Vícejazyčnost dítě nijak nezatěžuje. Naopak má díky ní trénovanější mozek a lepší ochranu proti demenci

0
(0)

Zatímco všechny tři děti plynule přecházejí z češtiny do němčiny a naopak, jejich rodiče se druhý jazyk museli složitě učit až v pozdějším věku. FOTO: Věra Kirschner

Dvojjazyčnost není jen výhodou v komunikaci. Současné studie dokazují, že mozek bilingvních lidí je celkově trénovanější, soustředí se na to podstatné a lépe se brání demenci. „Pozorujeme také, že se naše děti ve srovnání se spolužáky, kteří mají z domova zkušenost pouze s jedním jazykem, snáz učí třetí jazyk,“ říká otec tří dvojjazyčných dětí Thomas Kirschner. 

Die Wolle, die Wolle, pokřikují na sebe navzájem Adam s Prokopem a šibalsky se usmívají. Nikdo z dospělých jim totiž v tu chvíli nemůže nic vytknout. Náhodný posluchač by se mohl pozastavit nad tím, že se kluci ve věku třináct a dvanáct let navzájem trochu nevybíravě oslovují „ty vole“, jenže oni mají navrch. Při jakékoli kritice odpoví, že volají „vlna, vlna“, a vlastně mají pravdu, protože přesně tohle to v němčině znamená. Samozřejmě že nejde o slovíčko náhodně vybrané. Oba, společně se svou devítiletou sestrou Ruth, od narození vyrůstají ve dvou jazycích, českém a německém, a téhle výhody také umí dobře využít. A když chtějí poškádlit rodiče nebo ostatní dospělé hodně nenápadně, pak si navzájem říkají „ty vlno“.

Děti mluví podle toho, ke komu z nás se vztahují. Mě automaticky oslovují česky, a když chtějí něco po tátovi, tak přeskočí do němčiny.

Zatímco všechny tři děti plynule přecházejí z češtiny do němčiny a naopak, jejich rodiče se druhý jazyk museli složitě učit až v pozdějším věku. Česká matka se němčinu začala učit na základní škole s rozšířenou výukou jazyků v Litoměřicích a německý otec až při pracovních pobytech v České republice. Tam se oba potkali. „Když jsme přemýšleli o dětech, bylo automatické, že každý bude mluvit svým jazykem, ale nebylo jasné, jak budeme mluvit dohromady. Nakonec jsme si nestanovili žádné pravidlo. Dopadlo to podle toho, v jaké jsme byli jako rodina situaci. Když začal mluvit jeden, vedla se konverzace jeho jazykem. Když někoho nenapadlo správné slovo v němčině, přeskočili jsme do češtiny a naopak,“ říká matka tří dětí a gymnaziální učitelka němčiny Věra Kirschner. Při společné konverzaci tedy rodina od počátku jazyky míchala, ale děti si postupem času zvolily vhodnou metodu samy. „Děti mluví podle toho, ke kterému se vztahují. Mě automaticky oslovují česky, a když chtějí něco po tátovi, tak přeskočí do němčiny,“ doplňuje Věra Kirschner. Její potomci tedy sami od sebe pochopili, že na tátu se mluví německy a na mámu česky, a i když ve skupině německy mluvících přátel matka na děti promluví německy, dostane automaticky českou odpověď.

Mozek je jako v posilovně

I když většina lidí na světě žije ve dvojjazyčném prostředí – příkladem toho jsou třeba obyvatelé Švýcarska, Belgie, Kanady, Indie nebo Jižní Afriky – dodnes se s mnohojazyčností pojí spousta předsudků. Společnost ji totiž dlouho považovala za problém a takovým dětem přisuzovala řadu problémů, například nedostatek fantazie, nižší inteligenci nebo opožděný nástup schopnosti mluvit či psát. To podporovaly například i americké studie z padesátých let minulého století, které měly za cíl prokázat, že děti přistěhovalců vyrůstající dvojjazyčně jsou hloupější a život ve Spojených státech jim prostě nesvědčí.

Na druhou stranu vznikla v uplynulých třiceti letech i řada výzkumů, které ukazují, že mozek nejen několik jazyků bez problémů zvládne, ale celkově je i trénovanější. Jelikož jde o sval, můžeme si celý proces představit třeba jako dělání kliků nebo jakékoliv jiné posilování. První klik jde ztěžka, druhý den už je to lepší a po měsíci každodenního tréninku si sval na kliky zvykne a celkově posílí. A silná ruka je navíc schopna třeba i dál dohodit balonem nebo se déle udržet na hrazdě. Stejně tak mozek trénovaný dvěma jazyky má výhodu nejen v komunikaci, ale je prostě celkově výkonnější.

