A kolik krys jste viděla v kanále? Lektorka ekologie na pár hodin mezi prvňáčky

0
(0)

Vyprávěla jsem těm zvědavým hlavičkám, co si představit pod pojmem odpad, kde všude vzniká, že něco vlastně odpadem vůbec být nemusí. FOTO: Jana Lavrenčíková Myšková

Už jako malá holka jsem si hrála na paní učitelku. S kamarádkami jsme to dotáhly k dokonalosti. Měly jsme rozdělené nejen předměty a vymyšlený rozvrh, ale měly jsme i vytvořené žákovské knížky pro 3. třídy a mezi sebou si ty žákovské vyměňovaly a zapisovaly do nich známky. V tu dobu jsem si usmyslela, že budu paní učitelkou a zároveň inženýrkou. Čím lehčeji svá přání vyšlete do světa, tím jednodušeji se vám splní. A takto jsem se stala na pár hodin učitelkou v 1.D.

Když moje starší Áčko nastoupilo do první třídy, měla jsem potřebu být angažovaná matka. Taková ta, co mi teď s odstupem času leze na nervy. Nicméně v tu dobu mi přišlo jako geniální nápad zapojit se aktivně do činnosti 1.D a spojit tak 2v1 – ukázat, jaké povolání má matka mé dcery a zároveň nenápadně prvňáčky „zeleně“ nachytřit. Paní učitelka se mého nápadu chopila s nadšením a já začala kompletovat pomůcky. Hodina musí být dostatečně interaktivní, neboť mi bylo víc než jasné, že prvňáci nejsou zvědaví na 2 × 45 minut monotónního přednesu čerstvé čtyřicátnice. Byť je matkou jednoho z nich. Přípravu jsem tedy rozhodně nepodcenila. Chvíli jsem zvažovala přípravu dle učitele z povídek Šimka a Grossmanna, ale jíst křídu se mi fakt nechtělo a skládání penálu a učebnic jsem měla dost od naší juniorky. 

A pak se soutěžilo. První, druhý, třetí, čtvrtý. Čtyři skupinky, čtyři sady barevných tašek na třídění a jedem. FOTO: Jana Lavrenčíková Myšková

Nadešel den D a já stanula před 1.D. Děti na mě upíraly své oči plné otazníků a očekávání. A já si v tu chvíli uvědomila, že mám mnohem větší zodpovědnost, než když školím našich 50 zaměstnanců, do jaké nádoby mají hodit mastný hadr nebo plechovku od flokulantu. Ucítila jsem závan uvědomění, něco jako poslání, že ty děti jsou takové ryzí, jedinečné malé velké bytosti, a já věděla, že jim chci předat něco opravdového a smysluplného. Zároveň jsem chtěla pro moji holčičku, která v lavici pyšně zářila jako Polárka na noční obloze, že zrovna její máma stojí před katedrou, být tou nej učitelkou pro danou chvíli. Když jsem na ně pohlédla ještě jednou a zaostřila, závan uvědomění a poslání vcelku opadl. I tak mi srdce bušilo a já měla pocit, že nestojím před partičkou prvňáčků, ale top managementem, před kterým mám obhájit nový projekt. Pak jsem si vzpomněla na kurz minutového řečníka, ukotvila nohy, nadechla se a začala. 

Vyprávěla jsem těm zvědavým hlavičkám, co si představit pod pojmem odpad, kde všude vzniká, že něco vlastně odpadem vůbec být nemusí. Co se dá znovu použít, stejně nebo jinde, co se dá půjčit – třeba lyže nebo vybavení na kempování, a že není třeba tyto věci kupovat. Jak přemýšlet nad tím, co opravdu chci a co nezbytně potřebuji. Došlo i na zmrzlinu. Ne že bychom ji ochutnávali, ale navedla jsem je, že až si někdy zmrzlinu dají, tak je mnohem lepší jen tak z kornoutku, který pak mohou sníst, než z kelímku, který vyhodí. Stejně jako plastovou lžičku, kterou si vezmou ke zmrzce na pár minut. I když, v tomhle by potřebovaly potrénovat především některé maminky, řekla bych. 

Ukázkově jsme třídili, rozuměj – ukazovala jsem jim pečlivě doma nasbírané „materiály“ a děti hádaly, kam s nimi.

Také jsme se bavili o tom, že kohoutková voda ve vlastní oblíbené lahvičce je mnohem lepší než bublinková barevná limonáda plná cukru v plastové láhvi na jedno použití. Že když jdu na nákup, nezapomenu si s sebou vzít vlastní tašku a látkové pytlíčky na pečivo nebo ovoce. No a když zapomenu, protože i to se mi stává, protože mám hlavu přeplněnou nesmysly, tak to prostě všechno nandám do jednoho pytlíku, který pak doma použiji třeba na odpadky. A na nákup si vezmu prázdnou krabici od vyloženého zboží.  

Cvičili jsme barvy kontejnerů a co do nich patří a nepatří. Všech 25 žáčků mi chtělo naráz říct, kolik mají doma košů, jak třídí a jaké odpady vyprodukují právě oni. Věděli toho spoustu. Dávali pozor, a i přes ukrutnou potřebu zapojit se do diskuze, nevykřikovali, ale hlásili se jak o závod. Byla jsem z nich nadšená. Už dávno jsem přestala sledovat čas a naprosto si to užívala. 

