Jitka Gabašová působí jako průvodkyně na sedmi školách na Kutnohorsku a mluví otevřeně o tom, jak nelehké je měnit české školní prostředí. „Cílem je, aby děti nezažívaly ve škole tolik stresu, aby viděly užitečnost v tom, co se učí a aby tam chtěly trávit čas i po vyučování,” říká. V rozhovoru popisuje, jak se školami pracuje a co školy nejvíce potřebují. 

Zrovna v těchto dnech rodiče hledají školu pro své prvňáčky, a někteří si kvůli tomu dokonce mění i trvalé bydliště. Je podle vás v dohledné době reálné, aby se ta nejbližší škola stala tou nejlepší? 

Myslím, že se to nepodaří úplně stoprocentně. Vnímám tu riziko, že se nůžky mezi školami mohou do jisté míry rozevřít. Jako průvodce cítím limity v tom, co mohu a co nemohu ovlivnit. Nemám žádné mocenské nástroje, mohu jen budovat důvěru a diskutovat s učiteli a vedením školy o tom, co by jim i dětem ve škole pomohlo. Máme sice nějakou podporu od ministerstva, ale to nestačí. Nemůžeme nijak ovlivnit, kdo školu vede a jaké zaujímá postoje ke změnám. I osvícený ředitel musí pracovat s pedagogy, kteří jsou na škole třeba už dlouho, lidsky si s nimi rozumí, ale je těžké je přimět k nějaké změně. Navíc někdy i ze strany rodičů slyšíme, že není třeba výuku měnit, protože oni takovouhle školu taky absolvovali a nyní jsou spokojení a úspěšní. Proti něčemu takovému se těžko argumentuje.

Co vás zatím z pozice průvodkyně škol nejvíce překvapilo?

Trošku mě překvapil ten chaos, nebo řízený chaos, který s sebou nese práce v učící se organizaci. To s sebou nese také stres. Musím se s tím učit pracovat. Uvědomovat si, že stále hledáme tu cestu a že se stále něco mění. Že všechno vzniká nově. Že neexistují žádné vyšlapané cesty. Na druhou stranu, mám nějakou vlastní pedagogickou zkušenost, těžko se mi dařilo jako samotné učitelce něco měnit. Teď mám daleko silnější podporu a mohu podněcovat změny. 

Co byste chtěla, aby se povedlo ve školách, kde působíte?

Aby děti nezažívaly tolik stresu. Aby viděly užitečnost a smysl v tom, co se učí. Aby jim ve škole bylo dobře a chtěly tam trávit čas třeba i po vyučování. Aby z nich vyrostly osobnosti se zdravým sebevědomím, které se v sobě vyznají. Aby se z nich stali lidé, kteří nebudou tak zahleděni jen do sebe, ale budou umět přijmout i občanskou zodpovědnost.

Zažila jsem hodinu ve třídě, která byla hodně stresová. Děti běhaly k tabuli, aby rychle plnily úkoly. Zároveň se nesměly v hodině bez vyzvání ani pohnout. Mám ale i školu, kde místo zvonění zní hudba.

A co potřebují učitelé? 

Vzdělávat se. Ale jsou zvyklí se vzdělávat tak, že jedou na odborné školení. Práci sami na sobě v tom smyslu, aby byli otevřenější, vnímavější, aby dokázali lépe naslouchat, nevnímají jako vzdělávání. Takhle to nevidí. Oni se naučí nějaké cvičení a to potom přinesou do třídy, aby zvýšili gramotnost dětí. Někteří učitelé mají také rezervy v oblasti reflexe a sebereflexe. Někteří neznají základní psychologické pojmy. Je to začarovaný kruh, který začíná na pedagogických fakultách a v nedostatečné praxi. 

Eduzměna je nadační fond, který pracuje s dětmi, učiteli a řediteli škol a zjišťuje, co potřebují, aby se ve škole všichni cítili dobře. Soustředí se na Kutnohorsko. 

Od koho je tedy nutné změnu ve škole začít? Bavíte se s učiteli, nebo se vaše pozornost soustředí na ředitele?

Pro mě je hodně klíčová postava ředitele. Ale neznamená to, že když začnu pracovat s ředitelem, že se něco změní. Ředitel je hotový člověk a já mu nemohu nic nařizovat. Jenom zjišťuji, kde zrovna stojí a jestli s ním mohu navázat dialog. Pak se chci dostat k dalším učitelům, což se mi na některých školách daří. Ale tam, kde vztahy nejsou dobré, tam se dostávám k učitelům velmi těžko.

