Publikujeme rozhovor s Tomášem Feřtekem, který vyšel na zpravodajském webu Aktuálně.cz pod názvem Zeman by si ve vzdělávání rozuměl s Husákem. Oba chtějí poslušného občana, říká expert (ZDE). Rozhovor vyšel u příležitosti vydání nové knihy Tomáše Feřteka Co je nového ve vzdělávání (ZDE).
Školy nefungují a nemohou fungovat jako dřív, říká ve své nové knize Co je nového ve vzdělávání Tomáš Feřtek. V současnosti se po lidech požaduje daleko větší míra seberozhodování, se kterým však školy neumějí pracovat, a více než na rozvoj schopností žáků se zaměřují na jejich poslušnost. Feřtek přiznává, že by nedělal žádné velké reformy: „Pouze bych podporoval učitelskou profesi, a to zejména na druhém stupni základních škol, kde máme největší problém.“ V rozhovoru rovněž upozorňuje, že se nemůže vzdělávání v Česku zobecňovat, mnoho škol už se novými metodami řídí. „Ty školy jsou tak různé, že cokoliv řeknete, je zároveň pravda a zároveň lež,“ dodává.
V knize píšete, že způsob, jakým se ve školách vyučuje, je neslučitelný s fungováním lidského mozku a jen plýtvá schopnostmi žáků. Jak?
Nezisková Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání tvrdí, že budeme-li lidi vzdělávat více podle toho, jak funguje mozek, bude více vzdělaných. Čili když mluvíme o plýtvání schopnostmi, tak mluvíme o konkrétních jedincích, kteří by byli schopni dosáhnout lepších výsledků, kdybychom vzdělávání přizpůsobili tomu, aby ho mohli dosáhnout.
Váš pohled na vzdělávání by se dle mého dal shrnout tak, že frontální systém výuky je v současnosti nejhorší možný způsob, jak děti učit, ovšem neexistuje jasně daný ten nejlepší systém. Je to tak?
Frontální výuka má svá omezení, a to docela výrazná. Ten první krok je, že si jsme těch omezení vědomi – například děti se lépe učí v různověké skupině, když to není přímo ve třídě a když mohou být aktivní. Něco můžeme ve třídě přímo realizovat, něco ne. Já neříkám, že máme zrušit hodiny, třídy, školy, ale říkám, že vzdělaný učitel by si měl být tohoto vědom a přizpůsobit tomu výuku.
A je to přesně tak, že žádný optimální způsob výuky neexistuje. My jsme z minulosti zvyklí na to, že existoval jeden způsob, jak k těm talentovaným v generaci dopravit informace. Jenomže společnost se změnila, změnilo se to, co od vzdělávacího systému chceme. Cesta není pokusit se najít optimální způsob a nadiktovat ho všem. Jestli chceme respektovat individualitu žáků, tak prostě nemůžeme nadiktovat ze shora jednotnou linii.
Mluvíte i o tzv. měkkých schopnostech. Tedy o něčem, co je především v současnosti na trhu práce velmi žádané: komunikační dovednosti, asertivita, vytváření sociálních sítí. Umí s nimi škola pracovat?
Do měkkých schopností samozřejmě patří ta módní slova, která jste vyjmenoval, ale já bych to zúžil spíše na schopnost sebeřízení a rozhodování, být schopen se rozhodovat. Jsou školy, které ten prostor žákům nedávají, ale existují i takové, které mají na každodenním rozhodování studentů založena svá kurikula. Komunikační schopnosti a asertivita trochu svádějí k parodování, ale schopnost sebeřízení je v moderní společnosti klíčová a ptejme se, jestli k tomu v moderní škole dosáhneme.
Ukázkou může být díl Ano, šéfe! z učňáku v Trmicích, kde bylo jasně vidět, že studenti tam nemohou o ničem rozhodovat, nesmí krájet maso, nepodílejí se na tom, co se bude vařit. Dá se to zobecnit na české učňáky?
Já myslím, že ten díl Ano, šéfe! byl geniální popis jisté části našeho středního školství. Kromě toho, že tam žáci měli minimální možnost rozhodovat o tom, co dělají, tak tam byla ještě jedna podstatná věc, a to byla naprostá izolace od reálného světa, do kterého ale zákonitě směřují. Oni by měli být za rok kuchaři ve skutečné restauraci či jídelně, ale ta škola je k práci nepustila, takže je jasné, že některé věci umět prostě nebudou a budou těžce zaměstnatelní.
