Pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte v plném rozsahu, je pouze povinen a oprávněn rozhodovat o běžných záležitostech dítěte. FOTO: Shutterstock
Ne vždy mohou děti vyrůstat ve své rodině, u vlastní matky a otce. Před životem v instituci je mnohdy zachrání pobyt u pěstounů. Ti k tomu mohou mít různé důvody. „Selhala jsem jako matka, teď se to snažím vynahradit vnukovi,” říká paní Jana.
Je pondělí, půl osmé ráno. Prvňáček Vojta se u vchodových dveří své školy otáčí na patě a vyběhne zpět směrem k parkovišti. „Babi! Babi! Ještě mi podepiš ten úkol z matiky!“ Paní Jana, babička sedmiletého Vojty a zároveň jeho pěstounka, si zvykla, že je teď zároveň vlastně i jeho maminkou. A není jediná. Jen u Vojty ve škole, kam chodí přibližně 500 žáků, žije v pěstounské péči pět z nich.
Aby nemusel do děcáku
Pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte v plném rozsahu, je pouze povinen a oprávněn rozhodovat o běžných záležitostech dítěte. Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí ČR žilo před dvěma lety mimo svou biologickou rodinu přes 27 tisíc dětí. Většina z nich právě v náhradní rodině.
Paní Jana má Vojtu ve své péči už dva roky. Otce Vojta nikdy nepoznal, není ani zapsán v rodném listě. „Vojtova máma, moje dcera, je feťačka. Před dvěma roky nastoupila na odvykací kúru, nejdřív do nemocnice, potom někam na statek. Říkala jsem si, že než se z toho dostane, vezmu si Vojtu k sobě, aby nemusel do děcáku.“ Nejde to však automaticky, o umisťování dětí vždy rozhoduje soud. Paní Janě nejsou vzpomínky očividně úplně příjemné. „Víte, když mi Vojtu předávala sociálka, byl to takový třasořitka. Hubenej, bledej, špinavej, skoro nemluvil. Trvalo mi půl roku, než jsem ho naučila normálně jíst a dbát na nějakou osobní hygienu. Vůbec nechci domýšlet, co se tam u nich doma muselo dít.“
V pubertě si ale našla nějakou blbou partu, kde prvně čuchla k drogám. Strašně jsem ji tenkrát seřezala, pak jsme chodily po doktorech a psycholozích. Na chvíli byl klid, ale pak to začalo nanovo.
Paní Janu celá situace s vnukem ohromně trápí. „Myslela jsem, že se dá dcera do pořádku tak během roku, vždycky to byla šikovná holka, a i když měla různý životní kotrmelce, vždycky se z toho dostala. Teď jí ale asi došly síly.“ Z paní Jany je cítit smutek a vztek, ale i výčitky. „Snažila jsem se jí i její mladší sestře dát všechno. V pubertě si ale našla nějakou blbou partu, kde prvně čuchla k drogám. Strašně jsem ji tenkrát seřezala, pak jsme chodily po doktorech a psycholozích. Na chvíli byl klid, ale pak to začalo nanovo. Už jsem na ni neměla sílu.“ Paní Jana se nadechne k výpovědi, která musí být pro každého rodiče zdrcující. „Selhala jsem jako matka. Kvůli nějaké mé chybě ve výchově teď trpí Vojta.“ Jako by ji toto uvědomění dodalo odvahy a rozhodnosti. „I proto jsem ani na chvíli neváhala, když mi zavolali, zda se můžu o Vojtu starat. Je to moje krev, já můžu za to, že jeho matka je k ničemu, snažím se to teď aspoň trochu napravit.“
Když chtěl jít k mámě, srazilo mě to na kolena
Motivace stát se pěstounem je u paní Jany zřejmá. Chce odčinit své chyby a zajistit lepší život zranitelnému (a na duši zraněnému) dítěti. Mezi další motivaci pěstounů můžeme zařadit touhu po dítěti, které nepřichází do rodiny přirozenou cestou. O pěstounství ale projevují zájem i rodiny, kde vlastní děti jsou a rodiče by pro ně chtěli dalšího sourozence, nebo rodiny, kterým už vlastní děti „vylétly z hnízda“ a zůstal po nich prázdný pokoj. Důležité pro mnohé pěstouny ale je motivace pomoci těm dětem, které nemají to štěstí mít domov a žít ve fungující rodině.
