Taxi až ke dveřím, snídaně zdarma a učitel jako partner, vyjmenovává otec. S rodinou se odstěhoval do Finska za lepším školstvím


Všechny naše děti až na nejstaršího psaly: Ježíšku, já chci zpět do Finska. FOTO: Unsplash - Marina Vojtovicova

Břetislav Kupera se s rodinou přestěhoval do Finska před osmi lety. V té době měli čtyři děti a po dvou letech přibylo ještě páté. Finské školství tak poznali od základů. Od programu pro děti imigrantů, který absolvují starší děti, než nastoupí do školy, přes školku, přípravku, základní školu až k programu pro náctileté, kteří vyjdou ze základní školy a nedostanou se na střední. „Neznám lepší zemi, kde vychovávat děti,“ říká pracovník v oblasti IT. 

Když jsme přišli do Finska, bylo nejstaršímu třináct, mladšímu šest a dcerám byly čtyři a dva roky. Protože jsme už předtím žili několik let v Austrálii, uměl nejstarší trochu anglicky, což byla při nástupu do školy velká výhoda. Mohl se domluvit na základních věcech a učení cizího jazyka pro něj bylo snazší. 

Stejně jako všichni cizinci šel nejdříve do speciální třídy. Ta se ve Finsku zřizuje na některé z velkých škol v každém okrese a chodí do ní různě staré děti. Vyučuje se tam jen finština. Ve třídě, kterou vedou dva učitelé, je zhruba deset dvanáct dětí. Hlavní učitel vykládá látku a druhý pomáhá dětem, když mají problémy. Když už mají děti základy, začnou na některé předměty docházet do své budoucí třídy. Nejdříve na tělocvik, pak třeba na výtvarnou a hudební výchovu a na matematiku. Zkrátka na předměty, kde nepotřebují tak hluboké znalosti finštiny. Ve speciální třídě zůstávají děti rok. Pak si mohou vybrat, jestli na této škole zůstanou a přejdou jen do její „finské“ části, nebo jestli se přesunou na nějakou jinou školu, která je například blíže jejich bydlišti. I když ale dítě přejde do běžné třídy, stále k němu systém přistupuje tak, že má právo nerozumět všemu. A každé dítě tam může mít každý týden dvě hodiny takzvané podpory – což je čas, po který se může učitele zeptat na cokoliv, čemu z hlediska jazyka nerozuměl. 

Břetislav Kupera.
Břetislav Kupera. FOTO: Břetislav Kupera

Je to skvělé pro zvládnutí jazyka a z hlediska vzdělání. Z nás všech asi mluví náš nejstarší nejlépe. Na druhou stranu má tento přístup i svá negativa, která vnímám až s odstupem času. Protože do třídy chodí jen imigranti, jsou to právě oni, se kterými dítě tráví zpočátku nejvíce času a uzavírají se tam největší přátelství. A i když pak tyto děti odchází do běžné třídy mezi Finy, stejně drží pohromadě. Největšími kamarádkami dcery jsou tak například holčičky z Číny, Iráku, Sýrie a Polska. Logicky se tak tolik nekamarádí s finskými dětmi a mají obtíže se pak začlenit. 

Je škoda si krátit dětství

Mladší syn tehdy nastoupil do školky. Bylo mu šest let, neuměl číst ani psát a neuměl ani anglicky. Ale u takhle malých dětí se nějak předpokládá, že se naučí. Ve školce byl ale nešťastný. Po týdnu nám došlo, že to není normální, a začali jsme řešit, co se děje. Zjistili jsme, že nejhorší pro něj je právě to, že nedokáže komunikovat. A tak jsme si pak každý den, když přijel ze školky, sedli a já se ho ptal, co přesně potřeboval říct, ale nevěděl jak. A on říkal: „Že potřebuju na záchod, že si chci přidat jídlo, že si chci hrát s autíčkem…“ A tak jsme vystřihli kartičky, já jsem mu na jednu stranu napsal tyto věty v angličtině, protože finštinu jsem v té době také tak neovládal, a on si na druhou stranu nakreslil obrázek, který se mu k té dané situaci hodil. A pak jednoduše ve školce vytáhl kartičku. Po měsíci jich měl už asi padesát, po nějaké době už je nepotřeboval doplňovat a po další době je už nechával doma, protože to zvládal sám.

