Bylo mu čtrnáct, když ho učitel a vedoucí turistického oddílu v jedné osobě začal zneužívat. Bylo mu sedmnáct, když se na to přišlo, dnes je mu třicet. Pachatel byl odsouzen k podmíněnému trestu, dnes už opět učí a vede oddíl. „Jsem připravený přijet do škol, sdílet svůj příběh s učiteli, vlastně s kýmkoliv,“ říká Tomáš Paprštein odhodlaně. „Chci, aby se o sexuálním zneužívání mluvilo.“

Co by se podle vás mělo ve školách změnit, aby se tam neodehrávaly příběhy, jako byl ten váš?

Určitě by se mělo o tématech, jako je sexuální zneužívání, normálně otevřeně mluvit. U soudu jsem například slyšel, že jsem přece měl sexuální výchovu, tak jsem měl poznat, že to, co se mi děje, je zneužití, a měl jsem se bránit. Jenže my jsme se ve škole učili o stavbě těla, orgánech, o nemocech, o menstruaci, a to bylo tak celé. Učitelé, ředitelé, trenéři a celá veřejnost pracující s mládeží by měla procházet nějakým vzděláváním na téma sexuálního zneužívání, aby potom dokázali svoje znalosti předávat dětem. Děti by zase od nejútlejšího věku měly vědět, kdo má právo se jich dotýkat, kdy, kde, jak. Měly by znát svoje hranice, protože pak nebudou tak zranitelné. Jsem rád, že brzy vyjde kniha od sdružení Konsent, která se právě těmito tématy ve výchově dětí zabývá.

Měla by mít každá škola k dispozici někoho, komu se dítě může svěřit?

Určitě. Bylo by opravdu třeba, aby na každé škole, v každém městě nebo aspoň ve slušné dojezdové vzdálenosti byl k dispozici vyškolený člověk, psycholog nebo psychoterapeut, který se těmito tématy zabývá. My jsme měli ve škole výchovnou poradkyni, která je dnes dokonce ředitelkou základní školy, ale její role v mém příběhu byla spíš negativní – mluvila se mnou, naoko mě podporovala, ale za mými zády vše, co jsem řekl, vynášela pachateli. Je prostě fakt, že každý podobný případ s sebou nese nálož lží a manipulace a ti lidé v okolí jsou sami do jisté míry jejími oběťmi. Dítě ovšem potřebuje někoho, kdo si s tím sdělením bude vědět rady.

Mělo by se podle vás dětem věřit, když přijdou s tím, že se k nim někdo nějak nevhodně chová?

Je potřeba, aby děti cítily důvěru, i když celá ta situace bývá dost křehká. Málokdy máte svědky a důkazy, takže se samozřejmě hned nabízí říct, že si dítě mohlo obvinění vymyslet. Mohlo, to je pravda. I tak si ale myslím, že je dobré k němu přistupovat s důvěrou, vytvořit mu bezpečný prostor, protože ho evidentně něco trápí a prostě potřebuje pomoc a pozornost. Nemusíte hned rozjet nějakou velkou akci. Stačí se k tomu sdělení postavit neutrálně, zamyslet se nad ním, zkusit nenápadně pozorovat, co se děje.

Vy jste zažil to, že vám vlastně nikdo nevěřil. Jaké to pro vás bylo?

To, že vás všichni mají za lháře, je strašný pocit. Já musím říct, že mi míň ublížil ten sexuální kontakt, než to, že mi nikdo nevěřil, když jsem se svěřil. Oběť zneužití potřebuje bezpečí a přijetí. Když začne mluvit o tom, co se stalo, spouští se v ní věci, které se těžce zvládají. Je k tomu třeba hodně vnitřní odvahy a síly a v tu chvíli je podpora a důvěra naprosto zásadní. Mně ta nedůvěra okolí ublížila hodně. Když jsem na Seznam.cz poslouchal podcast Ve stínu: Nejlepší kamarád, který celý případ detailně zpracovává, a slyšel jsem, jak i po těch letech a několika rozsudcích v můj prospěch o mně učitelé a ředitelé mluví, jak nejsou ochotní připustit, že něco nedokázali vidět, nemohl jsem zastavit pláč. Pořád to bolí.