I 59letá paní Jana někdy naráží na své limity. „Vůbec jsem nebyla schopná domyslet, co všechno obnáší v dnešní době péče o dítě. Třeba teď ta distanční výuka. Když zavřeli na podzim školy pro všechny, museli jsme se s Vojtou učit přes počítač. Já tomu ale vůbec nerozumím. Musela jsem zajít za sousedem, aby mi vůbec ukázal, jak se máme na výuku přihlásit.“
Vím, že by mě měl poslouchat, ale ty jeho záchvaty vzteku, když mu něco zakážu, prostě nezvládám.
Paní Jana se také svěřuje, jak je pro ni těžké udržet Vojtovi hranice. A tak občas povolí. „Nemám sílu se s ním handrkovat. Vím, že by mě měl poslouchat, ale ty jeho záchvaty vzteku, když mu něco zakážu, prostě nezvládám. Radši budu mít doma klid, oba jsme si toho v životě zažili už dost.“ Děti, které se dostávají do pěstounské, adoptivní nebo ústavní péče, jsou většinou traumatizované. Zažily alkoholové dýchánky, rvačky, křik, zimu, hlad nebo žízeň. Zažily bolest, někdy fyzickou a vždy psychickou. Nedostávaly lásku od svých nejbližších, neznají pocit bezpečí a neumí druhým věřit. Kromě Vojtových záchvatů vzteku trápí paní Janu i jeho rychlé a nečekané změny nálad. „Je to s ním jak na houpačce. V jednu chvíli mě drží kolem krku, pusinkuje mě a povídá, jak mě má rád. To jsem vždycky šťastná jako blecha. Už mnohokrát se ale stalo, že stačila maličkost pro to, aby na mě začal nenávistně křičet. Řve na mě, že mě nenávidí, že u mě nechce být, že chce k mámě. Když se to stalo poprvé, úplně mě to srazilo na kolena.“
Čtěte také Je možné se „dobře“ rozvést? Boj rodičů ničí děti, na krizi nezůstávejte sami, radí odborníci
Právě kvůli těmto a podobně náročným situacím, které se v průběhu času vyskytnou pravděpodobně v každé pěstounské rodině, je státem garantován nárok na odbornou pomoc všem pěstounům. I o rodinu paní Jany se stará jedna doprovodná organizace. Vedoucí pracovnice, paní Miluše, popisuje některé činnosti, které pěstounským rodinám zprostředkovávají: „Pěstounům zajišťujeme kompletní poradenský servis ve věcech právních, školských i výchovných. Ve svém týmu máme i psycholožku, která je schopná rodinám pomoci ve chvíli, kdy to opravdu potřebují. Rodina tak nemusí čekat 2–3 měsíce, než se uvolní místo na konzultaci místním psychologům.“
Paní Miluše pracuje s pěstouny už sedm let. Vidí za tu dobu nějakou změnu v pěstounských rodinách, v jejich přístupu k výchově, v množství pěstounů-profesionálů? „Když jsme tenkrát začínali, byli všichni naši pěstouni z řad rodinných příslušníků dítěte. Nejčastěji prarodiče. Až třeba v posledních dvou třech letech se nám začínají objevovat i pěstouni-profesionálové, kteří si berou do péče ´cizí´ děti. Většina z rodin, ať už příbuzenských, nebo profesionálních, se opravdu snaží vychovat svěřené dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohužel se občas vyskytne i rodina či jednotlivec, u kterých mám trochu pochybnosti, z jaké motivace si dítě do péče vzal.“
Výše příspěvků od státu je různá. Je to závislé na věku dítěte, jeho zdravotním stavu a třeba na tom, zda se jedná o příbuzného člověka z rodiny, či nikoliv. Mimochodem příspěvek pro rodinné příslušníky není automatický a někteří ho i nedostávají. Pro představu – pěstoun s jedním dítětem do šesti let si dostane dvanáct tisíc korun hrubého jako odměnu a k tomu pět tisíc jako příspěvek na dítě na to, co zrovna potřebuje. „Nemyslím si, že by pěstouni v první řadě kalkulovali s tím, kolik jim to vydělá. Samozřejmě jsme měli případy, kdy si lidé podali žádost o pěstounství především ze zištných důvodů, ale když pochopili, kolik náročných procesů by je čekalo ještě předtím, než by se vůbec do evidence dostali, vzdali to,“ komentuje to Marie Matušková, sociální pracovnice obecního úřadu, pod který spadá i Vojta s babičkou Janou.