A není to chyba celého českého školství? Já jakožto student žurnalistiky bych vám moje praktické školní výstupy mohl spočítat na prstech jedné ruky.
Úplně jednoznačně tomu tak je! Již dvacet let si ředitelé škol, když už jsme u toho vzdělávání, stěžují, že přicházejí lidé, kteří nemají nejmenší zkušenosti s tím, jak školní praxe vypadá. Někdy mám pocit, že některé technické univerzity jsou na tom lépe, nebo třeba lékaři, ale zmíněná pedagogika nebo žurnalistika jsou v tomto tragické.
V knize píšete, že vzdělávání je podobně jako umění nebo vaření natolik zatíženo nostalgií, že jsme většinově přesvědčeni, že dříve bylo lépe. Proč tomu tak je? A je to jen česká specialita?
Nemyslím si, že je to česká specialita, je to přinejmenším evropská záležitost. Ono je to logické, protože nám ten starší svět připadá idyličtější. Třeba u vzdělávání je většinová společnost přesvědčena, že ideálem bylo prvorepublikové gymnázium, spousta lidí říká, že ještě to komunistické školství 80. let bylo dobré, protože se učilo pořádně.
Prvorepublikové gymnázium jsem nezažil, školu 80. let si pamatuju opravdu velmi důkladně a troufnu si tvrdit, že je to zcela nepřípustná idealizace: Ty školy byly strašný.
Tahle idealizace tady ale je a máme pocit, že když se vrátíme k těm starším normám, tedy k jednotné škole, k jednotným osnovám, přísným zkouškám a jenom je naplníme novými informacemi, tak dosáhneme lepších výsledků, což podle mě není pravda. Nedomýšlíme totiž souvislost mezi podobou společnosti a skrytým kurikulem, tedy tím, jak se absolvent chová a jak jedná.
Společnost 20. století stavěla na poslušnosti, pokud náš dnešní systém bude dál stavět na poslušnosti, tak budou zaměstnavatelé stále více nespokojení.
V dobách normalizace bylo toto skryté kurikulum: „Nevystrkuj hlavu, nebo přes ni dostaneš.“ Skutečně si myslíte, že na tom staví škola i dnes?
Já si myslím, že staví především na té poslušnosti, která tady byla již od Rakouska-Uherska. To heslo „drž hubu a krok“ pouze přidala normalizační společnost a já už bych dnes neřekl, že na tom staví dnešní školy, ale že velmi důsledně cvičí poslušnost žáků, to bych tedy tvrdil pořád.
V knize tvrdíte, že by si současný prezident Miloš Zeman v názoru na úlohu školství rozuměl s Františkem Josefem I. či Gustavem Husákem. Je to právě v té poslušnosti?
Ano, oni chtěli poslušného občana, který má afinitu k technickému vzdělání a řemeslné výrobě. Za Husáka tato orientace ještě dávala smysl, protože společnost byla hierarchická a byla založena na průmyslové výrobě. Problémem je, že dnes už to neplatí. Minimálně ta společnost už je daleko více provázaná. Ale myslím si, že pan prezident, ale nejen on, má pořád pocit, že kdybychom omezili počet maturantů a víc jich nahnali na učňáky, že by to pro společnost bylo lepší. S tím já bych si dovolil nesouhlasit.
Píšete, že škola už dávno není pro žáky zdrojem informací, protože si je sami mohou během chvilky najít na internetu. Co by tedy měla „současná“ škola nabízet žákům?
Těch možností je víc. Ona musí doplňovat to, co ten svět nenabízí. Dříve se do školy vyplatilo chodit, protože nabízela informace, které byly jinde těžko sehnatelné. V současnosti je ztráta motivace u mnoha studentů právě v tom, že jim škola už nemá co nabídnout. Školy musí samy hledat, co mohou nabídnout studentům a rodičům, aby je přesvědčily, že má smysl do nich chodit.
A já si myslím, že by to mohlo být vedení. Tedy to, že se tam potkáte s nějakou osobností, která opravdu něco umí, rozumí vám jako člověku a má tu pedagogickou kvalifikaci a skutečně vás dovede k nějakému cíli.
