Skupina dětí v Kutné Hoře chodila roky společně do lesní školky. Rodiče je nechtěli po zkušenosti se zážitkovým učením v přírodě dávat do školy, kde budou muset sedět spořádaně v lavicích. „Už rok na nás naléhají, abychom založili školu. Tak jsme se do toho pustili,“ říká Petr Steklý, předseda obecně prospěšné společnosti Prostor plus, jež lesní školku v Kutné Hoře zřizuje.
Rodičů, kteří nechtějí své děti vystavovat „útrapám“ klasického školství, je čím dál víc. Vyhledávají jiný přístup k dítěti. Školu, kde nebude důležitý objem nadrcených znalostí, ale to, zda dítě poznatky skutečně umí využít v praxi. Nejčastěji jsou to školy waldorfské, montessori, lesní školky a v poslední době i úplně nové směry. O kvalitu škol se rodiče zajímají čím dál víc. Dopředu chtějí vědět, kterého učitele jejich dítě dostane, zajímají se o metodu učení.
„To pozoruji velmi silně. Spousta mladých rodičů se na mě obrací se žádostí o kontakty, rady, na co se soustředit, kde alternativní školy jsou, jakým způsobem je zakládat a podobně,“ říká Karel Rýdl, prorektor Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního školství zabývá od 90. let.
Podle něj těchto škol přibývá a je to dané tím, že klasické školství se neřídí novými poznatky o způsobu učení z psychologie či neurovědy. „I když už se ví, jak mozek funguje a co je příčinou určitých selhávání, tak pedagogika to ve svých teoretických východiscích nezohlednila. Pořád se opakují věci jako tresty a odměny. Model ‚učitel může všechno, žák poslouchá a je hodný‘,“ vysvětluje Rýdl. Podle něj je však prokázané, že se lidský mozek učí lépe a mnohem efektivněji v příjemném prostředí bez stresů než pod tlakem.
Ne každý může vést školu
Rodiče zakládají alternativní školu, pokud ve svém okolí nenajdou jinou, která by jim vyhovovala, nebo chtějí navázat na školu mateřskou. „Měli jsme lesní školku, jak děti stárly, přešli jsme na lesní školu. Protože v zákoně taková platforma neexistuje, fungujeme v režimu domácího vzdělávání. Děti se každý půlrok chodí přezkušovat do normální školy,“ vysvětluje Gabriela Čečo ze sdružení ZeMě z Řevnic.
Ne každá komunitní škola ovšem skončí dobře. „Společně s dalšími rodiči jsme posílali děti do waldorfské školky a hodně se jich nedostalo do waldorfské první třídy. Tak jsme si řekli, že založíme vlastní waldorfskou školu,“ vypráví Kryštof Hajn. Brzy zjistili, že není jen jedna cesta, a museli řešit, že každý z rodičů si vyučování představuje trochu jinak.
Existují i školy, jež se kvůli sporům rozdělí nebo úplně zaniknou. Podle Pavla Kraemera, zakladatele Institutu pro podporu inovativního vzdělávání, má velká část rodičů pro založení školy minimum zkušeností. „Například kolem Prahy vznikne v horizontu dvou let deset nových škol. Je potřeba rodiče, kteří je zakládají, podpořit. Dát jim odbornou konzultaci, jinak jejich projekty ztroskotají. Takových případů znám mnoho,“ upozorňuje Kraemer. Při výběru alternativní školy je proto důležité nespoléhat na to, že když je škola „montessori“, bude automaticky dobrá.
Jak je těžké vůbec otevřít školu v uvolněném prostředí, svědčí i případ Scioškoly, která začíná prvního září. Společnost, již vede dlouholetý kritik českého vzdělávacího systému Ondřej Šteffl, přišla s konceptem, který se nedrží jen jedné předem dané linie, jako například waldorfská nebo montessori pedagogika, ale chtěla vytvořit koncept úplně nový a originální.
Na ředitele školy Scio vyhlásilo konkurz, který vyhrál Tomáš Pergler. Ještě dříve, než se škola stihla otevřít, ho ale ve funkci vystřídal Jiří Hokeš, který se na přípravě školy také podílel. Rozešli se po vzájemné dohodě raději dříve, než začal školní rok. Problém přitom nebyl ani tak v tom, že by se neshodli, jak děti učit, ale nepotkali se ve způsobu, jak školu řídit.
Funguje to?