Čtěte také Traumatizované děti sedí v každé třídě. Často končí s nálepkou ADHD i s léky, říká psycholožka
Pěstoun nemá vůči dítěti vyživovací povinnost, ta dále náleží rodičům. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí musejí pěstouni také udržovat a rozvíjet vztah dítěte s jeho rodiči. Specifikem této náhradní rodiny je, že se jedná o péči na přechodnou dobu, aby dítě nemuselo do nějaké instituce. Ale i tady je systém komplikovanější, existují pěstouni na přechodnou dobu, příbuzenští pěstouni a dlouhodobí pěstouni. Zatímco u nás má pěstounská péče spíše dočasně nahradit nefungující rodinu, například v dánském systému platí pravidlo „tři roky a dost“. Tedy pokud je dítě v pěstounské péči déle než tři roky, po které původní rodina nebyla schopná si zajistit takové podmínky, aby jim mohlo být dítě vráceno, stává se dítě „právně volné“ a může být svými pěstouny adoptováno.
Paní Jana si při loučení povzdechne. „Strašně ráda bych Vojtovi zajistila pocit bezpečí a jistoty. Ale jak můžu, když ji sama nemám? Jeho máma se může kdykoli objevit a chtít ho do své péče. A Vojta v to vlastně doufá. Ale třeba se taky jeho máma nevzchopí nikdy a Vojtu budu vychovávat až do dospělosti. Psycholožka mi vysvětlovala, že ty jeho vzteky a změny nálad pravděpodobně vycházejí právě z nejistoty, ve který žije. Ve který oba žijeme. Že si to nemám brát osobně. To jde ale těžko.“
(Pozn. red.: Jména v textu jsou změněna z důvodu uchování soukromí.)
Autorka: Nina Moravcová
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je mi líto, ale oproti jiným, kvalitním článkům, je tento dost nepovedený. Obsahuje faktické chyby a působí dost tendečně. Například „pěstoun s jedním dítětem do šesti let si nevydělá za měsíc bezmála 17 tisíc korun“, protože v této částce je započítán příspěvek na úhradu potřeb dítěte, tedy to nejsou pěstounovy peníze, nýbrž peníze toho dítěte. Nebo myslíte, že se dítě chodí pást, nahé a bosé, kroužky, školy v přírodě i prázdniny má zdarma atd.? Naopak, i z té části, která je odměnou pěstouna (spíš náhradou za ušlý zisk ze své civilní profese, spousta z nás se musela vzdát své kariéry), se hradí mnoho nákladů dítěte, protože např. ve větších městech příspěvek na úhradu potřeb zdaleka nestačí.
Dobrý den paní Vančáková, za faktickou chybu se omlouváme a změnili jsme již v textu. Místo 17 tisíc korun jsme uvedli 12+5.
Už sám název je zavádějící. Pěstounství je pomoc dítěti, které to potřebuje – tečka. Ani „dobrý přivýdělek“, ale ani charita, na kterou by měl pěstoun doplácet. Vždyť i pěstouni musejí z něčeho žít! A nebývají to obvykle lidé, kterým na nějakém tom milionu nesejde – takoví se pěstouny nestávají. Pracují a za jejich práci jim náleží finanční odměna, to je přeci v pořádku. Oproti jiným profesionálům, kteří s dítětem pracují jen ve své pracovní době, pěstouni jsou s ním 24/7. Ten úžasný „přivýdělek“, o kterém píšete, činí v přepočtu úžasných 23,60 Kč na hodinu (17000 / (30*24)), bez nároku na dovolenou, státní svátky a volné víkendy.