Důležitým aspektem výuky je motivace. Na prvním stupni ještě funguje jako motivace metoda „cukr a bič“, ovšem pro starší studenty je často důležitější nějaké uznání od vrstevníků, třeba v podobě lajků na Facebooku nebo Instagramu. Jak může škola motivovat starší žáky, aby se učili i pro ně například „nepotřebné věci“?
Důležité je začít již na prvním stupni, protože tam často děti poslouchají jenom proto, že to říká paní učitelka a oni mají paní učitelku rádi. Na druhém stupni však sklidíte plody tohoto přístupu. U těžších úkolů, které se u starších studentů objevují, funguje, když mají studenti pocit autonomie, tedy když se ve vymezeném zadání mohou rozhodnout jak, kdy a s kým úkol udělají.
Další věcí je smysl. Nejen dospělí, ale i děti potřebují vědět, zdali má pro ně daná věc smysl.
A není právě zde problém? Přeci jen věta „K čemu mi to bude“ se objevuje ve všech třídách a často zůstává bez odpovědi.
Je pravda, že je to jedna z otázek, která učitele skutečně rozčiluje, a měli by se snažit na ni vždy odpovědět. S tím by mělo souviset třeba zadávání takových úkolů, protože učitelé by měli pracovat i s tou nadosobní motivací, tedy že jsem součástí lidské společnosti a chci ji zlepšovat.
Když žákům zadáte úkoly, které mají tento nadosobní smysl, dělají třeba něco pro obec nebo komunitu, a součástí toho je, že potřebují něco spočítat nebo změřit. Tak pak sami studenti v rámci toho velkého projektu vidí, že ty dílčí věci jsou důležité.
Menší problém je to třeba u češtiny, protože studenti navštěvují různá fóra a nechtějí si tam uříznout ostudu, u angličtiny se ten smysl snad ani nedá rozporovat. Větší problém je to u matematiky, která je u nás často brána více akademicky.
Ale mám pocit, že u nás zavádíme hodně konstruktivistickou metodu třeba v matematice. Tam s tím děti nemají problém a dneska třeba Hejného matematika je postavena tak, že děti opravdu nebrblají, proč se mají dané věci učit, protože tomu rozumí.
Nedávno si Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum a vedoucí Paměti národa, postěžoval, že studenti pražské VŠE nevěděli, kdy skončila 2. světová válka, co se stalo v únoru 1948 a 17. listopadu 1989. Není to tak, že čeští studenti hloupnou?
Je velmi složité vynášet nějaké soudy, protože mezi studenty je ohromný rozdíl, a to i mezi vysokoškoláky. Takže můžete narazit na lidi, kterým chybí naprosto elementární znalosti, ale zároveň se potkávám při různých setkáních se studenty, kteří jsou řádově na vyšší úrovni, než byla moje generace.
Druhá věc je, že ti, kterým je 50 let a více, posuzují vzdělanost těch, kterým je 20 a víc, podle toho, co vědí oni. Když 20letý neví to, co vědí oni, tak je pro ně hloupý. A navíc neumějí docenit to, co ví ten dvacetiletý, protože často ani nevědí, že jim takovéto schopnosti chybí.
Obecně se dá říci, že se hodně změnilo to, čemu se říká obraz vzdělávání.
S hloupnutím společnosti jsou vždy spojovány také moderní technologie. I ty se ale v současnosti dostávají do výuky. Je to cesta, která by českému školství pomohla?
Já myslím, že zde mluvíme o dvou cestách. Myslím si, že část základních škol bude naopak nabízet rodičům uzavřený prostor před digitálním šumem velkého světa, kde ty děti budou mít více času na vztahy, hluboké poznání, ohmatávání. Připadá mi to jako legitimní cesta, protože je to něco, co ve velkém světě není k dispozici, a většina rodičů má problém dostat děti od počítače.
Na druhém stupni základních škol a na středních školách už ale budou čím dál tím více přicházet ke slovu otevřené vzdělávací zdroje. A bude to ať už přes tablety, či počítače, vlastně ve všech představitelných formách. A jde spíše o to, aby to bylo přístupné všem dětem bez ohledu na sociální zázemí.
Existuje nějaká první a zásadní věc, pokud taková je, kterou by měla ministryně školství udělat pro zlepšení školství?