Čtěte také  Jana Lavrenčíková Myšková: Koupit školní aktovku je výkon hodný zenového mistra

Ukázkově jsme třídili, rozuměj – ukazovala jsem jim pečlivě doma nasbírané „materiály“ a záčci hádali, kam s nimi. Společně jsme diskutovali, pomyslně krmili žížaly a zjišťovali, kdo má doma na zahradě kompostér – takovou tu zelenou plastovou pyramidu – nebo kdo ho má dřevěný či ztlučený z palet jako za naším panelákem. Co do něho máme po svačině odnést a co rozhodně ne. Krmení žížal bylo vůbec atrakcí. Některé děti pojaly myšlenku, že u nás doma nemáme rybičky ani morčata, ale chováme žížaly. No vlastně měly pravdu. Na ty náš tatínek alergický není. A navíc je máme v pěkném zeleném domečku. Paní učitelka zase ocenila můj termohrnek. Nezbytnost, bez které se nehnu. Dokonce vydržel i pád ze střechy našeho auta. Několikrát. Jednou navíc málem trefil i maďarskou důchodkyni na přechodu. To, když na něj nečekaně hbitě vlezla a já jsem musela prudce zabrzdit, tehdy na dovolené u Balatonu…ale to je jiný příběh. Termohrnek je můj každodenní společník a už vím, na které benzínce si do něj bez problémů natankuji kávu „to go“. Bez keců obsluhy o hygienických předpisech. 

Děti z našeho „zerowaste“ koutku nejvíc pobavila bambusová a kovová brčka. Naše Fidorka hrdě ukazovala její, které občas použije i na teplý čaj s medem. Na rozdíl od plastového, kovový to „ustojí“. U pratelných odličovacích tamponků jsem se zase bavila já. Na otázku, zda ví, k čemu slouží, padaly odpovědi jako: koberečky nebo peřinky do domečku pro panenky, utěrky na brýle, mini žínky na miminka. To mě prostě ba. 

Čtěte také  Německá „generace Greta“ chce lepší životní prostředí a mít kde bydlet. Reportáž z Berlína

A pak se soutěžilo. První, druhý, třetí, čtvrtý. Čtyři skupinky, čtyři sady barevných tašek na třídění, a jedem. Rychlost se nepočítá, jen diskutujeme a hážeme do správných barevných tašek. Ve třídě je to jak v úlu během letní sezóny. Místo od kytky ke kytce poletuji od skupinky ke skupince. Se svojí mini výškou se mezi nimi ztrácím. Z dob dětských táborů jsem však na to zvyklá. Nikdo není vítěz, nikdo poražený. Cíl je jasný, vytřídit jako profík. A z případných chybiček se poučit. Koukám na ty bystré juniory a v duchu si říkám, že když tohle dokážou pochopit šestileté děti, tak jakou výmluvu mají dospěláci?

Po přestávce, která jakoby ani nebyla, se věnujeme vodě. Zmínila jsem, že kohoutková, obzvlášť v Praze, je to nej na pitný režim. Úměrně jejich věku dětem vyprávím, jak se odpadní voda čistí i jak se vyrábí voda pitná, a slibuji, že je vezmu do mé oblíbené ne vinárny, ale vodárny. Ukazuji jim fotky, jak lezu do kanálu a fotky následně musím poslat i mým kamarádkám matkám, protože si myslí, že jejich dítě má přebujelou fantazii, když doma hlásí, že „teta Jana leze do kanálu“. 

Zní to jako klišé, ale my se fakt učíme od dětí. Přesvědčuji se o tom každý den. Kdo nevěří, ať zkusí. Z jejich úhlu pohledu to stojí za to. 

Téma ještě zdaleka nebylo vyčerpané, ale moje hlasivky ano. Nastal čas pomalu končit. Prvňáci mě dál zahrnovali dotazy, kolik jsem potkala v kanálu krys, jestli umím řídit popelářské auto a jak jsem se dostala do té popelnice na fotce. V duchu mi proletěla myšlenka, co o mně asi tak dneska doma poví. Vzpomenu si na hlášku naší Miňonky, která ve školce hrdě pronesla, že její maminka se přes den hrabe v popelnicích a večer tančí u tyče. Že jsem přes den odpadovým hospodářem v Pražských vodovodech a kanalizacích a mým koníčkem je poledance, jsem záhy musela vysvětlovat naší paní učitelce, aby náhodou nevolala na naši rodinu sociálku. 

A nastal konec. Odpadům zazvonil zvonec. Ty jiskřičky v dětských očích vidím ještě po několika letech a vzpomenu si na ně ve chvílích, kdy školím znuděné obličeje dospěláků od nás z provozu. 

Zní to jako klišé, ale my se fakt učíme od dětí. Přesvědčuji se o tom každý den. Kdo nevěří, ať zkusí. Z jejich úhlu pohledu to stojí za to. 

Jana Lavrenčíková Myšková zasvětila profesní život životnímu prostředí a odpadům. Má dvě dcery. Miluje svoji rodinu, lyžování a volejbal.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se