Není pravda, že děti s postižením jsou v běžné škole nutně nešťastné, říká pedagožka, která se zabývá inkluzí


Lenka Felcmanová vyučuje speciální pedagogiku na pražské pedagogické fakultě a je místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. FOTO: Eduzměna

Které děti s postižením se mohou úspěšně vzdělávat a integrovat v běžné škole, a které již ne? To je jádro debaty o inkluzi neboli společném vzdělávání.  A jaké možnosti nabízejí těmto dětem školy speciální? „Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení,“ říká Lenka Felcmanová, která vyučuje speciální pedagogiku na pražské pedagogické fakultě a je místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. 

Jak to je u nás s dostupností speciálních škol a s jejich zaměřením?
Existují speciální školy s dlouhou tradicí zaměřené na určitou skupinu postižení: pro neslyšící nebo nevidomé děti, ale třeba i pro děti s poruchami autistického spektra. Učitelé, kteří v nich pracují, jsou většinou specialisté na daný druh postižení. Tyto školy se ale nacházejí hlavně ve velkých městech a pokud je rodina odjinud, znamená to pro dítě dojíždění nebo přímo internátní pobyt. Nabízí se otázka, zda je pro dítě speciální škola lepší i za cenu, že bude přes týden samo na internátu, a zda to je pro některé děti vůbec možné.

Dále existují speciální školy obecnějšího charakteru rozeseté v regionech, které byly zřízeny za minulého režimu v poměrně husté síti pro děti se sníženým intelektem a poruchami učení.  Nabíraly i žáky s problémovým chováním nebo slabými školními výsledky, aniž by zkoumaly jejich inteligenci, jednalo se do velké míry o děti z romských rodin. Speciální školy tohoto typu nejsou vhodné pro děti se specifickými postiženími, ale s normální inteligencí, jako je třeba zrakové postižení. Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení. Nemusí být pro dítě vhodnější než běžná škola.

Jak by podle vás mohlo vypadat rozdělení rolí mezi běžným a speciálním vzděláváním?
Třeba tak, jako se to podařilo v jiných zemích, kde dobře využili a rozvinuli expertízu speciálních škol a dali ji do služeb škol běžných. Ze speciálních škol se tam stala něco jako centra excelence. Dokázaly se vybavit pro specifické hendikepy, zároveň jejich odborníci obsluhují i běžné školy v okolí, dojíždějí tam a předávají jim know how, jak pracovat s žáky se specifickými potřebami. U nás zatím žádnou takovou strategii transformace nemáme.

Odpůrci inkluze vidí jako řešení speciální třídy v běžné škole.
Naše legislativa zřizování takových tříd umožňuje, a pokud to v praxi není moc rozšířené, může to mít několik důvodů. O vzniku speciální třídy rozhoduje kraj. Speciální vzdělávání totiž spadá pod kraje, zatímco zřizovatelem školy je obec. Krajský zřizovatel může mít zájem na tom, aby se naplnily existující speciální školy, jejichž provoz platí, nikoli aby se podpořilo speciální vzdělávání v běžné škole.

Vyrovnávací vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) by v běžné škole mohlo probíhat v takzvaných disponibilních hodinách, o kterých si rozhoduje každá škola. Někdy jimi posiluje hodinovou dotaci „důležitých předmětů“ jako je čeština nebo matematika, nebo také dává žákům na výběr z předmětů volitelných. V rámci těchto disponibilních hodin by děti, které potřebují speciální péči, mohly mít výuku části hodin některých předmětů zvlášť pod vedením speciální pedagožky. Jako podpůrné opatření se dítě se SVP může vyvázat i z 2.cizího jazyka, který je teď ve školách povinný. V některých školách to takto probíhá. Problémem může být opět to, že skupiny žáků s postižením jsou velmi heterogenní, to za prvé, a často ne dost velké, aby se dala vytvořit třída a té se přidělil speciální pedagog.

Jak příznivci, tak odpůrci inkluze se odvolávají na finské školství, kde jsou údajně speciální třídy běžné…
Ve finském školství jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláváni v některých předmětech odděleně, se speciálním pedagogem, cílem je ale vyrovnávat jejich hendikep tak, aby se co nejvíce vzdělávaly s ostatními. Při školách také existují pavilóny pro žáky s těžšími formami postižení, kteří se sice vzdělávají odděleně, ale účastní se akcí školy.

Slyšela jsem tvrzení, že Finové mají ve speciálním školství více dětí než my…
Srovnávání s námi je někdy matoucí, protože v mnoha zemích včetně Finska se mluví souhrnně o speciální péči a ta je ve velké míře poskytovaná při běžných školách, nikoli odděleně speciálními školami. Oddělené speciální školství bylo u nás budováno systematičtěji, už za minulého režimu.

Roste u nás v poslední době dramaticky počet žáků s postižením v běžných školách, jak někteří tvrdí?
Počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je asi na deseti procentech všech žáků běžných škol. Jejich podíl roste od roku 2005, kdy školský zákon stanovil právo rodičů rozhodnout o umístění dítěte do spádové školy a nadřadil je názoru školských institucí. Poradenské zařízení může sice rodičům doporučit vzdělávání ve speciální škole, ale nemůže je k tomu nutit. Poslední slovo má rodina. To je jeden z horkých bodů, o který se přou zastánci a odpůrci inkluze. Někteří odpůrci by si přáli, aby názor rodiče byl podřízen rozhodnutí poradenských zařízení. Od roku 2005 to tak není a rodiče dětí s postižením přihlašují děti do běžných škol častěji než dřív.

