Chicago je nemocné město. Děti se tam teď učí, jak to napravit, říká architekt Osamu Okamura

0
(0)

Navrhovat územní plán Osamu Okamuru nebaví tolik jako komunikace, protože podobu města určují vztahy, a ne cihly, jak říká. FOTO: Jitka Polanská

„Podobu města určují  vztahy, ne cihly,” říká architekt Osamu Okamura. Navrhovat územní plán ho proto nebaví tolik jako komunikace, osvěta a vzdělávání. To se jel naučit u Nadace chicagské architektury, kde se inspiroval i pro svou knihu Město pro každého – manuál urbanisty začátečníka. Napsal ji původně pro týnejdžry, ale rozdává ji i politikům.

Kniha Město pro každého získala letos několik cen, včetně prvního místa v kategorii New Horizons na asi nejprestižnějším veletrhu dětské knihy Bologna Ragazzi. Jakou má ale čtenost? Vyplatila se vůbec všechna ta práce, kterou jste do ní s výtvarníky Davidem Böhmem a Jiřím Frantou vložili?

Na jaře nebyl prodej nijak světoborný, knihkupectví, jak víme, byla zavřená a tuhle knihu je třeba vidět. Teď je to podle mých informací od nakladatele mnohem lepší. Věřím, že kniha má edukační potenciál, který se bude zúročovat. S Nadací české architektury jsme ji rozeslali asi sto klíčovým lidem, kteří ovlivňují diskuzi o podobě našich měst. A kolegové architekti mi už říkají, že „manuál“ kupují pro své klienty jako rychlý úvod do hlavních problémů městského plánování. Zahrnuje i nejnovější urbanistické trendy, snad tedy ani rychle nezastará.

Není tedy jen pro děti?

Původní nápad byl udělat týnejdžerskou knihu, knihu pro náctileté, a tomu přizpůsobit jazyk i výtvarnou podobu. Ilustrace Davida Böhma a Jiřího Franty ale hodně baví i mladší čtenáře, ti ovšem úplně nerozumí textům. Vedli jsme diskuzi nad tím, do jaké míry pracovat i s odbornou urbanistickou terminologií, jako jsou „brownfieldy“ nebo „gentrifikace“. Nakladatelství mě nakonec přesvědčilo, že bychom své dospívající čtenáře měli brát partnersky, ne jako děti, a základní termíny jim zpřístupnit. Že se jim to bude v životě hodit. Jazyk tedy není úplně snadný pro děti, s mladšími dětmi knihu čtou rodiče. Ale možná i díky tomu může „manuál urbanisty“ sloužit také jako základní průvodce pro dospělé – jsou v něm podstatné informace, ale nezahltí je a asi je bude i bavit.

Inspiraci jste podle svých slov našel v Chicagu. Při jaké příležitosti?

V roce 2018 jsem byl na Fulbrightově stipendiu u Nadace chicagské architektury, což je největší a nejúspěšnější architektonická nadace na světě. Vznikla v 60. letech jako aktivistická organizace, s cílem zachránit několik cenných historických budov v centru města, které měly ustoupit developerským záměrům. Díky aktivizaci obyvatel se domy zachovaly. Postupně Nadace začala rozvíjet i edukační programy, do kterých napřeli neuvěřitelné množství energie. Chtějí se stát světovými lídry ve vzdělávání mládeže, najali na to spousty edukátorů a edukátorek. Jel jsem se k nim učit v roli člena správní rady Nadace české architektury. Chtěl jsem pak některé nápady přenést do Česka.

Publikují také knihy. Tam číhala ona inspirace?

Ano, vydávají učebnice. Mimo jiné vytvořili zajímavý komiks pro dospívající s názvem No Small Plans (Žádné malé plány) a poslali ho do všech veřejných škol ve městě. Kniha se financovala crowdfundingem, její podobu určila veřejná soutěž a v hodnoticí komisi byli i zástupci náctiletých.

Dnešní Chicago ale není urbanisticky vzorným městem…

Je to paradox. Chicago se tradičně považuje za centrum architektury par excellence, úplně první mrakodrap postavili právě zde, město dalo světu několik světově proslulých architektů a říká se, že být architektem v Chicagu je jako být muslimem v Mecce. V metru se tam dámy běžně baví o architektuře. Ale to město je totálně dysfunkční. Je to spíš několik měst, která spolu vůbec nekomunikují, mluví se tu o hypersegregaci. Aglomerace se dystopicky rozpadá na bohatý sever a chudý jih a západ. V chudých čtvrtích je nezaměstnanost třicet procent a průměrný plat menší než poloviční na severu. Koncentruje se tam prakticky veškerá násilná kriminalita. Každý ve městě vidí, jak problémy narůstají.

Nápad zainteresovat na osudu města školáky je tedy součástí záchranného plánu?

