Tenhle příběh zažilo dost českých rodin a zápletka téměř nebo úplně rozvrátila nejeden partnerský vztah. K mamince žijící se synem (nebo dcerou či více dětmi) se přistěhuje její nový muž. A ten by chtěl uplatňovat úplně jinou výchovu, ba ho přímo irituje, jak se to v domácnosti vede. Začnou hádky a přetahování o výchovný koncept. Miroslav Hudec, který s námi sdílí tento a další případy ze své terapeutické praxe, se zaměřuje na vztahy rodičů a dětí, problémy výchovy a příčiny poruch chování u dětí.
Maminka žila několik let se synem sama, když tu se, v jeho osmi letech, k nim přistěhoval maminčin nový partner a zavedené rodinné pořádky explodovaly. Do té doby byl syn mámin nejbližší člověk a zároveň zastával tak trochu pozici „muže“ v rodině. Maminka mu vyjadřovala lásku tím, že ho hýčkala a obsluhovala. Syn si přál – maminka přinesla, maminka koupila, maminka udělala. Nový partner se najednou musel napasovat do této konstelace. Úslužný přístup matky k synovi ho brzy začal iritovat, zdálo se mu, že dítě kazí, že všechno dělá za něj. A neuměl svůj nesouhlas vyjádřit jinak, než že na chlapce mluvil zhurta a do domácnosti vnesl velkou nervozitu. Často se střetával s matkou o domácí úkoly. Zatímco ona byla zvyklá s nimi synovi pomáhat, nevlastní otec nyní přikazoval nulovou intervenci: nebudeme to dělat za něj! Výsledkem bylo, že syn seděl na úkolem třeba hodinu a nic neudělal. Pár byl brzy na rozchod a poslední šancí se jevila návštěvna poradny. A tak za mnou přišli.
Ačkoli motivace nevlastního otce byla dobrá – dítě více osamostatnit a vymanit z poněkud opičí maminčiny lásky, použité prostředky byly absolutně neúčinné a vše jen zhoršovaly. Vysvětlil jsem mu, že tím, že bude na chlapce tvrdý, výchovu do rovnováhy nedostane. Natožpak výčitkami typu „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“. Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě. Takže to, že syn nic hodinu neudělá, neznamená, že je zavilý a vzdorovitý, nýbrž že je vystresovaný. Krom toho pro dítě, kterému čas plyne jinak než dospělému, je takto prožitá hodina úplné mučení.
Bez svolání rodinné rady to nepůjde, řekl jsem bezradným dospělým. Tam se nově rozdělí práva a povinnosti v rodině. Ukázal jsem jim seznam úkonů, který podle pedagožky Marie Montessori může vykonávat osmileté dítě. Bylo tam třeba přišití knoflíku, na což maminka nevěřícně koukala. Byly tam úkoly již pro dvouleté děti, což pro ní taky bylo velmi překvapivé. Tatínek ovšem jásal. Rozhodlo se, že si na to doma v klidu sednou a zkusí synovi zadávat úkoly jako třeba skočit do obchodu pro máslo nebo si namazat chleba.
Dohodli jsme se, že na zavedení nových pořádků mají šest týdnů, a pak se přijdou ukázat.
Když se nad tímto výchovným sporem zamýšlím, napadají mě další, podobné případy, které mají jeden společný znak: přílišné opečovávání dětí, které jde ve skutečnosti proti jejich zájmům. Myslím, že je součástí všeobecného trendu naší pečovatelské a zpohodlnělé společnosti, která vidí nebezpečí doslova na každém kroku. Z touhy po absolutním bezpečí, jehož stejně nelze dosáhnout, se náš život stává vyprázděným a sterilním. Ale to je na jiný článek.
PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole nyní třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je těžké někdy překonat zvyky, které jsou zavedeny delší dobu. Náš syn měl po narození zdravotní problémy a já jako matka jsem se taky naučila uhýbat a chránit ho. Je to jedináček a na těch se to podepisuje víc. Pokud byl malý, tak můj muž říkal, je to na tobě. V některých věcech jsem kvůli jeho zdraví uhýbala. Až byl trochu starší, už jsem slyšela manželovy výtky, vidíš, to je ta tvoje výchova. Trvalo to chvilku, jsem začala chápat, že donekonečna nemůžu za syna dělat věci. Díky mému muži jsem postupně zvládala i to, že se někdy stane, že se ještě objeví zdravotní problémy, že nesmím ustupovat a brát život normálně. je lepší, když jsou na to dva. V tomto problému je dobře, že hledají cestu, aby byli všichni spolu. Taky záleží na tom, jaký postoj zaujali k sobě syn a přítel maminky. jestli chce jenom předhazovat synovi, co by měl dělat a že nedělá. Možná by byla lepší cesta, kdyby si okoukal jaké dovednosti kluk má a zkusí to spolu. Taky výchova příkladem, pojď pomůžeme mámě, bude mít na nás víc času. Zkusit taky když se bude syn snažit, pochválit a ukázat mu, že to jde, že udělá radost mámě. Taky jsem neměla ráda u dětí, zvlášť u těch malých, když se vyjádřily, že máma po otevření dveří hned konstatovala, ukliď si hračky, máš tu bordel. Promiňte, to slovo nemám ráda dodnes. Řešení může být taky, že máma řekne, pojď pomůžu ti chvilku, ale mám taky svou práci, zkusíš to dodělat sám, nebo sama. ohodnocení by mělo následovat. po desátém úklidu už bude stačit, vidíš, jak ti to šlo. Teď si můžem něco zahrát.
Shodnout se na společné výchově je jeden z nejdůležitějších bodů vztahu. Nejedná se o problém nových partnerů, ale i v modelu normální rodiny. Nahrává tomu dnešní doba analyzovat a řešit sebemenší odchylku nebo určitě chování s půlkou internetu a psychologem. Žena porodí JEJÍ dítě. Dítě neoznačuje v rámci rodiny za NAŠE dítě, ale JEJÍ dítě. Biologický otec daroval sperma a na nějaké další intervence v životě dítěte nemá nárok- teda krom toho, že v měsíčních intervalech nosí peníze/platí alimenty (vzhledem k domácí „pohodě a ženskému mozku vymletém články „Silná nezávislá žena nepotřebuje muže“) se zvyšuje počet spíše platičů alimentů. Dětem chybí mužský vzor a určitá autorita, kterou by jeho pozice měla zastupovat. Matka se potom často upne na dítě co by jediný středobod jejího života a neúmyslně (a v dobré víře) ho zahrnuje opičí láskou. Když potom vidíte desetileté nesamostatné dítě s nulovou sociální inteligencí, které mu maminka zavazuje boty, chystá snídani a dělá úkoly (protože dítě nic z toho nikdy nezkoušelo a samo to neumí) je už na nějakou nápravu pozdě a pokud nový tatínek není submisivní nebo ignorant tyto vztahy nekončí dobře. Některé maminky mě asi uštěkají k smrti, ale každé dítě potřebují jak jemnost, péči a mateřskou lásku, tak na oko tvrdší autoritativnější lásku otcovskou. V tomto případě už lze jen plakat nad rozlitým mlékem, spíše je to výstraha pro budoucí maminky těmto situacím předejít 🙁
Paní Evo, ale hranice nastavuje dítěti v prvních letech života především matka. To rozdělení na „laskavou matku“ a „přísného otce“ je umělé, můžeme to vnímat jako zažitý stereotyp. A to i v případě, že je to, jak píšete, jaksi „na oko“. Tady bych to vnímala navíc ještě jako jakousi přetvářku, což také není vůbec ideální. Předpokládám, že je to pozůstatek dlouhodobého vlivu náboženského dogmatu, který nepřirozeně vyhraňoval role ženy a muže. Každopádně právě tato umělá polarizace může vést k tomu, o čem píšete ve svém příspěvku: vzájemné nepochopení partnerů. V možném důsledku pak, že některé ženy nepotřebují partnera a využijí ho jen jako dárce spermatu a plátce alimentů. V takových případech bych ale nenazvala vztah k dítěti „opičí láskou“, ale čistým sobectvím. Taková žena pak zneužije nejen otce svého dítěte, ale i dítě samotné – to jí totiž partnera obvykle nahrazuje. Největším problémem takto vyrůstajících jedinců proto nebývá absence otce – to je vžitý mýtus – ale patologický vliv matky. Z toho důvodu se jim samotným pak v dospělosti partner hledá velice těžce, mnohdy je pro ně takřka nemožné žít v uspokojivém partnerském vztahu.
