Letošní prvňáčci mi dávají zabrat, říká zkušená učitelka. Možná je poznamenal lockdown

0
(0)

Když moji žáci do školy přišli, nevěděli, co je aktovka (mají tašku nebo batoh), neznali slovo učebnice, mnoho z nich ani slovo penál. Když jsem vytáhla nahoru tabuli, celá třída začala výskat a volat „wow“. FOTO: Hana Svobodová

Hanka Svobodová je učitelkou šestnáct let, jedenáctým rokem učí na Evropské škole v Bruselu. Dosud si myslela, že je stvořená k tomu, aby byla učitelkou těch nejmenších – letos má prvňáčky už počtvrté. Je zvyklá, že v první třídě se hodně brečí a neustále se něco hledá, přesto se jí to zdá letos ještě o chlup náročnější. „Je možné, že jsem si odvykla tím, že jsem teď dva roky měla páťáky, i tak mě to ale zaskočilo. Možná je to covidem, dětem chybí část školkové docházky,“ říká učitelka.

Učit prvňáčky je specifické. Tak například se člověk musí připravit na to, že minimálně první měsíc ve třídě neustále někdo brečí. Že nemůže najít penál nebo třeba sešit – obvykle najdeme penál pod sešitem nebo naopak. Za velký úspěch považuju, že teď už mí prvňáčci kvůli takovým věcem většinou nepláčou, i když věci hledají pořád. Najdou se ale jiné důvody. Tuhle třeba měly děti k větě TÁTA UMÍ dokreslit nějakou dovednost svého táty. No a jeden chlapeček se rozplakal, že neví, co tatínek umí. Tak jsme mu to celá třída pomohli vymyslet, vzápětí se ale rozplakal, že neví ani to, co umí maminka. Další z kluků usedavě brečel po obědě. Ztratil část z bay blade, což je současný hit mezi hračkami, takové figurky, které mezi sebou bojují. Mimochodem to byl ten samý chlapec, který před pár dny držel kamarádovi na záchodě album s pokémony, zatímco kamarád čural. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího, než spolužákovi album strčit pod proud vlastní moči. To zas samozřejmě brečel ten kluk, co si nedobrovolně počural svůj poklad. Jsou to ještě děťátka, ale zároveň pěkní filutové. Člověk k nim musí být velmi jemný, samozřejmě na ně nemůžu vystartovat nebo jejich „bolístku“ shodit s tím, že se nic neděje a život je holt tvrdej. 

Evropské školy zajišťují vzdělávání pro děti diplomatů a pracovníků institucí Evropské unie. V současnosti existuje v sedmi státech Evropské unie 13 Evropských škol s více než 27 000 žáky ze všech zemí EU. V každé škole jsou vytvořena oddělení jazykových sekcí, aby se co nejvíce žáků mohlo učit ve svém rodném jazyce. České sekce existují v Evropských školách v Bruselu a Lucembursku.

Když moji žáci do školy přišli, nevěděli, co je aktovka (mají tašku nebo batoh), neznali slovo učebnice, mnoho z nich ani slovo penál. Když jsem vytáhla nahoru tabuli, celá třída začala výskat a volat „wow“. Nikdy to nikde neviděli. Učím v Evropské škole v Bruselu, kam chodí většinou děti zaměstnanců Evropské unie. S tím mohou samozřejmě souviset jazykové mezery, i když většina dětí má oba rodiče Čechy a chodily do české školky. Navštěvují ale kroužky ve francouzštině nebo angličtině a taky je dost často hlídá chůva, která třeba mluví cizím jazykem. 

Hlídám čurání, pití i správné sezení

Naše škola je obrovská, od školky po maturanty má 3300 žáků. Když v září někdo zapomněl svačinu ve třídě, kde byl na jazykovou výuku, musela jsem ho tam pro ni odvést, protože sám netrefil. Jenže ve stejný čas jsem musela odvést zbytek třídy na přestávku a jednoho kluka rodičům k bráně, protože měl zlomenou ruku a odcházel na kontrolu. Stejnou logistiku zažívám každý den, když škola končí. Mám tabulku, kde mám napsáno, kam kdo jde po škole. Několik dětí odvádím na kroužky, tři děti do družiny – těch tu máme hned několik – osm dětí na autobusy a zbytek musím předat rodičům. A ještě je to každý den jinak. Autobusy jsou vůbec kapitola sama pro sebe – těch tu máme přes čtyřicet a nemají pevná stanoviště, jak přijedou, tak přijedou. Tak zahlásím, že se mě všichni musí pevně držet a postupně obcházíme autobus za autobusem. První dny to byl šílený blázinec. 