Čtěte také Hádejte, jak si stojí Češi v žebříčku čtenářské gramotnosti a kdo je v čele pelotonu

Po roce školky pak přešel do školy. Ve Finsku začíná taková ta klasická povinná školní docházka v sedmi letech, ale už od šesti mají povinnou takzvanou přípravku. Stále si hodně hrají, ale už mají určitý režim, den se dělí na hodiny a přestávky. Po obědě ale například ještě spí nebo odpočívají. Je to takový přechod ze školky do školy. Finové tvrdí, že je škoda si zbytečně krátit dětství, proto začíná škola až v sedmi. Děti si raději mají užívat přírody, lesů a sněhu. 

Učitel volá domů a nic na tom není

Brzy jsme zjistili ještě jednu věc, která je výrazně jiná než u nás. Kontaktoval nás totiž učitel a zajímal se o to, co se u nás v rodině děje. Mě to v tu chvíli překvapilo, a protože jsem byl vycvičený z Čech a automaticky jsem to bral negativně, reagoval jsem stylem „co je komukoliv do toho“. Ale když jsme se sešli a probrali celou situaci, brzy jsem zjistil, že nechtějí do ničeho rýpat nebo nás nějak pronásledovat, ale že opravdu chtějí jen pomoci dítěti. Synovi se krátkodobě zhoršil prospěch ve škole a to je něco, co učitelé ve Finsku hned řeší. 

Začátek dubna ve Finsku.
Začátek dubna ve Finsku. FOTO: Břetislav Kupera

Vztah mezi studenty a učiteli je tam totiž partnerský, žáci říkají učitelům křestním jménem, nebo dokonce i přezdívkou. A když je něco špatně, není to tak, že by mu dali pětku a dál se nestarali. Oni hledají příčinu toho selhání: proč dítě danou látku nepochopilo? Mohl jsem to vysvětlit jinak? Můžu mu pomoci to pochopit? A logicky následují otázky typu: „Trápí ho něco? Ruší mu něco koncentraci? Děje se něco v rodině?“ A zároveň hodně řeší i ochranu dětí. Jestli jim někdo neubližuje, jestli nejsou obětí šikany.

Návrat do Česka a útěk zase do Finska

Po dvou letech ve Finsku jsme se vraceli zpět. Mně skončil projekt v oblasti IT a žena byla těhotná. Rozhodli jsme se tedy vrátit a také jsme chtěli, aby rodila v Česku. V té době už oba kluci a dcera chodili do školy a navázali tedy v Čechách. Pro nejstaršího to byl obrovský šok. Učitel najednou nebyl partner, se kterým můžeš diskutovat a radit se. Najednou tu byl člověk, který si vynucoval autoritu a diktoval, co se musí dělat. Syn ale nevěděl, proč to všechno musí dělat a chtěl o tom diskutovat, hledat lepší cesty. To ale narazil. Nejhorší to asi bylo s angličtinářkou, kterou upozorňoval na chyby, jaké dělá. Tím, že žil rok v Austrálii a chodil tam do školky, anglicky uměl možná lépe než ona. Přišel tak domů s třídní důtkou a hrozila mu i ředitelská. Zkusili jsme mu tehdy vysvětlit ten rozdíl ve školství, to, že tady je prostě situace jiná a že má dvě možnosti: buď se omluvit a snažit se splynout, nebo si stát za svým a nést následky. Také jsme mu ale řekli, že my za ním budeme stát tak i tak. Nakonec se rozhodl se omluvit. 

