Letos má výstava betlémů téma Jak se co dělávalo. Její součástí je i sklářská dílna. FOTO: Jitka Polanská

Vánoční výstava pod Betlémskou kaplí je dar jedné rodiny veřejnosti. Už skoro čtyřicet let ji organizuje nyní již penzionovaný stavební projektant Blahoslav Lukavec a jeho žena Jana, pomáhají jim jejich děti, vnoučata a přátelé. V osmdesátých letech minulého století se na výstavu autorských betlémů a tradičních řemesel a výrobků stály pětihodinové fronty a i teď přitahuje desítky tisíc lidí ročně. „Vánoce nevyhubil komunismus, doufám, že je nevyhubí ani Santa Claus. Někdy se ale o ně přeci jenom trochu bojím,” říká pan Lukavec.

Na Vánoční výstavu chodí již druhá generace Čechů. Svěřil se vám nějaký dospělý, že tu byl už jako dítě?

No jistě, to jsou ty nejdojemnější momenty. Přijde paní s dětmi a řekne: To jsou moje děti a mě sem takhle vodila moje babička. To se mi spustí slzy, to nejde ustát. Člověk si uvědomí, že se stává součástí nějaké kultury. I když jde jen o zlomek populace, čtyřicet tisíc návštěvníků ročně nejsou miliony. Ale i tak. Řekl bych, že hodně lidí chodí opakovaně, nejtypičtější je rodina s dětmi. Máme ale i návštěvníky ze zahraničí. Některé cestovní kanceláře si nás zařadily do programu a letos měly přijet tři autobusy Francouzů. Jestli to tak bude, nevím. Celkově jsem letos ve velkém napětí, jak a jestli budou lidi chodit. Sice mi každý den volají tak tři paní učitelky, jestli máme otevřeno, ale jak to nakonec bude, těžko odhadnout.

Takže chodí i školy?

Ano, dopoledne třídy, odpoledne družiny. Máme tu pro ně připravené otázky, na které sbírají odpovědi při prohlídce. Jedna je například: kolik kostelů a kaplí napočítáte v pražském betlému? 

Jaké má výstava náklady?

Finančně je to vcelku náročná věc. Nájem je půl milionu, je to centrum Prahy, náklady na instalaci a pak následnou likvidaci jdou také do mnoha statisíců korun. Ale jsem hrdý na to, že výstava je jako jedna z mála v Česku finančně téměř soběstačná, a to i při vcelku nízkém vstupném. Zatím se vždy více či méně zaplatila, protože máme slušnou návštěvnost. A bez sponzorů, jen někdy dostaneme grant od města Prahy nebo od ministerstva kultury. Letos se nám to nepodařilo.

Zjišťovali jste si, jestli něco podobného mají i jinde v Evropě?

Nevím o tom, nemám čas na konci roku jezdit po jiných výstavách u nás, natož po Evropě. Vím ale, že existují velké a krásné výstavy betlémů, mnohdy betlémů historicky velmi cenných. Nám však jde o něco trochu jiného. Nejsme jen výstava betlémů, nejsme etnografická výstava. Snažíme se všemožně ukázat kouzlo klasických českých lidových Vánoc. A aby to nebyly jen betlémy, stromečky a různé vánoční zvykoslovné předměty, tak volíme vždy nějaké nosné téma.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jaká témata volíte?

Letos máme „Jak se co dělávalo“. Víte například, jak se dřív měřil čas? Viděla jste už vodní hodiny? Minulé ročníky najdete na našem webu, jeden rok to bylo například Vánoční muzicírování. To jsme vytvořili třídu a v ní stál Jakub Jan Ryba s houslemi… Měli jsme i harmonium, přišel nějaký pán, začal na něj hrát, já k němu běžím, abych mu to zakázal, a on to byl sbormistr Jaroslav Krček! Nebo jsme měli téma Betlémské zvonění. Vedle Betlémské kaple jsme dokonce ulili zvon, jmenuje se Mistr Jan. Vybrali jsme na něj peníze a darovali ho Betlémské kapli. Každou hodinu krásně vyzvání. Radost mi zkazilo jen to, že stát po nás pak chtěl sto padesát tisíc na DPH. To nebylo fér. Nechápu, že nemá tyhle věci ošetřené.

Na jaké další zajímavé téma nebo příběh s tím spojený vzpomínáte dodnes? 

V roce 2010 se výstava jmenovala Skleněné Vánoce. Měli jsme kolekci skleněných betlémů a k tomu skleněný vodopád a řeku. Zdeněk Lhotský, náš významný sklářský výtvarník, nám půjčil velikou skleněnou mísu, která dostala různá ocenění na světových sklářských výstavách. Dali jsme ji na špalek těsně na hladinu té naší vodní instalace, voda se pod ní krásně chvěla. Někdo mi pak říkal: až to uvidí Zdeněk! Ten vás zabije! Mísa byla v zahraničí pojištěná na pět milionů. Ale předpověď se naštěstí nesplnila. Když pak pan Lhotský přišel, byl velmi spokojen. Ta mísa byla už v Tokiu, Římě, Londýně, New Yorku, ale nikde nikdo neměl odvahu ji takto umístit do vody.

