Přečtěte si reportáž Jana Čápa z Labyrinthu, první laboratorní školy v ČR (ZDE). Text vyšel 3. 11. v časopisu Newsweek (ZDE). Jak může vypadat škola pro 21. století, proč propojovat nejen výuku v rámci jednotlivých předmětů, ale hledat pro školu i další partnery jako je Masarykova univerzita nebo Moravská galerie, kteří se na výuce mohou také podílet?
Navštívili jsme školu, ve které děti neznají zvonění, jednotlivé předměty se vzájemně prolínají a družina není jen odkladiště. Právě tak by mohla vypadat cesta k chytrému vzdělávání.
V brněnské základní škole Labyrinth je maximálně osmnáct žáků ve třídě a na známky se tady evidentně nehraje.
„P–E–Ř–I–N–A,“ vyhláskuje další výraz Matěj, ale prý ho vlastně „robotuje“ – tedy odříkává mluvou, jakou znají děti od filmových robotů. Jelikož je hledané íčko uprostřed slova, napíše ho na stíratelnou tabulku, doprostřed svého obrázku jezevčíka. Já sice solidárně připisuji čárky k vlastnímu jezevčíkovi, zároveň ale bedlivě sleduji známky inovativního vzdělávání.
Namísto lavic například sedíme u pojízdných stolků, které mají i trojúhelníkové desky, takže se dají skládat k sobě pro skupinovou práci.
To chápu jako metaforu mobilní společnosti 21. století, na kterou tady hodlají žáky připravovat. Flexibilita se dnes počítá, protože nikdo neví, jaké dovednosti budou potřebovat, až třeba za dvacet let tihle prvňáci půjdou s Matějem z promoce.
Dobře viditelná je také snaha o komplexnější výuku a propojování předmětů.
Když jsme ráno před vyučováním zasedali v jídelně, nevysvětlovaly učitelky na přinesených dýních jen historii a přírodopis. Sami žáci v těchto dnech vyrábějí z jejich oranžové dužiny polévku a možná i někoho na Halloween parádně vystraší. A ti pokročilejší z bilingvních rodin o tom ještě tentýž den anglicky povypráví svým „spolužákům“ z partnerské laboratorní školy v New Yorku.
Už u prvňáků tady v obou třídách zavedli dvojjazyčnou výuku a odpoledne mají skypovat do Ameriky! Není divu, že se jedna holčička s lehkou rýmou zapomene i vysmrkat. Vzdělávací principy prosazované americkým psychologem a filozofem Johnem Deweym propagoval v Československu už před válkou pedagogický reformátor Václav Příhoda.
Ředitel Labyrinthu Břetislav Svozil na ně navázal pilotním projektem, v němž ve své tehdejší škole propojil výuku dvou předmětů s přírodovědeckou fakultou v Brně. Osvědčilo se to, a tak i dnes v Labyrinthu vyučují dva studenti z nedaleké Masarykovy univerzity. Ta je vedle Moravské galerie dalším z mnoha partnerů této „laboratorní“ školy, jejímž hlavním principem je otevřenost, sdílnost a zodpovědnost vůči lokální společnosti.
Třídní schůzky ve třech
Další „propojovací“ peckou musí být třídní schůzky ve třech. Trojice rodič-žák-učitel průběžně spolupracuje už od zimního zápisu do prvních tříd a ve stávajících partnerských debatách má každý žák větší šanci přijmout zodpovědnost za vlastní výsledky a pokrok.
Zní vám to zajímavě a umíte si takový způsob výuky představit? Pak stále patříte k menšině. Jak ukázal minulý měsíc průzkum CVVM, 69 procent Čechů je s úrovní vzdělávání v zemi spokojeno. „Když byli rodiče trojkaři, bývají s trojkou spokojeni i u svých dětí,“ konstatuje posmutněle ředitel Svozil.
Malí borci mezitím z učebny odcházejí na první svačinku. Pětačtyřicetiminutové vyučovací hodiny tady však rytmus výuky neurčují, zvonění neuslyšíte.
Většina dětí zůstává v Labyrinthu do pozdního odpoledne, ani v učebnách s odpočinkovým režimem však netvrdnou celý den.
V brněnském „Bílem domě“ je v patře nad školou komunitní centrum pro výstavy, semináře a konference, na které děti dokážou připravit i catering. A také terasa s výhledem na centrum města. Na jaře tady plánují zřídit skandinávskou střechu se zelení, už teď se ale vyučování odehrává i v zahradách přilehlého církevního domova Petrinum.
Brněnský Labyrinth se opírá o propracovaný mezinárodní systém Asociace laboratorních škol, který se osvědčil v Kanadě nebo ve Spojených státech. Jiné školy jako SCIO na pražském Chodově na podobná pravidla přecházejí za pochodu.
Na rozdíl od 90. let, kdy v alternativě dominovaly waldorf nebo montessori, stojí dnes koncepty nových soukromých škol často na kompilátech, které vyhovují místní poptávce. To však neznamená, že jsou všechny soukromé školy progresivnější než veřejné.
