Příběh jednotřídky z Klecan ilustruje situaci, která ve školství kolem válečných uprchlíků vznikla. FOTO: Kateřina Lánská
V Česku během jediného měsíce přibylo asi 125 tisíc dětí, přibližně tedy jeden populační ročník. Praxe ukazuje dvě možné cesty – vznik adaptačních ukrajinských skupin nebo integraci žáků do českých tříd. Budoucnost je nejistá a zkušenosti z jiných válečných konfliktů ve světě ukazují, že nakonec zhruba dvě třetiny uprchlíků zůstávají v novém domově. Proto je třeba myslet na to, jak příchozí žáky začlenit do českých škol.
Česká vláda v reakci na příchod statisíců uprchlíků přijala takzvaný zákon Lex Ukrajina, jehož část se týká i školství. Momentálně mají ukrajinští rodiče prakticky dvě možnosti: buď se snaží o co nejrychlejší integraci potomků do hlavního vzdělávacího proudu a v tu chvíli je zapisují do běžných tříd, nebo volí takzvanou adaptační skupinu neboli „ukrajinskou jednotřídku“ a vyčkávají, jak se situace vyvine. Tyto přechodné skupiny mají ukrajinským dětem usnadnit zvykání na nové prostředí a zároveň nabízet kontinuitu se vzděláváním doma.
Ukrajinské ministerstvo školství i jednotlivé školy totiž pro žáky organizují online výuku, která se řídí tamním vzdělávacím programem, a podle ohlasů českých učitelů je velmi kvalitní a dobře zorganizovaná. Zároveň se ale děti v adaptačních skupinách mají za úkol naučit česky – Lex Ukrajina s jejich provozem totiž počítá pouze do konce srpna s tím, že školy je budou organizovat do konce června a přes prázdniny vypomohou neziskové organizace.
Děti plakaly, maminky nechtěly opustit třídu, takže se chvíli zdálo, že to snad ani nepůjde. Naštěstí ale nastoupili dobrovolníci, začali s dětmi malovat a ty se postupně uklidnily.
Studenti pedagogiky jsou zavaleni prací
Čtyři takové adaptační skupiny vznikly v posledních dnech například v Brně při Základní škole J. A. Komenského a ze země je s pomocí magistrátu vydupala ve spolupráci s ředitelkou školy Simonou Pokornou pracovnice Centra pro cizince JMK Tereza Švandová. Ta také působí za společnost META jako poradkyně pro školství v Jihomoravském kraji.
„Máme štěstí, že naše škola má kromě hlavní budovy ještě budovu záložní, vzdálenou zhruba deset minut chůze. Slouží v situacích, kdy se školy v okolí rekonstruují a je třeba jejich žáky na nějakou dobu umístit jinam,“ vysvětluje ředitelka Simona Pokorná. „V podstatě přes víkend jsme s dobrovolníky byli schopni uvést třídy do takového stavu, aby se v nich dalo učit,“ dodává Tereza Švandová. „Sehnali jsme ukrajinskou paní učitelku a studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a začali jsme vzdělávat dětské uprchlíky.“
První dny byly náročné zejména u těch nejmenších. „Děti plakaly, maminky nechtěly opustit třídu, takže se chvíli zdálo, že to snad ani nepůjde. Naštěstí ale nastoupili dobrovolníci, začali s dětmi malovat a ty se postupně uklidnily,“ vzpomíná na rozjezd Simona Pokorná. Po několika týdnech se situace už ustálila, děti se učí češtinu, ukrajinštinu a matematiku. „Zatím mapujeme, jak na tom jsou například v matematice, a co nejdřív bych ráda, aby se ji už učily česky,“ říká ředitelka Simona Pokorná. Ve třídách se střídá zatím jedna ukrajinská učitelka se studenty sociální pedagogiky, kteří nabídli svou pomoc. I nadále je ale obtížné sehnat jazykáře, zejména se zkušeností s výukou češtiny jako cizího jazyka. Studenti příslušného oboru učitelství z Masarykovy univerzity jsou totiž od příchodu prvních uprchlíků z Ukrajiny také zavaleni prací.
Adaptační skupiny nemusejí vznikat pouze při školách. Na dobrovolnících stojí i výuka a péče o děti například v adaptačních skupinách, které zřídil Dům dětí a mládeže Ulita v Praze 3. Zapsaná je tu asi šedesátka dětí, některé chodí denně, jiné jen občas, když si jejich rodiče potřebují něco zařídit. Z velké části jde o děti předškolního věku, kapacity se ale postupně rozšiřují i pro školáky, kteří se budou vzdělávat například ve společenském sále místní knihovny. „Našim zřizovatelem je pražský magistrát, který nás opravdu podporuje, takže můžeme otevírat další skupiny a pomáhat tak i dětem, které přišly do okolních městských částí,“ říká ředitelka DDM Kateřina Jarošová.
Ukrajinci se chtějí učit, rychle se zlepšují
Povinnost přihlášení k povinné školní docházce mají všichni cizinci na našem území s delším než krátkodobým pobytem nad 90 dní. Nejen z důvodů legislativních značná část rodičů přijíždějících s dětmi z Ukrajiny neváhala a o umístění potomků se začala snažit už pár dní po svém příjezdu – také si chtěli co nejdřív sehnat práci a umožnit dětem socializaci. „K nám jsme přijali pětapadesát dětí od první do deváté třídy, další se k nám ale už nevejdou,“ říká Simona Pokorná, ředitelka ZŠ J. A. Komenského v Brně.
K nám přišel jeden chlapec velmi krátce před válkou, kvůli němu jsme oblepili školu česko-ukrajinskými tabulkami a ty se teď hodí pro další nové žáky.