Jinak ale nic proti rozdílným rolím muže a ženy v rodině, rozhodně nejsem příznivce genderové rovnosti. (Rovnoprávnost je plně dostačující.) To je zase přehnaná reakce na tu zmíněnou polarizaci náboženským dogmatem, tedy druhý extrém.
Z pohledu „dítěte“. Byla jsem samorost. Matka mě nikdy nevychovávala, řekla mi, že jak se chovám je jen a pouze moje vizitka. Nestarala se, jestli jdu spát v sedm nebo o půlnoci. Ráno jsem se musela sama vypravit do školy, protože ona už byla dávno v práci. Nachystala mi snídani, svačinu, oblečení (první rok školy), ale všechna ostatní zodpovědnost – správně se obléct, nezapomenout aktovku, zamknout, mít vše potřebné do školy a včas vycházet, vč. cesty do školy už bylo jen a jen na mě. Od první třídy, druhého dne školy. Časem přestaly i ty snídaně a svačiny.. pak v době mé začínající puberty přišel „on“ a začal mít tendence mě vychovávat, říkat, kdy a co se mám učit, v kolik mám jít spát, kdy jíst, jestli můžu jít ven a kam.. Neklapalo to. Bylo to náročných pár let. Od 14ti jsem bydlela sama – intr, ubytovna, podnájem. Bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Ponaučení pro mě – velmi dlouho jsem se rozmýšlela, s kým založím rodinu, aby moje děti nemusely procházet něčím obdobným a doma se cítily milované a chtěné takové jaké jsou. Já byla špatná a bylo vhodnější mě odklidit. Ano, asi jsem se mohla chovat líp a nechat se vychovávat od pro mě naprosto neznámého člověka, se kterým jsem neměla vůbec nic společného, ale neviděla jsem důvod. Nikdo mi ho nepomohl hledat. Musíš, nesmíš, ne.. takhle se dle mého vztah a zodpovědnost nebudují.
Tedy Kateřino,Vy jste živým příkladem toho,že i za nepříliš optimálních podmínek,lze dospět do rozumného,inteligentního dospělého člověka.Co ale bylo tou hybnou pákou? Tipuji,že asi matka,která Vás jak říkáte nevychovávala,ale ani nerozmazlovala.Jak to vidíte Vy?
Děkuji 🙂 Kdybyste věděla, kam jste mě svým dotazem zase zanesla do vzpomínek.. 🙂 Obávám se, že neexistuje jednoduchá odpověď. U matky jsem viděla, co nikdy nechci dělat, jak bych se mohla v určitých situacích zachovat a jak nechci skončit. Musela jsem v sobě v době dospívání najít určitý pud sebezáchovy a vydržet, než se budu moc úplně osamostatnit. Byla jsem ironická, sarkastická a zamindrákovaná troska. Je smutné, že až cizí lidé mě dokázali zbavit té nejtvrdší slupky a ukázali mi, že jako člověk můžu mít nějakou hodnotu. A největší zásluhu má bezesporu můj muž a následně naše děti. Nevím, čím jsem si je zasloužila, ale cítím neskonalý vděk a lásku. Pamatuji si, jak jsem v prvním roce našeho vztahu manželovi vyčítala, že mě vůbec nekritizuje, že to není normální. Podíval se na mě a řekl „prosimtě, miluju tě a už to neřeš“. Od této věty uběhlo bezmála 20 let, tak jsem si řekla, že to asi nebude přetvářka a někdo mě může mít skutečně rád jen tak, prostě proto, že jsem a to mi dodalo svobodu, díky které jsem se zbavila věčného strachu, že „nejsem dost dobrá“. Je to celé mnohem komplikovanější, ale ve zkratce asi tak 🙂
Moc děkuji,Kateřino a moc Vám to přeji.
Ejhle, po dlouhé době první vlaštovka, že opečovávané mamánky na které si kdekdo vyšlápne mají na svědomí matky. Kdy ještě konečně někoho napadne, že dítě MUSÍ být dle svého věku ZODPOVĚDNÉ. Roční batole, když spadne z prvního schodu, ví, že příště to chce dávat pozor, řečma se to nenaučí. Když pak spadne poprvé šestileté dítě, které tam leze na tajňačku, bývá více problémů. Znamená to, že mu nebylo umožněno padat včas a odpovídajícně věku – že ho rodiče přechránili. Stejně je to se sterilitou prostředí i stravy. Rodič má být mantinel kolem dětského hřiště a ne polštářek, do kterého se padá.
