Jsme horší než děti. Zapomněli jsme žasnout nad světem a hlídá nás autocenzura, říká Jostein Gaarder



Publikujeme rozhovor Zuzany Hronové s norským spisovatelem Josteinem Gaarderem, autorem knihy Sofiin svět, o tom, proč se děti nebojí obtížných filosofických otázek. Rozhovor vyšel na zpravodajském webu Aktuálně.cz 18. 5. (ZDE). 

V době, kdy bývají dětskými bestselery „hustokruté“ příběhy o „cool“ týpcích, se stala bestselerem také kniha Sofiin svět, v podstatě jakési dějiny filozofie pro mládež. Dílo norského spisovatele Josteina Gaardera bylo přeloženo do 64 jazyků a prodalo se ho 45 milionů výtisků. „Kniha se dotýká univerzálních otázek, které jsou aktuální jak v Japonsku, tak v Brazílii. Navíc ji čtou i dospělí. Spousta lidí tuší, že by filozofie mohla být zajímavá, ale protože je psaná příliš akademicky, tak ji raději nečtou. Ale ve chvíli, kdy napíšu filozofickou knihu pro mládež, tak si dospělí řeknou: ‚Aha, to bych mohl zvládnout i já!'“ vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz Jostein Gaarder.

Jak si vysvětlujete, že v dnešní době, kdy jsou bestselery knihy o „hustých holkách“ a „cool týpcích“, se stanou bestsellery také vaše knihy, v nichž stavíte děti před složité filozofické otázky a rád i moralizujete? 

Kladu si úplně stejnou otázku. Opravdu mě překvapuje, že ta knížka vyšla už v 45 milionech exemplářích a byla přeložena do 64 jazyků. Mám na to dvě teorie. Jednak si myslím, že se dotýká univerzálních otázek, které jsou aktuální jak v Japonsku, tak v Brazílii. A za druhé, říkám, že lidská mysl je stvořená pro příběhy. Protože to, že žijeme, je v podstatě sám o sobě epický žánr. V Sofii sice je filozofie, ale kombinovaná s příběhy.

Jak volíte míru obtížnosti vašich filozofických otázek? Testujete ji během psaní na dětech?

Pokud je něco jasně vymyšleno, tak to lze i jasně formulovat. Jazyk filozofie připadá lidem často příliš nesrozumitelný, nepřístupný. Spousta lidí tuší, že by filozofie mohla být zajímavá, ale protože je psaná příliš akademicky, tak ji raději nečtou. Ale ve chvíli, kdy napíšu filozofickou knihu pro mládež, tak si dospělí řeknou: „Aha, to bych mohl zvládnout i já!“ Mé knihy mohou být čteny dětmi i dospělými. Děti jsou zprostředkovatelé, protože si často kladou podobné otázky jako filozofové, jsou ještě schopné se světu divit a žasnout nad něčím.

Takže pro děti je vlastně snazší přemýšlet o podstatě věcí? Dospělý bere věci zkrátka jako fakt a neřeší to…

Děti se pořád ptají a jsou zvídavé. Pořád chodí za maminkou a za tatínkem a ptají se: „Proč má slon chobot? Proč hvězdy svítí?“ Rodičům to už často leze na nervy. Ale musí být k těmto otázkám otevření, protože tím děti stimulují a chtějí se potom učit a zkoumat.

V Sofiině světě či v knize To je otázka vyrukujete hned zkraje na děti se složitými dotazy: „Odkud se vzal svět?“ či „Kdo jsi?“ Člověk by řekl, že dítě naštvaně knížku zaklapne. Jenže děti většinou začnou náruživě číst. Čím to je? Spoléháte na jejich přirozenou zvědavost?

Myslím, že si děti rády kladou velké otázky. Sám si vzpomínám, že když jsem chodil do mateřské školy, hodně jsme s kamarády řešili problém, jak vznikl svět. Někdo říkal: „No prostě svět tady byl vždycky!“ Ale to jsme protestovali. Tak někdo přišel s tezí, že svět stvořil Bůh. Jenže to je jenom odsunutí problému. Protože jak se dostal Bůh na svět? To, že Bůh existoval vždycky, také není odpověď. Vzpomínám si, že jsme to tehdy vyřešili tak, že Bůh nejdřív vytvořil sám sebe a pak vytvořil svět.