Mezitím žena porodila a my řešili, co bude dál. Nakonec to za nás rozhodly děti. Blížily se Vánoce a ony psaly dopis Ježíškovi. A všechny až na nejstaršího psaly: Ježíšku, já chci zpět do Finska. Paradoxně to byl právě nejstarší syn, který měl v české škole největší problémy, komu se zpět moc nechtělo. V té době mu bylo patnáct a v Česku si už udělal kamarády. Finská mentalita mu příliš k srdci nepřirostla. Částečně se mu ani nedivím, jsou chladnější než my. Skoro by se dalo říct, že jsou to studení čumáci. 

Ve Finsku je zdarma vše. Veškeré učebnice, pomůcky, svačiny, obědy, prostě všechno. U dětí, které dorazí do školy brzy, dokonce i snídaně. Nemusíme řešit ani dopravu, pro dítě přijede taxi.

Měl v té době nastoupit na střední školu. Ve Finsku jsem mu proto domluvil nástup na gymnázium. Jediné, co měl udělat, byly zkoušky z finštiny. Uměl ji perfektně, bylo jasné, že to půjde dobře. On se ale chtěl vrátit do Česka a schválně je sabotoval. Doufal, že ho necháme odjet zpět do Čech, nastoupit na střední a žít u příbuzných. To se ale nestalo. A tak zůstal po základní škole bezprizorní. Finové jsou ale poměrně dobře připraveni i na takové situace. Děti, které po základní škole nepokračují na žádnou střední školu či obor, musejí nastoupit do takzvaného probačního programu pro mládež. Dva roky musí tito teenageři chodit na čtyři hodiny denně do práce. Když se řekne probační, zní to trochu děsivě, ale ony to obě strany vlastně vnímají pozitivně. Z pohledu systému si osvojí pracovní návyky a postupně si zvyknou na klasický dospělácký život a jim zase vyhovuje, že pracují jen čtyři hodiny a dostanou za to plat. Když pak bylo nejstaršímu osmnáct let, opravdu se vrátil do Česka, kde si dodělal střední školu. Nyní je mu 22 let, umí perfektně anglicky a finsky a má práci svých snů. 

Taxi až do domu a snídaně zdarma

Z pohledu rodičů je finská škola skvělá i v řadě praktických věcí. Například školní docházka nestojí rodiče ani euro. Není to takové to „bezplatné“ školství jako v Česku, kde v září dostanete seznam pomůcek, které musíte dokoupit. Ve Finsku je zdarma vše. Veškeré učebnice, pomůcky, svačiny, obědy, prostě všechno. U dětí, které dorazí do školy brzy, dokonce i snídaně. Nemusíme řešit ani dopravu, pro dítě přijede taxi. My například bydlíme v lese, nejbližší zastávka autobusu je několik kilometrů, takže jsme za tuto službu opravdu rádi. Jedinou podmínkou je dopravit děti na nejbližší asfaltovou cestu. Ta začíná zhruba kilometr od našeho domu. Nicméně když jedou zpátky, tak zhruba třikrát v týdnu naše nejmladší dokáže řidiče ukecat a ten ji doveze až domů. Samozřejmě to není úplně zdarma, platí se tu velmi vysoké daně. Ale když vidím ten přínos, nevadí mi takové daně platit. 

Čtěte také Švédská škola očima české maminky: všichni si musí hrát se všemi

Oceňuji také způsob komunikace a předávání informací. Existuje centrální portál, kde na jednom místě vidím informace o všech dětech: známky, poznámky, pochvaly, rozvrhy. A co dětem vyhovuje, i když mně už méně, protože jsem stará škola, je slovní hodnocení až do šesté třídy. 