Roční ditě, se po pádu nenaučí nic a spadne znovu.
A spadne ještě víckrát,ano.Ale netrvá to dlouho a naučí se to.poměrně bezpečnou cestou,přiměřeně ke svému vývoji.Jestliže mu to neumožníme,spadne později a mnohem nebezpečněji,protože vyleze na mnohem nebezpečnější místa.
No já nevím. Mne můj vlastní despotický otec dovedl až k tomu, že jsem se rozhodla, že práh mé domácnosti nikdy žádný chlap nepřekročí a děti mi vychovávat nebude. Takže děti mám, ale chlapa raději ne. Děti mohl vidět kdy chtěl, ale nebydlel tu. A když jednou jedinkrát při učení začal po dceři řvát, sjela jsem ho tak, že se tu neukázal víc jak půl roku.
Takže proto, že váš otec byl despotický, laskavě jste jim vědomně vytvořila stejně patologické prostředí jen v opačném extrému co kdyby náhodou ?… Jsou dobří tátové, kteří se dětem věnují, panuje tam oboustranná láska a pocit domácí sounáležitosti a já osobně bych naopak přišla bez výchovy otce a jeho přítomnosti o hodně dobrého. Je mi vašich dětí moc líto….
Je pravda,že dobrý otec je v pro děti přínosem.ale trochu jste mne překvapila.Znám několik matek,které své děti z různých příčin vychovávají samy a nijak špatně si jejich děti nevedou.Mužský vzor jde nahradit i jinak( vedoucí sport. kroužků,skautu,rodinných příbuzných,atd.)Ono ale odsoudit někoho,koho ani neznám,je tak snadné……….a pak také znám několik rodin,které otce mají, ale vyjde to nastejno, často i hůř.
Já pochopím, když partnerství nefunguje, skrz patologické jevy jako domácí násilí, alkohol…. nebo si dva lidé prostě nerozumí do takové míry, že jejich disharmonické soužití negativně ovlivňuje děti a já jsem zastánce toho, že v případě nefunkčního vztahu je lepší aby dítě matka/otec vychovávali sami. Na druhou stranu existuje mnohem víc rodin, kde to naopak funguje. Maminku odsuzuju za to, že to na základě vlastní špatné zkušenosti znemožnila dětem zkusit prožít normální rodinný život. Ano, nemuselo to dopadnout, ale taky mohlo. Vztah udělej mi dítě, sleduj nás, ale nepleť se nám do života je snad víc patologický než despotický otec. Pro dceru je to špatný vzor a může se dopracovat, že na základě iracionálních partnerských zkušeností matky nemusí navázat „zdravý“ vztah. Ovšem dostáváme se ke genderovým hemzům „Bez chlapa je všechno lepší“…. S partnerem jsme spolu spoustu let, vychováváme dvě úžasné děti. Neříkám, že je to jak z amerického romantického filmu někdy přijdou krize nebo hádky, ale je to jedna u největších opor v mém životě i životě dětí. Neříkám, že by každý měl být nastavený jako já, ale už kvůli dětem to zkusit.
Reálná zkušenost nám ale ukazuje,že ani děti z „úplných rodin“,často nedokáží navázat“ zdravý vztah“.Ani v jednom,ani v druhém případě,bychom neměli „paušalizovat.
No, je sice pravda, že čím méně se s dítětem rodiče takzvaně mažou, tak tím lépe je do života připravené. Což je můj případ. Doma samé povinnosti, zábava a koníčky žádné. Poté můj zaběhnutý modul převeden do manželství, které s dospělostí dětí skončilo. Já bych docela ten model vyměnila za dítě a manželku opečovávanou…Moji mladší sourozenci to měli naopak. Svým dětem klidně pomůžu a když občas pomohou oni, jsem ráda. Nikdy bych se ale nenechala cizím chlapem ve své domácnosti ovládat natolik, aby mi kecal do výchovy. Co dělám pro své dítě je má věc. Rozumná máma přece ze sebe vědomě neudělá služku. Lidi můžou mít na jednu věc rozdílný názor, ale jeden z nich to přece musí rozhodnout. A kašlat na potřeby vlastního dítěte kvůli pánovi, který evidentně žárlí a dožaduje se pozornosti, to bych neudělala nikdy. Jednal by tak, kdyby to dítě bylo i jeho? Pochybuji. Patrně taky díky tomu skončil můj minulý vztah. Je to můj život a moje věc, jak často se s dětmi vidím a zda jim občas uvařím. Stal se dědou a teď lítá kolem dětí zase on. A já mám díky tomu, že bydlím sama, docela veget. Takže asi tak.