Ano, podle mého má stát připravit systém učitelské profese tak, aby byl pro všechny školy bez rozdílů přístupný. Tak jako stát stanovil v zákoně o inkluzi šest stupňů podpory, na které by měly mít nárok všechny školy bez rozdílu. Když se škola rozhodne, že potřebuje asistenta, že potřebuje dovzdělat učitele, že potřebuje peníze na speciálního pedagoga, tak by je měla mít k dispozici. Nedělal bych žádné velké reformy, pouze bych podporoval systém podpory učitelské profese, a to zejména na druhém stupni základních škol, kde máme největší problém.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Prvorepublikové gymnázium jsem nezažil, školu 80. let si pamatuju opravdu velmi důkladně a troufnu si tvrdit, že je to zcela nepřípustná idealizace: Ty školy byly strašný.
Pane Feřteku, jak je tedy možné, že žáci těchto strašných škol mají i po desítkách let daleko větší vědomosti než mají studenti těch dnešních? Viz maturity, náhodné ankety na určité dějinné události a souvislosti , týkající se ČR v TV pořadech apod.
Mám nejspíš dvě různé odpovědi. Za prvé jedna věc jsou znalosti, na těch byla škola osmdesátých let založená, druhá věc je, čím ta škola vybavila – deformovala své žáky. Takže i když si leckdo z dnešní generace padesátníků možná pamatuje hodně jmen a letopočtů , nic to nemění na tom, že ty školy byly zaměřené na výcvik v poslušnosti a absolventům spíš ubližovaly.
Za druhé si nejsem tak jistý, jestli opravdu toho tehdy lidi tolik věděli a dnes toho vědí tak málo. Určitě jsou větší rozdíly – třeba mezi gymnazistou a učněm. Ty byly tehdy mnohem menší a to i v objemu znalostí. O čemž právě dnes svědčí ty vámi zmiňované maturity. Část studentů v nich totiž dopadá velmi dobře, tihle žáci vědí výrazně víc než my na začátku osmdesátých let, ale právě na SOU a SOŠ bývá neúspěšnost i více než sedmdesátiprocentní. To nevypovídá nic o tom, že by dnešní osmnáctiletí byli hloupější a méně vzdělaní, ale spíš o tom, že se společnost štěpí a vzniká tu vrstva obtížně vzdělavatelných mladých lidí.
Pane Tomáši, jste typický produkt polistopadového rychlokvaškového školství, který je bohužel stále zdárně udržován. Opravdu jste přesvědčen o zbytnosti řádu ve společnosti? Pokusím se Vám to přiblížit na podobenství s lodí: nebude-li tam panovat hierarchie a řád, a každý mudrlant bude kecat do všeho, přistanete místo na Hawai u somálských břehů, pokud tedy vůbec přistanete. Když nebudou vyškoleni strojníci, kuchaři, pom. personál, ale i lodníci a vyšší důstojníci, loď se utopí v chaosu, nebo ztroskotá. Jen díky pevně danému řádu a vycvičené posádce je loď schopna proplout bez úhony i bouří. Doporučuji Vám film Bounty (1984) s M.Gibsonem a A. Hopkinsem, kde jsou velmi názorným příkladem rozvedeny obě cesty – cesta řádu, a vaše novátorská, progresivní, cesta do pekel. Lži o „západním“ vzdělávání, resp. o jeho vysoké úrovni, jsou dnes již k nahlédnutí: např. britské školství je v troskách, znalosti a přehled nejen amerických vysokoškoláků jsou na úrovni středoškoláků, a školství u nás se díky lidem s podobnými sebevražednými sklony řítí do stejného průs.ru. Malá ochutnávka, ale zdrojů je přibývá: https://www.youtube.com/watch?v=ZJOkw8QQCyU
A ještě poznámku: objem a rozsah znalostí je přímo úměrný pocitu naplněnosti v osobním i profesním životě, což má pozitivní dopad nejen na děti z asociálních rodin, kterých je čím dál více.
Nejdřív dva dotazy. Zcela vážně by mě zajímalo, z čeho soudíte, že jsem produkt… jak to poznáte? Respektive by mě zajímalo, z čeho vyvozujete, že rozsah znalostí koreluje s pocitem naplněnosti v osobním a profesním životě. Opravdu by mě to zajímalo, tak zkuste odpovědět.
