Magdalena Mouralová: Dárek na rozloučenou pro učitelku jsme připravovali stovky hodin. Vznikl videoklip


Dodnes si kladu otázku, jak se přihodí to, že se z rodičů a dětí v jedné obyčejné základkové třídě stane takto funkční a semknutý, tvůrčí a produkční tým. FOTO: Tomáš Kouba

Moje dcera skončila vloni v červnu pátou třídu. Jako dárek na rozloučenou paní učitelce Simoně rodiče a děti společně vyrobili videoklip – v mých měřítkách to výrazně převyšuje vše, co jsem kdy viděla jako dárek pro učitele. Jsem stále trochu paf, a to nejen z výsledku, ale především z procesu tvorby, který zahrnoval několik stovek osobohodin radostné neplacené práce, do níž se zapojily v zásadě všechny děti ze třídy, velká část jejich rodičů a nezanedbatelný počet jejich sourozenců. 

Dodnes si kladu otázku, jak se přihodí to, že se z rodičů a dětí v jedné obyčejné základkové třídě stane takto funkční a semknutý, tvůrčí a produkční tým. Co tomu předcházelo? A lze tuto zkušenost přenést i jinam? 

Podobně naladěné rodiny

Základní nastavení bylo docela tuctové: třída o 27 dětech na pražské sídlištní základce s kapacitou zhruba 650 žáků a třemi paralelkami v ročníku. Pár dětí ze třídy má nějaké speciální vzdělávací potřeby prvního či druhého stupně, paní učitelka je čtyřicátnice a naše děti byly čtvrtou třídou, kterou provedla prvním stupněm.

Ke vzniku rodičovského a dětského funkčního produkčního a kreativního týmu pomohly dle mého názoru některé cílené aktivity paní učitelky Simony, ale také některé šťastné okolnosti a neplánované události.

Třída ale úplně tuctová nebyla – vyznačovala se poměrně vysokou sladěností rodin. To plyne částečně z lokality, protože škola se nachází v Praze 6, tedy v oblasti spíše privilegované ekonomicky i kulturně – neznamená to, že by zde všichni byli extra bohatí nebo vzdělaní, ale málokdo tu trpí nouzí nebo vyloučením. Je tu také vyšší koncentrace lidí, kteří mají svobodná nebo flexibilní zaměstnání a mohou volněji nakládat se svým časem. Dalším vstupem je ladění samotné školy, která patří k „umírněně alternativním“, kdy na prvním stupni využívá program Začít spolu, který podporuje týmovou spolupráci a zapojení rodiny. V časech našeho nástupu do první třídy bylo ještě možné se dostat v rámci Prahy 6 i do nespádové školy, takže asi třetina třídy nebydlela přímo ve spádovém okrsku a školu si vybrali cíleně, naopak lze předpokládat, že některé rodiny, kterým zaměření školy nevyhovovalo, hlásily své děti do blízkých škol s jinou filosofií. To jsou okolnosti, které určitě ovlivnily složení třídy a zároveň jsou jen obtížně přenositelné.

Záběry z videoklipu pro paní učitelku Simonu (náhledy lze zvětšit – pozn. red.).

Ale jsou tu i parametry, které částečně přenositelné jsou. Vedení naší školy nechává volbu metody čtení i výuky matematiky na jednotlivých učitelích a snaží se, aby ve třech paralelních třídách byly pokud možno zastoupeny různé metody a u zápisu je umožněno uvést jejich preferenci. Podobně se snaží zachovat existující vztahy mezi dětmi. To v případě naší třídy znamenalo sdílenou preferenci méně tradičních metod a také ne úplně bezvýznamné skupiny se zkušeností z kulturní branže, což umožnilo technické zvládnutí zmíněné písně a klipu jako dárku – máme mezi rodiči lidi, co umí napsat text, nahrát a zaranžovat hudbu, zazpívat druhý hlas, točit a stříhat, mixovat, což asi opravdu není běžné. Nicméně samo by to nestačilo, protože mezi schopností a možností něco udělat a skutečným činem je dlouhá cesta, na níž bylo nutné se stmelit a získat chuť něco společně tvořit.