„Když jsme přemýšleli o dětech, bylo automatické, že každý bude mluvit svým jazykem, ale nebylo jasno, jak s nimi budeme mluvit dohromady. Nakonec jsme si nestanovili žádné pravidlo.“  FOTO: Věra Kirschner

A co se tedy děje uvnitř? Dlouho se předpokládalo, že dvojjazyčnost funguje tak, že mozek musí dolovat ze svých hlubin jeden či druhý jazyk. Moderní věda však dokázala opak. Podle vědců mozek naopak neustále potlačuje to nepotřebné, tedy ten jazyk, který v tu chvíli nepoužívá. Mohli bychom si to představit podobně jako internetový vyhledávač. Ten při psaní hledaného slova nabízí a hledá možnosti. Tedy když na klávesnici začneme psát začátek slova nez…, vyhledávač nabízí slova jako nezaměstnanost, nezávislé topení, Neziderské jezero nebo třeba neznámé číslo.

A to samé se děje u dvojjazyčných lidí, jen mozek musí odhodit špatné alternativy ve dvou jazycích, tedy pracuje s daleko větším množstvím slov než u lidí, kteří běžně hovoří jen jedním jazykem. Ve výsledku tedy z výzkumů vyplývá, že mozky bilingvních lidí jsou daleko efektivnější v tom, jak rozlišit relevantní a irelevantní informace a jak se soustředit na to podstatné. A přitom je jedno, jestli jde o komunikaci, nebo zda člověk třeba zrovna řídí auto na dálnici.

Shrnuto a podtrženo, moderní vědecké poznatky dokazují, že dvojjazyčnost dítě nijak nezatěžuje, naopak má díky ní trénovanější mozek, což v praxi může znamenat třeba efektivní prevenci proti demenci. Vědci také potvrdili, že u bilingvních lidí se dokonce oddalují projevy Alzheimerovy choroby.

Za povšimnutí stojí i fakt, že zatímco většina německých publikací o bilingvismu cituje studie, které dokazují výhody mnohojazyčnosti, v českém prostředí je to naopak. Nezřídka se objevují citace ze studií, které ukazují, že dvojjazyčné děti mají tendenci koktat. Na to ale jiní odborníci reagují zjištěním, že problémy vznikají u těch dětí, které neumějí dobře ani jeden jazyk, a nemají tedy žádný pevný základ, o který se mohou opřít. To je mimo jiné i důvod, proč se v zemích, kde je hodně přistěhovalců, cíleně podporuje nejen výuka nového jazyka, aby se děti domluvily a mohly se učit ve škole, ale také možnost vzdělávat se v jejich mateřštině. Jakmile si totiž upevní mateřský jazyk, naučí se lépe i jazyk své nové domoviny.

Německé chůvy, filmy a středy

To, že Adam, Prokop a Ruth Kirschnerovi dnes plynule přecházejí z češtiny do němčiny a naopak, však není úplně automatické. „Když byly děti malé, tak jazyky hodně míchaly. V němčině stavěly věty podle české gramatiky, a protože byly doma nejprve se mnou, tak neměly v němčině ani tak širokou slovní zásobu. Nebo třeba k německým slovům přidávaly české koncovky, jak je to zrovna napadlo. Vznikaly vtipné patvary,“ říká jejich matka. Ale trpělivost se vyplácí. Děti dnes mluví plynule oběma jazyky. Tento popsaný vývoj mimochodem odpovídá i zkušenosti, že učení jazyka neprobíhá lineárně – bilingvní děti jazyky nejprve míchají, ale pak se vše postupně ustálí.

Protože rodina Kirschnerových žije v Praze, je pro děti hlavním jazykem čeština. Používá se ve školce, ve škole, na kroužcích a mezi kamarády. Němčina pak zůstává hlavně jazykem otce, prarodičů a ostatních příbuzných, kteří žijí v Německu. V Praze neexistují kurzy pro děti rodilých mluvčích, které by se dál chtěly v jazyce rozvíjet. Jak tedy v českém prostředí zajistit, aby druhý jazyk nezůstal opravdu jen tím druhým?

Čtěte také  Vstupem do školy končí dětství, říká česká maminka v Chorvatsku. Do školky do osmi do večera nebo v sobotu

„Když byly Adamovi tři roky, dali jsme dohromady pár rodin, se kterými jsme hledali způsoby, jak by se děti mohly zdokonalovat v němčině. Vymysleli jsme, že se budou potkávat se svými vrstevníky a s těmi mluvit německy. Cílem také bylo, aby probíraly jiná témata než doma s rodiči,“ vzpomíná Věra Kirschner. Našli k tomu učitelku, která byla německou rodilou mluvčí, a přesně před deseti lety tak oficiálně vznikl spolek Bilingualis.