Některá postižení zdají se být pro školy obtížnější než jiná…
Učitelé se naučili pracovat s různými „dys“ poruchami jako dysgrafie nebo dyslexie. Největší zátěž pociťují při vzdělávání dětí s poruchami chování a také dětí s psychiatrickou diagnózou a mentálním postižením. Žáci s lehkým mentálním postižením (LMP) ale z 85 % chodí do speciálních škol, v běžných základních školách jich jsou necelé dva tisíce. Pro srovnání: v základních školách se celkem vzdělává přes devět set tisíc žáků. Bavíme se tedy o jednom žáku s LMP na skoro pět set dětí.

Jako největší problém znemožňující inkluzi uvádějí učitelé příliš velký počet žáků ve třídách.
Početnější třídy jsou pro učitele objektivně náročnější než třídy s méně žáky. V tomto smyslu by plánovaná reforma financování mohla pomoci. Bude podporovat dělení tříd, protože školy budou placené podle odučených hodin, ne podle počtu žáků.

Někteří odpůrci společného vzdělávání říkají, že současné nastavení inkluze znevýhodňuje speciální školství. Jak je to podle vás myšleno?
Zákon a příslušné vyhlášky říkají, že speciální škola má být žákovi poradenským pracovníkem doporučena v případě, pokud nemůže být úspěšně vzděláván v běžné škole, s pomocí podpůrných opatření. Je to podle mě logické, dítěti je lépe ve svém prostředí, ve své vesnici, mezi lidmi, které zná, než ve vzdálenější speciální škole, i kdyby byla dobře vybavená pro jeho druh postižení, což ani často není. Pro další úspěch v životě je velmi důležitý sociální kapitál, kontakty, zakořenění v komunitě. Navíc pro rodiče může být velmi logisticky náročné dovážet dítě do padesát kilometrů vzdálené školy. Zejména pro rodiče samoživitele, kteří jsou v rodinách dětí s postižením bohužel zastoupeni častěji.

Přečtěte si rozhovor s maminkou, jejíž syn Martin má Downův syndrom a chodí do spádové školy.

Rodina a škola jsou při vzdělávání a výchově spojené nádoby, co když nefunguje rodina? Někteří učitelé i část veřejnosti se ohrazují proti tomu, aby škola nesla následky, když rodiče neplní své povinnosti.
Takto bychom se na to dívat neměli. Když rodina nefunguje, je učitel jediný člověk, který může dítěti pomoci. Víc než psycholog nebo nějaký odborník. V jiných zemích se debata takto nehrotí, jaksi je jasné, že škola musí nefunkční rodiny do jisté míry kompenzovat. Máme ale rezervy i v podpoře rodin. V zahraničí je daleko větší měkká intervence do rodin, podpora rozvoje rodičovských kompetencí, třeba ve svépomocných edukačních rodičovských skupinách s podporou odborníka.

Práci s žáky s vývojovými poruchami chování hodnotilo 36 procent učitelů jako spíše či velmi obtížnou. V uplynulém školním roce se v běžných základních školách vzdělávalo 7 777 žáků se závažnou poruchou chování. Pro učitele je náročná také podpora žáků s psychickým onemocněním.

Jak jste řekla, školy jsou dnes financované podle počtu žáků. Může to způsobovat, že se speciální školy přetahují o žáky s těmi běžnými?
Může. Počty dětí v mnoha regionech klesají a speciální školy přicházejí o žáky i tím, jak se daří víc a víc žáků se speciálními potřebami integrovat. Učitelé v průzkumech uvádějí, že nemají problém mít ve třídě dítě dysgrafika nebo smyslově či pohybově postižené dítě a rodiče jsou samozřejmě raději, když mají dítě ve spádové škole. Je přirozeným trendem, že do speciálních škol jde tedy méně těchto dětí.

Určitý „boj o žáka“ tedy logicky může nastat. Z jednoho našeho průzkumu jasně vyplynulo, že v konkrétním regionu byl přímý vztah mezi počtem diagnóz lehkého mentálního postižení a počtem míst ve speciálních školách. Žádná jiná data tento vztah tak silně nevysvětlovala.  Poradenská zařízení, která diagnostiku mají na starosti, jsou v řadě případů součástí speciálních škol a přímo podřízená jejich ředitelům.

Jaké jsou podle vás objektivní faktory, které vyvolávají vlny nevole vůči inkluzi?
Jednoznačně je to složitá administrativa související s podpůrnými opatřeními. Poradenští pracovníci také nedostali dost jasnou a kvalitní metodickou podporu a dohání se to za pochodu. V této oblasti se v posledních třech letech vzdělávalo i padesát procent učitelů a sedmdesát procent ředitelů. Na druhou stranu devadesát pět procent učitelů a devadesát sedm procent ředitelů v našem průzkumu uvedlo, že má se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami dlouhodobou zkušenost.