Máte pocit, že vychovatelka v dětském domově by za tak „dobrý přivýdělek“ vůbec vylezla ráno z postele? A ta jede na směny a má k dispozici pro svěřené děti kuchařky, uklízečky, opraváře… a kdykoli si zamane, může podat výpověď a jít jinam. Žádný normální pěstoun své dítě/děti neopustí, i když, slovy klasika, „ryje držkou v zemi“!
Dobrý den, já celkem ziram. Moje sestra je pěstoun, pobírá 19000, do práce se rozhodně nehrne. Sedí doma se slovy pěstoun je práce. Její manžel taky nepracuje, ten sedí doma se schizofrenií. Odkládá dítěti tak 200 měsíčně ( a to možná tak 2x do roka) na knizku. Jináč peníze veselé utrácí. A ano svěřené dítě má spoustu věcí zdarma 😳. Nemusela platit školku, družina zdarma, výlety zdarma, školky a nyní škola v přírodě s výraznou slevou. A navíc ona má právo dostat počítač zdarma 😳. Tak to je se vším. Zdarma zdarma zdarma 😳 co na tom že dítě má 8 , šlo do školy o rok později, již 3. rokem chodí na logopedii protože neumí pořádně mluvit, navíc teď neumí ještě pořádně číst. Nemá doma žádná pravidla, učit se nechce, po pěstounech křičí i sprostě ( protože tam je řev a vulgarismy na denním pořádku). Já jen ziram komu jdou peníze z našich daní
Dobrý den, plně souhlasím s paní Vančákovou. Tento článek je nejen neodborný z hlediska psychologického. Autoři neznají základní principy pěstounství. Je ale nehorázně tendenční a namířený přímo na pěstouny.
Jako seriózní a slušnou organizací Vás prosím o profesionálnější práci.
Děkuji Zaňková Lucie, pěstounka
Dobrý den paní Zaňková, děkujeme za Váš zájem o náš magazín i za reakci. Podle hesla „znova a lépe“ se tématu budeme věnovat opět o prázdninách.
Mám v pěstounské péči dvě děti, podle tohoto článku bych tedy měla mít slušný měsíční příjem. Za celodenní starost o dvě cizí děti pobírám odměnu 18000 Kč, ovšem hrubého (!), z této částky odvádím daň a sociální a zdravotní pojištění. Dalších necelých 10000 činí dávka, která se nazývá „příspěvek na úhradu potřeb“ a ta dle zákona beze zbytku náleží dětem. To není můj výdělek. Nikdy jsem nepočítala, kolik peněz mě svěřené děti měsíčně spotřebují, ale mám tušení, že to bude dalejo více. A takové potřeby, jako jsou třeba rovnátka, sportovní náčiní, hudební nástroje a podobně pěstoun platí beze zbytku z toho svého „výdělku“.
Pěstounstvím se nedá vydělat a jen horko těžko se tím někdo může uživit. Přitom děláme to samé, jako vychovatelé v ústavech, jen s tím rozdílem, že oni mají pracovní dobu 8 hodin 5 dní v týdnu +několik týdnů placené dovolené. My jsme v tom 24/7 a máme nárok na 2 týdny respitu ročně, který ovšem pěstouni malých dětí dost často nevyužijí. A nikdy jsem nečetla, že by vychovatelům jejich výplatu neustále někdo připomínal a záviděl, jak se to děje pěstounům.
Děti, které vychováváme, nejsou naše (nejsou to ani naše vnoučata) . Kdybychom se o ně nepostarali my, zůstaly by v ústavu, kde by do nich stát investoval cca 3x více, než když jsou u nás. Děláme to z lásky a to, že za to dostáváme odměnu, by mělo být veřejností bráno jako naprosto normální.
Tak koukám, že autorka už článek upravila, napsala skutečná čísla o odměně pestouna a zmizely narážky na slušný výdělek. To je dobře.
