Nejlepší je nechat děti cíleně nedávat pozor, říká o vzniku kreativity německý profesor

0
(0)

"Hraní není jen to, co si pod tímto pojmem představí rodiče." FOTO: Alice Hrubá

Nápady jsou tím nejdůležitějším motorem naší společnosti. Ostatně kdyby lidé neměli žádné nápady, tak bychom ještě všichni seděli v jeskyních, pobíhali po lese s klackem a pracovali s pazourkem. Dá se ale u dětí cíleně podpořit, aby byly kreativní? Na tyto otázky odpovídá německý psychiatr a psychoanalytik z univerzity v Heidelbergu Rainer M. Holm-Hadulla. 

Kreativita je dost abstraktní pojem, kterému se léta věnujete. Co to přesně je?

Rozlišujeme dva druhy kreativity – každodenní a výjimečnou. Výjimečná kreativita se definuje jako vytváření něčeho nového, co člověk může nějak využít, lidé to potřebují a má to pro ně výjimečný význam. Pak je tu ale také běžná kreativita, kterou najdeme téměř u každého dítěte, dokonce už i u kojence. Děti totiž nevnímají podněty kolem sebe, tóny nebo náladu pasivně, ale zpracovávají je aktivně, a tím si utvářejí vlastní vnitřní svět. Kojenci například hledají pohled dospělého, reakcemi na něj se jim formuje mimika. To je jedna ze základních forem kreativity.

„Asi neexistuje dítě, které by si rádo nehrálo.“ FOTO: Rainer M. Holm-Hadulla.

To znamená, že kreativní je každý člověk a každé dítě automaticky?

Vypadá to jako zdánlivě nevědomá aktivita každého jedince. Nicméně je nutné, aby bylo splněno pět faktorů: nadání, znalosti, motivace, otevřenost k podnětům a podporující podmínky. Konkrétně u již zmíněného příkladu s kojencem to znamená, že potřebuje bezpečné prostředí a ochranu dospělých osob kolem sebe, podněty a impulzy, potřebuje reakce okolí, tedy určitou zpětnou vazbu.

Pojďme se podívat na jiný příklad. Kreativita je, když dítě samo od sebe začne něco dělat. To ale platí jen do jisté míry. Dítě totiž většinou nezačne hrát na housle samo od sebe, potřebuje k tomu ten impulz, tu nabídku, informaci, že něco takového existuje.

A k pátému řečenému bodu „podporující podmínky“ také třeba platí, že ty nezahrnují jen nabídky, ale i požadavky, aby dítě doma určitý úkol udělalo. Tedy že třeba dohlédnu, aby cvičilo na housle.

Co tedy mohu jako rodič dělat, abych dítě v tomto směru podpořila?

Kromě té zmíněné nabídky, kterou dítěti dávám, by se rodiče nebo učitelé měli aktivně dívat. Třeba když dítě ukazuje namalovaný obrázek. Asi bych to popsal tak, že je důležité být zaujatým průvodcem. Například matematické nadání se vyvíjí, pokud má dítě kvalitní výuku ve škole a také podporu doma.Ale určitě to neznamená, že jako rodiče musíme svým potomkům organizovat odpolední program do poslední minuty. Měl by jim zůstat čas na nudu a snění. Co děti dělají rády? Hrají si. Jen velmi zřídka se nudí, zabaví se – jak známo – třeba i s klacíkem. Asi neexistuje dítě, které by si rádo nehrálo. Když někdo říká, že si dítě nehraje, tak možná zapomíná, že hraní může mít nekonečně mnoho podob. Třeba si hraje rádo se slovy nebo s listím. Jinými slovy: hraní není jen to, co si pod tímto pojmem představí rodiče.

Čtěte také Pro svobodnou hru jsou největší překážkou nedostatek inspirace a absence hranic, říká přírodní pedagožka Johana Passerin

Mimochodem někdy stačí málo: k základním pomůckám pro rozvoj kreativity u malých dětí patří třeba hudební nástroje, jako buben nebo xylofon, nebo také pastelky, ale především míč.

A co naopak kreativitu zabíjí? Napadá mě třeba televize, počítače…

Samozřejmě, to je problém naší doby. Tato média způsobují zahlcení podněty. Krátce řečeno, mozek pak nastaví funkci obrany před dalšími impulsy a minimalizuje svou aktivitu. Nekonečné vystavování těmto médiím lidem bere jejich vnitřní svět. Přehlcení podněty redukuje dětem radost z jejich vlastní hry. Navíc jsou tím vystaveny přílišným afektům, které jsou extrémně emočně nabité, což těžko dokážou zvládat.

Zabijákem kreativity číslo jedna jsou tedy média. Ale jaké prostředí celkově nepodporuje kreativitu?

Jsou to asi všechny extrémy z toho, co už bylo řečeno. Kreativitě škodí, když je dítě zaplaveno podněty, když má nedostatek zpětné vazby, také je to strach a deprese. Známe to všichni, jakmile je člověk ve stresu, nepřijde na žádný originální nápad. Samozřejmě ale existuje produktivní stres nebo melancholie, které mohou kreativní proces podpořit. Kreativita je životní elixír a ten nejdůležitější terapeutický prostředek, který máme. Tvůrčí činnost dává lidem pocit, že zde mohou být.

Kreativita je životní elixír a ten nejdůležitější terapeutický prostředek, který máme. Tvůrčí činnost dává lidem pocit, že zde mohou být.