Co asistenti pedagoga? Jsou pro učitele dostatečnou podporou?
Asistenty sama školím, dosud jsem jich proškolila již několik set a musím říct, že je mezi nimi mnoho skvělých a obětavých lidí, kteří šli tuto profesi dělat i přes to, že je tak mizerně zaplacená. Mají třeba v širší rodině postižené dítě, mají k této problematice vztah. A vzdělávají se ochotně a s radostí, kurz si i sami platí, někdy se mi zdají i víc motivovaní než učitelé, které taky vzděláváme. Asistenti pedagoga se navíc osvědčili i v jiných zemích, takže to je cesta dobrým směrem.

Ale kvalita asistentů ve školách samozřejmě kolísá. Stejně jako schopnost škol asistenty dobře vést a využít. Mnoho českých učitelů není zvyklých na to, aby s nimi byl ve třídě ještě někdo jiný. Stejně tak není v českých školách zvykem vzájemné sdílení problémů a řešení v rámci pedagogického sboru, věc běžná v německých, britských nebo finských školách, kde takovými poměrně dlouhými debatami startují každý školní týden. Říkají nám, že bez této koordinace by byli úplně vedle.

Co by se dalo zlepšit v běžných školách, aby společné vzdělávání nikoho nebolelo?
Více podpůrných profesí ve škole. Jejich přítomnost by neměla být striktně vázaná na konkrétní podpůrné opatření, protože to znamená, že když dítě odejde, skončí i financování. Takto si ředitel jen těžko buduje tým specialistů, od speciálních pedagogů po psychology a asistenty. Ročně tady na pedagogické fakultě absolvuje třicet až čtyřicet hotových speciálních pedagogů z denního studia a ještě více z dálkového, ale mnoho z nich pak zamíří mimo školství, prostě proto, že jim málokde nabídnou stabilní místo. Nejenže budou ve školství brát nízký plat, jako ostatní pedagogičtí pracovníci, ale kromě toho budou mít nejspíš smlouvu na dobu určitou a menší úvazek. To už pro mnoho z nich není přijatelné. A teď je to i lepší než dřív, právě díky dva roky platné změně financování „inkluze“. Dřív, když je nezaplatil zřizovatel, školy si vůbec tyto specialisty nepořizovaly.

Určitě by bylo i dobré umožnit flexibilitu v organizaci výuky, aby mohli žáci se speciálními vzdělávacími potřebami některé předměty absolvovat v menších skupinách se speciálním pedagogem. Někde se to děje, vybavuji si jednu pražskou základní školu, a je to podle mě dobrá praxe. Nyní takto lze realizovat výuku předmětu speciálně-pedagogické péče, vhodné by to bylo ale i pro běžné předměty.

Šetření, ze kterého pocházejí informace znázorněné v grafech a uvedené v rámečcích, realizovala agentura Nielsen Admosphere, zadavateli jsou Nadace Open Society Fund Praha, Českomoravský odborový svaz pracovníků školství a Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Sběr dat probíhal prostřednictvím strukturovaných elektronických dotazníků. Cílovou skupinou byli učitelé a ředitelé základních škol, jejichž reprezentativní vzorek byl vybrán z databáze škol České republiky spravované ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Finální velikost vzorku zahrnuje 507 učitelů a 126 ředitelů základních škol ze všech krajů.

Novela zákona o změně financování by také měla umožnit ohodnocení učitele, kteří žáky se speciálními potřebami mají ve své třídě. Což teď úplně nejde. V budoucnu by se mělo diferencovat ohodnocení podle pedagogické zátěže a přítomnost žáků se speciálními vzdělávacími potřebami takovou zátěží je, stejně jako větší počet žáků ve třídě. Dřív existoval takzvaný příspěvek na postižení, který se v jednotlivých regionech velmi lišil, a to až desetkrát. Někteří ředitelé z něj část používali na ohodnocení učitelů, kteří měli postižené dítě ve třídě. Nový systém umí hradit pouze podpůrná opatření – asistenta pedagoga, pomůcky – a někteří ředitelé začali poukazovat na to, že mohou zaplatit učiteli pouze práci navíc, třeba doučování, ale nikoli mu zvýšit ohodnocení v případě práce s náročnější třídou.

Lidé, kteří argumentují proti společnému vzdělávání, taky říkají, že děti s postižením v běžné škole nejsou dobře přijímané, necítí se tam dobře a nedá se to změnit.
To je naprosto různé a záleží to na učiteli a na klimatu třídy a školy. Kde společné vzdělávání berou jako normu, jako třeba v alternativních školách, ale i v mnohých běžných školách, tam se tohle neděje. Zvláště menší školy, ať už alternativní nebo ne – často jsou to taky školy ve vesnicích – děti s postižením umějí sociálně začleňovat velmi úspěšně a neprojevuje se při tom negativní dopad na ostatní děti, jak ukázaly průzkumy. V některých školách se ale děti s postižením mohou cítit špatně. Ale rozhodně to není pravidlo, to mohu dosvědčit.