Díky výstavě mám hrozně bohatý život. Jednou se stýkám se skláři, jindy s muzikanty, pak zase se zvonaři.

Jako organizátor je uvedený Bonsai servis Praha. To mi vysvětlete: Jak se k vystavování českých betlémů a ukázek tradičních řemesel dostane spolek, který se zajímá o japonské tradice?

V roce 1980 vznikl v Praze Bonsai klub Praha. Předsedou byl Petr Herynek, místopředsedou byl významný japanolog Zdeněk Hrdlička. Petr Herynek již předtím pořádal podobné vánoční a velikonoční výstavy a doktor Hrdlička navrhl, že si dáme do stanov větu, která nám umožní v tom pokračovat. Ta věta zněla nějak takto: V zimě, když nám bonsaie budou spát pod sněhem, budeme pořádat výstavy, na kterých budeme lidi učit vidět krásu v prostých lidových věcech. A tak jsme to dělali. Když nás z StB chodili kontrolovat, divili se. Bonsai klub byl součástí Svazu zahrádkářů a tajným z toho vycházelo, že máme vystavovat cibuli a mrkev, ne betlémy. Vždy jsme jim ale ve stanovách ukázali tu větu, a tím jsme si činnost obhájili. Nebyli jsme žádní disidenti, tak to prostě chodilo. Když Bonsai klub v devadesátých letech zanikl, vytvořili jsme spolek Bonsai servis a s výstavou jsme pokračovali dál.

Jak dlouho trvá instalace?

Měsíc. A pak je měsíc výstava otevřená. Končíme třetího ledna, ale pak tu jsme nejméně do patnáctého a vyklízíme to. Nezůstane tu lautr nic, jen holé stěny, kameny, podlaha, beton. To všechno jsme sem navozili, několik nákladních aut materiálu.

Kdo vám s tím pomáhá?

Tak různě, kdo může, hlavně rodina a pár přátel. Dnes tu je bratr, dcera, syn i vnuk, včera tu bylo osm vnoučat z deseti.

Jak sbíráte exponáty?

Vždy na začátku září napíšu asi tisíc dopisů našim vystavovatelům. Oni mají rádi, když jim přijde dopis s emblémem výstavy. Je to už jakýsi rituál. Každé výstavy se pak zúčastní dvě stě, dvě stě padesát tvůrců. Něco přivezou sami, něco svážíme my se ženou a s dětmi, teď už tedy spíš s vnoučaty. Vezmeme auto a tři dny jezdíme po Česku, i na Slovensko. A po výstavě zase všechno zpět.

Tuhle sochu například dělal truhlář Roman Galek z Jindřichova Hradce. To je prostě skvost. Nebo tady ten betlém, to je pan Vaněk. Když se na ty postavy zadíváte, co vidíte? Film Jiřího Trnky. Jeho tatínek dělal v ateliéru Jiřího Trnky. A tenhle dělal kameraman bratislavské televize pan Morávek. Zatímco tento betlém plný oveček dělal pan Doubal. Jak mi řekl, vyřezal Josefa, který se pomodlil a ruce mu po modlitbě klesly, vidíte? Když pro exponáty jezdím, to není tak, že to člověk popadne a jede. Ten člověk vám předává své dílo i s myšlenkou, s příběhem. To dílo musíme vždy „důstojně“ převzít a pak „důstojně“ vrátit.

Vystavovatelé jsou tedy lidé různých profesí?

Devadesát devět procent se živí něčím jiným, a přitom dělají tyto úžasné věci. Betlém v ořechové skořápce, háčkovaný betlém z krajek nebo zdobený rybími šupinami… A tady máme Zvěstování od Jiřího Netíka. To byl původně muzikant, ale pak se stal řezbářem. Když před pár lety pařížský Notre-Dame slavil šestisté výročí založení, vyhlásili soutěž betlémů a Jiří Netík z Brna to s tím svým vyhrál. A cítíte ten perníkový betlém paní Řezníčkové z Jihlavy?

Čtěte také Tip na adventní výlet: Výstava betlémů vás spolehlivě naladí na Vánoce

Cítím. Většina betlémů má jednoho autora, ale tady vidím jeden kolektivní.

Ano, betlém z chleba, vytvořili ho žáci střední odborné školy v Českých Budějovicích, vidíte ty kůrky? To je nápaditost! Budou tu osmého prosince péct chleba. Těší se, protože v tradiční peci ještě nikdy nic nepekli. A tamhle jsou čertíci od pana Drozdy. Angličanům, kteří tu jednou byli, jsme horko těžko vysvětlovali, co to je. Oni tam tu tradici nezbedných čertů nemají. Mají jen ďábla.

Kromě betlémů je tu spousta dalších předmětů. U většiny nevím, co to je ani jak se to jmenuje. Vy ano?