Ačkoliv přibývá rodičů, kteří alternativní školy vyhledávají, pořád existuje mnohem větší část veřejnosti, jež je považuje za jakési podivné sektářství, kde se děti nic nenaučí.
V České republice ještě nevznikl průzkum, který by se zabýval tím, jaké znalosti mají například děti z waldorfské střední školy a jaké děti z gymnázia. V zahraničí sice podobné průzkumy proběhly, ale do českého prostředí nejsou dobře přenositelné. Navíc testy ukázaly, že znalosti dětí jsou přibližně stejné. Jak děti, které si určovaly, co se budou učit, „válely se po koberci“, jak se někdy říká, a nikdy nezažily známkování, uspěly v životě, asi nejlépe posoudí ony samy.
Anna Rauferová letos dokončila klasické gymnázium v Kladně, kam přešla z montessori základní školy i školky. Nejvíce na těchto školách oceňovala možnost volby. S tím na gymnáziu bojovala. „Já jsem si některé předměty vyhodnotila jako nedůležité a chtěla jsem se soustředit na jazyky, kterým se hodlám v budoucnu věnovat. To někteří profesoři nechápali,“ vysvětlila na diskusi o úspěchu absolventů alternativních škol v rámci projektu Škola života.
Přechod na klasické gymnázium pro ni byl „dobrodružstvím“. „Žádný šok u mě neproběhl. Přecházely jsme tam s kamarádkou a braly jsme to jako výzvu, že najednou budeme muset sedět v lavicích a dostávat známky,“ vypráví.
Mezi absolventy převažují ti, kteří jsou rádi, že prošli alternativním školstvím, a chtěli by ho i pro svoje děti. Alžběta Glancová, která byla jednou z prvních žaček waldorfské mateřské a základní školy, ale uznává, že všechny znalosti jí škola nedala. „Mezery v tvrdých znalostech pociťuji dodnes. Musela jsem se celý rok před nástupem na gymnázium učit, abych se tam dostala. Doteď mi dělá problémy například představit si mapu světa, mám v tom rezervy,“ říká.
Naopak student medicíny David Gorny waldorfskou školu hájí: „Pět let chodím na vysokou, která je hlavně o biflování. Nemám z toho žádné zážitky. Připadá mi, že se pořád učím a pořád nic neumím.“ Na waldorfské škole mu vyhovovalo spojení poznatků se zážitky, jež si díky tomu vybavuje dodnes.
Změňme školy současné
Když dá rodič své dítě do alternativní školy, musí si uvědomit, že nikdy neuspokojí babičky, které by mohly chválit vnoučata za jedničky v žákovské knížce nebo za známky na vysvědčení. Přestože Kraemer sám učí na waldorfském lyceu, pořádá školení o waldorfské pedagogice a pomáhá rozjíždět nové projekty, uznává, že to není pro každého. „Mám jedno dítě, které potřebuje, aby mu někdo říkal, co má dělat. A druhé, které si to chce určovat samo. To je ve waldorfské škole a je tam spokojené. Druhé si tam nedovedu představit,“ vysvětluje.
Za nejlepší řešení mnozí považují částečně přebírat některé prvky alternativních škol, nedbat tolik na výkon, ale na skutečné poznávání, stavět dítě do popředí. Ne vždycky to ovšem jde.
„Školský systém se těžko reformuje, na platformě, kterou si sami vytvoříte, se to dělá lépe,“ říká Jiří Monček, který před rokem založil školu Jedna radost v obci Pňov-Předhradí nedaleko Poděbrad. Pět let byl ředitelem klasické základní školy v Poděbradech. Dopracovali se k otevřené škole, rodičům v ní zřídili kancelář, aby se mohli více zapojovat. Narazilo to na velký odpor části učitelů, proto ze školy odešel.
Kraemer však varuje před vznikem dalších a dalších nových škol. „Jakmile jich bude v systému přes 10 procent, mohlo by to rozložit klasickou strukturu státního školství. Je důležité podporovat klasické školy, aby rodiče byli spokojení a děti do nich dávali,“ domnívá se.
Podle Karla Rýdla je vznik alternativních škol omezen zájmem o ně a ten není nevyčerpatelný. „Učitelů, kteří se nechávají alternativními metodami inspirovat, v poslední době přibývá. To je dobrá zpráva,“ míní odborný konzultant společnosti EDUin Tomáš Feřtek.
Půvdoní text, který vyšel v Hospodářských novinách najdete ZDE.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