Hana Svobodová je jednou ze semifinalistů posledního ročníku ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize. FOTO: Evropská škola Brusel III

Nic z toho z páté třídy, kterou jsem učila loni, pochopitelně neznám. Páťáci chodí všude sami, všude trefí, všechno znají. Prvňáčci jsou nepopsaný list. Někteří doslova. Ve třídě jich mám jen 21 – to je zlaté oproti českým třicetihlavým třídám, mohl by někdo namítnout. Já bych řekla, že každé dítě nad šestnáct je znát. Vyšší počty bych zakázala a do každé první třídy bych přidělila asistentku. V tomhle počtu nejde všechny děti uhlídat. Aby držely správně tužku, aby psaly písmenka shora dolů, aby měly uklizenou lavici a měly si vůbec kam položit ruku s perem. Taky neustále zasouvám židličky – i s dětmi, aby správně seděly. Za chvíli už ale zase sedí na kolenou na půlce zadku. Jedna maminka mě prosila, abych dohlédla, že její dcera pravidelně pije. Jiná se ptala, jestli můžu zkontrolovat, že její syn jde alespoň jednou za den na záchod. Mohla bych pokračovat ještě dlouho. V Bruselu je škola navíc dlouhá, dny se táhnou. První den jsme s prvňáky měli do 12:50 a hned druhý den už do 15:20. 

Po lockdownu si spolu neuměly hrát

Nedávno mi kolegyně, co měla moje žáky ve školce, řekla zajímavou věc: Jsou to covidové děti. Možná jsou tím poznamenané. V Bruselu jsme sice neměli lockdowny tak dlouhé, jako byly v Česku, na jaře loňského roku ale školkové děti doma byly a přidalo se k tomu asi pět týdnů v uplynulém školním roce. Kolegyně ze školky vyprávěly, že když se děti vrátily po lockdownu, prý si spolu neuměly hrát. Každý si hrál sám. A chyběly jim základní návyky, jak třeba oslovit dospělého. Tahaly ho za tričko nebo kalhoty a dožadovaly se okamžité pozornosti. Další věc je, že v Belgii neexistují odklady. Raději se dítě nechá, ať později opakuje ročník, než aby hned na začátku dostalo odklad. V belgické školce se vůbec neřeší školní zralost. 

Nevím, nakolik to může souviset s covidovou dobou, ale některé mé děti mají velké problémy s dodržováním pravidel. Chtějí si věci dělat po svém nebo třeba po sobě odmítají uklízet.

Nevím, nakolik to může souviset s covidovou dobou, ale některé mé děti mají velké problémy s dodržováním pravidel. Chtějí si věci dělat po svém nebo třeba po sobě odmítají uklízet. Jestli jsem se něco za svou praxi naučila, tak to, že pokud chci, abychom ve třídě fungovali, musím být důsledná. Dětem dávám obrovský prostor pro kreativitu a většinu věcí si mohou dělat, jak chtějí, ale některé věci jsou podle mě a přes to nejede vlak. Třeba když chci, aby si obrázek podepsaly na linku, která je k tomu určená. Může to znít jako zbytečné pedantství, ale pokud nechci jednou při testech hledat jméno po celém papíře, je dobré tyhle věci nastavit od začátku a trvat na nich. A tak to někdy skončí tím, že si někdo lehne do uličky a vzteky buší pěstičkami. 

Často střídat činnosti

V první třídě se musí činnosti hodně střídat, to zná každá paní učitelka. Do naší školy děti přicházejí v osm hodin, vyučování začíná v půl deváté. Do té doby si mohou hrát nebo povídat s kamarádem. Každý den začínáme v kroužku, zazpíváme si písničku na dobré ráno, potom vzbudíme maňáska Školníčka a chvíli si s ním povídáme. Pak jdeme na chvilku dělat něco do lavic – třeba hrajeme Pamatováka – to je taková hra, kdy napíšu na tabuli do osmi políček buď určitý počet teček, když máme matiku, nebo písmenka, pokud máme češtinu. Pak tabuli na chvíli odkryju a děti mají minutu na to, aby si vše zapamatovaly. Krásně se na tom ukáže, kdo má problémy se soustředit nebo kdo může mít zkříženou lateralitu, to je, když má dítě dominantní třeba pravou ruku a levé oko. Běžně totiž mají praváci dominantní celou pravou půlku těla a leváci levou. Děti se zkříženou lateralitou by například chtěly začínat číst zprava, protože se jim tam dominantní oko automaticky dívá, nebo nevidí rozdíl třeba mezi Z a S, protože se jim pletou strany. Mají tedy komplikace se čtením a psaním. Je hezké při hrách sledovat, jak se paměť, soustředění i další dovednosti den za dnem zlepšují. 