Já se to taky většinou učím před výstavou. Díky tomu mám hrozně bohatý život. Jednou se stýkám se skláři, jindy s muzikanty, pak zase se zvonaři. Třeba tady je loučník. K tomu se připevňovaly louče a těmi se svítilo. Vždy ale jen chvilku, tři minuty. Louče jsou takové velké třísky, to už dneska lidé nevědí. Támhle je výroba košťat a tady se budou dělat provazy. Koukejte, tohle je odstředivka na mléko… ovšem nevím, jestli se mi podaří sehnat to správné mléko, já odsud nemůžu na krok. Musí být přímo od farmáře, ne z Lidlu. A tady běží mlýn, který jsme nechali speciálně vyrobit. Kdy jste viděla takto zblízka mlýn, až do jeho útrob? Ten pak celý zase rozmontujeme, i tu vodu musíme vylít.

Máte tu i hrací koutek, asi pro menší děti.

Je dost populární, to jsou vyhlášené krušnohorské hračky, které jsou támhle i vystavené. Noemovu archu, jak se tahle sestava jmenuje, dostal údajně ke svým osmým narozeninám francouzský král Ludvík XIV. Mimochodem, jsou to nejoblíbenější hračky našich vnoučat, ta zvířátka si staví po celém obýváku. Nechápu, proč se něco takového už moc nevyrábí. Není to složité, nebylo by to drahé a děti si s tím úžasně vyhrají.

Byli jste od začátku v těchto prostorách pod Betlémskou kaplí?

Ne, celá osmdesátá léta se výstava konala ve slavném domě U Zlatého melounu, tenkrát patřil organizaci s poněkud tajemným jménem Správa účelových zařízení. Výstavní síně se o nás přetahovaly, na výstavu stály i pětihodinové fronty a pro ně to byl velmi výdělečný i prestižní podnik, a proto jsme neplatili žádný nájem. My jsme si na tom nic moc nevydělali, což platí dodnes. Na nás chodily kontroly, abychom nerozkrádali socialistický majetek.

Jak jste se k organizaci výstavy dostal?

Přišel jsem do Bonsai klubu asi po dvou letech od jeho založení, kvůli bonsaím. Dostupných tištěných informací bylo tehdy velmi málo, vyšly třeba dva články za rok, takže člověk hledal společenství, kde by se něco naučil. A hned jsem se zapojil i do organizace výstavy a dělali jsme to s Petrem Herynkem i poté, co Bonsai klub v roce 1991 zanikl. Aktivity kolem bonsai kultury se pak zase v Česku obnovily, ale již na komerční bázi. Ale výstava pokračovala. V roce 1996 jsme se rozdělili a vznikly výstavy dvě. Jedna, ta Petrova, se koná v Botanické zahradě Na slupi, a my ji děláme tady a trochu jsme se rozmáchli i k různým instalacím – jako je třeba to mlýnské kolo nebo hodinky s vodotryskem, ty vám hned ukážu.

Profesí jste stavební projektant, teď již tedy ve výslužbě. Jak jste dokázal skloubit tenhle projekt s prací, která vás živila?

Měl jsem samostatnou živnost, nejdřív ve dvou a pak sám. Projektoval jsem většinou jen do konce října a pak jsem se do konce roku věnoval výstavě. Teď jsem už asi šest let v důchodu, takže to jde. Jen nevím, komu to předám. Mám sice čtyři děti a deset vnoučat, ale nevím, zda by to při své práci utáhli. Zatím mám ale ještě síly dost. Je to koníček, který dělám téměř čtyřicet let a člověk by to neopouštěl snadno. Jsem rád, že Čechy zatím Vánoce baví. Nevyhubil je komunismus, doufám, že je nevyhubí ani kapitalismus se Santa Clausem. Někdy se ale o ně přeci jenom trochu bojím.

Jaké máte vzpomínky na Vánoce z dětství?

U nás v Aši, kde jsem vyrůstal, si lidé dávali betlém za okno, a také svíčky. Pocestní se na ně dívali a bylo jim hezky u srdce. Já to měl jako dítě tak rád. Tatínek byl dětský lékař. Když napadl sníh, jezdil za svými malými pacienty na saních a bral mě s sebou. Vidím před očima ty domečky s okýnky a v nich ta světýlka, kouř z komína, úplně jak to namaloval Josef Lada.

Jak slavíte vánoční svátky s rodinou? Máte otevřeno na Štědrý den i na Boží hod.

Naše Vánoce padly na oltář této výstavy (směje se). Na Štědrý den jsme tu do čtyř odpoledne a druhý den ráno zase nastupujeme. Je tu nádherně, ale někdy i trochu smutno. Třeba přijde babička, položí si tady pod stromek dárek, který si sama nadělila, obejde výstavu, vezme dárek a jde domů, kde ji nikdo nečeká. Chce se mi věřit, že jí a dalším lidem přinášíme kus opravdových Vánoc. Loni, v jubilejním čtyřicátém roce, se výstava nekonala a pak mi někteří její příznivci psali, že jim kvůli tomu Vánoce nenaskočily.

Blahoslav Lukavec je absolventem ČVUT a profesí stavební inženýr. Již čtyřicet let věnuje velkou část své energie organizaci Vánoční výstavy. Má čtyři děti a deset vnoučat, osm kluků a dvě děvčata.