Co dělá běžnou základku výjimečnou? 

Ke vzniku rodičovského a dětského funkčního produkčního a kreativního týmu pomohly dle mého názoru některé cílené aktivity paní učitelky Simony, ale také některé šťastné okolnosti a neplánované události.

Učitelka Simona věnovala intenzivní pozornost nejen dětem, ale i rodičům, a to hned od prvního září první třídy. Rodiče i děti strávili ve škole celé první dopoledne, navzájem se tak představili, ztratila se anonymita a brzy si i potykali. Velká část první třídní schůzky na konci září byla věnována společné práci rodičů v centrech aktivit, abychom si vyzkoušeli, jaké to v programu Začít spolu je. Ještě o prázdninách jsme dostali domů poměrně dlouhý dotazník o dětech, našich představách o vzdělávání a svých možnostech a zapojení do dění ve škole. Byl to jasný signál, že jsme partneři, a že Simonu zajímá každé jednotlivé dítě, ale také my, rodiče. 

Od začátku jsme měli nejen mail, ale i Simonin soukromý telefon, a byli jsme explicitně vyzváni ke komunikaci v případě dotazů, nejistot, upozornění či změn, ale třeba i v případě nepohody dítěte. To výrazně zmenšilo můj ostych z komunikace, abych neotravovala se zbytečnostmi a nebyla za přestarostlivou matku-umetačku. 

Model říční soustavy Česka z hadiček a trubek. FOTO: Pavel Kučera

Důležitá byla i snaha o zapojení rodičů, a to nejen jejich informováním o dění ve škole, ale především ponoukáním, ať přijdeme do třídy něco vyprávět nebo ukázat z oblastí, ve kterých pracujeme nebo které máme rádi. Byla připravená šablona takové návštěvy a návod pro ty, kterým to pomáhlo, ale zároveň panovala otevřenost v zásadě jakýmkoliv formám a obsahům. Reporty o dění pomohly odbourat ostych, takže se postupně zapojilo poměrně dost z rodičů, kteří četli z oblíbené knihy, přišli s miminkem, vyprávěli o své práci, koníčcích, cestách, hráli divadlo či se s dětmi pustili do větších projektů jako mapování nebezpečných míst v okolí školy.

Škola aktivně vytvářela příležitosti pro společné setkávání rodin – nebyla to jen vánoční besídka a společný oheň na konci roku, ale také každoměsíční malá anglická divadla v rámci nepovinné angličtiny. První větší samorodičovská akce byla ale dílem náhody. Na školu v přírodě v první třídě se odjíždělo v neděli odpoledne – poté, co jsme ve tři odmávali štrúdlu dětí mířícímu na vlak, jsme se po sobě s úlevou podívali a šli společně na pivo, protože co s načatým odpolednem… Byla slunná dubnová neděle, a tak nás šlo hodně a prokecali jsme odpoledne, zatímco se naše mladší děti družně popelily na hřišťátku za bufetem u pošty. Někteří jsme to táhli až do večera, kdy jsme navázali piknikem v lesíku za paneláky. Bylo to neplánované, ale možná to byl ten klíčový šťouch. Kdyby se jelo v pondělí ráno nebo kdyby pršelo, třeba by vše bylo jinak…