Lenka Felcmanová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK a učí zde speciální pedagogickou diagnostiku a poradenství, inkluzivní pedagogiku a vzdělávání dětí s poruchami učení a chování. Je místopředsedkyní ČOSIV, České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Rozhovor jsme připravili pro Akademii LN, kde vyšel 20.listopadu.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
34 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
L ea
L ea
26. 11. 2018 18:21

Znám jednoho chlapce,kterého jsem měla dva roky ve školce. Byl to hodný kluk,naprosto nekonfliktní,neměl problémy ani s učitelkami,ani s dětmi.Takové „šťastné dítě“.Bohužel,ani při nejlepší snaze se nepodařilo, ani po odkladu, ho jakkoli přiblížit standartu dětí,které nastupují do školy.Přesto do školy nastoupil,dojíždí do vesnické malotřídky.Ředitelku tam dělá moje dlouholetá kamarádka,takže mám zprávy, jak to vypadá. Dnes je ten hoch už v páté třídě.Má samozřejmě individuální plán ,i asistenku, která se věnuje jenom jemu. Číst se dosud nenaučil,ale po několika letech práce prý napočítá do deseti. Ráda bych se zeptala paní učitelky,co bude s tímto dítětem,až příští rok bude muset opustit prostředí malotřídky a co ,podle ní,těch pět let tomu dítěti dalo.

Jana
Jana
4. 12. 2018 13:22
Reply to  L ea

Jistojistě sociálně to dalo hodně jemu i okolí.

Káča
Káča
26. 11. 2018 21:57

Ze střední školy (minulý týden ) Student třetího ročníku studijního programu náhle zjistil, že má nějaký problém. I navštívil PPP, kde opravdu zjistili nějaké to dis a poruchy učení a to vše po 12 letech školní docházky. I psycholožka napsala učiteli, mj. žåk má být učitelem dostatečnē chvålen při spravnēm splnění úkolu. Tak bych byla ráda, kdyby mi paní psycholožka vysvětlila jak chválit dospělého studenta. Já osobně bych tedy vzala klackem přes záda milého žáka a pak paní psycholožku. Tohle jako daňový poplatník nechci opravdu platit

Budulínek
Budulínek
27. 11. 2018 18:10
Reply to  Káča

Když nám přijde dítě s PPP a náhodou není celý text kopírován (rozumějte, že v historii najdeme absolutně totožnou zprávu včetně čárek všeho – jen změna jména) nebo nedošlo v textu z PPP k časté změně pohlaví – chviličku píšou o chlapci potom o dívce, případně rodič nenadiktuje co přesně v té zprávě má být tak se dozvíme o individuálním přístupu (docela vtipně napsané od člověka, který dítě vidí všehovšudy pár hodin a šupne ho do ctrl+c a ctrl+v) častému chválení, dyslexii případně se rozšoupnou i s něčím víc, poradí doplňovačku dítěti, které by evidentně mělo psát co nejvíce a pravopis procvičovat. V poradnách do poruch učení totiž začínají řadit i lenost jen ji umí krásně „obkecat“ („obkopírovat“). Jsou děti, které poruchy učení mají a jsou schopni absolvovat školní docházku (u nich učitel pochopí přístup i bez poradny) zbytek je lenost a hledání úlev. Inkluze je katastrofa, ale přiznám se, že na papíře ji musím chválit aby jsme dostali peníze na asistenta. Inkluze může fungovat ve výchovách (pokud tedy nebudou moc pro smích – protože někdy se to opravdu nedá a nemluvím nijak ze zášti, ale je to jako dávat na závody formule 1 trabanty a tvářit se když pojedou místo 60 kol jen jedno, že budou šťastní a formule taky). Já si ty průzkumy umím představit já na ně odpovídám samozřejmě kladně jak je to super, protože pravda se prostě v tomto ohledu nenosí, jenom si udělat zle u inspekce a upozornit na sebe, maximálně napíšu něco ve smyslu s obtížemi, ale zvládá s dopomocí, skvělý vliv na kolektiv, posílení klimatu třídy – takové ty fráze co každý chce slyšet- zástupkyně se rovnou zeptám jak ta zpráva (pohádka) má skončit – s dobrým nebo špatným koncem a ruku na srdce „hépače“ prostě vedou na celé čáře :).
Nezapomeňme na slova Winstona Churchilla, který nevěří statistikám, které si sám nezfalšoval.

Káča
Káča
27. 11. 2018 19:18
Reply to  Budulínek

Krásně jste to napsal, člověk by se i zasmál, kdyby to nebyla katastrofa do budoucna. Jen doplním perličku z dnešního dne. Psycholožka poslala doporučení pro učně oboru automechanik: – tolerovat nedokonalosti, tolerovat nedokončení práce. Jen aby paní psycholožce neměnil kola a v rámci tolerance nedokončení práce a nedokonalosti nezapomněl dát šrouby na kola. To už by legrace skončila. Inkluze byla určitě míněná dobře, ale to co se z toho stalo je šílenost, kdy omlouváme většinou líná a nevychovaná individua. Chodila jsem do školy v osmdesátých letech a prostě nevěřím tomu, že se v naší zemí objevilo najednou takové množství idiotů /upozorňuji cenzory, že idiotie je diagnóza)