V Brně to však mají dobře vymyšlené. Třeba s Masarykovou univerzitou spolupracuje Labyrinth na několika úrovních – studenti pedagogiky si mohou například vyzkoušet výuku s využitím nových interaktivních panelů, které ani univerzita nemá k dispozici.
Maximální výše školného je osm tisíc korun měsíčně, ale Labyrinth u většiny žáků důsledně zohledňuje zaměstnanecký poměr rodičů s univerzitou, přítomnost sourozenců i sociální situaci rodiny. „Je určitě pozitivní, že se školy jako Labyrinth snaží ve třídách udržet poměr žáků tak, aby to odpovídalo normálnímu stavu ve společnosti,“ říká Bob Kartous z EDUin, organizace zabývající se kvalitou vzdělávání.
Odborníci upozorňují, že pokud by si tuzemská byznysová elita vychovávala na svých soukromých školách jen vlastní „kádry“ – nabízí se tu připomenout, že síť gymnázií PORG řídí bývalý šéf ČEZ Martin Roman a gymnázium a základní školu Open Gate provozuje zase nadace nejbohatšího Čecha Petra Kellnera –, vytvořil by se paralelní vzdělávací systém a většina státních škol by za ním jen zaostávala. Tím by ovšem nakonec utrpěla celá společnost. Jako lepší cesta se jeví, když se veřejné základní školy, jichž je 97 procent, dokážou inovativními a prověřenými postupy soukromých institucí inspirovat.
Nejdřív ale musí rodiče, pedagogové i žáci tyto směry poznat. I proto jsme navštívili začínající školu v centru Brna, kterou vede bývalý ředitel státní školy v Deblíně u Tišnova.
Dnešní experimenty spojuje přístup k dětem, který je vede k větší samostatnosti.
Když Matěj před svačinou připomněl paní učitelce, že má „mámě zavolat, že se mu ta rýma zhoršila“, vysvětlil mi ředitel Svozil, že si žáci o používání mobilů sami hlasovali.
Ráno se zase kromě vernisáže z minulého týdne probíral iPad jednoho z žáků. „Některým dětem vadilo, že s tím zařízením strhával pozornost, a žák měl čtrnáct dní na to, sám navrhnout jeho využití,“ vysvětluje principy školní demokracie ředitel Břetislav Svozil. „Kluk sice od některých deskovek ustoupil, ale dokázal prosadit, že jeho iPad bude napříště užitečný v matematice i při hledání anglických slovíček,“ dodává ředitel.
I když spolužáka ostatní děti přehlasovaly, je prý důležité, aby si nepřipadal, že něco prohrál.
Svozilův tým praktikuje komplexní výuku – už v minulých vydáních Newsweeku jsme upozorňovali na finský model, při kterém se děti na konkrétním a reálném případu Evropské unie učí celý rok jazyky, dějepis, zeměpis a občanskou výchovu najednou.
Ani další nové české školy neuznávají izolované předměty nebo pětačtyřicetiminutovou výuku. Často také spojují ročníky, což může při práci na projektech připomínat přirozenou dětskou tlupu. Když jsem z pedagogické laboratoře v Brně sjel malovaným výtahem a vyprávěl o tom všem doma dceři, která v Praze chodí na mnohem tradičnější školu, prý by s kamarádkami tu pětačtyřicetiminutovou hodinu taky klidně měnila. Ale za přestávku. Což mi připomíná, že hlavní důraz kladou nové školy také na vnitřní motivaci žáků.
Omrkněte školu Mnohé školy pořádají dny otevřených dveří. Čeho si při nich všímat? V prvé řadě věnujte pozornost osobnosti učitele nebo učitelky. Zejména na prvním stupni bude totiž pohoda a růst vašeho dítěte záviset pouze na jednom člověku. Zkuste se s ním sejít osobně a zjistěte, jestli dokáže s vaším synem nebo dcerou navázat lidský vztah. Není od věci poznat také ředitele a nechat na sebe dýchnout atmosféru školy. Pokud se budete cítit, jako byste se vrátili do své první třídy, vězte, že nostalgie zde nemusí být výhodou. Zkušení pedagogové z veřejných i soukromých škol doporučují dát instinktivně na první dojem z chodeb, kde by měly být odpočinkové zóny – na rozdíl třeba od kasáren. Nenechte se unést deklarovanými účastmi v mezinárodních programech, které už představují obecný standard. Dny otevřených dveří samozřejmě někde vypadají jako divadlo. Pro dobrého manažera – ředitele školy by ale neměl být velký problém zařídit si schůzku s rodičem i mimo veřejný předváděcí termín. Pokud škola funguje i jako komunitní centrum – to znamená, že nabízí třeba zkušebnu, jeviště pro dramaťák nebo klubovny –, je to další dobrý signál. Pravděpodobně nepůjde o půldenní vězení. Maximální výše školného je osm tisíc korun měsíčně, ale škola zohledňuje poměry rodiny a chudší žáci platí méně.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