Ano, Jani. Jste typická ukázka toho, co říká pan psycholog v článku. MOJE dítě. Nenechám SI kecat do výchovy… Typická matka dnešní doby – dej sperma a prachy a vypadni….. Přesně jak to pan psycholog psal. Je mi líto Vašich dětí. A Vašich partnerů.
Máte naprostou pravdu, dítě bylo první než partner.
Myslím, že pan doktor Hudec v poradně pro rodinu ,vykoná ještě mnoho užitečné práce.Rodiny jsou velmi často zcela bezradné, v záplavě rádoby užitečných rad,které se na ně z internetu jen hrnou.Doplněné často protichůdnými radami v rámci příbuzných .Jsem velmi ráda,že další odborník potvrdil teorii,že učení může probíhat jen tehdy,není-li dítě ve stresu.A to platí stejně v rodině ,jako ve škole.
Víte, ono trochu stresu neškodí. Není úplně skvělé stát nad dítětem s řemenem v ruce, ale dítě musí znát i následky toho, když něco neplní, nebo jedná přímo proti pokynu. Stres ze zkoušení je také stres a pomáhá k tomu, aby se dítě vůbec učilo. Ono učení není pro dítě tak přitažlivé, jak si fůra lidí myslí, raději by dělalo úplně něco jiného. A ta troch stresu ho přiměje k tomu aby dělalo to, co má a musí. Ale mnozí dospělí zapomínají na to, co cítili, když byli dětmi.
Máte pravdu že stres by si dítě mělo zažít, ale jaká je míra stresu pro každého z nás. Každý jsme jiný. Zažijete si stres, když zabloudíte v lese na houbách, zažijete stres, když se večer ocitnete na neznáme ulici a nevíte kam, zažijete stres když ráno vstáváte a víte, že ten den maturujete. Malé dítě zažívá velký stres, když první den nastupuje do mateřské školy a ještě nemá z vlastní zkušenosti prověřeno, jak je to s tím odchodem domů. Zažívala jsem to s dětmi každý rok při jejich nástupu. Na každém dítěti bylo znát s jakou mírou stresu bojuje. Byla jsem moc ráda, když už se další měsíc děti v prostředí cítily bezpečně a já mohla rozvíjet jejich aktivity. Stres je součástí života. Pokud strach a stres neznáte, nebo si nechcete připustit, pak končíte jako ti kluci , kteří hazardují se svým životem. S tím učením bych se stresem byla opatrnější. Dítě se musí naučit si věřit. Od toho je třeba učit děti zodpovědnosti. Zodpovědnost a stres jsou dvě rozdílné věci. Stres se objevuje v rizikových situacích. V učení by nemělo jít o rizikové situace, snad jen v chemii a tělesné výchově. Ale to je na kantorovi rizikům co nejvíce zamezit. Píšete stres ze zkoušení. Ale ten nastupuje v případě, že se učení nevěnujete a nebo si vůbec nevěříte. Ale z čeho pochází nedůvěra, z toho, že vám pořád někdo říká, že nic neumíte, nedokážete, neděláte. Od toho jsou rodiče, aby naučili své dítě té normální zdravé sebebedůvěře, tak aby dítě někdy když o sobě pochybuje, našlo sílu říct, pokusím se to zvládnout. Poslední věta, jak to bylo u Vás, Vy jste nezapomněl, jaké to bylo u Vás se stresem? Byl pro Vás pohonem, nebo spíš brzdou?
Stres ze zkoušení je ale něco jiného.Pan doktor mluví o tom,že lidský mozek se nemůže učit,je-li ve stresu.Mimochodem,děti se učí rády a bez donucování,pokud je to zajímá a vidí v tom smysl.Jsou tak naprogramované,stejně jako všechna jiná mláďata.Příroda je moudrá.