Jak toho ale dosáhnout třeba ve škole? Vezměme si hodinu výtvarné výchovy a úkol, že děti mají namalovat sněhuláka.

To záleží na věku. Dvouleté děti bych klidně nechal, ať malují podle sebe. V první nebo druhé třídě bych jim řekl, ať něco zkusí namalovat samy, a pak jim předvedl, jak takový sněhulák může vypadat. Byla by to taková souhra – nejprve možnost vyjádřit se podle toho, co školáka napadne, a až pak ukázka modelu. Důležité je, aby děti měly podmínky, tedy například pastelky a papír.

Ve škole je nejlepší střídat fáze soustředěné práce a momentů, kdy cíleně necháváme dětskému mozku volnost. FOTO: Alice Hrubá

Dobře, to je výtvarná výchova. Ale co třeba ostatní předměty, které bychom s kreativitou asi primárně nespojovali?

Kreativita vzniká, když je namíchán správný koktejl mezi strukturou a volností. Klíčové je, aby fungoval ten poměr. Ve škole by tedy bylo nejlepší střídat fáze soustředěné práce a momentů, kdy cíleně necháváme dětskému mozku volnost. Takové přestávky jsou pro mozek osvěžující. V praxi by to znamenalo záměrně nechat děti nedávat pozor, ale samozřejmě je to otázka míry. Každopádně dobře funguje přepínání mezi napětím a uvolněním mozku. Naopak škodlivý je stres, kterému jsou děti vystaveny v hodinách, při nichž musejí stále dávat pozor. Mnoho dospělých vám řekne, že je napadlo něco geniálního, nového, třeba ve sprše nebo při procházce přírodou.

Takže stačí dětem nechat volnost?

Ne tak docela. Celkově se kreativní proces skládá ze tří částí – osvojování si znalostí, volnost a prostor pro kombinaci. Duševní kreativita je děj, kdy se uložená informace nově zkombinuje. Z toho vzniká kreativní pokrok. Znamená to, že dítě musí mít nějaké znalosti v hlavě, aby je mohlo nově přeskupit a pospojovat. Nestačí si něco letmo přečíst na internetu, naopak, mozek to musí mít uloženo, aby s tím mohl pracovat. Je to tedy opět mix mezi disciplinovaným učením a volným kombinováním. Často se škola soustředí jen na jedno nebo na druhé, na volnost nebo disciplínu, ale klíčová je ta směs.

Čtěte také Dětské hraní dnes ovlivňují velké firmy. Rodiče by se měli vzepřít a jít s dětmi do přírody, říká německý pedagog

Říkal jste, že jsou-li splněny určité podmínky, kreativita je přirozená už od narození. Jak potom rozeznáme tu každodenní kreativitu od výjimečné?

Každodenní kreativita dělá radost především vám samotným, na rozdíl od té výjimečné, kde to, co vzniká, je zajímavé i pro druhé. Například já hraji na kytaru. Baví mě to a mojí ženě se to líbí, protože pak vzniká hezká atmosféra. Ale neuspořádám koncert, abych hrál před cizími lidmi. Ovšem za genialitou – ať už v hudbě, umění nebo ve vědě – je především píle, kreativita jako taková je to pouze z jednoho procenta. Mozart také potřeboval 30 let, než složil Dona Giovanniho nebo Kouzelnou flétnu. Rovněž důležitá je také rutina a stabilita. I když se to nezdá, kreativní lidé jsou průměrně stabilnější než ostatní. Často jde o velice pracovité a disciplinované lidi.

A nejsou umělci třeba častěji psychicky nemocní?

To se někdy může zdát, protože bývají otevřenější, čímž se to o nich spíše dozvíme. Je ale pravda, že se občas dostávají do melancholických stavů a jejich psychický stav je pak potravou pro kreativní řešení. Často také čteme, jak důležitou roli v životě nějakého umělce hrál alkohol nebo drogy. Ale nerozumějme tomu tak, že by kreativita vznikala díky alkoholu a drogám, tito umělci byli kreativní a úspěšní i přesto, že konzumovali alkohol. Kreativita navíc neznamená jen úplně nové myšlenky, je to také vznik určité struktury. Sice se říká třeba právě o umělcích, že jsou chaotičtí, ovšem kreativita se rodí v okamžiku, kdy chaos dostává zřetelnou strukturu. Je to takové uspořádání vlastního světa, překonání vnitřního napětí. Kreativita není legrace, spisovatelé hovoří o námaze a hudebníci třeba o velkém soustředění, nikoli uvolnění.

Kde se nachází kreativita v mozku?

Neexistuje jedno konkrétní anatomické místo, je to komplexnější systém. Víme třeba, že regulační systémy jsou v přední části mozku, pak je tam také paměť a systém kontroly. Při kreativitě pracují všechny tři systémy společně, protože musíme aktivovat znalosti, které máme, dále se musíme koncentrovat a potřebujeme i zmíněnou volnost, aby něco nového vzniklo.

Rainer M. Holm-Hadulla je německý psychiatr, psychoanalytik a psychoterapeut. Studoval medicínu a filosofii, profesně se věnoval psychiatrii a psychoanalýze. Působí na univerzitě v německém Heidelbergu, ale i jako kouč a konzultant. Napsal několik knih, k jeho hlavním oblastem zájmu patří kreativita. V Německu o něm v médiích mluví jako o „papeži kreativity“.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se