Denisa Luijkx: Být rodičem domškoláků je obohacující a vyčerpávající zároveň

0
(0)

V čem nám rodičům může chybět škola je, že si během ní (nebo v práci) rodič může odpočinout a sbírat síly na další kolo s dětmi. FOTO: 7x7 Family

Největší výzva domácí školy je asi to, že jsme daleko více spolu. A existuje přesně tolik způsobů, jak být se svými dětmi, jako je rodin… Předpokládám, že je možné udržovat přísnou kázeň a být vševědoucím rodičem a učitelem zároveň. My však máme od začátku jiný přístup. Chceme dětem důvěřovat, vnímáme je jako rovnocenné lidi a nechceme být autoritativní. Chceme, aby s námi mohly otevřeně o všem mluvit, i (nás) kritizovat, a chceme jim ukázat, že kritika není nic nebezpečného. Doufáme, že u nás vždy najdou bezpečí a možnost se vyplakat nebo i vyvztekat.

Výsledek však není život bez konfliktů. Občas máme pocit, že jich máme daleko více a pořád je řešíme, nasloucháme, hledáme nová řešení, která jsou všichni ochotní vyzkoušet. Učíme se tak všichni spolu, že se konfliktem dá projít a že se i nadále můžeme mít rádi. Vidíme slabosti nás všech a učíme se mít se vzájemně rádi i s těmi vlastnostmi, co nás (občas) štvou.

Aby domácí škola mohla fungovat, potřebovali jsme si spolu najít systém a stanovit způsob spolupráce. Autoritativní přístup jsme nikdy nechtěli, už jenom proto, že ta osoba, na kterou se budou děti zlobit, bude ta stejná, u které budou hledat podporu nebo ke které se přijdou vyplakat. My se snažíme o smysluplnou spolupráci, stanovení společných cílů a respektování limitů dětí i dospělých. A to je velká výzva! Říkáme si však, že se nám to vyplatí na celý život. Vztah, na kterém teď pracujeme, je konstruktivní pro svět. Slibujeme si, že nám to umožní blízký vztah teď i v budoucnu, když budou děti chtít – a později i muset – o svém životě rozhodovat samy. Škola nám, rodičům, může chybět kvůli tomu, že si během ní (nebo v práci) můžeme odpočinout a sbírat síly na další kolo s dětmi. Žádná naše práce se intenzitou a ambicí nevyrovná tomu, co teď prožíváme s dětmi. Ano, večer leháme únavou.

Nechybí vám škola?

Často se nás ostatní ptají, zda nám chybí škola nebo co to stojí nás, rodiče. Hodně z aktivit, které dnes považujeme za „naši školu”, jsme odjakživa dělali. I když děti chodily do školy. Také jsme jim odpovídali na jejich dotazy, dělali kreativní projekty, četli s nimi knihy, trénovali písmenka nebo počítali, jestli je například babička starší než dědeček.

Když ještě děti chodily do školy (a to i když ji měli rády), tak první hodina po škole pro mě vždy byla komplikovaná. Často se potřebovaly vyplakat nebo přinejmenším vybít, protože se celý den tolik přizpůsobovaly, že z toho byly vyčerpané a nervózní. Ve škole často není čas na to řešit lidské konflikty nebo emoce, a tak jsme tomu večer často věnovali hodně času, aby znovu našly svou rovnováhu, pochopily, co se stalo, a aby všemu, co se děje, mohly dát zase smysl. A tak pro nás normální škola neznamenala jen časovou výhru, ale také určitou ztrátu společného času.

Čtěte také  Musejí děti chodit do školy, aby se něco naučily? Čím dál víc rodičů si myslí pravý opak

A navíc (a to bylo vždycky, ale nejvíc to bylo znát u školy klasického systému), děti se ve škole často nudily, a naopak někdy to na ně zase bylo moc rychlé, protože to neodpovídalo jejich rytmu… a tak se večer vrátily nenasycené. Bylo běžné, že děti večer přišly a vyžadovaly, aby se teď konečně učily to, co chtějí ony, a tak jsme jim po večerech dělali školu „navíc“. To, co se měly naučit ve škole, je nezaujalo. Večer pak potřebovaly pracovat, aby naplnily svoji touhu po poznání a zvídavosti. To bylo často daleko více unavující, než když děláme naše školní plány doma a rovnou od začátku se soustředíme na to, co a jak se děti chtějí naučit.