Evropská škola Brusel III
Do školy chodí od školky po maturanty přes tři tisíce žáků. Areál je rozlehlý s mnoha budovami. FOTO: Evropská škola Brusel III

Vracíme se na koberec a zkoušíme třeba „marťanštinu“ – mluvím na děti po hláskách a ony se snaží rozumět. Když řeknu P-E-S, měly by slyšet „pes“. Tohle je naprosto zásadní pro to, aby byly schopné číst genetickou metodou. Potom znovu na chvíli do lavic, třeba trénovat písmenka pomocí tabulek. Když se učíme nové písmenko, tvoří ho děti z drátků, píšou si ho na záda nebo ho hledají v moři písmenek. První učební blok trvá do deseti hodin. Na přestávku se chodí ven, pokud neprší.

Odpolední logistika si vyžádala tabulku.
Odpolední logistika si vyžádala tabulku. FOTO: Hana Svobodová

Po přestávce mají prvňáčci třicetiminutovku jazyka, ten si mohou vybrat a chodí na něj potom s prvňáky z jiných jazykových sekcí. Z jazyka se vrátí před jedenáctou, rychle něco společně procvičíme – třeba přiřadit správný počet obrázků k číslům – pak si všichni umyjí ruce a odcházejí na oběd. Po obědě jdou zase na chvíli ven a ve 12.15 začíná odpolední vyučování, které trvá s jednou patnáctiminutovou přestávkou až do 15.20. Odpoledne musím ještě častěji střídat činnosti, protahujeme se, cvičíme pozdrav slunci, hrajeme hry nebo si něco zazpíváme. I tak už to začíná být náročné. Některé děti (hlavně ty, co přišly z Čech, a jsou zvyklé na režim „po O”) se začínají ptát, kdy půjdeme domů. Když to dovolí počasí, zůstaneme už na poslední hodinu venku. Když jsme ve třídě, čtu dětem pohádky nebo je nechám si hrát. Nic náročnějšího už fakt nemá cenu dělat. 

E-mail jako živá voda

I tak na konci dne téměř nemluvím. Pořád dokola vysvětluju, co mají dělat, co si kam mají dát. Kterou svačinu si mají sníst (jelikož je den dlouhý, nosí si s sebou hodně jídla a neustále řeší, jak si to co nejlíp rozfázovat), že si mají umýt ruce nebo srovnat učebnice na lavici. Zkrátka a dobře, učit prvňáky je opravdu náročné a zlaté české čtyři hodiny do půl dvanácté, i když zase nechápu, jak můžou mé české kolegyně za tak krátkou dobu všechno stíhat. 

Co je ale na práci s prvňáčky krásné – dělají obrovské pokroky. Takže v říjnu už je všechno mnohem hladší a v listopadu bude ještě víc. Tuhle mi přišel e-mail od jedné maminky, kde mi děkuje za to, že syn chodí ze školy spokojený, veselý a vypráví, co zažil a co nového se naučil. Úkoly dělá rád. Nemá prý v lásce změny a maminka se hodně bála, jak to bude ve škole zvládat. A teď má doma šťastného kluka, kterému každý den roste sebevědomí. Takový e-mail funguje doslova jako živá voda. I tak se ale víkendu obvykle nemůžu dočkat. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Bruselský rodič
Bruselský rodič
23. 11. 2021 11:46

S touto paní učitelkou jsme měli tu čest. Protivná vyhořelá ženská. Děti i rodiče jí vadí. A imho mi přijde dost neetické uvádět příklady „nehorázných“ rodičovských požadavků, a to ještě ze školního roku, který právě probíhá. Kdyby paní Svobodová uvedla v článku jako příklad naše dítě, rozhodně bychom si stěžovali. Ostatně pokud paní děti euroúředníků skutečně tak bytostně vadí, je možná načase jít dělat něco jiného.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se