Já si myslím, že stres je až ta druhá fáze. Nejdřív přichází strach, pokud je dítě zodpovědné a něco nestihne, tak přichází strach jak to dopadne. Myslím si, že stres přichází až po delší době působení negativního. Což už je následek dlouhodobé úzkosti a strachu. Následky stresu se potom odstraňují obtížněji, než krátkodobý strach.
Ale myslím si, že už jsem se odklonila hodně od daného tématu. V úvodním článku šlo o novou rodinu, která má najít vzájemný vztah, aby fungovala pokud možno tak jako každá normální rodina. Jde o to, aby si máma uvědomila že je možné přehodnotit vztah ke svému synovi, tak, aby nepocítil, že máma začíná pozornost dělit mezi dvě osoby. Jde také o to, aby se pokusil nový táta uvědomit a přehodnotit své požadavky ze slov na musíš, třeba na zkus to udělat.když ti to nepůjde, pomůžu ti. Jsem moc zvědavá, jak to všechno dopadne. Přála bych jim šťastné řešení situace a vzájemné pochopení.
Věty „Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě.“ neplatí jen pro dítě, ale v plné míře i pro dospělého člověka.
Všichni, kteří zakládají vztah by měli být velice rozvážní. Zda protějšek je ten, se kterým očekávám, že vychovám děti. V dnešní době jsou rozvedeni/rozejiti při sebemenší prkotině. Dítě z předchozího vztahu bylo vždy první a tím je to dané. V článku se uvádí „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“ Spíš bych řekla, že přítel potřebuje služku pro sebe a jen pro sebe, proto se tak snaží, aby bylo dítě soběstačné. Mám známou, která si v době, kdy měla její dcera 6 let našla nového partnera, vše bylo v pořádku do okamžiku, kdy se jim narodil syn. Pak se začali dít věci, holčička v té době již 12-ti letá nesměla mj.vycházet ze svého pokoje, protože ho to rozčilovalo. Jednou matka dala dětem k jídlu knedlíky, které si chtěl vzít partner, to byl rachot. Debil neskutečný a milé známé jsem se zeptala, zda má pohlaví ze zlata či dokáže v posteli zázrak. Protože jinak nechápu, že něco takového dopustí. Upozornila jsem jí na to, že dcera co nejdříve odejde z domu a vlastně jí vyžene. Nakonec známá od tohoto debila odešla. Tak bych chtěla všechny poprosit, než si s někým pořídí dítě, zkuste se podívat krom toho jestli je to blonďák a má svaly, zda má také něco v tom, co nosí na krku. Buďme trochu zodpovědní kvůli dětem. Ještě si dovolím doplnit k pedagožce Montesori, mí synové dělali doma minumum, jejich hlavním úkolem bylo studium, dnes jsou to vysokoškolsky vzdělají lidé, kteří mají doma uklizeno tak, že by se tam mohlo jíst z podlahy. Mnohdy stačí příklad rodičů.
Čas utíká a já jsem člověk, který rád pozná řešení a výsledek, pokud možno s tím nejlepším řešením pro dítě. Je možné znát řešení, nebo chce problém ještě svůj čas. Děkuji.
Věta „Co sedíš?“ je extrémní příklad špatné komunikace. Otčím chce nevlastnímu synovi přikázat, aby vstal a pomohl (své vlastní) matce. S něčím, třeba s vyndáváním nákupu z tašky. Ale místo toho, aby řekl „Vstaň a pomoz mamince vyndat nákup z tašky!“ (rozkazovací věta, jasně srozumitelná), položí otázku. Navíc tak blbou, že se na ni nedá odpovědět. Co mu má ten kluk odpovědět? Sedí. No a co? To si má jako (například) lehnout? A jak má vůbec poznat, že nejde o otázku, ale o příkaz?
Méně „brutální“ příklad je – a stává se častěji – používání oznamovacího způsobu a budoucího času k vyjádření příkazu (správně má být rozkazovací způsob a přítomný čas). Mnoho lidí, snad všichni, nechápe oznamovací větu v budoucím čase jako příkaz. Protože to příkaz není.
Stručně a jasně: „stačí“ používat správné gramatické prostředky, a ubude mnoho nedorozumění. Viníkem nedorozumění je tady ovšem ten, kdo ty gramatické prostředky špatně používá, protože ten druhý nemůže vědět, co ten první ve skutečnosti myslel.
Opravdu nepříjemná situace, nechtěl bych být v kůži toho kluka v článku.