Bára Vobořilová a Honza Polák: Vyrazili jsme do škol stmelovat třídy po covidu. A hodně jsme toho zjistili

0
(0)

Bára Vobořilová a Honza Polák: "S učiteli i žáky jsme se shodli, že ve škole - po covidu zvláště – často chybí příležitosti trénovat schopnost spolupracovat, dohodnout se, umět prosadit svůj názor a přesto brát ohled na ostatní." FOTO: Skautský institut

Uplynulý školní rok byl náročný. Zatěžkávací zkouškou si prošli rodiče, žáci i třídní kolektivy. Učitelé během online výuky hodně dávali, ale málo dostávali, a mnozí z nich se vrátili do škol extrémně vyčerpaní. 

Spolu se Skautským institutem (SI) a další třicítkou dobrovolníků jsme měli potřebu na situaci nějak zareagovat. Vymysleli jsme program SI Zpátky ve škole a stovce učitelů a jejich žákům jsme dali příležitost znovu nastartovat covidem oslabené vztahy a dosytit to, co v onlinu chybělo. 

Vytáhli jsme třídy ven a věnovali jim plnou pozornost. Dali jsme jim příležitost se vyřádit a být spolu. Opravdu spolu. Ve hře, v tvoření, v řešení různých situací. Třída fungovala jako jeden tým včetně učitele – i ten měl šanci běhat, soutěžit, vybít energii i společně s dětmi tvořit a vymýšlet. Dalo mu to zároveň šanci děti vnímat jinak než z pozice učitele. Často pak někteří říkali „tohle jsem si o Tadeášovi neuvědomoval, musím se tomu víc věnovat“. 

Program postavený na zážitcích a pohybu dal příležitost rozkvést i těm, kteří ve školních lavicích spíše vadnou nebo na sebe naopak nevhodně strhávají pozornost. FOTO: Dagmar Marie Stuchlíková

Občerstvující a nadějeplné to bylo i pro nás lektory. Připomněli jsme si, že žádné metody nefungují plošně a že je třeba vždy reagovat na potřeby těch, se kterými pracujeme. Zatímco v jedné škole stačil minimální impulz a děti nadšeně naskočily na vlnu spolupráce, jinde se k tomu, aby se dívaly společným směrem, potřebovaly propracovat přes hodně vyhrocené soutěžení a trumfování. Když jsme ale jejich potřebu přijali, najednou pro ně téma spolupráce v rámci týmu bylo důležité a pochopitelné. Jinde zase kooperativní třídě došly v půlce programu „týmové baterky“ a bylo třeba dát dětem příležitost, aby se vyřádily a vyblbly samy. Někde si potřebovaly víc povídat, jinde se spíš vyběhat.

Vždy se ve třídě našel někdo, kdo nečekaně zazářil. O tiché Elišce, stojící zjevně na okraji třídního kolektivu, najednou spolužáci zjistili, že umí krásně malovat, několik z nich to v závěrečném kolečku ocenilo a na Elišce bylo vidět, jak roztála. Program postavený na zážitcích a pohybu dal příležitost rozkvést i těm, kteří ve školních lavicích spíše vadnou nebo na sebe naopak nevhodně strhávají pozornost. Nesportovní Martin, který nejspíš běžně schytává kritiku za svoji hlučnost, najednou získal ocenění od učitelky i spolužáků za to, jak dokázal pojmenovávat chyby a koordinovat sportovce ve třídě. „Povídal jsem si hodně s lidmi, se kterými se normálně nebavím,” zaznělo během workshopů několikrát.

Čtěte také  Cítím větší oboustranné pochopení. Víc rozumím dětem a rodiče líp znají mě, bilancuje covidový školní rok učitelka

Potěšilo nás, že i když jsou děti evidentně srostlé s mobilem a moc rádi fotí i natáčejí, stejně tak rádi sednou k papíru a tužce, fixám nebo vodovkám. Když začal jeden z kluků krásnou abstrakcí pokrývat veliký kus společného papíru, jiný namaloval plot, aby mu vytyčil hranici a dostalo se i na ostatní. Holky jim k tomu přidaly emo postavičky, které si přes ten plot povídaly. V dalším kolektivu začala skupinka dětí hrát piškvorky a naučila to ostatní, jinde si celá třída obkreslila nohy a podepsala se. Našli se i tací, kteří kreslili zážitky z lockdownu, a když jsme si k nim sedli, rozpovídali se o tom, jak to měli doma těžké.

S učiteli i žáky jsme se shodli, že ve škole – po covidu zvláště – často chybí příležitosti trénovat schopnost spolupracovat, dohodnout se, umět prosadit svůj názor, a přesto brát ohled na ostatní. Společně jsme to zažili, když se měla třída domluvit na cíli – času, na který budou v aktivitě mířit. Ambiciózní se museli domluvit s opatrnými. Navzájem se motivovat i si ustoupit. S žáky i učiteli jsme pak obdivovali, čeho jsou společně schopni. Dávat jim příležitost zažívat tuto sounáležitost se nám pro zdravě fungující společnost zdá hodně důležité.

Nejsilnější zážitek z celého spontánně vzniklého programu je uvědomění, že každý žák má v sobě poklad. My mu jen musíme dát prostor (a podporu, je-li potřeba) ho objevit a ukázat. Platí to koneckonců pro nás všechny – dávejme si sami sobě i sobě navzájem prostor vytahovat poklady na světlo. A opečovávejme vztahy, které nám v době zavřených škol, hospod a okresů najednou tak znatelně chyběly.

Bára Vobořilová poskytuje podporu a zázemí týmům inspirativních lidí, kteří se snaží o proměnu školství. Slabost pro vzdělávání získala na zážitkových vzdělávacích akcích a motivaci k podpoře změn jí dodávají i její tři děti.

Honza Polák má 15 let lektorské praxe se zkušenostním učením dospělých i dětí, nejraději na plachetnicích. Aktuálně pracuje jako Ambasador pro školy ve Skautském institutu a jako lektor týmové spolupráce a leadershipu.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se