Čtěte také  Sen malého urbanisty? Město, kde jezdí angličáky, pouliční lampy jsou z brček a z komínů kouří vata

Dalo by se to tak říct. Knihu Nadace sponzorovalo několik velkých firem a kromě nich stovky drobnějších dárců. Když si ji koupíte v obchodě Nadace, za její cenu kupujete knihy dvě, ta druhá putuje do nějaké školy. Komiks má motivovat mladou generaci, aby se víc zajímala o své město, jeho život a jeho kvalitu. Navazuje na učebnici urbanismu z roku 1911, takzvaný Wackerův manuál. V osmých třídách chicagských škol se používal až do konce třicátých let a měl podobný cíl, zapálit mladé lidi pro novou architektonickou vizi města, jejímž autorem byl tehdy význačný architekt a urbanista Daniel Burnham. Po necelých sto letech udělala Nadace podobný pokus.

Co je ještě součástí jejich vzdělávacích programů?

Pořádají interaktivní procházky městem pro učitele a po nich navazuje workshop. Předvedl jsem, jak to dělají, na konferenci Pěšky městem. Šli jsme na rušnou křižovatku a pozorovali, co se tam vše nachází a děje. Kolik je v dohledu aut, kolik chodců, kolik stromů. Čím jsou pokryté chodníky, jsou na nich návodné prvky pro nevidomé? Když se člověk zastaví a dá si čas, vidí souvislosti, které mu jinak unikají. A může pak diskutovat třeba o tom, co by se stalo, kdyby se jeden jízdní pruh vyhradil pro cyklisty. Součástí workshopu je pak skupinová práce s návrhem podoby ideálního města. Je to učení hravou a zážitkovou formou. V Chicagu se na tenhle workshop hlásí často učitelé, nebo spíš učitelky ze sociálně problematických oblastí, které mají chuť něco pro čtvrť udělat. Akce je dobrovolná, ale Nadace jim platí cestu a oběd, což je citlivé gesto. Každý učitel, který workshop absolvoval, si může odvézt bednu těch komiksů, zadarmo, pro celou svoji třídu.

V Grenoblu berou středoškoláky na běžné staveniště. Totální dobrodružství, všichni dostanou helmu, oranžovou vestu, vidí, jak se lije beton do základů, přijde tam architekt i stavbyvedoucí, ukazují jim, co a jak. Vidět, jak barák vzniká, je silný zážitek.

Máte ještě po ruce nějaké další příklady dobré praxe ve školním vzdělávání? Jak učit děti urbanismus tak, aby to pro ně nebyla vzdálená abstrakce?

V Grenoblu představují téma „město“ dětem od mateřských až po střední školy studenti architektury. Nikoli stylem „to je románský a to gotický styl“, jak se to poněkud staticky dělá nebo dělalo u nás. Učí je spíš principy. Na modelech si zkouší světlo a osvětlení. Udělají v krabici otvory a vidí, jak se proměňuje vnímání prostoru v závislosti na tom, kam umístí zdroj světla. Nebo zkoumají měřítko a materiál. Přináší to ve výsledku spíš praktické než encyklopedické znalosti. Když si pak člověk zařizuje byt, může se mu to hodit, už přemýšlí jinak. Líbilo se mi také to zapojení studentů architektury, ti se zase učením dětí učili, jak srozumitelně komunikovat s laiky, což je taky velmi užitečná dovednost.

U nás se praktičnost vzdělávání teď zdůrazňuje, ale do škol zatím proniká spíš pomalu.

V Grenoblu s tímhle přístupem začali taky až někdy v roce 2007. V Chicagu masivně asi před šesti lety. Je to poměrně nová věc, po které se ale zvyšuje poptávka, protože mnohá města fungují hůř a hůř a narůstá potřeba to změnit. A to bez tlaku a zájmu veřejnosti nepůjde. Ve zmíněném Grenoblu je ještě další zajímavý projekt: berou středoškoláky na běžné staveniště. Totální dobrodružství, všichni dostanou helmu, oranžovou vestu, vidí, jak se lije beton do základů, přijde tam architekt i stavbyvedoucí, ukazují jim, co a jak. Vidět, jak barák vzniká, je silný zážitek. Člověku se to běžně nepodaří, vše je dnes ukryté za plachtami a za plotem. Teď už aspoň stavební firmy začaly do těch ohrad, které oddělují staveniště, dělat plexisklová okénka, aby se lidi mohli podívat dovnitř. Obvykle totiž kolem staveb postávají pánové a sledují, co se děje. Já to dělám taky, dívám se na jeřáby, na montéry… A developeři už přišli na to, že když lidem poodhalí, co se na stavbě děje, mají pak i méně stížností na prašnost a hluk.

Knihu, kde se na modelech nešetřilo časem, vydal Labyrint.
Vše, co vidíte na fotkách knihy Město pro každého, je vytvořeno z kartonu, brček, kostek cukru, vaty, kusu mašinky na kávu a dalších překvapivých věcí…  FOTO: Archív Nadace české architektury

Co je podle expertů největší urbanistická výzva dneška?

