Publikujeme druhý text o norské výchově, který na svém blogu na webu Hospodářských novin uveřejnil 9.2 pod názvem Některé (pro vás třeba i překvapivé) zvyky norských rodičů Yngvar Brenna (ZDE). Popisuje v něm, jakým způsobem přehnaná péče a výchova, která neklade na děti žádné nároky, formuje osobnosti. Jeho jiný text věnovaný šikaně ve školách si můžete přečíst ZDE.
Děti se rodí jako originály a stávají se typicky norskými až péčí a výchovou. Liší se podle toho, jak jsou rodiče sami vychováni, podle společenské příslušnosti a hodnot a postojů rodičů, ale také se mohou lišit podle oblastí Norska, ve kterých žijí nebo z nichž pocházejí.
Podle zkušeností čtenářů, kteří se o ně podělili prostřednictvím norského deníku Aftenposten, je pro Norsko typické mimo jiné toto: přehnaná ochrana, rozmazlování a to, čemu se hovorově říká „obletování“ nebo „obskakování“, což vede k tomu, že se děti cítí ke všemu oprávnění, aniž by měly odpovědnost a jejich vývoj učení v důsledku toho nesleduje přirozenou křivku.
Dále je to až absurdní zaměřování se na recepty pro to, abyste dělali správné věci a vlastnili správné předměty, aniž jste bděle přítomní v životech dětí a pokoušíte se chápat svět tak, jak ho chápou ony.
Brát ohled na ostatní je méně důležité, než aby to bylo podle vašeho dítěte. Norští rodiče přestali svým dětem připomínat, že nesmí křičet v letadle či v nákupních střediscích a na dalších veřejných místech. Těžko říci, kdo více realizuje sebe, jestli děti, nebo rodiče, dokud ti poslední staví své životy tolik kolem potřeb svých dětí. „Lajky“ na Facebooku a sdílení fotek a komentářů poskytují matce a někdy i otci zpětnou vazbu o tom, nakolik je úspěšným rodičem.
Děti a mladí lidé si myslí, že se mohou stát čímkoliv bez ohledu na nadání, vlastní snahy a tom, co země/pracovní trh potřebuje. Neuspějí-li, tak je to chyba společnosti. Stát si za osobními volbami je důležitější než společenské přijetí těchto voleb.
Vyjednávání s dětmi kolem dokola o každičké maličkosti rodiče často vyčerpává a náhle pocítí, že nemají na péči a výchovu ani energie ani času. A tak je tato práce do velké míry přenechávána cizím lidem na Internetu a školství. Tím vzniká vzdálenost mezi dětmi a rodiči, což způsobuje ztrátu autority rodičů. A tak to může skončit tím, že děti vychovávají rodiče, jež se nechají obměkčit, jakmile se děti stanou moc náročnými nebo obtěžujícími. Zase v důsledku toho získávají rodiče pocit viny, což vyvolává potřebu dalších kompromisních řešení bez stanovení hranic lidského chování.
Někteří rodiče prý soutěží mezi sebou o to, kdo z nich má ty nejhodnější nejposlušnější děti, a rádi sahají k „úplatkům“ např. v podobě zmrzliny, čokolády a hraček, aby se vyhnuli nepříjemným situacím za přítomnosti jiných rodičů. Spíše jim jde o to, aby kvůli ostatním vytvářeli lesklý obrázek, byť je skutečnost mnohdy o něčem jiném.
Pro některé z ostatních rodičů může být problematické, že rodiče občas dávají přednost vlastním potřebám na úkor dětí. Mohou se kvůli tomu na vás dívat úkosem, máte-li na ně neštěstí, a pokud se jim to opravdu nezdá, tak jsou někteří schopní kvůli vám na to upozornit úřad na ochranu práv dětí.
Jinými slovy: rodiče jsou vesměs ochotní zacházet poměrně daleko, aby bylo podle dětí. Proto se raději „leští“ děti, jako kdyby byly nějaké zlaté pruty podle hesla „ze šťastných dětí budou šťastní dospělí“. Pro takový druh rodičů, jež svým dětem preventivně odstraňují veškeré potentiální problémy a jsou sluhové se vším všudy, se v Norsku vžil pojem, který v překladu zní „curlingoví rodiče“. Zato „vrtulníkoví rodiče“ krouží kolem svých dětí, aby nenarážely na nepříjemnosti a překážky. A „dronoví rodiče“ pro změnu své děti monitorují z větší dálky.
Z výchovy dětí se stala spotřebitelská žurnalistika: Jak můžete vy a vaše rodina dát svým dětem šťastné dětství? Jak ochraňovat své děti? Takhle můžete svým dětem uškodit, nebudete-li je dostatečně chválit! Jak získat společensky silné děti? Jak se postaráte o to, aby měly vaše děti hodně přátel? Jak vychováte své děti tak, aby z nich byly jedničky?