Formální výuce, tedy že dospělí experti rozhodují, co bude dítě do života potřebovat a v kterém věku se to má naučit a jakým způsobem, věříme jen částečně. Když děláme to, co dělají „všichni”, tak to často vypadá, že děláme pro naše dítě to nejlepší, což ale může být jen zdánlivá pravda. Svět se hodně mění a školství se mění tak pomalu, že není vůbec jisté, že škola je to nejlepší řešení pro všechny. Ale dělat věci jinak – tedy experimentovat na životě svých dětí, s maximálním úsilím a s nejlepšími úmysly – je občas těžké, protože to nahání okolním lidem (a i nám) strach. Nevíme, jak dopadnou, a nebudeme to vědět, ani když budou mladí dospělí. Je destabilizující jít novou a neznámou cestou. To je jedno z největších témat, se kterými se musí rodič vypořádat. Podle nás nemůžeme mít oboje. Musíme si vybrat. Něco vyhrajeme, něco mít nebudeme. A cokoliv rozhodneme, bude to mít velký dopad na celý život našeho dítěte. A to je pravda i v případě, když se rozhodneme (protože i to je volba) poslat dítě do školy. Věříme ale, že čím víc energie a úsilí budeme věnovat péči o naše děti, tím větší šance máme na to, abychom pro ně našli, co jim prospěje nejvíce.

Doprovázet děti je celoživotní výzkum

Školní přezkoušení a trošku i naše osobní obavy o jejich budoucnost nás přivedly k našemu dnešnímu systému: děláme minimum, aby děti zvládaly školní program a abychom měli klid při kontrolách. Občas nějaké věci nezvládáme a pak dlouze vysvětlujeme, proč naše dítě funguje jinak než ostatní a proč si i tak myslíme, že se dobře učí. Při kontrolách dáváme důraz na všechny aktivity, které odpovídají školnímu přístupu a programu. Doma se pak snažíme maximálně následovat zvědavost našich dětí a navázat na reálné životní zkušenosti. Hodně času věnujeme hledání zábavných způsobů, jak se naučit to, co potřebujeme. (Ale upřímně, třeba pomůcky na učení jsme doma vyráběli i při škole a myslím si, že i když počítám vymyšlení a vyrábění pomůcek, tak celkový čas na pochopení nového prvku je kratší, než kdybych pořád dokola se svým dítětem opakovala to, co zadali ve škole). Milujeme filmové dokumenty, společné projekty, návštěvy inspirativních lidí, kteří jsou nadšení tím, co dělají…

Naše děti nejsou vůbec ideální a nezvládají školní program lépe než ostatní. A každé z nich je tak jiné, že co funguje na jedno, nezabírá na druhé. Doprovázet své děti je celoživotní výzkum. Jsou však zvídavé, uvažují o všem, co vidí, slyší a snaží se život pochopit a dát mu smysl. A my rodiče nebo jiní dospělí nemáme pravdu jen kvůli tomu, že jsme větší. Je to obohacující a vyčerpávající zároveň.

Není to žádná klidná idylka (aspoň ne pro nás). Je to spíše horská dráha. Jednou jsme nahoře, pak zase dole. Nic už není jisté, o všem se dá pochybovat (a často i pochybuje). Ale to odpovídá lépe realitě a je to cesta, kterou jsme si spolu zvolili. Až to budeme chtít jinak, můžeme to změnit. Ale už si nemůžeme namlouvat, že vše bude v pořádku, když prostě budeme dělat to, „co se má“, anebo co dělají všichni. Tomu už nemůžeme věřit. Ať se v budoucnu rozhodneme tak, či onak, už napořád budeme muset spoléhat na náš osobní úsudek a na informace a zkušenosti, které máme v tu chvíli k dispozici. A vše bez záruky.

Prostě jsme celý život žili skromně a dávali bokem peníze, a když jsme už měli děti a měli se rozhodnout, jestli koupíme dům, tak jsme si řekli, že pro nás má větší smysl strávit několik let s našimi dětmi a ukázat jim, že si plníme náš velký životní sen.

A ještě poznámka na konec: jak to celé vlastně financujeme? Nejsme z bohatých rodin a ani nejsme výjimečně úspěšní. Prostě jsme celý život žili skromně a dávali bokem peníze, a když jsme už měli děti a měli se rozhodnout, jestli koupíme dům, řekli jsme si, že pro nás má větší smysl strávit několik let s našimi dětmi. A chtěli jsme jim také ukázat, že si plníme náš velký životní sen. Pořád jim říkáme, že mají poslouchat svá srdce a jít si svou cestou, i když je třeba jiná nebo těžší, než je společenská norma. A také jim říkáme, že si mají plnit své sny. A nejlepší způsob, jak jim dokázat, že to stojí za to, je, že my sami si ten náš splníme.

Když si uvědomíme, kolik lidí si může koupit třeba dům, tak vlastně skoro stejně tolik lidí by mělo na to, aby ty stejné peníze dali na nějaký jiný, méně běžný projekt, jako je třeba cestování nebo rok volna s dětmi. Jen tím chceme naznačit, že naše (finanční) pozice není vůbec tak výjimečná. Stejné peníze za svůj život utratí velká kupa lidí. Jen se rozhodne utratit je za něco jiného. Věříme, že co se týče financí, hodně lidí by si mohlo dovolit to, co my. Nebo aspoň daleko víc lidí, než si myslí.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se