Učitelek je dnes několik a kurzy za tu dobu prošlo celkem 400 dětí od tří do čtrnácti let. Všechny žijí v hlavním městě a okolí a vyrůstají dvojjazyčně, jen v rozdílných konstelacích. Jednou mluví německy matka, jindy otec, u některých oba rodiče nebo nikdo. Existují totiž i rodiny, kde děti mluví česko-německy, aniž by rodiče byli Němci, jen se zkrátka rozhodli, že děti podpoří v intenzivním jazykovém vzdělávání už od narození, často třeba proto, že rodina strávila nějaký čas za hranicemi. Tyto rodiny pak najímají německé chůvy, platí doučování, pouštějí filmy a kupují knihy či doma zavádějí třeba německé středy.

Když se bilingvní páry rozhodnou vzdát možnosti vychovávat své dítě v obou jazycích, dítě na to pak doplatí, protože je mu tím odepřena i část jeho identity.

Jenže i tady platí: co kus, to originál. Přístupů k bilingvní výchově je hodně a každý to dělá po svém. „Jazykově nejlépe jsou na tom děti, kde se mluvilo doma pouze německy. Ale co se týče počtu, nejvíce je rodin, které mluví doma oběma jazyky podobně jako my,“ říká zakladatelka spolku Bilingualis.

Někteří rodiče dovolí svým ratolestem dívat se v televizi pouze na německé kanály nebo pouštějí německé písničky či audioknihy. „My jsme dětem každý den před spaním četli knihy v němčině nebo jim v němčině vyprávěli,“ líčí Věra Kirschner a dodává, že v domácí knihovně je proto určitě víc německých knih než českých. „Mám dojem, že když se bilingvní páry rozhodnou vzdát možnosti vychovávat své dítě v obou jazycích, dítě na to pak doplatí, protože je mu tím odepřena i část jeho identity. Důvody rodičů mohou být různé, pro někoho je to náročné, protože jejich partner třeba německy nemluví, někdo byl prostě jen pohodlný či málo důsledný nebo to považuje za způsob, jak dítě i sebe sama integrovat lépe do českého prostředí. Děti se jazyku dlouho vyhýbaly a pak trvalo mnohem déle, než si ke svému druhému jazyku najdou cestu,“ popisuje Věra Kirschner zkušenosti se čtyřmi stovkami dětí v kurzech němčiny pro bilingvní děti, ale zároveň potvrzuje, že česko-německy to nakonec funguje u všech.

Dveře k dalším jazykům otevřené

Kirschnerovi zatím žádná negativa dvojjazyčné výchovy neobjevili, naopak si pochvalují, že dětem jdou lépe další jazyky. „Pozorujeme, že se děti ve srovnání se spolužáky, kteří mají zkušenost pouze s češtinou, snáz učí angličtinu,“ říká otec Thomas Kirschner. „Vidíme, co pozorují i jiné rodiny, a to, že nejlépe německy mluví nejstarší dítě a pak je to věkově odstupňované. Na prvního potomka totiž máte nejvíc času. Pak se narodí sourozenci a děti si mezi sebou najdou jako společný jazyk češtinu. Tím pádem se méně rozvíjejí v němčině. Je dobře vidět, jak vždy mladšímu dítěti déle trvá, než získá tu správnou výslovnost a než očistí němčinu od českých výrazů. Ti mladší potřebují větší podporu, aby se v tom druhém jazyce zdokonalili,“ doplňuje Věra Kirschner.

Čtěte také  Lucembursko utrácí za vzdělávání nejvíc peněz a ve školách je to vidět, ale na výsledcích bohužel ne, říká česká maminka

A nakonec jedna oblíbená rodinná historka popisuje, jak děti v praxi začnou chápat, jak pracovat se dvěma jazyky, které do vínku dostaly. „Adam jako malé dítě v kočárku velmi rád a nahlas zdravil všechny kolemjdoucí. Vždy řekl ‚dobrý den‘, lidé se otáčeli, zdravili ho a smáli se na něj. Pak jsme byli v Německu a Adam jako vždy všechny zdravil hlasitým ‚dobrý den‘. Jenže nikdo nereagoval. Bylo zajímavé pozorovat, jak to nechápe a jak je to pro něj divné. Potom ho napadlo říct ‚guten tag‘ a kolemjdoucí začali přátelsky reagovat. Od té doby začal rozlišovat, na koho se jakým jazykem obracet,“ vypráví Thomas Kirschner a říká, že od té doby to skvěle funguje.

Text vyšel v Lidových novinách. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Aleš Liber
Aleš Liber
16. 10. 2021 22:16

Mám postřeh z naší školy, kde jsem vyslechl rozhovor dvou kolegyň u oběda, obě učí jazyky na druhém stupni. Navzájem si jedna druhé stěžovaly na nesmyslné zatěžování žáků druhým cizím jazykem v případě, že neumí pořádně ani ten rodný a u toho prvního cizího jsou trvale na začátku… Takže ten druhý :-(((. Podpora jazykového vzdělávání je určitě na místě a všichni by měli mít tu možnost. Ale proč povinnost? Naučit se výborně mateřský jazyk by měla být ta první a nejvyšší meta pro žáky i jejich učitele. A vše ostatní je už nadstandard.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se