Stejně mi vrtá hlavou, že jste spolu mohli jezdit sami na víkendy, přespávat v klubovně… Nikdo ze školy si nevšiml, že se svým učitelem trávíte opravdu příliš času?

Nikomu to nepřišlo divné. Nikdo se nad tím nepozastavil, přitom nás spolu vídali. Navíc u ředitelny je kamera, která zabírala celou chodbu, včetně kabinetu učitele a naší učebny, kde jsme spolu trávili dlouhé „pracovní” večery. Je vidět, že jsme tam sami. On byl ve škole každý večer do devíti desíti hodin, někdy i déle, a já s ním. Pomáhal jsem mu chystat pomůcky a třeba natahovat počítačovou síť. Chodili se s námi pozdravit učitelé, ředitel, zástupkyně ředitele, která se s námi loučila skoro každý den, a nikdo neřekl: „Tomáši, je pozdě, nemáš už být doma?“ Já si fakt myslím, že učitelé, ale i výchovní poradci a ředitelé nejsou v podobných otázkách dostatečně vzděláváni. Věřím ale, že se ledy pohnou a že k tomu dokážu taky přispět tím, že otevřeně mluvím o tom, co se stalo.

Myslíte, že by pomohlo mít nějaké standardy nebo kodex práce učitele, kde by bylo stanoveno, co se smí a nesmí? Abychom nemuseli řešit, jestli je OK, když učitel s dítětem sám někde přespí, protože bychom rovnou věděli, že se to nemá.

Standardy, kodex, jednoznačně. Samozřejmě hodně lidí kolem mládeže a dětí jsou srdcaři a nechci je házet do jednoho pytle, protože jsou ve společnosti hodně potřeba. Ale co by podle mě například pomohlo: neměli by být se svěřenci sami. Jak tady v mém případě, tak v případě Hany Lehečkové, která napsala částečně autobiografickou knihu Poupátka o zneužívání dívek v dramatickém kroužku, byl prostě jeden dospělý, který měl naprostou moc nad dětmi. Podle mě se spoustě takových situací dalo vyhnout, kdyby byli vedoucí dva, protože v tu chvíli je tam aspoň nějaká kontrola. Jakmile se děje, že je vedoucí jeden a bývá sám s jedním dítětem, už se vztahy v kolektivu hůř hlídají. Možná přes den, ve společnosti druhých lidí je to v pořádku, ale ne za zavřenými dveřmi, ne přes noc, ne po pracovní době.

Kdyby nepřekročil hranici a opakovaně mě nezneužil, nemusely se žádné soudy vůbec konat. Tohle je vždy odpovědnost dospělého, on rozhoduje o tom, jak daleko se zajde.

Ona ta linka mezi zneužíváním a tím, že nějaký dospělý věnuje čas a pozornost dítěti, které má potíže, je poměrně tenká. Kudy podle vás vede?

Dojalo mě, jak to shrnula na konci podcastové série psychoterapeutka Rita Kramerová, když řekla něco v tom smyslu, že všechno mohlo být v pořádku, kdyby mi byl ten učitel opravdu průvodcem, doplnil mi, co jsem potřeboval, a dokázal sebe udržet na uzdě. Pomohlo by to nakonec i jemu, protože by dokázal ovládnout svoji úchylku. Já si říkám – miloval mě opravdu, když mě zahrnoval dary, dával mi k narozeninám vstupenky do zábavních parků, kupoval mi krabice sladkostí? Nebo jsem mu sloužil jen k uspokojení? Odpověď neznám, ale vím, že kdyby nepřekročil hranici a opakovaně mě nezneužil, nemusely se žádné soudy vůbec konat. Tohle je vždy odpovědnost dospělého, on rozhoduje o tom, jak daleko se zajde. Navíc existuje odborná pomoc pro lidi, kteří pociťují podobné sklony. Mohou to řešit klidně anonymně, ale měli by vyhledat pomoc, než někomu ublíží.