Co ještě slyšíte ze škol? 

Slyším, že trošku zdržuju. Tak se zeptám: Co vás teď trápí? A jen poslouchám. Myslím, že cesta vede hodně přes pomoc v nepedagogických činnostech. Dobře znám německý systém školství, tam je ředitel hlavně pedagog, administrativy má daleko méně. U nás je ředitel manažer pro všechno. Má obrovskou zodpovědnost. Navíc když se po něm někdo bude chtít vozit, že v něčem pochybil – například ve financích – může ho zřizovatel odvolat. 

„Školy absolutně nemají potřebu vnímat děti jako partnery. Nevidí, že škola může dobře fungovat jen v případě, že se tam děti budou cítit dobře. Že to může pomoct jim. Stále vidí děti jako ty, co do vzdělávání nemají co mluvit,” říká Jitka Gabašová v první části rozhovoru.

Vaše práce vyžaduje velkou dávku diplomacie. Lze na takovou pozici vlastně sepsat nějaký manuál? 

Ne, vůbec. To se nedá. A také je pravda, že se strašně bojím nějakého přešlapu. Bojím se, že to někde přepísknu. Uvědomuji si, že si nemůžu myslet, že to všechno zvládnu tím, že budu aktivní a že je budu podporovat. Někdy prostě nechtějí a musím počkat. Ale myslím si, že je třeba pracovat se všemi školami, i s těmi, které zrovna teď nechtějí. 

Proč?

Aby se ty nůžky mezi jednotlivými školami nerozevíraly ještě víc. Je důležité mít alespoň povědomí o tom, co se na těchto školách, které nechtějí spolupracovat, děje. Hledat skulinky. 

Co se učíte vy díky této práci? 

Že se musím ještě sama dál učit, právě v kladení otázek, v naslouchání, v respektování toho, co a jak školy dělají.

Kolik času strávíte v jedné škole? 

Můžu tam být maximálně jednou za měsíc, častěji by to pro ně nebylo únosné, mají toho hodně. Ale jsem tam pak celé dopoledne, takže například mluvím s ředitelkou, pak jdu do sborovny, případně zpět k ředitelce, k zástupcům, promluvím s výchovnou poradkyní. Někde bych zůstala i déle, ale pokud nesouhlasí, abych šla do hodin, nemůžu je nutit. Stále usiluji o to, abychom se dostali k tvorbě rozvojového plánu.

Čtěte také Kde najít štěstí? Dá se naučit ve škole, kde na to mají zvláštní předmět

Jak byste popsala klima ve školách? Třeba v těch sedmi, kde jako průvodkyně působíte?

Je to různé. I v těch nejvíce spolupracujících školách je propast mezi učiteli a žáky. Stále tam slyšíte: my a oni. V některých školách je ještě dost stresu. Ale už se pracuje na jeho odbourávání. Někde více, jinde méně. Zažila jsem hodinu ve třídě, která byla hodně stresová. Děti běhaly k tabuli, aby rychle plnily úkoly. Zároveň se nesměly v hodině bez vyzvání ani pohnout. Mám ale i školu, kde místo zvonění zní hudba. Navštívila jsem třídy, kde hrají celoroční hru, která se jako červená nit táhne celým školním rokem. 

To vypadá na velkou dávku kontroly. Je kontrola takto přítomná všude? 

Je hodně silná. Myslím, že to částečně souvisí i s tím, že se bojí svobody, protože cítí za děti velkou zodpovědnost. Slyšela jsem několikrát větu, že jsou jednou nohou v kriminále. To je realita. Když dojde na nějaký problém, tak to učitel odskáče.

Jitka Gabašová je průvodkyně škol zapojených do projektu Eduzměna Kutnohorsko. O nejrůznější metody vzdělávání se zajímala odjakživa a pedagogické působení ji provází celý život. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na Karlově univerzitě. Na DAMU pokračovala v distančním studiu dramatické výchovy. Po mnoha letech vzdělávání dospělých i dětí se setkala s myšlenkami Eduzměny, které ji hluboce zasáhly, protože pojmenovávaly přesně to, o co se při svém mnohaletém působení na studenty střední školy snažila. Je matkou tří synů, členkou Hostivického pěveckého sboru a příznivkyní dobrého divadla.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let