Nulatko
Nulatko
27. 11. 2018 19:44
Reply to  Budulínek

Čekám, až se diskuze rozběhne a ono stále nic. Asi všichni finišují s přípravami na adventy – školní jarmarky. Inkluze z mého hlediska – katastrofa. Učím přírodovědné předměty a tak se mi na druhý stupeň dostali – klučina, co stěží slabikuje – toho mám vzdělávat pod minimální výstupy, dívčina – totéž plus nedostatečné hygienické návyky, tady mám minimální výstupy splnit a když to nepůjde, jít i pod ně, klučina autista – chce zabít spolužáky, celou obec, návaly vzteku. Každý z nich má asistenta. Všichni jsou v pubertě. Začleněni ve třídě přiměřeně – o přátelství stojí (ano i ten, co nás chce všechny zabít). Ostatní jim je částečně poskytují. A tyto děti se dnes s námi učili o tom, co je prvek. Připravit několik činností. Pro třídu, pro každého z nich. Jsou rádi s námi – rozumím. Tím odkoukávají chování „zdravých dětí“.
Dnes. Vzpomeneme si, co jsme dělali minule. Zkoumali atom. Snažili se uhodnout, co je uvnitř zabaleného kinder vajíčka. Ze začátku jsme nevěděli nic. Pak jsme s vajíčkem zaklepali, pak jsme použili magnet, pak jsme se dívali proti světlu, pak … Nakonec jsme se poradili ve skupině a došli k nějakému závěru. Chvíli se hýbeme, hrajeme hru na molekuly. Ke komu se přidám, aby nás bylo v molekule 5 atomů. Kolik atomů zbylo? Proč nemohli sestavit molekulu? Pak píšeme své jméno hůlkovým písmem. Aha, neumí hůlkové písmo, píše psacím (trénovali celý 1. stupeň). Hledáme v periodické tabulce písmena, která máme ve svém jméně. Hurá všichni našli K. Ukazujeme si modely atomů. které tvořili žáci před lety.
Fakt se snažím, ale stále mám pocit, že těmto dětem nemohu dát to, co jim patří. Je to pro mě hrozně namáhající, práce navíc, čas strávený vymýšlením a to ani nevím, jestli to dělám dobře. Bez asistenta bych byla úplně zničená, ale i tak je to náročné. Má pro ně smysl navštěvovat 2. stupeň? Jsme na začátku, uvidím.
Jsem proti inkluzi. Nejsem proti tomu, aby rodiče mohli rozhodnout, kam umístí své dítě. Jsem ale pro to, aby škola takové dítě mohla odmítnout. Každé dítě má právo být vzděláváno. V tomto případě je právo jednoho dítěte nadřazeno právům jiných dětí. Představte si, že vám někdo dennodenně říká, že vás zabije. Jak se budete cítit? Má papír. On může. Vy to musíte vydržet. Musíte se snažit. Když to nejde, musíme se snažit více. Musíte se usnažit.
Omlouvám se za tak dlouhý text, ale začínám být unavená. Ale já vím, musím se snažit.

Káča
Káča
27. 11. 2018 20:52

Paní Polanská, to myslíte vážně. Paní je zcela evidentně unavená ze současné situace školství. To si z ní děláte legraci?Vysmíváte se jí? Byla jste někdy v Anglii ve škole? Byla jste někdy ve škole například v Dánsku? Tak já vám řeknu jak to tam chodí, minimálně na vysoké škole. Parchanti, kteří mají automatické stipendium 750 euro, ale ve škole je nevidíte. Nechodí tam. Neschopni jakékoli spolupráce. To chceme? Třeba mě smažte,. ona pravda bolí. O školství ale opravdu toho moc nevíte, jen než tam jdete na návštěvu se to načinčá.

Pan Tau
Pan Tau
27. 11. 2018 22:16

Tak aby se k tomu vyjádřil někdo kvalifikovaný … mám magisterský titul z M-F, nyní dělám druhou vysokou školu a mám praxi 5 let … to je dostatek ne … učím na střední škole: učební obory: katastrofa, nevychovaní parchanti, procenta je pro ně kvantová mechanika, chovat se neumí, agresivní, sprostí, neumí se ovládat, nažerou se (ano, zvířátka) a následně to nechají po zemi, co zbude … o nějaké inteligenci nejde mluvit … a do toho ještě přijdou nějaká podpůrná opatření … ne … nepotřebuje ho, prostě je blbej a nevychovanej …
a teď maturitní obory, tam je to lepší … ale také se objevují případy, kdy třeba před týdnem jsem dostal posudek (přečetl jsem si ho ze srandy, jinak je ignoruji) … kde ho mám chválit … skutečně mám chválit 18letého člověka za splnění svých úkolů? super …
a perlička … na vysoké škole mi jeden nejmenovaný učitel učící na VŠ a SŠ (elitní matematické gymnázium) sdělil, že doporučuje jít pro papír do poradny, aby měli delší čas na maturitní test a dali ho na 100 % … a chodí a dostávají 🙂 … takže asi tak …

L ea
L ea
28. 11. 2018 00:16
Reply to  Pan Tau

Pak tedy takový učitel ( na elitním matematickém gymnáziu),nemá co dělat.

Káča
Káča
27. 11. 2018 22:51

Mila paní Polanska Vámi vychvalovany pan učitel je nekvalifikovaný pedagog například pro matematiku. Víte dělat z nouze ctnost je cesta do pekel. Když chci něco dělat tak budu mit především ofpovidajici vzdělání. Jinak já své děti neposílám do chléva, ale do školy a neočekávám že tam na něj bude čekat učitel oděn na hřiště. Mimochodem vám web rodiče vítáni patří? Asi ne.
Vůči paní jste se zachovala nevychovane . Budete muset zvládnout i kritiku. Ještě dotaz bude pokračování naivní paní učitelky, která litovala své učně.