Jinak k tomu, co píšete: Vzhledem k tomu, že jsem maturoval v roce 1981, tak produkt porevolučního školství vážně nejsem. O tom, že není třeba řád, není v tom textu ani slovo, navíc o potřebě řádu přesvědčen jsem. Jen rozlišuji řád – dodržování pravidel – poslušnost. Vymezuji se proti poslušnosti, jsem pro jasný řád založený na dodržování pravidel. A jestli se „inovativní“ školy něčím opravdu důsledně zabývají, tak stanovováním a dodržováním pravidel.
Ta poslední věta se vám nepovedla a její obsah sráží to, co jste napsal výše. Vrstva obtížně vzdělavatelných lidí nevzniká, ta prostě byla, je a bude, i když se odborníci i „odborníci“ na vzdělávání rozkrájejí.
Dovolím si doplnit, že ještě škola osmdesátých let měla žáky z rodin, dosud ovlivněných velkou vlasteneckou výchovou, jejímž obsahem bylo i všeobecné vzdělávání, touha poznat co nejvíce ze světa kolem. Prostě živná půda pro další sebevzdělávání. Za války se nenápadně do filmů a rozhlasu cpalo co nejvíc umění, krásné krajiny (Řeka čaruje, historické filmy, podněcující hrdost), prvotřídních výkonů (i vážná hudba, hraná předními umělci), oživení šedesátek ukázalo, že jsme pořád ještě v lecčem světoví. Naopak již kolem r.2004 jsem se setkala z matkami, které v rámci partnerských rozpadů pořádně nevěděly, co a jak s dětmi. I ty s maturitou. Hm, už zase zabrušuji do transgeneračního útlumu v předávání zkušeností a pod. Prostě byl obrovský rozdíl v rámci století, jak uvědoměle se chtěla měnit společnost po roce 1890 a 1990. Naše generace si potřebovala především uspokojit maslowovské potřeby, ale hmotnějšího rázu.
Přidám svou zkušenost, vrátil jsem se právě z hodiny fyziky na SŠ první ročník:
Kolik je 1/10? Nic.Ticho.
Ale má možnost seberealizace….a pravdu, že to na nic nebude potřebovat.
Přemýšlím nad tím, co je to novodobého ve způsobu vyučování, ne nad vším lze dumat a polemizovat a hledat různá možná řešení. Jsou věci, které jsou faktem, který nelze nijak změnit. V dějepise mi nešly data, narození panovníků apod. Říkala jsem si to není tak důležité, ale ouha. Můj syn procházel školou a já zjišťovala, co všechno jsem propásla. Protože, když jsme spolu mluvili o nějakých věcech, nebo s někým hovořila o historii, bylo mi někdy trapně, že jsem si věci neuměla dát do souvislosti a rychle dotahovala alespoň v kostce. Myslím si, že je to o tom, ne jestli to v životě budu někdy potřebovat, ale jestli chci o těch věcech něco vědět. Jsou kantoři, kteří mají zmapované kulturní památky, dokážou o nich krásně vyprávět a spojit je s historií a snaží se studentům co nejvíce tuto věc přiblížit. Myslím, že je to také o vzájemné důvěře a sympatii učitelé a žáků. Neučila jsem na základní škole, jen na mateřině. Děti se uměly rozpovidat a někdy vyvstala otázka a je tohle možné a víte, co je tohle? Naučilo mně to být přímá, ne nevím, ale podívám se na to a pak si o tom popovídáme. Děti si umí pamatovat a tak mně naučily, že se nesmí jen slibovat, ale dodržet slovo. Učili jsme se vzájemně. Já jsem byla ráda, že se ptají a ony byly rády, že někdy učily vlastně mně. Když už jsem měla děti předškoláky v druhém pololetí, zkusila jsem si metodu, ze které jsem měla dobrý výstup a zároveň radost. Ve třech skupinách zadala různé úkoly předškolního věku, pověřila tři děti vedoucími skupin, které mně zastoupí. Já jsem si tyto chvíle náramně užila, protože jsem viděla nejen jejich znalosti, ale také charakterové vlastnosti. Zodpovědnost, schopnost spolupracovat, ohleduplnost a pocit sounáležitosti se svými kamarády. Teď nedávno mi jedna babička jednoho z dětí řekla, když jsem se zeptala jak se jim daří. Odpověď zněla, výborně, asi jste je na školu dobře připravila.