Proč my dospělí naopak o tuto přirozenou zvědavost přicházíme? A jak jste si ji vy zachoval? Protože z knížek je cítit i vaše vlastní zvědavost, jak je to tady na světě zařízené…

Ano, lidé se neučí klást velké otázky. Oni je naopak zapomínají klást. Když jsem byl malý, měl jsem silný prožitek toho, že žiju v nějakém zázraku, že celý svět okolo mne je magický. Pořád jsem s tím chodil za nějakými dospělými a říkal jsem jim: „No není ten svět úžasný? A není úžasné, že v něm žijeme?“ A všichni mi odpovídali: „Ne, vždyť je to úplně normální!“ A tehdy jsem si sám sobě slíbil, že já nikdy nebudu dospělý, nikdy se nedostanu do situace, kdy bych si na život zvyknul a bral ho jako něco daného. A zvládám to i díky tomu, že jsem začal psát tyto knihy.

Kdy podle vás člověk přichází o filozofické žasnutí nad světem?

Myslím, že ta velká změna přichází s pubertou. Hormony se probouzí, přicházejí první lásky. Pak přijde rodina a člověk řeší spíše ekonomické otázky a spoustu času mu zabírají rodinné problémy. U lidí nastává dlouhé latentní období, často od 15 do 70 let, kdy si žádné filozofické otázky nepokládají. Jenže pak už nezbývá moc času ty složité otázky řešit.

Když se řekne filozof, člověku automaticky naskočí muž. Filozofka zní pořád trochu divně, nezvykle. Jenže ve vašich dějinách filozofie pro mládež – Sofiině světě – je hlavní hrdinkou dívka. Rozhodl jste se jít záměrně proti zažitému stereotypu?

Proč je hlavní postavou Sofiina světa dívka, je asi nejčastější otázka, kterou po celém světě dostávám. Když jsem daleko od domova jako třeba v Japonsku, s oblibou odpovídám: „No víte, my v Norsku máme dvě pohlaví – chlapce a dívky, takže buďto to bude kluk, nebo holka.“ V mé knize to musela být dívka, protože filozofie neboli „filein sofia“ je láska k moudrosti.

A vlastně i v evropské tradici je vědění popisováno jako ženská vlastnost. Mám na to svou teorii: Ženy a dívky umí lépe chápat a porozumět. Kdežto chlapci a muži naopak chtějí, aby byli chápáni. Takže když se podíváte na dvanáctileté kluky, tak to jsou lidi, kteří rozumí úplně nejlíp všemu na světě, což je zcela v rozporu se samotnou podstatou filozofie.

Nicméně skoro všichni filozofové jsou muži…

Je to paradox. Souvisí to i s tím, jak dlouho bylo ženám odepíráno právo na vzdělávání. Nicméně v Norsku už filozofii učí převážně ženy.

Představte si děti, které čtou vaše knihy o podstatě bytí a pak jdou do školy a tam na ně vyrukují s daty bitev, s názvy stovek druhů hmyzu, chemických sloučenin či měst v Austrálii. Nic, co by je posunulo někam blíže v odpovědi na vaše dotazy. Nemůžete vlastně tak trochu za jejich nechuť k učení, za jejich pochyby, zda je škola vůbec k něčemu dobrá?

Ano, ale možná přijdou do školy a budou ty velké otázky klást učitelům. Filozofie je v podstatě o kladení velkých otázek. Někdo namítá, proč vlastně ve svých knihách pokládám otázky „Odkud se vzal svět?“ či „Existuje život po životě?“, když na ně nelze odpovědět. Jenže dříve také přišlo lidem bláhové ptát se, jak vypadá odvrácená strana Měsíce, a dnes už ji máme díky Apollu přesně zmapovanou. Kdybychom si nekladli zásadní otázky, nemáme dnes tolik znalostí o přírodě, nemáme díky Hubbleovu teleskopu tolik odpovědí o vesmíru a také bychom nerozluštili genetický kód člověka.

Ve svých knihách také kladete otázky z etiky. Ptáte se na hodnoty, morálku, na to, co je láska, spravedlnost, odpuštění, co je přátelství. Jsou to věci, které se bezprostředně dotýkají našich každodenních životů, ale ve škole se jim také nevěnuje příliš pozornosti, nebo alespoň tady v Česku ne. Není to chyba?

Jsou to otázky, které se ve škole musí klást. Není na to žádná jednoznačná odpověď, která by se dala něčím hmatatelným podložit. Jenže jde o otázky, které si musí klást každý člověk, každá generace.  Kdyby člověk nezažil lásku, nemůže založit spravedlivé společenství. A opět, nejlepší jsou v tom právě děti, protože se ptají bez autocenzury.

Děti se na rozdíl od dospělých nebojí zeptat?