Postavit se nějak k rostoucí nerovnosti uvnitř společnosti a zabránit segregaci obyvatel podle příjmů. Právě to, co se nedaří řešit v Chicagu. Trendem je sledovat, nakolik plánování města podporuje integraci. Česká republika je sice pořád mezi zeměmi s nejmenším rozdílem v příjmech obyvatel, ale bohužel jsme si drastickým způsobem rozprodali svůj fond městských bytů. V Praze je teď méně sociálních bytů na obyvatele než v bohatém Mnichově, Curychu nebo Vídni. To má na město obrovsky negativní dopad. Když si člověk v důchodu v důsledku snížení svých příjmů nemůže dovolit svůj byt a musí se vystěhovat na okraj města, ztratí své sociální vazby. To je příklad, jak špatné městské plánování přímo bolestně pocítí obyvatelé města. Co dělá město městem, nejsou cihly, ale lidé a jejich vztahy. Není to mrtvý útvar, ale otisk našich životů. Když jsou vztahy narušené a společnost nefunkční a rozbitá, poznáte to i na struktuře města. Proto je pro mě tak zajímavé pracovat s lidmi, víc než s územními plány.

Poptávka po kvalitě života ve městě musí vycházet od obyvatel. Problémy dnešních měst narůstají do takové komplexity, že se to prostě shora nedá vše ohlídat, natož opravit. Zapojení obyvatel je životně důležité.

Vzdělávání mládeže může přinést změny v dlouhodobějším horizontu, ale není třeba jednat rychle?

Je nutné vzdělávat i dospělé, klíčové aktéry, developery, městské plánovače, lidi na stavebních úřadech, a docela se to i děje. Ale jak jsem říkal, poptávka po kvalitě života ve městě, nebo tlak na ni, chcete-li, musí vycházet od obyvatel. Problémy dnešních měst narůstají do takové komplexity, že se to prostě shora nedá vše ohlídat, natož opravit. Zapojení obyvatel je životně důležité. Ti město užívají každý den. To vědí právě i v té chicagské nadaci. Při práci s dětmi rychle zjistili, že jejich uživatelská zkušenost je vybavila velmi dobrou schopností popsat, jestli daná čtvrť vyhovuje potřebám lidí, kteří v ní žijí, nebo ne.

Co vás přivedlo ke studiu architektury?

Virtual Ritual – Urbanista Osamu Okamura, YouTuber Atlet, fotografka a gamerka Adéla Vosičková – tři performeři vytvoří expertní gamingový panel, aby otestovali potenciál herního mesta. 
              Nejbližší představení: 
19. 11. Olomouc - Festival Divadelní Flora, 
24. 11. Praha - Festival Akcent / Divadlo Archa

Po gymnáziu jsem ještě moc nevěděl, co dál studovat. Žádného architekta v rodině nemáme. Bavilo mě výtvarné umění, chodil jsem do lidušek, ale přihlášku jsem si dal i na medicínu a speciální pedagogiku – tam vlastně tak trochu nepromyšleně, jen proto, že na střední škole jsem trochu pomáhal nevidomým dětem a určitě mě ovlivnila i zkušenost z vedení ve skautu. Tuhle cestu jsem ale opustil asi po měsíci na pedagogické fakultě a šel pak na rok studovat obchodní akademii, cestovní ruch. Na architekturu jsem se dostal až za rok, napodruhé. A našel jsem se tam. Byl to oproti střední škole obrat o sto osmdesát stupňů. Na gymnáziu se mi nelíbilo, byl to nezáživný dril, ze kterého jsem se marně snažil uniknout, až ze mě udělali šatnáře, protože jsem pořád chodil pozdě. Na architektuře mě nechali dělat, co mě baví.

Máte japonského otce, ale s bratry jste žili v Česku s maminkou. Bylo ve vašem vzdělávání a výchově i tak něco japonského?

Tatínek za námi do Česka jezdíval o Vánocích a my synové jsme za ním cestovali do Japonska v létě na prázdniny. Vychovával nás velmi tradičně japonsky. Drezíroval nás k soběstačnosti. Když jsem přijel, jako patnáctiletému mi vrazil do ruky peníze, řekl, že to je rozpočet na jídlo na týden a že budu vařit pro sebe i pro něj. Byl jsem úplně vyřízený. Šel jsem do samoobsluhy a vůbec jsem místní potraviny neznal, natož abych z toho uměl něco uvařit. A nebyl žádný internet. První jídlo šlo do záchodu, to si pamatuju. Tehdy mi to vhánělo slzy do očí, ale teď to oceňuju. A nejen to, ale i jeho výchovu k pečlivosti, vysokému nasazení, to, že nám vštěpoval odpor k tomu něco odbýt.

Japonci velmi potřebují preciznost v práci i v komunikaci, je jich hodně na malém prostoru, a kdyby byla komunikace a spolupráce nepřesná, tak se společnost úplně rozpadne. V Česku ledabylost naopak prochází velmi dobře. Ovšem ne v architektuře, to je umělecko-inženýrský obor založený na dobré koordinaci mnoha profesí a na přesnosti provedení, spojuje se v ní kultura s technikou a technika je svou podstatou precizní.

Osamu Okamura vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a konceptuální tvorbu na AVU. Od února 2019 působí jako děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Přednáší v Česku i v zahraničí.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se