Káča
Káča
27. 11. 2018 23:32

Ano a já s touto nedokonalosti přicházím do styku jako zaměstnavatel. Občas se jedná o zvířátka neschopné samostatne činnosti. O schopnosti napsat jednoduchou žádost a podobných maličkostech se nebudu ani zmiňovat to je výplod nového českého školství. Škola má mít řád a striktní požadavky na vzdělání. Tak asi tak

L ea
L ea
28. 11. 2018 00:49
Reply to  Káča

No,taky je možné,že si jen neumíte vybrat a získat zaměstnance.Ostatně,chovátete-li se k nim se stejnou „vstřícností“ jako tady v diskuzích,tak se Vám schopný člověk raději vyhne.

Káča
Káča
28. 11. 2018 06:50
Reply to  L ea

Já si je opravdu nevxbiram. Spolupracují s nimi na základě požadavků firem pro které vykonávají mē firmy činnost. Pletete si zaměstnání s mateřskou školkou. Co jako čekáte, že ho budu vstricne přemlouvat aby pracoval? Ach jo. Máme tu odpovědnost ke vzdělání nastavenu nějak jinak.

Káča
Káča
28. 11. 2018 11:03
Reply to  L ea

Dovolím si to ještě doplnit. Jsem velice vstřícný člověk, nesnáším ale lenost. Na tu reaguji velice nepříjemně. S některými zaměstnanci přicházím do styku jako externí dodavatel služeb pro zaměstnavatele a samozřejmě máme i své zaměstnance. Vybírám si schopné lidi, nemusí umět problematiku při nástupu do zaměstnání, ale očekávám, že se pracovní problematiku budou chtít naučit a jsou samostatní. To znamená, že za mnou nebudou běhat s každou maličkostí. Všichni v této zemi očekáváme, že nás bude vozit do zaměstnání kvalifikovaný a odpovědný řidič autobusu, v domově pro seniory se o nás bude starat kvalifikovaná ošetřovatelka, v nemocnici kvalifikovaná zdravotní sestra atd. Jen mi prosím řekněte, kde ty lidi chcete vzít, když polovina žáků bude mít nějaké omezení a úlevy. Ty už po nástupu do zaměstnání mít nebudou? Nebo mi snad chcete říci, že vám nebude vadit, když váš příbuzný umře z důvodu dehydratace organizmu v domově pro seniory, protože ošetřovatelka měla omezení – nedokončí práci a zapomněla mu dát napít? To bude v pořádku? Budete s tím srozuměna? Proto jsem naštvaná na sluníčkáře, kteří v rámci své kampaně inkluze sdělili polovině školní populace, že něco nemusí a ona je to zpravidla převlečená lenost. Kdy jim řekneme, že teď už omezení nemají. Jen doplním, preferuji zaměstnance 40 + možná je to diskriminace, ale já si za tím stojím. Jsou zpravidla zodpovědní a ochotní se učit i novým věcem. Tak asi tak.

L ea
L ea
28. 11. 2018 16:23
Reply to  Káča

Já také nejsem žádný velký zastánce inkluze,hlavně ne toho,co se u nás za inkluzi vydává.Ale myslím,že trochu přeháníte,rozhodně nejde třeba o polovinu dětí.A opravdu si nemyslím,že by většina poruch učení,hlavně různá dys,byla převlečená lenost.Hodně dětí s těmito poruchami je schopna i vystudovat.Musí mít ale rozumného učitele a nějaká podpůrná opatření jim také pomáhají,nemusí jít o žádná omezení. Spousta jich také najde zaměstnání,kde jim takový handikap nepřekáží. Navíc mám za to,že mnoho takových dětí ( z e současné inkluze) do praxe zatím nenastoupilo. Problém s absolventy,jakýmikoliv, vidím jinde. nemají praxi,ani moc možností ji získat a tak nutně potřebují při nástupu do zaměstnání podporu.Bylo to za nás, bylo to u našich dětí a zřejmě ještě dlouho bude,protože naše školství neumí studenty na opravdovou práci připravit.Není to vina těch dětí,že neumí samostatně myslet,samostatně se rozhodovat,pracovat v týmu.Nikdo je to neučí.

Káča
Káča
29. 11. 2018 12:04
Reply to  L ea

I já s Vámi souhlasím, samozřejmě inkluze je potřeba. Pokud má dítě problém při nástupu na základní školu, samozřejmě inkluze je na místě. Ale podpůrné opatření zahájené na střední škole? Zcela běžná věc. Tedy žák nastoupí na střední školu a v okamžiku kdy zjistí, že mu to nejde (jaksi mu nedošlo, že se bude muset učit) dostane podpůrné opatření. Nejsou to vyhozené peníze? Přijít mi do poradny student střední školy, tak ho vyhodím. Když nepotřeboval podpůrná opatření doteď, tak mu nic není. To že nezvládá studium střední školy je věc jiná, tak bude šikovným řemeslníkem. Tedy není pravda, že by se žáci s podpůrnými opatřeními již nepracují.

Nulátko
Nulátko
28. 11. 2018 21:16
Reply to  Káča

To je to, čeho se bojím. Dítě, kterému trvá vypracování jednoduchého úkolu trojnásobek času a jede na minimální výstupy (a věřte jsou opravdu minimální) dostane úplně stejné vysvědčení jako ostatní žáci. Jeho známka také může být lepší, než u ostatních žáků. Já jen doufám, že řidičák prostě nedá. To se pak bude na křižovatce rozhodovat trojnásobnou dobu? Naštěstí rodič jsou většinou rozumní a vybírají pro ně takové obory, kde nemohou ohrozit ostatní, snad. A jak už říkal nějaký chytrý pán v České hlavě, školství už mladé naučilo sebevědomí, teď, aby uměli něco dělat.