Plno hlásí například i Masarykova základní škola v Plzni, která už delší dobu přijímá cizince nebo děti s podpůrnými opatřeními. Dokud ještě měli místa, bez váhání ke stávajícím třiceti ukrajinským dětem přibrali dvanáct uprchlíků a s jejich integrací nemají velké problémy. „Máme na půl úvazku koordinátora vzdělávání cizinců, což všem velmi usnadňuje život, a navíc v každé naší třídě je minimálně jeden ukrajinský žák, který už dobře mluví česky. Ti se teď stávají patrony nově příchozích, pomáhají, překládají,“ vysvětluje učitelka Lucie Sichingerová.
Každý žák s odlišným mateřským jazykem má dnes v Česku nárok na tři hodiny výuky češtiny týdně nad rámec běžného rozvrhu; v Masarykově základní škole v Plzni běží tato výuka v malých skupinkách dětí přibližně stejného věku. Pro současné uprchlíky z Ukrajiny navíc ministerstvo školství umožnilo redukci učiva, takže když se české děti v Plzni učí o vodstvu a řekách, ukrajinské dítě si sestavuje slovníček a učí se slovíčka typu voda – potok – rybník a podobně.
„Nebráníme se přijímání žáků-cizinců ani dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Máme asistenty, učitelé umějí pracovat s heterogenním kolektivem, takže pro nás není problém sednout si se žákem někam bokem a pracovat s ním na češtině,“ říká Lucie Sichingerová a dodává: „Naše zkušenost s Ukrajinci je dlouhodobě skvělá, není se čeho bát. Během tří měsíců mluví a do roka jsou často schopní své české spolužáky dohnat či předehnat. Opravdu to s nimi jde rychle, chtějí se učit.“
V Základní škole C. Boudy v Kladně dosud vzdělávali s odlišným mateřským jazykem jen pár dětí, učí se tedy za pochodu. Doplňují ukrajinské žáky do kapacity svých tříd a podobně jako v Plzni využívají pomoci stávajících žáků ruské a ukrajinské národnosti. „K nám přišel jeden chlapec velmi krátce před válkou, kvůli němu jsme oblepili školu česko-ukrajinskými tabulkami a ty se teď hodí pro další nové žáky,“ říká češtinářka Šárka Eisová. Prvním příchozím ještě mohla nabídnout extra hodiny češtiny, teď už jich je ale moc, a tak se zapojuje místní Centrum pro integraci cizinců. Škola má výhodu v tom, že v mnoha třídách působí asistent pedagoga, který může vypomoci. V hodinách chemie, fyziky, matematiky a přírodopisu to teď v Kladně funguje tak, že si ukrajinské děti vyhledávají probírané téma na tabletu ve svých učebnicích, které jsou přístupné online.
Všichni se snaží, ale výuka trpí, přiznává Šárka Eisová: „Máme tu děti, které chtějí zůstat, ale i ty, které chtějí domů. Zkoušejí se učit, nasávají atmosféru, ale podle mě je teď momentálně hlavně hlídáme a nadstavbou je to, že chodí do školy a zachovávají si zdání normality. Nelze je ale vůbec hodnotit a upřímně – mnozí z nich teď mají nestabilní bydlení, dá se očekávat, že se budou ještě stěhovat dál, všechno je pro ně přestupní stanice. V tuto chvíli potřebujeme hlavně zajistit bezpečí a klid na učení pro všechny děti do konce školního roku. Od září snad bude pro tyto nové žáky dořešena podpora, protože pro jednoho učitele je strašlivě náročné je učit a individualizovat ve třídách po 30 dětech.“
Bude dost míst na školách?
Co bude dál, to je samozřejmě otázka, která pálí nejen učitelku z Kladna. Zejména ve velkých městech, jako je Praha nebo Brno, a v menších obcích kolem nich jsou školy přeplněné dlouhodobě a třicet žáků ve třídách už teď není výjimkou. Vláda sice umožnila překročení maximálních počtů dětí ve třídách i bez posvěcení hygienických stanic, mnozí ředitelé ale nechtějí vysvětlovat českým rodičům, proč mají náhle ve třídě například 34 žáků.
Ve školách a školkách teď startují zápisy; letos k nim v prvním kole půjdou děti, které v Česku žily už před 23. únorem, o měsíc později se budou zapisovat ty, které přivedla válka. Teprve tehdy se ukáže rozsah celého problému. „Podle mě – i když to asi věštím z křišťálové koule – prostě v Praze a okolí dost míst nebude ani ve školách, ani ve školkách,“ říká ředitelka DDM Ulita v Praze 3 Kateřina Jarošová. Očekává proto, že adaptační skupiny, které DDM provozuje nyní, budou pokračovat i nadále, pouze v jiné podobě a s jiným názvem. „V Brně se už víceméně počítá s tím, že bude třeba přes prázdniny zprovoznit některé nevyužívané budovy a od září v nich spustit výuku – sice v češtině, podle českého vzdělávacího plánu, ale pro ukrajinské děti,“ říká ředitelka brněnské ZŠ J. A. Komenského Simona Pokorná.
Ministr školství Petr Gazdík ve svých posledních vyjádřeních přislíbil na integraci ukrajinských dětí uvolnit 5,2 miliardy korun a opakovaně popřel, že by se v Česku chystal vznik víceméně segregovaných „ukrajinských“ škol. Podle některých školních expertů by to ale nemuselo být nejhorší řešení, pokud by byla zajištěna podpora a výuka v češtině, stejně jako společné aktivity s českou komunitou.
Text vyšel v Akademii Lidových novin.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
