Není to jednoduchá situace a všichni – děti i dospělí – jsou teď v obrovském stresu. FOTO: Unsplash - Tadeusz Lakota
Jen pár stovek kilometrů od českých hranic zuří válka a je jasné, že hněv, strach či obavy o budoucnost se odrážejí i ve třídách. Někteří rodiče o tématu doma mluví, co ale slyší dítě ve škole? Učitelé také odpovídají dětem na otázky, o nichž si mysleli, že je nikdy neuslyší. Jak je od nás válka daleko? A přijedou tanky až sem? Co budeme dělat?
„Vidět tanky, rozbombardovaná města a prchající ženy s dětmi je pro Čechy velmi těžké,“ říká terapeutka Margareta Johnová z neziskovky InBáze, která se dlouhodobě zabývá pomocí uprchlíkům. „Ukrajina a Ukrajinci jsou nám oproti vzdálenějším národům poměrně blízcí, nejen geograficky, ale i slovanským jazykem, křesťanstvím. Zakarpatská část Ukrajiny dříve bývala součástí Československa, předkové některých ukrajinských uprchlíků za nás bojovali ve druhé světové válce, mnoho lidí u nás našlo svůj druhý domov a většinou se velmi rychle integrovali do naší společnosti. Jsou to naši sousedé, přátelé, nebo dokonce příbuzní. Navíc procházíme jako národ určitou retraumatizací – ožívají v nás vzpomínky na rok 1968 a na sovětské tanky v českých ulicích. Není to jednoduchá situace a všichni – děti i dospělí – jsou teď v obrovském stresu.“
Učitelé napříč Českem pořádají třídnické hodiny, sedají si s dětmi do kroužků, povídají si a tiší jejich obavy. Napřed se museli spolehnout na svou vlastní empatii a pedagogické schopnosti, po pár dnech jim s nejrůznějšími materiály přispěchaly na pomoc neziskové organizace, jako je například pražská LOCIKA, která pomáhá dětem ohroženým domácím násilím.
Učitel by se měl soustředit na přítomnost a na to, co může sám ovlivnit. Úkolem učitele je předat dětem bezpečí.
S materiálem pro zvládání krize přišlo rychle i ministerstvo školství. Podle něj by se učitelé neměli tématu války na Ukrajině ve třídách vyhýbat, protože i předškoláci o něm už vědí – z domova od rodičů či z útržků zpravodajství, které zaslechnou. Než se ale učitelé pustí do hovorů s dětmi, měli by napřed ošetřit sami sebe.
„Učitel by se měl soustředit na přítomnost a na to, co může sám ovlivnit. Úkolem učitele je předat dětem bezpečí,“ říká ministerský manuál a pokračuje tipy pro zvládání situací ve třídách: „Nezahlcujme děti nadbytečnými detaily, držme se faktů. Dejme prostor všem otázkám, které nám mohou naznačit, co všechno už děti vědí. Odpovídejme jasně, krátce, bez zbytečných detailů.“
Jak mluvit s dětmi o válce
- O situaci bychom měli mluvit klidně a vyhradit si na to dostatek času.
- Děti vycítí strach z dospělých. Je dobré jim vysvětlit, že jim ani jejich nejbližším nebezpečí nehrozí. A důležité je jim říct, že pokud by válka opravu u nás byla, není cílem zabíjet děti, ale cílem jsou letiště, úřady nebo elektrárny.
- Pokud jsou děti v silných emocích, je dobré je hned nekonejšit, ale vyptat se jich, čeho se přesně obávají.
- I děti mohou pomáhat, ujistí je to, že mohou také něco udělat. Mohou podpořit nějakou sbírku nebo ukrajinského spolužáka.
- Není nutné rozebírat, „kdo za to může”, ideální je soustředit se s dětmi na to, že musíme podpořit ty, kteří trpí.
- Je to příležitost se společně podívat na mapu, říci si něco o historii či o tom, jak se vyhledávají ověřené informace.
Terapeutka Margareta Johnová doporučuje využít například mapy, pastelky či omalovánky: „U mladších školních dětí si můžeme ukázat, jak daleko je Ukrajina, kde se teď momentálně válčí. Starším dětem a dospívajícím je možné uspořádat třeba projektový den, v rámci něhož si mohou připomenout historii válek, a také zdůraznit to, že ať je rozpoutá kdokoliv s jakoukoliv záminkou, nakonec nejvíce trpí ti, kteří za nic nemohou, ať stojí na kterékoliv straně.“
Nechte je prožít emoce, nabízejte naději
Složité a emocionálně vypjaté chvíle zažívají nyní učitelé, kteří mají ve svých třídách ukrajinské děti. Když invaze začala, přicházeli do školy plní strachu a smutku, někdy i s pláčem. Zprávy z domova nebyly dostupné, nebo nebyly dobré a na žácích to bylo znát. Učitelé se museli vypořádávat s tím, že bratranci a sestřenice některých dětí se ukrývají před nálety v metru nebo jejich babičkám dopadaly rakety vedle vesnice. „Ukrajinští žáci, které v rámci péče o děti s odlišným mateřským jazykem doučují češtinu, mi sami vyprávějí, jak se snaží sem dostat příbuzné, jak je ubytovávají u sebe doma. Je z nich cítit směs obav i naděje,“ říká Lenka Kader Aghová, která na Základní škole Lyčkovo náměstí v Praze pracuje s žáky z ciziny.
Podle terapeutky Margarety Johnové je to nejlepší, co mohou učitelé v takové chvíli dělat, nechat děti projevit a odžít všechny emoce. Nezačít je hned konejšit a uklidňovat, ale chvíli s nimi zůstat i v tom smutku a obavách, říci jim, že je teď normální se takto cítit a že v tom nejsou samy. Důležité je vyslechnout je, podpořit a následně citlivě nabídnout slova pochopení a naděje.
V mnoha českých třídách vedle sebe navíc sedí žáci a studenti ruského i ukrajinského původu. V loňském školním roce to konkrétně bylo 14 335 Ukrajinců, 3545 Rusů a také 440 Bělorusů, jichž se události posledních dnů dotýkají také. A ačkoliv jsou učitelé profesionálové, někdy je to pro ně velmi náročné.
Ministerský manuál reaguje i na situace, kdy ve škole můžou propuknout projevy agresivity vůči ruským spolužákům: „Je důležité vysvětlit, že konkrétní žáci ruské nebo běloruské národnosti nejsou za konflikt zodpovědní. Jako Česká republika nepodporujme stigmatizaci žáků ruské, běloruské nebo ukrajinské národnosti. Můžeme diskutovat téma hranic, vzteku a agrese. Co je možné, co si směrem k druhému můžeme dovolit, a co ne.“
Jak mluvit s dětmi o válce v mateřské i základní škole? (grafiky lze zvětšit)
Text vyšel v Akademii Lidových novin.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
