejít dokonce osm škol. Zajímavé bylo, že jí podle jejích slov přišly všechny podobné. Navštěvovala dny otevřených dveří, ale byla se podívat i ve vyučování. Pro svou dceru si vybrala školu, kam se dělají vstupní testy. Líbí se jí, že škola má na děti vyšší nároky, má rozšířenou nabídku cizích jazyků, je v ní řád a děti se dobře umisťují v testech. Nakonec i ona sama prošla přísnou výchovou. Akorát, že dcerka má strach udělat chybu, jak je upozornila psycholožka, a proto se při pohovorech často zablokuje a nepromluví třeba ani slovo. Takže z těch “přijímaček“ mají trochu nervy. Po rozhovoru s ní jsem se musela sama sebe ptát: Jak moc si člověk neuvědomuje vlastní ambice, které na svoje děti přenáší? Bude pro mého syna důležité to, co považuju za nejdůležitější já?
Poznatek č. 2: Posaďte se do ředitelny, ať zjistíte, co se ve škole děje
Dnům otevřených dveří jsem se chtěla vyhnout. Dvě z vybraných škol mi to usnadnily, protože je nepořádají, a do třetí jsem shodou okolností napsala v okamžik, kdy ten “den“ zrovna probíhal, takže bych ho ani stihnout nemohla. Na e-maily ze všech tří škol reagovali vstřícně, z jedné školy mi ředitel dokonce obratem zavolal, aby domluvil osobní setkání.
Začněme školou A: Těšila jsem se, jak si promluvím s panem ředitelem, ale přestože schůzka probíhala přímo v ředitelně, ujal se naší skupinky tří rodin (všichni rodičové přišli v páru) jeho zástupce. Podobná setkání probíhají ve škole tři měsíce před zápisem každý týden třikrát, takže je pochopitelné, že se na nich musí vystřídat víc lidí. Ředitel nicméně úřadoval a seděl opodál u vedlejšího stolu, takže jsme i během schůzky mohli pozorovat přirozený život v ředitelně. A že byl poměrně rušný. Neustále někdo přicházel, konzultovat a odcházel. A byli to nejen učitelé, ale i žáci samotní. Musím říct, že to na mě udělalo dojem. Takovou otevřenost jsem ve škole sama nezažila. Podobně příjemné bylo i povídání s učitelem, který se nám věnoval. Bylo zjevné, že schůzky mají jasný harmonogram, dozvíte se o školním vzdělávacím programu, proč na prvním stupni nemají „klasické“ předměty a proč děti neznámkují. Jak přistupují k novým trendům, v čem všem nechávají učitelům volnou ruku a co dělají se šikanou. Dozvíte se celou řadu věcí, na které by vás třeba ani nenapadlo se zeptat, ale ptát se samozřejmě můžete.
Škola B: Ve druhé škole mě přivítal přímo ředitel a na schůzku už žádní další rodiče nepřišli. Dostala jsem tady od začátku prostor hlavně já se svými dotazy, ale odpovědi byly opravdu zevrubné a rozhovor trval víc než hodinu. Přestože prostředí této ředitelny nebylo tak dynamické, nejspíš i kvůli tomu, že je to škola menší, dveře ředitelny zůstávají po celou dobu otevřené, aby mohl kdokoli kdykoli vstoupit. Líbilo se mi, že ředitel o svojí práci a práci svých učitelů přemýšlí konceptuálně s ohledem k rozvoji různých stránek osobnosti dítěte a vytváří podle toho i vzdělávací program školy. Ani do této školy bych se nebála syna poslat, protože individuální přístup tady není, zdá se, jenom zaklínadlo, ale praxe. Vědí, že je do výuky dobré zahrnout prvky montessori i waldorfské pedagogiky. Jediným problémem je pro mě větší odliv nadaných dětí, které škola díky tomuto přístupu přitahuje na začátku prvního stupně a které pak odcházejí na víceletá gymnázia. Díky tomu se heterogenní prostředí, které dětem umožňuje rozvíjet se i ve spolupráci se slabšími, nebo naopak výjimečně nadanými dětmi, vytrácí. Proto bych asi musela zvažovat, jestli syna i na druhém stupni ve škole nechám. Tomu bych se ale chtěla vyhnout.
Škola C: I ve třetí ředitelně paní ředitelka ochotně odpovídala na moje otázky. Oproti ostatním dvěma rozhovorům ale byla znát snaha neodhalit slabá místa. Dozvěděla jsem se, že ze školy oproti všeobecnému trendu téměř žádné děti neodcházejí na víceletá gymnázia a případ šikany tu dokonce jednou i měli, ale tvrdě proti němu zasáhli. U toho bych se zastavila. V obou předchozích školách mi při pohovoru řekli, že pokud mi někdy někde budou tvrdit, že šikanu ve škole nemají, mám být ostražitá. Když jsem to slyšela podruhé, myslela jsem si, že jde vlastně o takové školské klišé a psychologický trik na rodiče, aby si mysleli, že právě v této škole se šikanou opravdu pracovat umí, protože si ji dokážou přiznat. Při návštěvě této poslední školy se ukázalo, že to ale trik asi nebude a že jsou i místa, kde vám budou tvrdit, že šikanu běžně řešit nemusí.