Milá Evo! Myslím, že jste to vystihla ve větě: “ V dějepise mi nešly data, narození panovníků apod……….bylo mi někdy trapně, že jsem si věci neuměla dát do souvislosti…..“ To je přesně ono, ty souvislosti. Když postavíme dějepis (v mém případě u výtvarky dějiny umění) na datech, která si musí žák pamatovat, využitelnost v životě bude mizivá. Když to postavíme na souvislostech bude pamatování si časové orientace přidanou hodnotou, která vznikne v podstatě samovolně. Já mám to štěstí, že výtvarka je famózním spojovníkem předmětů, nalezneme v ní všechny přírodní vědy, dějiny, literaturu a jazyk i společenské vědy. Také bych ji mohla postavit na samoúčelné tvorbě „hezkých“ obrázků pro výzdobu školy (což je jedna z častých bolestí tohoto oboru, ke které býváme tlačeni vedením a kolegy). Ujišťuji Vás, že pak učitel neskutečně bojuje s kázní, plýtváním materiálem a ztrátou smyslu a tudíž s žákovskou nechutí – to je o nervy. A nebo se mohu pokusit, aby skrze tvorbu a umění, začaly děti chápat svět v širších souvislostech. Když se u toho smířím s tím, že míra tohoto pochopení bude různá, uleví se všem zúčastněným.
Milý Petře!
Já osobně poslední roky šílím z gymnázia, kam dochází naše dcera. Když to hodně zjednoduším, systém funguje takto: milí studenti (někdy i blbečci), tady máte sumu informací, nacpěte si ji do hlavy a za dva dny nám ji v nezměněné podobě vraťte. To udělá 5 kantorů každý den a pak se každý den píše minimálně 2 až 5 „procvičení“, tedy odevzdání, jehož sumár je hodnocen. Výsledek bývá nevalný a pak zaznívají odsudky: „Vy jste tak líní, to snad není pravda, vždyť jsem vám to tu říkal, začněte se konečně učit. Neodmaturujete!“ Nepředstavuji si, že má student gymnázia vše sám vypátrat a vyzkoumat. To by ho studoval 20 let. Ale co takhle zadat např. práci v dějepise: „Zkuste se zamyslet, co by se historicky v daném období stalo, kdyby se tito dva muži potkali, navrhněte více variant. “ Student by musel prokázat pochopení souvislostí a musel by myslet! To, že si vše, s čím byl nucen operovat: fakta, data, souvislosti bude pamatovat by bylo bonusem.
SOŠ jsou průmyslovky a učební obory s maturitou. Kdo se tam hlásí a nemá na maturitu riskuje.
Normální učební obory tento problém nemají. Dříve učitelé neschopné žáky k maturitě tkzv. nepřipustili. Dnes se nechtějí nechat urážet a trpět nátlak od rodičů a tak musí rohodnout maturitní komise.
Mantinely školních osnov jsou vždy volné natolik, aby v nich učitel udělal víc, než je běžné. Záleží ovšem na skladbě třídy a na jeho osobnosti. Vážím si svého – víceméně rezignujícího- dějepisáře ze zdrávky, kde o předmět skutečně nebyl zájem – ale když vysvětloval II.sv. válku a likvidaci vojenského velení Rudé armády za Stalina, nikdo ani nedýchal. Nikdo to nepřenesl domů – v r. 1976, ač rodiny byly hodně vycpané rudými straníky. Synek později na střední kolem r.2000 dělal reparát z dějepisu, mé doučování odmítal, protože se prostě není schopen naučit blbé věty ze sešitu, co se musejí říkat přesně (odeznívaly všechny dys-).Těsně před zkouškou kapituloval a probrali jsme to za tři dni v souvislostech. Byli tam jiní učitelé a měl by jedničku, nebýt té kule… Při zábavně-vzdělávacích programech pro seniory jsem viděla, jak šťastně opouštějí zavedené škatulky a okouzlují je souvislosti. Škatulky se hezky slévaly a propojovaly. Třeba Tři mušketýři, Císařův pekař, J.A. Komenský, nakonec Angelika 🙂 Vůbec nevěděli, co všechno znají.