Jsou schopné se zeptat úplně na cokoliv, zatímco dospělí si netroufnou. Krásným příkladem je pohádka Císařovy nové šaty. Zažil jsem to i tady v Praze na konferenci Forum 2000. Tehdejší americký prezident George Bush zakončil svůj projev slovy „God bless America!“, tedy Bůh ochraňuj Ameriku. Jedna z amerických účastnic měla s sebou šestiletou dceru a ta se jí nahlas ptala: „A maminko, proč prezident chce, aby Bůh ochraňoval jenom Ameriku a ne celý svět? Vždyť je přece všemohoucí, ne?“

Co si vlastně jako učitel myslíte o školní látce, založené na znalostech, které se ale v dnešní době dají za pár vteřin zjistit v telefonu? Není čas na radikální změnu – více učit děti filozofii, etice, komunikaci, kooperaci, schopnosti empatie?

V Norsku se hodně na školách zaměřují na pocit bezpečí dětí, je tu velká kampaň proti šikaně, aby se děti cítily ve škole bezpečně, jako doma. Když se tak nebudou cítit, budou se i hůře učit. Tomu se zde věnuje spousta času. Školy by si skutečně měly klást otázku, co je v dnešní internetové době, kdy znalosti jsou tak snadno dostupné, opravdu důležité. Ptal jsem se na to i svých studentů. Většinou odpovídali, že přátelství a také nedotčená příroda. Pro nás v Norsku je velmi důležité co nejvíce pobývat v přírodě a dbát o její čistotu. Také si myslím, že učitelé by měli více než znalosti vyprávět příběhy.

Proč myslíte?

Dobrý učitel by měl být dobrý vypravěč. Náš mozek je stvořený pro vyprávění. Já jsem teď v Praze a lidé mi říkají spoustu informací o Praze. Rád si je poslechnu, ale zapomenu je. Kdežto když mi vyprávějí legendy, třeba tu o Golemovi, tak to je přesně to, co si zapamatuju. Úžasným pedagogem byl Ježíš. Všechna morální ponaučení vykládal na základě příběhů a přirovnání.

Co říkají rodiče vaší knize To je otázka, kde nastolujete problémy a složité otázky a neposkytujete odpovědi? „Moc vám děkujeme, pěkně jsme si s dětmi popovídali.“ nebo spíše „Tak vám tedy moc děkujeme, to jste nám dal, s těmi dotazy!“?

Tahle kniha je ideální na to, aby se četla dětem na klíně. Jediným kritériem, když jsem otázky vymýšlel, bylo, aby na žádnou z těch otázek nebylo pro dospělého jednodušší odpovědět než pro dítě. Nad otázkou „Jak bude vypadat svět za sto nebo za tisíc let?“ může rovnocenně debatovat dítě s dospělým. Umí na otázku „Jak vznikl život?“ nebo „Je život i na jiných planetách?“ odpovědět lépe astronom než dítě? No neumí. Ten ví v podstatě to samé, co dítě. Takže od dospělého to nevyžaduje žádné složité znalosti, aby se nad knížkou s dítětem bavil.

Říkáte, že jedním z vašich vzorů je Astrid Lindgrenová. Co jste si vzal z její tvorby? Ale ona ostatně i Pipi Dlouhá Punčocha byla velký filozof…

Já jsem na Astrid Lindgrenové vyrostl, přečetl jsem ji jako dítě úplně celou, miluji její knihy. Pipi Dlouhá Punčocha je rozhodně velký filozof, absolutně. Navíc určitě přispěla k posílení sebevědomí mladých dívek. Nejenže byla filozofka, ale hodně se také věnovala spravedlností na světě. Na Lindgrenové se mi líbí i skutečnost, že se hodně zabývala tím, aby se děti cítily na světě bezpečně.

Ve švédském Vimmerby je zábavní park Svět Astrid Lindgrenové, kde se děti mohou prostřednictvím divadelních ukázek setkávat s hrdiny jejích knížek. Dovedete si představit, že by v Norsku byl zábavní park „Svět Josteina Gaardera“?

Tak to mě nikdy nenapadlo, zajímavé (smích). Ale jsem velmi rád, že většina mých knih byla zfilmována, takže se děti mohou prostřednictvím filmu s mými postavami také setkat.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Vladimír Kocour
Vladimír Kocour
4. 4. 2018 07:55

Moje češtinářské druhé já se hlásí o slovo: „„A maminko, proč prezident chce, aby Bůh ochraňoval jenom Ameriku a ne celý svět? Vždyť je přece všemohoucí, ne?““ – to vypadá, jako by byl všemohoucí ten president 🙂 No, a bohužel, někteří politici nejsou ani presidenti, a nejspíš si o sobě myslí, že jsou všemohoucí (podle toho, jak se chovají).



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.