Když si učitel zaslouží přezdívku Ošah Omak. Na českých školách dochází ke stovkám případů obtěžování ročně Čtěte více

Někomu, jako jste byl vy, osamělému klukovi, který potřeboval někoho blízkého…

Já bych chtěl říct, že doma to bylo složité. Maminka bývala dlouhodobě v nemocnici od mých šesti let a pak zemřela, když mi bylo osm. U nás ve městě je práce jen na dolech, takže tam táta pracoval, a pracoval na směny. Snažil se mi materiálně poskytnout vše, ale byl hodně uzavřený. S tím učitelem jsme měli hodně společného, i jemu umřela máma, když byl malý, navíc mě znal už od mých třech čtyřech let, když jsem společně s rodiči jezdil na tábor. Takže já jsem mu za zájem a blízkost byl vděčný. Jak říkáte, byl jsem osamělý a zranitelný.

Co by podle vás měli dělat rodiče, aby se jejich dětem nestalo to samé, co vám?

Moje sdělení k rodičům je jednoduché, buďte otevření a vnímejte svoje děti. Všímejte si změn v chování. Když se začne chovat jinak, může to znamenat, že se mu něco nepříjemného stalo nebo zrovna děje. Nemusí to být hned sexuální zneužívání, ale třeba šikana. Tu jsem mimochodem také zažil už na základní škole, proto jsem – předtím než jsem vstoupil do oddílu – neměl skoro žádné kamarády. Rodič by měl dítěti umět naslouchat, dávat mu lásku, pochopení. Pokud se dítě s něčím nepříjemným svěří, může to být fakt těžké, protože se třeba může jednat o nového partnera matky a podobně, ale je strašně důležité ukázat podporu, i když můžete mít pochybnosti. Protože když tohle dítě nedostane doma, stáhne se do sebe, přestane svojí rodině důvěřovat a půjde podporu hledat jinam, k nějaké partě. Může sáhnout třeba po alkoholu, po drogách nebo mít deprese, což bylo v mém případě.

Vy jste vyhrál hned několik soudů, všechny instance potvrdily, že se stalo to, co jste vypovídal. To je určitě zadostiučinění, ale co bylo dál?

Nevím, jestli to ještě dnes platí, ale když jsem já procházel výslechy a jednáním na soudech, nesměl jsem chodit na terapii, aby tím nebyly ovlivněné moje výpovědi. Když byl učitel odsouzen, mohl jsem ještě v občanskoprávním sporu žádat o odškodné, ale nikdo mi o tom tenkrát neřekl a ani nevím, jestli bych to udělal. Pamatuju si, jak jsem vyšel ven ze soudní síně a řekl jsem si – tak co teď? Co mám teď dělat? Nikdo vám v tu chvíli nic neřekne. Na malém městě to bylo těžké, já navíc bydlel přes ulici od té základní školy, takže jsem se neustále potkával s učiteli, s bývalými spolužáky. Nadávali mi, křičeli na mě, dostal jsem od jedné paní učitelky na ulici kabelkou. Nakonec jsem se odstěhoval, jinak to nešlo.

Děti mají málo informací o sexu, tvrdí gymnazista. Naprogramoval proto web o sexuální výchově Čtěte více

Myslíte, že by bylo dobré, aby oběti dostaly hned u soudu kontakt na nějakého psychoterapeuta, který by jim pomohl dát život dohromady?

Určitě, ale to se vůbec neděje. Oběť má zničený život, a nikoho to vlastně nezajímá. Nikdo vám neřekne, že existují třeba různé organizace na pomoc obětem, kam je možné zajít a vypovídat se. Já jsem se vydal takovou duchovní cestou, prošel jsem hypnózou, konstelacemi… Klasickou psychoterapii jsem začal poměrně nedávno a díky příspěvku od jedné z organizací na pomoc obětem sexuálního násilí mě to nestojí tolik peněz, kolik by to stálo normálně. Je opravdu k pláči, jak malé podpory se obětem dostává.

Jaký má váš příběh ohlas?

Myslím, že to opravdu rezonuje, dostávám tisíce zpráv a ohlasů. Nejspíš proto, že jsem mladý, navíc chlap, neskončil jsem někde na drogách nebo alkoholu a mluvím nahlas o tom, co se mi stalo, tak mě lidé poslouchají. Píšu knížku, rozjel jsem webovou stránku a na sociálních sítích zveřejňuji některé příběhy, které mi chodí. Chtěl bych, aby se o zneužívání dětí mluvilo.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let