K nejbližší asfaltové silnici to máme jeden kilometr.
K nejbližší asfaltové silnici to máme jeden kilometr. FOTO: Břetislav Kupera

Zaznamenali jsme, že se v Česku o finském školství často mluví. Jeden čas se například psalo, že finské děti nedostávají úkoly. To není pravda. Například na prvním stupni mají úkol každý den. Ze psaní, čtení, počítání či dalších předmětů. Nejsou dlouhé, obvykle dětem zaberou maximálně dvacet minut. Ale když zapomenou, dostanou poznámku. Na druhém stupni mají úkolů více, ale ani tam nejsou zahlcení. Také se v Česku mluvilo o tom, že by se ve Finsku měly zrušit jednotlivé předměty a být místo nich okruhy. Tento směr se začíná prosazovat na středních školách, ale ani tam to není plošně. Na základních školách jsou stále předměty oddělené, ale učitelé se snaží propojovat předměty a dodávat tak souvislosti. Například při vaření, což je jeden z předmětů sedmé třídy, se zapojuje i matematika – odměřování a poměry, zeměpis – odkud jsou suroviny, přírodopis – jaké jsou to suroviny a podobně. 

Vlastně jsme tu tak narazili na jediné negativum. Naše druhá nejmladší dcera je velmi chytrá. Chtěli jsme proto, aby do školy nastoupila o rok dříve, tedy v šesti letech do první třídy. A to byl bohužel nepřekonatelný problém. Pro ně není důležité, aby se u dětí rozvíjel talent, zakládají si na tom, aby každé dítě prožilo bezstarostné dětství. Odkazovali nás na vyšetření, kvůli kterému bychom museli jet až do Helsinek, a nakonec nám ani to neumožnili s tím, že je určeno jen pro rodilé mluvčí. Finský systém je úžasný v podpoře slabších jedinců, ale nepodporuje tolik ty silné. Ve škole jedou například v matematice paralelně tři obtížnosti – automaticky, i učebnice jsou tak pojaté – jenže dcera je úplně mimo i tu nejvyšší obtížnost. A tak to skončilo tak, že si za deset minut udělala své a zbytek hodiny si luštila sudoku, aby se nenudila. 

Bydlet v jednadvaceti s rodiči je problém

Kromě tohoto negativa je však finský systém skvělý. Všechny děti se do školy těší, dokonce i ty pubertální. Nemusí se nic zbytečně učit zpaměti, učitelé je vedou k objevování, poznávání nového, a hlavně je vedou k tomu, aby samy i v dalším životě chtěly poznávat a přicházet věcem na kloub. Velký důraz se tu klade na samostatnost a je standardem, že když dítě v devatenácti letech skončí střední, odchází z domova. Pokud zůstáváte ještě v jednadvaceti s rodiči, je to trochu faux pas a vaši vrstevníci se na vás dívají trochu divně.

Čtěte také Dobrý učitel si hraje! O tom, jak ve Švédsku vznikla intuitivní pedagogika a proč si ji oblíbili zrovna Češi

S jednou přestávkou tu jsme tedy osm let. Prožili jsme tu i období covidu. Tady sice nebyla žádná omezující opatření, ale uzavřela se země a my nemohli létat. Žena má klienty především v Česku a létá tam zhruba osmkrát v roce na jeden až dva týdny. A to najednou nešlo. Zhruba před rokem jsme si proto zase sedli a probírali, co bude dál. Dnes je totiž situace taková, že oba vlastně pracujeme v Česku, respektive má firma má centrálu v Praze. Děti tam mají prarodiče. Bylo by tak logičtější se vrátit. Ale rozhodli jsme se zůstat kvůli dětem. Jednak kvůli škole, ale také pro krásnou přírodu a zdravé potraviny. To, co je v Česku bio, je tady standard. A tak jsme se opět rozhodli pro Finsko: dokud budou děti chodit do školy, zůstaneme. Nejmladší dceři bude osm, takže tu budeme ještě minimálně deset let a pak se uvidí. Neznám lepší zemi, kde vychovávat děti. Mají tu díky přírodě pohádkové dětství.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.