Jana
Jana
8. 12. 2018 15:05
Reply to  L ea

👍

Nulatko
Nulatko
28. 11. 2018 21:10

Článek si přečtu. Podpora od ostatních kolegů i ředitele je, a není to tom, že bychom si nevěděli rady. Je to o tom, že mám neodbytný pocit, že pro to pro ty děti není to pravé. Mimochodem, verbálně agresivnímu žáku jsem na rovinu řekla, že nemůže být policista ani voják, je totiž k tomu navíc velmi neohebný, ale naději jsem mu dala, musí začít pracovat na fyzičce.
Měla jsem to štěstí, že jsem navštívila jednu severskou zemi a její styl výuky jsem si přímo ve třídách zažila. 1. stupeň naprostá pohoda, individualizované vyučování, asistenti, zajímavé didaktické pomůcky, začleněné děti viditelně mentálně postižené. 2. stupeň – na děti kladené minimální požadavky. To, co já probírám 2 – 3 hodiny, zde během jedné vyučovací hodiny a to pouze prací žáků. Žádná frontální výuka. Ne, my vás to naučíme, ale vy se to naučíte. Už jsem ale nepostřehla žádná postižení. Nevím ale, jestli to prostě je správně, aby toho tak málo věděli. Střední školy to v Čechách do dětí valí pod tlakem. Asi by nestačilo to málo.
Prostě nevím, zda by se inkluze měla týkat i 2. stupně. Aby tyto děti měli chemii, fyziku atd. Možná by jim stačilo umět číst, psát a počítat.
Jinak mě někdy ještě trochu uráží, jak si stále lidé stěžují na předešlé školství. Já si připadám vzdělaná dostatečně, traumata, často dost zmiňovaná, mě spíše posílila, než aby mě zničila. Prostě ten pocit, že musím vynaložit úsilí, a pak jsem odměněna úspěchem, mi nevadí, naopak mám ho ráda. Ve škole jsem strávila 8+4+5+2 let a bavilo mě to a do své školy se těším. I když jsem někdy fakt unavená.

L ea
L ea
29. 11. 2018 16:11
Reply to  Nulatko

Je nutné rozlišovat,pro které děti je to přínosem a pro které to opravdu není to pravé,jak píšete.U mnoha dětí mám pocit,že je to jen marnění jejich času a zbytečná zátěž pro učitele.Hlavně na těch malých a vesnických školách,které při nejlepší vůli prostě nedosáhnou na speciálního pedagoga atd. Prostě ty děti doslova promarní spustu času ,kdy se jim mohl věnovat speciální ,odborně vzdělaný pedagog v malém kolektivu, místo naprosto nedostatečně vzdělaného asistenta.Cením si práce některých asistentů,nic proti nim,oni si to nevymysleli a snaží se dětem i učitelům pomáhat, často by to bez nich vůbec nešlo.Ale ty děti by se mohly učit něčemu,co jim v životě k něčemu bude,a způsobem a tempem,které jim vyhovuje.Nebo si někdo opravdu myslí,že na zš také mají třeba sedm hodin týdně různých praktických činností,jako na školách speciálních? A Vám,paní učitelko,děkuji za to,že jste jako jedna z mála našla odvahu a chuť tady tu problematiku komentovat.Ti ostatní asi raději vyplňují dotazníky,jak je to všechno skvělé.

Káča
Káča
27. 11. 2018 20:27
Reply to  Nulatko

Krásně popsán stav českého školství. Je mi Vás upřímně líto, pak ještě slyšíte jak jste přepláceni. Smekám před učiteli v této zemi.
Přemýšlím nad jednou věcí, jak je možné, že může člověk, který má diagnostikovánu nerozhodnost, neschopnost dokončit práci atd. získat řidičský průkaz. No já se tedy dotážu na Ministerstvu vnitra.

Kateřina *
Kateřina *
28. 11. 2018 07:53
Reply to  Nulatko

Moc se mi líbil popis Vaší hodiny! 🙂 A souhlasím s Vámi, že neustále se přizpůsobovat menšině je cesta do nikam. Věřím, že z pozice učitele je to velmi ošemetná záležitosti a nezávidím ani minutu. Držím Vám pěsti ať ve Vašem „snažení“ máte co největší podporu a uznání nejen v kolektivu, ale i od rodičů.

Nulátko
Nulátko
28. 11. 2018 21:18
Reply to  Kateřina *

Děkuji, fakt se snažím. Pořád mě to baví, ale jen jsem někdy fakt unavená. Jen aby to nebylo málo.

L ea
L ea
27. 11. 2018 21:01
Reply to  Budulínek

Vyborná taktika ,Budulínku.A bohužel si myslím,že se spousta ředitelů chová stejně.A v závěru se pani Valachová a jí podobné ohánějí těmito „statistikami“ jako důkazem,jak nám ta nepřipravená a diletantsky provedená inkluze krásně funguje.