Chcete-li toto všechno, tak prosím vytáhněte své peněženky. V honu za dokonalým a šťastným dětstvím dělají mnozí rodiče to, co umí nejlépe, čili že si myslí, že štěstí lze koupit. Z rodičovství se málem stala olympijská disciplína. Kjetil Steinsholt, profesor pedagogiky univerzity NTNU v Trondheimu jednou napsal, že vyvolávat u naších dětí dojem, že součástmi šťastného života nemohou být konflikty a neshody, odřeniny a slzy, boj a svár, to je něco umělého a přímo nebezpečného.
Řada rodičů zanedbává přípravu dětí na školní docházku, jež může u dítěte vyvolávat obavy a úzkost. Někteří rodiče se sami na tuto změnu v předstihu také nepřipraví. A když začnou děti chodit do školy, tak se po vyučování, někdy mezi 13. a 14. hodinou, většina přemístí na nepříliš dávno založenou instituci podobající se té, které se v České republice říká školní družina.
Tam sice existuje něco, co se dá překládat jako pomoc s domácími úkoly, o čem by si člověk mohl myslet, že bylo vymyšleno pro ulehčení rodičům v jejich zaneprázdněném každodenním životě, kdy mají oba třeba více než plný úvazek. Ovšem bohužel by vám mnozí rodiče nedali za pravdu v tom, že by tato rádoby pomoc s domácími úkoly všední den nějak usnadňovala.
To, co se nabízí, je třída, kde je dětem poskytnuta židle k usazení a lavice na to, aby na ní dělaly domácí úkoly. U katedry je umístěna nekvalifikovaná osoba, jejíž úkolem je postarat se o to, aby si děti nešly po krku (nepraly se až do krve) ani neničily školní majetek. Pokud děti samy přijdou na to, aby si vyndaly učebnici, sešit a tužku proto, aby skutečně dělaly domácí úkoly, tak osoba u katedry nic neví o tom, na jaké úrovni jsou děti, jaké mají na daný týden zadané domácí úkoly ani neumí odpovídat na příp. otázky od dětí.
Skončí to nervozitou až hysterií doma, když se tam děti opět ocitnou po svém devítihodinovém pracovním dni a jsou matkou nebo otcem požádány, aby vymazaly vše, co je napsáno, jelikož to není podle školních směrnic zodpovězeno správně (za to totiž odpovídají rodiče a nikoliv učitelé).
Poté, co je vyřízeno toto a zbytek úkolů z jiných předmětů, se má číst. Avšak nejprve se má o textu mluvit, o očekávání, jež děti mají k obsahu a o tom, v co by se mohlo doufat, že se z textu naučí. Pak se pustí do čtení: rodiče dětem, děti rodičům a to až do chvíle, kdy děti text ovládají plynule. Pak se hovoří o tom, co četly a jaké ponaučení si z něj odnesly. Pak je na řadě procvičení anglických sloves na diktát, načež se přihlásí na Internet, aby tam udělaly úkol z předmětů Informační a komunikační technologie a Náboženství, Přístup k životu a etika. A pak hurá na mimoškolní aktivity a koníčky, pokud děti nějaké pěstují.
Těch 20 minut čtení knížky, jež si děti vybraly samy, je většinou odbyto, když již leží v posteli, než si rodiče s nimi vyhradí dvě minuty k tomu, aby se zeptali na šikanu a to, zda jestli byly šikanovány, nebo, a to je samozřejmě tou horší variantou, zda samy někoho šikanovaly. Následovně se v dětském pokoji zhasne světlo.
Ráno nastane obvykle shon, aby se každý v rodině stihl připravit k odchodu a pokud se rodičům do toho chce, tak k tomu u některých patří chystání svačiny. V Norsku se jako v jedné z mála zemí Evropy nepodává žákům teplá. Již jeden kus ovoce bylo na tamní politiky moc: po čtyřech letech se od toho ustoupilo. Norští rodiči si místo toho myslí, že je to v pořádku, když svým ratolestím budou dávat kapesné, jenž mohou utrácet třeba na takové norské pečivo s vanilkovou polevou, nudle a čokoládové mléko, jaké si žáci o hlavní přestávce často kupují místo nudnou svačinu (obložené chlebíčky, které jim ráno namazaly rodiče a které často skončí v košících na odpadky nebo ji znehodnotí šikanující děti. Právě složení té svačiny patří mezi věci, do nichž se rádi vměšují jiní dospělí, jelikož není pro všechny přijatelné, aby dítě bralo do školy jen tak jakýkoliv chléb a jakoukoliv pomazánku. Ovšem aby platili 20 norských korun za den za výživné a zdravé školní stravování, kdepak! To se nám nechce!
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Myslím, že to zdaleka nebude problém pouze norských dětí a rodin. Tento „trend“ příliš opečovávaných dětí je čím dál tím víc patrný i u nás.Zdaleka nejsem zastáncem autoritativní výchovy,ale sledovat,kam až jsou někteří rodiče ochotni zajít,je opravdu smutné.Celkem logicky to vede u dítěte k pocitu, že je středobodem vesmíru.Snadno se nám tak podaří vychovat dítě sebestředné a sobecké,které není schopno se v důsledku postarat ani samo o sebe.Vážně tohle chceme?