Když vidím, jak se nenápadně snaží ovládat a v jistém smyslu šikanovat můj syn svou o dva roky mladší sestřičku, a to i když jinak mají pěkný vztah, nechce se mi věřit, že v kolektivu dospívajících dětí nevznikají různé třenice. Pokud je učitelé nevidí, je asi něco špatně. Nebo paní ředitelka jen nechtěla, abychom si o její škole myslely něco špatného. Mezitím do ředitelny totiž přišla ještě druhá maminka budoucího prvňáčka. Tu také zajímalo, jestli ve škole nejsou problémy s romskými žáky, bydlíme totiž v lokalitě, kde je podle ní “černo“. Abych pravdu řekla potom, co paní ředitelka odpověděla, že jednu šikovnou romskou dívku, která po základní škole pokračovala v dalším studiu, měli, ale že jinak o vzdělání Romové nestojí a nakonec dobrovolně přejdou do vedlejší speciální školy, kde na ně nemají vysoké nároky, měla jsem zase černo před očima já.
Poznatek č. 3: Jakými metodami se bude dítě v první třídě učit, o tom rozhodne učitelka
To, co se o škole dozvíte v ředitelně, je ale jenom část obrazu, který o ní bude mít vaše dítě. Bude ho vytvářet, spíš než intelektuální vhled ředitele či sociální cítění a pedagogické nadání ředitelky, paní učitelka. A hned tady musím třetí zmíněnou školu rehabilitovat, protože hodina, kterou jsem navštívila, byla podle mého laického názoru vedená moc pěkně. Děti seděly na zemi v kroužku a společně analyzovaly obsahovou i stylistickou část příběhů, které předtím psaly podle zadaných klíčových slov a obrazů. Byly schopny se díky vedení paní učitelky navzájem poslouchat a reagovat na sebe, aniž by zároveň byly nuceny být úplně potichu. Podobně s nimi pracovali i v další škole, děti mohly reagovat bezprostředně, volný pohyb po třídě není zakázán, přesto děti podle svého tempa plnily úkoly. Jedna z dívenek v první třídě dokonce seděla s kulichem na hlavě a nikomu to nepřekáželo (to jen postřeh do debaty o pokrývkách hlavy při vyučování, kulturních zvyklostech, způsobech, jak vnímáme jinakost, a šátkové aféře).
Kromě průběhu vyučování, do kterého jsem měla možnost nahlédnout, mě zaujalo, že mi většinou nikdo ze zástupců vedení navštívených škol neřekl, jakým způsobem se bude můj syn učit v první třídě číst a psát. Jestli skládáním jednotlivých písmen v celá slova, nebo po slabikách, které z počátku nenesou žádný význam. Odborně, zda podle genetické nebo analyticko-syntetické metody. O tom, jakou metodou se učí, pokud to není definované ve školním vzdělávacím programu, totiž rozhoduje paní učitelka sama. Stejně tak rozhodne i o tom, zda při výuce matematiky sáhne po metodě pana profesora Hejného, která obzvlášť rodičům přijde často naprosto nepochopitelná, přestože se ukazuje, že podle ní děti dokážou snáz porozumět abstraktním operacím v matematice a řešení úloh vnímají jako dobrodružství. Pokud chcete dopředu zkusit odhadnout, jak se bude vašemu dítěti líbit ve škole, běžte se podívat do hodiny na prvním stupni. Ideálně k potenciální učitelce či učiteli prvňáčků.
Poznatek č. 4: Projděte se po chodbách, ať zjistíte, jak se dětem ve škole líbí
Další indicií je život za zavřenými dveřmi. Poslechněte si, jak školní chodby žijí při vyučování. Děje se ve třídách podle zvuku něco zajímavého, nebo je za nimi hrobové ticho? A v neposlední řadě, nechají vás samotného pobývat v prostoru školy, nebo vás všude někdo doprovází a potom, co odejdete, za vámi zamkne dveře?
Malá rodičovská inspekce podle Tomáše Feřteka
Co od školy pro svoje dítě chci:
Chci, aby ho učení bavilo čím dál víc. Aby mu školní docházka nevzala chuť poznávat.
Chci, aby do školy chodil rád, aby si tam našel kamarády.
Chci, aby měl rád i svoje učitele a ti, aby ho nejen takzvaně „něco naučili“, ale aby mu zprostředkovali názor získaný na základě vlastního poznání daného předmětu a jeho přirozených souvislostí. Čili aby ho učili odborníci, které to baví.
Chci, aby věděl, jak se ze svých chyb poučit, aniž by je bral jako osobní selhání.
Chci, aby mu škola dokázala rozšiřovat sociální vědomí a učila ho spolupráci s ostatními.
Chci, abych si nemusela vyčítat, že jsem ho v šesté třídě nedala na víceleté gymnázium, protože budu vědět, že škola, do které chodí, je dobrá škola.
Chci, aby si dobrou školu pro své dítě mohl vybrat každý.
Diskutovat o tom, co očekáváte od základní (či mateřské) školy můžete ZDE.
EDUin pořádá 17. 1. v Praze od 16.00 do 21.00 první ze série seminářů věnovaných tomu, jak vybrat školu pro své dítě. O podrobnosti si pište na: miroslav.hrebecky@eduin.cz, přihlásit se můžete ZDE.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