Kateřina *
Kateřina *
28. 11. 2018 07:42
Reply to  Budulínek

Nerozumím, v čem je problém. Na vyšší místa dáte černé na bílém, jak je všechno sluníčkové, proč tedy ten negativismus? Co a na základě čeho se má změnit, pokud jsou ohlasy z řad kantorů všeobecně pozitivní a úžasné? Pochybuji, že ti, kteří o daných záležitostech rozhodují někdy byli ve škole, mají přehled o tom, jaké to je pracovat dlouhodobě s diametrálně odlišnou dynamickou skupinou, atp. Jediné, z čeho mohou čerpat, jsou ty „upravené“ statistiky a ty vy a vám podobní servírujete na zlatém podnose a ještě je plácáte po zádech, jací jsou kabrňáci a jak je to super. Je to každého volba. Strach, že budete bez asistentů vás nutí zůstávat v pozici, kde se necítíte pohodlně. Je to úplně stejné, jako když Vám doma žena neustále říká, jak jste úžasnej a jaký zlatíčko a po 20ti letech řekne, už nemůžu dál, nedá se to vydržet a vy koukáte jak z jara, kde se ten odpor vzal, když říkala celou dobu něco úplně jiného. Když nic neřeknete, nikdo neví, že se něco děje, teď nemyslím ve sborovně. Na to je školství moc velký moloch, aby se zabýval pocity jednotlivce. Proto jsou dotazníky a ty vyznívají pozitivně, jak sám uvádíte. Možná je jednodušší souhlasně kývat oficiálně a neofiko si ulevit na diskuzi. Ale neříct názor, když se někdo ptá, tak pak je asi diskuze o ničem, protože rozhodnutí se dělají na základě oficiální zpětné vazby – dotazníků. Osobně mám problém věřit takovým lidem, protože nikdy nevím, kdy říkají co si myslí a kdy chtějí prostě splynout s davem. Klasika, v kanceláři každý hrdina, pak přijde vedení a všichni jsou spokojeni a nadšeni a já jen zírám. To je ale můj problém, nic osobního vůči Vám.

L ea
L ea
28. 11. 2018 16:45
Reply to  Kateřina *

Je to problém nás všech Kateřino.Půl století života pod vedením komunistů se prostě na duši lidí podepíše víc,než bychom si přáli. Říkat veřejně svůj názor a stát si za ním, se moc nevyplácelo. Jedna generace to nespraví,bude to trvat ještě dlouho. A co si budeme povídat,ani naše součané školství moc nepodporuje vlastní názory dětí,nebo jejich inicativu,spíše naopak. I MŠ donedávna spíše házelo klacky pod nohy těm,co chtěli nějakou změnu.

Budulínek
Budulínek
28. 11. 2018 18:11
Reply to  L ea

Nejsem stará generace socialismus nepamatuji. Bohužel tento režim je ve spoustě věcí podobný. Viz vtip: Baví se Honza s Markem. „Honzo koho budeš volit?“ říká Marek. Honza na to: „Komunisty.“ „No jasně, ale ze které strany?“ zeptá se znovu Marek.

L ea
L ea
28. 11. 2018 20:20
Reply to  Budulínek

Vaši rodiče ale jistě ano a myslím,že se to na každém nějak podepíše.Jinak Vám bohužel v tomto musím dát za pravdu.

Kateřina *
Kateřina *
29. 11. 2018 04:41
Reply to  L ea

Leo máte pravdu a mnohdy se to nevyplácí ani dnes. Ale zjistila jsem jednu věc, když řeknu, co si opravdu myslím i na místech, kde se může iniciovat změna, jsem v pohodě s tím, že se nic nestane a neřeším to neustále v sobě. „Problém“ tak můžu vyřešit-přijmout-obejít. Nastoupila jsem do velké firmy, kde oddělení mezi sebou přinejmenším nespolupracovala, některá si dělala i naschvály. Všechno proto, že si nikdo do očí neřekl pravdu. Vyříkala jsem si to s každým, bez emocí a na rovinu. Pak nebyl problém se na kohokoli obrátit s žádostí o pomoc. Samozřejmě se našlo pár lidí, kterým to nesedělo do plánu, protože těm nefungující spolupráce vyhovovala, ale ti se dali obejít. Nejhorší je, když je takhle nastavené vedení, to už pak lidem jako jsem já, zbývá jen odejít 🙂

L ea
L ea
29. 11. 2018 13:44
Reply to  Kateřina *

Souhlas

Eva
Eva
10. 12. 2018 16:30
Reply to  L ea

Ještě jednou jsem se vrátila k článku a k jeho názvu. že dítě s postižením nemusí být ve škole nutně nešťastné. Jedno takové dítě jsem zažila, u dalších případů jsem se snažila pro takové dítě udělat co se dalo. Poslední případ byl ten, že dítě bylo v kolektivu dětí, těch malých šťastné, ale učitelky si držely hlavu, aby vydržely. Vyřešila to až poslední věc. kdy nastoupila poprve na naši školu asistentka pedagoga. Pomohla hodně nám, protože to byla velmi empatická paní, která to s dítětem dotáhla až do 5. třídy a pak stejně dítě přecházelo do školy speciální. Záleží opravdu na podmínkách a počtu takových žáků ve třídě. Těch podmínek je spousta. Přikláněla bych se k tomu, aby si o přijetí takového dítěte mohl rozhodovat ředitel a psycholog, nebo speciální pedagog na této škole. I učitel by měl mít možnost být na své škole šťastný a zažívat s dětmi dobrou tvůrčí práci.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.