Dobrý den paní Urbaniscová, ano, měli jsme v textu nepřesnost o 17 tisících, upravili jsme na 12+5. Omlouváme se.
A jestlipak jste taky napsala, že těch 12 je hrubého, takže ve skutečnosti je to jen něco kolem 8? A jelikož to není ani minimální mzda, tak pěstoun s jedním dítětem v pp si z toho málo, co mu zbyde, ještě musí doplatit sociální a zdravotní pojištění?
Dobrý den, jsem nemile překvapena nejen nepřesnými údaji v článku, ale též slovy paní Miluše, coby vedoucí doprovázející organizace. Odměna pěstouna pro jedno dítě nedosahuje ani minimální mzdy, pěstoun si tedy ze svého musí doplácet část odvodů. A zde se prezentuje pěstounství jako velmi dobrý přivýdělek. Takto se v našem státě nenahlíží na žádné jiné povolání, pouze na pěstounství. Je to smutné. V době, kdy všichni kritizují ČR, že umisťuje nejmenší děti do kojeneckých ústavů, je snaha po jejich zrušení, by mělo být automatické nejen finanční zabezpečení pěstounů, ale též dostatečné podpůrné služby. Bez pěstounů děti z ústavů nedostaneme. Budou dál ležet v ústavních postýlkách bez toho aniž by k nim někdo několikrát za noc vstal, zpíval jim, houpal v náručí.
Dobrý den paní Krejčíková, děkujeme za reakci. Citujeme zkušenosti zmíněné paní Miluše, která se setkala s pěstouny, u kterých si nebyla jistá jejich motivací. Ale také citujeme paní Marii, která říká, že určitě se o pěstounství ucházejí lidé, kteří mají zištné důvody, ty ale vyfiltruje výběrové řízení.
Cituji: Motivace stát se pěstounem je u paní Jany zřejmá. Chce odčinit své chyby a zajistit lepší život zranitelnému (a na duši zraněnému) dítěti. Mezi další motivaci pěstounů můžeme zařadit „obyčejnou“ touhu po dítěti, které nepřichází do rodiny přirozenou cestou. O pěstounství ale projevují zájem i rodiny, kde vlastní děti jsou a rodiče by pro ně chtěli dalšího sourozence, nebo rodiny, kterým už vlastní děti „vylétly z hnízda“ a zůstal po nich prázdný pokoj a spousta vychovatelských dovedností na straně trochu starších, ale stále vitálních rodičů.
Ve výčtu úplně chybí hlavní motivace pěstounů – POMOCI DÍTĚTI. Naopak pro lidi, kteří nemohou mít vlastní dítě, je vhodná spíše adopce.
Jsem pěstounka, která má i vlastní dítě (a klidně mohu mít další), ale chtěla jsem pomoci ještě nějakému dítěti romského etnika, které by jinak zůstalo v kojeneckém ústavu (dětské centrum) a celý život prožilo v dětském domově. Peníze mi na náročnou celodenní péči opravdu nestačí, naopak doplácí manžel ze svého výdělku. Napravuji poškození, které dítě získalo ústavní výchovou v prvních 8mi měsících života. Jestli to jednou bude lepší a dítě bude schopné se zařadit do normální školy atd. je otázka. A to je dítě zdravé a jsem přesvědčená, že i díky svému etniku ohromně psychicky odolné.
Jana Doubravová, pěstounka
Dobrý den paní Doubravová, děkujeme za doplnění.
Děkuji za úpravu textu i nadpisu!
Dobrý den paní Krejčíková, ano, titulek byl zavádějící, opravili jsme.
Dobrý den, článek se opravdu moc nepovedl. Něco jiného je plat pěstouna a něco jiného příspěvek na úhradu potřeb dítěte. A za dvacet let pěstounské péče můžu říct, že potřeby dětí dalekosáhle přesahují tento příspěvek. Ale hlavně, když se mluví o pěstounské péči, mělo by se především mluvit o dětech, o tom co potřebují a co jim nikdy nedá ústav, ale rodina.