Mega cashka v podobě rakety. FOTO: Pavel Kučera

Nápad na společný víkendový výjezd se objevil na jaře první třídy. Možná vznikl na tom pivu, možná s ním přišla Simona, nevím. Každopádně byl vstřícně přijat a na začátku prosince druhé třídy opravdu zrealizován. Zúčastnily se nějaké dvě třetiny rodin, půlka z nich se aktivně zapojila do příprav. Mnozí jsme měli obavy, ale možná i díky té jarní družbě jsme tušili, že nám spolu nebude zle. A nebylo. Moc jsme si to užili a úspěšnou víkendovku opakujeme každoročně. Víkendovky jsme tematicky ladili se Simoninými plány na práci s dětmi v daném roce – často sloužily jako výkop dlouhodobějšího projektu třeba o různých zemích světa, vesmíru nebo České republice. Spousta z nás uměla nabídnout zajímavou zkušenost, dovednost, materiál, takže na víkendovkách jsme měli lanové aktivity, výtvarné dílny a happening, divadla, natáčení dronem, šifry a únikovku, přednášku o Africe nebo o Sluneční soustavě, hromady drobností reprezentujících různé země, ale taky třeba namluvené kousky Medvídka Pú v různých českých nářečích. Ukazují se také sklony k velkým projektům, ale i schopnost je dotáhnout, takže vznikají fantastická společná díla jako mega cashka v podobě rakety, obří živý model Sluneční soustavy natáčený z dronu nebo model říční soustavy Česka z hadiček a trubek. 

Obří živý model Sluneční soustavy natáčený z dronu. FOTO: Pavel Kučera

Významným vnějším impulsem nakonec byla i první vlna covidu – po lockdownu se školy otevřely jen částečně, a tak se třída setkávala v oboře Hvězda. Vždy 1–2 rodiče připravili program podle toho, na co si věří a co je baví. V lese jsme běhali orienťák, měřili jsme délky, plochy a objemy, kreslili do hlíny mapu Evropy a řešili její moderní dějiny, natáčeli film, hráli táborové hry, povídali si a nechávali děti jen tak blbnout a užívat si sebe navzájem, což po víc jak dvouměsíčním lockdownu potřebovaly možná nejvíc. Simona se většiny setkání z osobních důvodů účastnit nemohla, úzce jsme s ní ale spolupracovali a na dálku ladili vzdělávací obsah. Ona zase našim setkáním uzpůsobovala plán společných online hodin. 

Potřeba poděkovat

Všechnu zkušenost ze spolupráce jsme využili při tvorbě klipu. Ten by ale nevznikl, kdyby tu nebyla potřeba rodičů i dětí říct Simoně fakt velké díky. Ta se samozřejmě odvíjí od samotné Simoniny práce za celých pět let, ale souvisí i s relativně vysokou shodou ohledně role školy a cílů vzdělávání mezi rodiči navzájem i mezi rodiči a školou. Ta pramení také ze systematické péče o vztahy a budování důvěry ze strany Simony. 

Záběr z videoklipu pro paní učitelku. FOTO: Pavel Kučera

S ohledem na nastupující pubertu páťáků je nesamozřejmé i to, že do takové akce šli i oni, notabene se svými rodiči (někdo naplno a bez rozpaků, někdo s ostychem, někdo jen omezeně, ale vlastně všichni aspoň trošku). Ale i děti se se Simonou těžce loučily a mnohé měly touhu udělat to ve velkém stylu. Mohli jsme si troufnout i na koordinačně náročné hromadné scény, protože děti byly zvyklé spolupracovat a vztahy ve třídě byly opečovávané.

A to je konec pohádky. Čekáte-li nějaké poselství na závěr, tak zde jedno mám: Nezdráhejte se investovat energii do vztahů mezi rodiči a školou (a rodiči mezi sebou a mezi žáky a učiteli), ať už stojíte na kterékoliv straně. Můžou se z toho urodit skvělé věci, tak buďme citliví k tomu, když se druhá strana pokouší o navázání a rozvinutí vztahů. Míček je sice víc na straně školy, která k tomu má širší paletu nástrojů, ale doporučuji to zkoušet i z pozice rodiče. Třeba to vyjde i u vás. 

Magdalena Mouralová se věnuje vzdělávací politice na katedře veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na vzdělávání nahlíží nejen z pozice pedagožky, společenské vědkyně a analytičky veřejných politik, ale také skrze své dlouholeté působení v neformálním vzdělávání jako vedoucí dětského oddílu či průvodce v rodičovské svépomocné školce a v neposlední řadě z pozice rodiče dvou dětí školou povinných.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.